Vaření zlatavého moku původně nebylo mužskou záležitostí.
Nasládlá vůně ječného sladu a obraz lahvově zeleného chmele, který se pne na plotech a sloupech po celém Česku. Sněhově bílá čepice a orosená sklenice. Spláchnutí žízně i světabolu. Na zdraví, na tebe, na nás, na naše úspěchy i prohry, na život i na smrt. Léčivý nápoj i vstupní brána do alkoholismu. Tím je pro mnohé pivo. A za ním stojí sládek – muž ve vysokých holinách, který s láskou pečuje o pomalu se rodící mok zlatavé barvy. Mezi nádržemi chodí s dlouhou tyčí, na jejímž konci je sklenice, a svůj výtvor pečlivě ochutnává.
A paní sládková? Ta je doma. I když po staletí tomu bylo naopak.
Lidstvo si pivo vychutnává již tisíce let. To údajně první mělo být uvařeno kolem roku 7000 př. n. l. v Číně. S dnešním pivem mělo jen pramálo společného, vyrábělo se například z ječmenového chleba – pivo to ale bylo. Důkazy o výrobě a konzumaci tohoto nápoje jsou ovšem ještě mnohem starší. V Mezopotámii v osadě Godin Tepe, která se nachází v dnešním Íránu, měli hořký mok znát už mezi lety 3500 až 3100 př. n. l.
Na území dnešní České republiky měli tradici piva přinést Slované při stěhování národů. Jak uvádí Czech Beer Museum, první zmínka o pivu v Čechách pochází z roku 993. Český biskup Vojtěch tehdy nechal postavit benediktinský klášter na Břevnově, kde pivo začala vařit místní mnišská komunita. Tekutinu v pivních kádích ale ve světě jako první míchaly ženy.
Slévání přefiltrovaného piva z kádě je jako příval Tigridu a Eufratu
Účast žen u vaření piva je historicky doložená už z dob před čtyřmi tisíci lety v Mezopotámii – je tedy nezpochybnitelné, že prvními „sládky“ byly právě ženy. Jak uvádí historik Joshua J. Mark, na většině starověkých vyobrazení pivovarnictví v Mezopotámii i v Egyptě jsou ženy. Ženská stopa v pivu pramení zřejmě z víry a náboženských rituálů. V mnoha kulturách byly bohyněmi a ochránkyněmi pivovarníků ženské entity, které byly spojovány s plodností. Keltové uctívali bohyni piva Deu Latis, staří Egypťané Nebthet či Tenenet. V baltské i slovanské mytologii se vyskytuje bohyně jménem Raugutiene, která pivu poskytovala ochranu. Finové věří v ženu jménem Kalevatar, která vynalezla pivo smícháním medu s medvědími slinami. A staří Sumerové měli bohyni piva Ninkasi, která ztělesňovala pozitivní i negativní důsledky konzumace piva.
To ty pečeš pivní chléb ve velké peci a dáváš do pořádku hromady vyloupaného obilí. To ty zaléváš slad, který je pokrytý zemí; ušlechtilí psi ho střeží i před potentáty.
Jsi to ty, kdo namáčí slad ve sklenici; vlny se zvedají, vlny klesají.
Ninkasi, to ty rozprostíráš uvařenou kaši na velké rákosové rohože; chlad vítězí.
Ninkasi, jsi to ty, kdo vylévá přefiltrované pivo ze sběrné kádě; je to jako příval Tigridu a Eufratu.
Od bohyně do kuchyně
Jelikož se ale jednalo o práci poměrně náročnou, začaly se ženy o vaření piva dělit. Jeden týden jej ve velkém navařila Marie, druhý Anna, třetí třeba Alžběta. Jak v publikaci Ale, Brewsters, and Beer in England: Women’s Work in a Changing World 1300–1600 upozorňuje americká historička Judith Bennett, později ženy došly k tomu, že se vždy udělá jedna várka navíc a ta se prodala další domácnosti. Kultura sdílené práce se vyvíjela a vedla k profesionálnější výrobě i prodeji. Jako práce s nízkým statusem a nízkou odměnou přitahovala jen málo mužů a dala se poměrně snadno skloubit s domácími povinnostmi mnoha žen. O jejich dominanci na poli pivovarnickém svědčí zejména veřejné záznamy, včetně rané legislativy, která pro tuto oblast podnikání využívala výhradně generické femininum.
Jistě ale není třeba dodávat, že konečnou kontrolu nad ekonomickými aktivitami žen, včetně vaření piva, měli samozřejmě muži – manželé, otci, bratři.
Drobná „ženská práce“ se ovšem pomalu stávala poměrně dobrým přivýdělkem. Vaření piva totiž nevyžadovalo velké počáteční investice a pro svobodné ženy a vdovy představovalo slušný zdroj příjmů – zejména s ohledem na fakt, že ženy byly v té doby spojovány s prací hůře hodnocenou a nekvalifikovanou. A za takovou práci se považovalo i vaření piva, byť jistě vyžadovalo léta prověřené know-how.
Vdané ženy pak pivovary zakládaly po boku svých mužů. Tak vznikla pojmenování „alewife“ (termínem „ale“ se v angličtině původně označovalo pivo vařené bez chmele, pozn. red.) či „brewster“ označující ženy, které vařily a následně prodávaly pivo. Pojmy ale z anglického slovníku vymizely. Zvítězil termín „brewer“ (pivovarník), který je sice původně genderově neutrální, ale využíval se zejména pro muže. Ztrátou slova „brewster“ jsme podle Bennett ztratili ženskou (a tedy tu původní) část pivní historie.
Když si muži všimli, že vaření piva může být výhodným byznysem, zakročili
Vaření piva začalo přecházet do rukou mužů v polovině 14. století, kdy Evropu zachvátila morová epidemie. Nejenomže bylo bezpečnější pít pivo než vodu, ale tehdejší felčaři (lékaři, pozn. redakce) taktéž věřili, že tento zlatavý mok posiluje klíčové obranné orgány těla, jako jsou mozek, srdce a játra. Poptávka po pivu tak rapidně vzrostla – to zvýhodňovalo dodavatele, kteří mohli financovat a provozovat větší provozy se stálou dodávkou, a znevýhodňovalo domácí podniky, které většinou vedly ženy. Ty z pivovarnictví v té době ještě nevymizely, zaujímaly ale nejnižší pozice.
Svobodné ženy neměly přístup k takovému bohatství nebo politickému vlivu, který byl potřebný pro velké komerční pivovarnické provozy. Koncem 14. století tak došlo k nárůstu pivovarů provozovaných manželskými páry – ženy poskytovaly pivovarnické know-how a muži kapitál a politické konexe. K další změně struktury v pivovarnictví docházelo po regulaci průmyslu a zakládání cechů, ve kterých měly ženy jen velmi omezenou účast. Pivovar měl proto větší šanci na úspěch, pokud v jeho čele stál muž.
Jak popisuje Bennett, ještě v roce 1300 bylo pivovarnictví malým, neorganizovaným a málo rozvinutým odvětvím, které provozovaly ženy ve svých domovech. V roce 1600 byly ale pivovary kromě velkých měst i na vesnicích. Z pivovarnictví se stalo odvětví natolik rozsáhlé a centralizované, že začalo hrát vedoucí roli mezi ostatními soudobými průmyslovými odvětvími. Ženy v domácnosti taktéž vařily výhradně neochmelené pivo „ale“, které se poměrně rychle kazilo – na odbyt tak šlo spíše pivo z chmele. Ačkoli chmel a jeho konzervační schopnosti byly počátkem konce dominance žen v pivovarnictví, byla to právě žena – benediktinská abatyše Hildegarda z Bingenu –, která poprvé ve 12. století popsala jeho vědecké vlastnosti.
Všechny tyto změny probíhaly pomalu a nerovnoměrně, ale byly neúprosné – „domácká“ pivovarnictví vedená ženami neměla šanci. Komodifikace vaření piva, která jde ruku v ruce s vymizením žen z oboru, je podle historiků také příkladem trendu, kdy jsou nové technologie spojovány s muži. Trend lze vysledovat i například v mlékárenství či lékárenství – ženy byly odsunuty na okraj, když se odvětví stávalo sofistikovanějším a organizovanějším.
Vaříš pivo a daří se ti? Musíš být čarodějnice!
Důvody postupné maskulinizace pivovarnictví ale samozřejmě nebyly pouze ekonomické. Mnohým mužům se totiž nepozdávala moc a emancipace, kterou ženy vařením piva nabývaly. Za jejich úspěchem „muselo být čarodějnictví“.
K obviněním ze zneužívání temné moci přispíval i vzhled pivovarnic. Své pivo vozily na tržiště ve velkých kotlích, nosily vysoké špičaté klobouky, a dokonce často bývaly ve společnosti koček – ty však měly podle serveru The Conversation ryze praktickou úlohu, a sice odhánět myši od obilí. Negativní bylo i jejich zobrazování v umění, literatuře a popkultuře – někteří historici proto vidí jasnou podobnost mezi „vyštípáním“ žen z pivovarnictví a protičarodějnickou propagandou. Mužští pivovarníci viděli v rozšiřujících se čarodějnických procesech příležitost k omezení konkurence. A to se jim také podařilo.
Původně výhradně ženské odvětví mají dnes pevně v rukou muži
Ženy přestaly pivo prodávat, ať už kvůli strachu z obvinění z čarodějnictví, ekonomické náročnosti, či legislativě a všem regulacím, které na ně dopadaly hůře než na muže. V domácím vaření piva pokračovaly podle metod předků ovšem i nadále. Od počátku industrializace byla pak většina žen z pivovarnického průmyslu „vystrčena“ nebo se rozhodla odejít sama kvůli nevyhovujícím podmínkám.
Dnes je světové pivovarnictví z velké části v rukou mužů. České ženy si k němu ale opět nachází cestu. Například Plzeňský Prazdroj v posledních letech přijímá z pivovarnických středních a vysokých škol téměř polovinu ženských absolventek. Podle oficiálního webu Prazdroje v pivovaru pracuje celkem třetina žen, stejné zastoupení mají i ve středním managementu a vedoucích pozicích. Ženy vaří pivo také například v pražském pivovaru Chroust, minipivovaru Wild Creatures Mikulov či v pivovaru Trilobit. Sládková pivovaru PROUD Lenka Straková v rozhovoru pro server Podnikatel odhadla, že sládkových je v tuzemských pivovarech kolem dvaceti procent – například v laboratořích je ale žen až 90 procent.
Na vedoucích pozicích ve velkých světových pivovarech nicméně ženy chybí, jejich místo je spíše v řemeslných a minipivovarech. Například studie Stanfordovy univerzity zjistila, že 20 procent amerických pivovarů otevřených v roce 2014 mělo spoluzakladatelku, zatímco pouze 2 procenta byla výhradně v ženském vlastnictví. Jen 4 procenta sledovaných pivovarů měla zároveň v čele sládkovou.
V odvětví fermentovaných a alkoholických nápojů – včetně piva – ženám a nebinárním osobám pomáhá a povzbuzuje je společnost Pink Boots Society. „Učíme se prostřednictvím vlastních seminárních programů a pomáháme si navzájem v kariérním postupu jak v přední, tak v zadní části pivovaru tím, že získáváme peníze na vzdělávací stipendia,“ uvádí zástupci a zástupkyně společnosti na svém webu. Pink Boots Society má zhruba 2 000 členů a členek, přičemž většina z nich je z USA.
