S Vojtou Králem ze spolku Medici na ulici jsme si povídali o zdravotní péči lidí bez domova, osobní motivaci k výkonu takové činnosti, ale i tom, jak s lidmi na ulici správně komunikovat.
Určitě se i tobě někdy stalo, že jsi nejen v pražských ulicích potkal lidi bez domova, které mnohdy sužovaly nejrůznější zdravotní problémy. S tím se rozhodl něco udělat spolek Medici na ulici, který spadá pod tři lékařské fakulty Univerzity Karlovy a nově ho můžeš najít také v Brně, kde lidem bez domova pomáhají studenti Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Studenti lékařských fakult pravidelně docházejí na ošetřovny, na nichž pečují o lidi na ulici a my jsme se proto spojili s Vojtou Králem, studentem 2. lékařské fakulty UK, který nám pověděl více o tom, jaká poranění nejčastěji ošetřují, zda se někdy setkávají s agresivním chováním ze strany lidí bez domova a zjistili jsme i to, zda se ke spolku Medici na ulici můžeš přidat například i ty.
Proč vznikl spolek Medici na ulici? Co bylo prvním podnětem pro jeho založení?
Myšlenka zdravotní pomoci lidem bez domova v Čechách vznikla na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v roce 2013, kde se této činnosti začala jako první věnovat tehdejší studentka Andrea Pekárková, na kterou postupem času navázali další studenti –nyní už promovaní lékaři – kteří poté vytvořili jádro prvního vedení našeho spolku. K nim se poté přidávali další členové a dnes už je z Mediků na ulici mezifakultní spolek, který působí na všech třech pražských lékařských fakultách, nově i v Brně na Masarykově univerzitě a dobrovolničí pro něj desítky lidí.
Nejčastěji ošetřujeme bércové vředy, jejichž základní ošetření je sice poměrně banální, ale důležitá je pravidelnost, bez níž péče nebude mít velký efekt
Co je jeho cílem? Akutní ošetření lidí bez domova, nebo péče o chronická poranění?
Pečujeme především o poranění chronická a v případě akutního problému, který nedokážeme vyřešit sami, zavoláme klientovi sanitku. Péče o chronické rány lidí bez domova je komplikovaná tím, v jakých podmínkách žijí a jejich zdravotnímu stavu nepomáhá ani nedostatečná hygiena, úroveň stravy a další přidružené nemoci. Nejčastěji proto ošetřujeme bércové vředy, jejichž základní ošetření je sice poměrně banální, ale důležitá je pravidelnost, bez níž péče nebude mít velký efekt.
Proto máme síť ošetřoven, na nichž se vyskytujeme několikrát týdně a velká část lidí bez domova o nás již ví, ví, kde nás najde a co od nás může čekat. Ale jak říkám, pomůžeme i v akutní situaci, kdy pacientovi zavoláme sanitku, což se také stává. Občas také narazíme na klienty, jejichž chronické defekty jsou tak pokročilé, že je sami vyřešit nedokážeme a snažíme se je tedy přesvědčit k návštěvě nemocnice. Na lavičce v parku přece jenom nelze ošetřit všechno.
Máš představu, kolika lidí bez domova ošetříte během jednoho roku?
Netroufám si říci přesné číslo, ale jedná se o zhruba několik desítek pacientů týdně. Já osobně docházím na hlavně ošetřovnu na Vltavské, kam se za námi pacienti často vrací, a proto nelze s přesností říct, kolik jich ročně ošetříme. Opakované návštěvy ale jsou, jak jsem již zmiňoval, při ošetření chronických ran velmi důležité, takže jsem moc rád, že se k nám klienti vracejí.
Kolik má spolek v současné době členů?
V Praze máme zkušených aktivních členů zhruba 20 a nováčků máme také určitě několik desítek. Přidat se k nám může takřka kdokoliv, kdo studuje lékařský či sesterský obor na lékařské fakultě.
Takže se jedná pouze o studenty lékařských fakult? Student práv se k vám přidat nemůže?
Přesně tak. Lidé bez lékařského vzdělání se k nám přidat nemohou, neboť poskytujeme zdravotní péči, a i když jsme stále studenti a naše odbornost není nijak vysoká, tak jsme pořád bráni jako ti, kdo takové služby mohou poskytovat. Spolek je tedy čistě pro studenty zdravotnických oborů, ale pokud někoho toto téma zajímá, tak se může zapojit do spousty jiných organizací, jako jsou Armáda Spásy, Naděje, Food Not Bombs či Sant'Egidio, které fungují více na sociální úrovni.
Někdy jsme sice schopni poznat, že pacient vykazuje symptomy například chronického srdečního nebo renálního selhání, ale takové případy nejsme schopni ošetřit, takže je posíláme do nemocnice
Pokud se k vám připojí někdo nový, projde určitým školením, jak s lidmi bez domova komunikovat, čemu se vyvarovat a podobně?
Ano, něco si k tomu povíme a členové pak vyráží do ulic v týmech, které jsou tvořeny vždy jedním zkušeným členem a jedním nováčkem. Nováčkovi je vysvětleno, jak ošetření probíhá, jak práce s lidmi bez domova vypadá a tak dále. Je důležité připravit se i na to, jak s lidmi mluvit. Ta samotná zdravotní péče není zas tak komplikovaná, nepoužíváme léky, které by se nedaly běžně sehnat v lékárně, nemáme léčivo na předpis, antibiotika, ani nic takového. Pracujeme především s hojivými mastmi a obvazy. Někdy jsem sice schopni poznat, že pacient vykazuje symptomy například chronického srdečního nebo renálního selhání, ale takové případy nejsme schopni ošetřit, takže je posíláme do nemocnice. Ano, chodí za námi a ptají se, proč mají například oteklé nohy či podobné problémy, ale nám nezbývá, než je přesvědčit, že musí vyhledat odbornější péči.
Důležité také je klientům vykat a nastavit si s nimi hranici, která jasně určí, že jim poskytujeme zdravotní péči a nepřišli jsme se primárně stát jejich přáteli. Ale to je hodně o osobním přístupu každého z nás, nemáme to pevně vymezené. Dalším pravidlem pak je, že neděláme invazivní ošetření, tedy nijak neporušujeme kožní kryt klienta, protože tyto výkony vyžadují míru sterility, které na lavičce v parku docílit moc nejde.
Spolupracujete i s nějakými dalšími sociálními organizacemi?
Hodně spolupracujeme s Armádou spásy, komunitou Sant'Egidio a spolkem Naděje. Tyto organizace poskytují lidem bez domova sociální péči, což je také velmi důležité, protože lidé na ulici samozřejmě řeší také problémy s vyřízením či absencí dokladů, obstaráním jídla a oblečení atd...
A co stát? Spolupracuje s vámi nějakým způsobem?
Ze státního aparátu spolupracujeme například s Magistrátem Hlavního města Prahy a ta spolupráce myslím funguje velmi dobře.
Kdo Mediky na ulici financuje? Odkud čerpáte finance na zdravotnický materiál a další výdaje?
Finančně nás podporují lékařské fakulty, především tedy 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Před nedávnem ale také probíhala veřejná sbírka, pomocí které se nám podařilo vybrat poměrně velký obnos, a to především díky medializaci našeho spolku.
Členové spolku pak pracují na bázi dobrovolnictví?
Ano, nikdo z aktivních členů spolku není placený a peníze, které Medici na ulici inkasují, jdou opravu pouze na nákup zdravotnického materiálu.
Kolik času ti zabírá členství v Medicích? Máš dostatek času na náročné studium?
S vedením Mediků na ulici máme jednou týdně zhruba hodinovou poradu a naše zapojení na ošetřovnách je individuální, podle našich možností. Já osobně do ulic vyrážím přibližně jednou týdně na dvě hodiny, ale ve vedení určitě najdete lidi, na nichž leží více zodpovědnosti a do spolku tak investují času mnohem více. Všichni navíc studujeme, máme zkoušky, během covidu jsme pracovali v nemocnicích, takže naše dobrovolničení bylo ještě náročnější, ale jak říkám, každý pomáhá podle svých možností.
Říkáš, že péče o pacienty bez domova byla v době koronaviru náročnější, ale musela se i nějakým způsobem změnit?
Během pandemie koronaviru pomáhala většina starších studentů medicíny v nemocnicích (já jsem byl třeba na ARO FN Motol), takže jsem se Medikům na ulici nevěnoval úplně naplno, ale jako spolek jsme na našich ošetřovnách lidem bez domova rozdávali dezinfekce, respirátory a přidali jsme ošetřovny na ubytovnách, které pro v době pandemie zřídil pro osoby na ulici magistrát. Z toho jsme mimochodem měli skvělé výsledky, neboť jsme naše klienty navštěvovali pravidelně a zdravotní defekty byly pod lepší kontrolou.
Mimo to jsme také zpřísnili podmínky i na našich stálých ošetřovnách, kde jsme samozřejmě nosili respirátory, ochranné štíty a ochranu dýchacích cest jsme vyžadovali i od našich klientů.
Takže jste nezaznamenali žádné případy nákazy od lidí bez domova?
Myslím, že přímo na ošetřovně se nikdo z našeho spolku nenakazil. Poté co byly zajištěny dostatečné ochranné pomůcky nebyla snad ani v nemocnici nákaza od pacientů příliš častá.
Naše činnost, která pro nás není zas tak extrémně náročná, může mít na kvalitu života našich klientů obrovský dopad
Co bylo tvojí motivací pro vstup do Mediků na ulici? Proč ses rozhodl začít pomáhat lidem bez domova?
Členem Mediků na ulici jsem zatím pouze rok, a i když to může znít jako klišé, tak motivaci mi dává to, že naše činnost, která pro nás není zas tak extrémně náročná, může mít na kvalitu života našich klientů obrovský dopad. V dlouhodobém horizontu máme dobré výsledky a určitě je to také dobrá zkušenost pro budoucí praxi, co se týče komunikace s pacienty, okolím atd. Když v naší činnosti vidím smysl a mám možnosti ji dělat, tak proč do toho nejít.
Je něco, co tě na práci s lidmi bez domova překvapilo? Nebo jsi k tomu od prvního dne přistupoval bez předsudků?
Myslím, že jsem žádné předsudky neměl a když někoho ošetřuji, tak se soustředím především na to, abych dotyčnému pomohl a držím si od něj odstup, co se soukromí týče. Přesto mají někteří naši klienti tendenci sdělovat nám jejich příběhy a překvapí mě, když mi například pacient s bércovými vředy řekne, že před 30 lety chodil každý den běhat, žil zdravě a že vlastně situace, v níž nyní nachází, nebyla vždy taková a možná by taková být ani nikdy nemusela, což je ale zase spíše sociální problematika.
Jsou to lidé, kteří často nikdy neměli dobré rodinné zázemí, měli dluhy, exekuce, řešili rozpady partnerských vztahů...
Co bývá nejčastější příčinou, proč vaši pacienti skončili na ulici?
Z mé zkušenosti jsou důvody přesně takové, jaké by člověk očekával. Jsou to lidé, kteří často nikdy neměli dobré rodinné zázemí, měli dluhy, exekuce, řešili rozpady partnerských vztahů, ale na druhou stranu bych nerad generalizoval, nemám to podložené žádným výzkumem. Pro většinu klientů může být vzpomínka na to, jak se dostali na ulici, traumatizující a mluví o tom spíše neradi, takže se je na to ani nevyptávám.
Jak vypadá takový váš běžný den? Přijdete na ošetřovnu a co následuje?
Naše ošetřovny máme na místech, kde se lidé bez domova již sdružují, takže když na místo dorazíme s batohem, v němž máme zdravotnický materiál, tak nás mnohdy poznají a sami za námi přijdou. Pokud působíme například na místech, kde je lidem bez domova poskytováno i jídlo, tak je oslovujeme sami a nabízíme jim ošetření. Ale jak říkám, většina pacientů nás vyhledává sama, protože náš spolek zná a ví, s čím jim dokážeme pomoci.
Setkal ses někdy s odmítavým či dokonce agresivním chováním ze strany lidí bez domova?
Já osobně ne, ale občas se stává, že na ošetřovnu přijde hodně lidí a někteří z nich naši činnost považují za naši povinnost a chtějí, abychom se jim věnovali ihned, jsou nervózní z čekání a jsou podráždění. Ale i naše dobrovolničení má určitý systém a pacienty přijímáme podle pořadí, v němž přijdou. Pokud má někdo s dlouhavým čekáním problém, tak se nás většinou jiní pacienti zastanou a situace se velmi rychle uklidní. Do žádného většího konfliktu jsem se nikdy nedostal a odezva od lidí, kterým péči poskytujeme, je naopak velmi dobrá.
Před lidmi bez domova nesmíme zavírat oči a pokud na ulici vidíme někoho, kdo by mohl být například v bezvědomí, i když se často jedná o opilé lidi, tak ho můžeme zkusit oslovit
Co je podle tebe důležité udělat proto, aby se situace s lidmi bez domova zlepšila? Je to vůbec možné?
Před lidmi bez domova nesmíme zavírat oči a pokud na ulici vidíme někoho, kdo by mohl být například v bezvědomí, i když se často jedná o opilé lidi, tak ho můžeme zkusit oslovit. Pokud nereaguje a máme podezření, že se opravdu jedná o něco vážného či akutního, tak je vždy nejlepší volbou zavolat sanitku.
Co se týče problematiky vymýcení bezdomovectví, tak se obávám, že se jedná o komplexnější otázku a ovlivnit tento stav není jednoduché. Začít malými krůčky, jako nebýt lhostejný, však můžeme vždy.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Kam budete se spolkem směřovat?
Chceme, aby se lidé do spolku i nadále přidávali proto, že je taková práce baví, že z ní mají dobrý pocit a vědí, že je tato činnost přínosná. To je náš primární cíl. Mimo to také chceme, aby lékaři, kteří projdou Mediky na ulici, přistupovali vzhledem ke zkušenostem a znalostem o této problematice k lidem bez domova empatičtěji a také chceme, abychom se rozšířili i do dalších měst.
Už víš, v jakém oboru se chceš pohybovat po dostudování? Bude to právě pomoc sociálně slabým?
Úplně jasnou představu nemám, ale zatím směřuji spíše k chirurgickým oborům. Na plný úvazek se této problematice věnovat asi nebudu, to nedělám ani nyní, ale myslím, že zkušenost z Mediků na ulici mi bude v péči o tuto skupinu pacientů velmi prospěšná.
