Štěpánka Vrbová a Larisa Chačatrjan otevřeně promluvily o tom, jak jim působení v LuŠtěLe měnilo životy.
Jakožto fanoušek veškerého dění před masivním rozmachem platformy YouTube v České republice jsem se na tento rozhovor opravdu těšil. Dostal jsem totiž možnost pohovořit si s pionýrkami slávy na českém internetu, raketou mezi místními dívčími popovými kapelami a nejznámějšími oslavenkyněmi patnáctých narozenin – kapelou LuŠtěLa.
LuŠtěLa již dávno není Lucka – Štěpánka – Larisa; dnes se spíše jedná o nostalgickou zkratku jmen pro všechny, kteří již oslavili čtvrt století. Jejich otisk do domácí pre-meme komunity je každopádně natolik hluboký, že každý dokáže odrecitovat kousek z hitu Patnáctiny nebo se zakoktat při refrénu FB Pedofila. Za dívčí kapelou z Ledče nad Sázavou nicméně nevězí chtění šokovat, ale jen prostý sen dívek někde vystoupit a zazpívat si. Recesi proto za tím nehledej.
A i když je z některých výstupů evidentní, že kvalita provedení brutálně utlačila byť jen náznak potenciálu, obrovská kritika puberťaček nejen od uživatelů internetu, ale i médií či jejich vlastních kamarádů na jejich hlavy byla poměrně krutá. Co si o kapele myslí s odstupem času, kam je život zavál a jak vnímaly své působení v LuŠtěLe, REFRESHERu přiblížily Štěpánka Vrbová a Larisa Chačatrjan.
- Kdo stál za vznikem kapely
- Jak se zrodily Patnáctiny a jejich úspěch
- Která skutečnost vadila Štěpánce na Hudebních masakrech
- Na jakém malém podvodu se podílely při soutěži Česko Slovensko má talent
- Co říkají na veškeré parodie jejich tvorby
- Proč Larisu vytáčí jen pomyšlení na jejich vystoupení na Óčku
Co vás napadne jako první, když uslyšíte slovo LuŠtěLa?
Štěpánka: Mně asi příjemné vzpomínky a určitě kamarádství, které jsme měly.
Larisa: Mám to asi podobně. A pak hned Patnáctiny, úplně se mi před očima zjevil klip.
Jak je to dlouho, co už kapela neexistuje?
Š: Začínaly jsme vystupovat v Matrixu, dnes ve Stormu, a tam jsme to i zakončily. Myslím, že to bylo v roce 2015, ale proběhlo to po takové pauze. Celou tu dobu jsme nevystupovaly.
L: Já jsem vlastně po roce účinkování odešla a potom jsme se přidala na ten poslední koncert.
Já jsem si přečetl, že LuŠtěLa jako trio skončila v roce 2010. Takže vznik kapely se datuje někdy do doby, kdy jste chodily na základku?
Š: Vznik kapely se datuje do doby, když mi bylo devět. Dnes je mi 25.
L: Tehdy jsme se jmenovaly i trošku jinak.
Š: Značku jsme měly ale stejnou jako LuŠtěLa. Ale to bych asi nechtěla rozebírat… (smích)
Jde o nějakou pikantnost?
Š: Chtěly jsme být jako Pussycat Dolls, tak jsme se jmenovaly Pussycat.
L: A ještě Hvězdy LNS.
Tak jo, vezměme to chronologicky. Jak projekt LuŠtěLa vznikl a kdo za vznikem stál?
Š: Byly jsme kamarádky na základní škole a všechny jsme rády zpívaly. Doma jsme si zpěv vyzkoušely a napadlo nás si založit skupinu. Zakládajícími členkami jsme byly já, Larisa a někdejší členka Lucka. Nejdřív jsme si zpívaly samy pro sebe doma na posteli, a potom nám můj tatínek napsal nějaké písničky, čímž vzniklo, že bychom mohly začít vystupovat. Nedlouho poté vznikl klip Patnáctiny.
Jednou jsme vystupovaly na pivních slavnostech v Ledči nad Sázavou a hrála tam skupina Arakain. Pochodoval tam chlap s cedulkou této kapely, tak jsem šla za ním a zeptala se, jestli v ní na něco hraje nebo zpívá. Řekl mi, že jim točí klipy. Tak jsem mu řekla, ať nám taky natočte klip. A on, že jo.
Kolik členek skupinou prošlo?
Š: Čtyři. Lucka, Larisa, já a Vanessa.
Měly jste nějakou hudební průpravu?
Š: Párkrát jsme byly v ZUŠce na hodiny zpívání, ale to je všechno.
Takže jste nehrály ani na nějaký nástroj?
Š: To ano, já hraju na klavír. Ale myslím, že jsem v té době ještě nehrála, nebo jo, Larko?
L: Jo, chodily jsme na klávesy.
Co jste si tehdy s LuŠtěLou daly za cíl, kterého chcete dosáhnout?
Š: Ona to byla jedna velká náhoda, my jsme žádný cíl neměly. Naším cílem bylo se bavit. Byly jsme malé holky, takže jsme si nebraly ani to, že zrovna vystupujeme před tisícovkou lidí. Byla to taková hra.
L: A i ty Patnáctiny byla náhoda. Jednou jsme vystupovaly na pivních slavnostech v Ledči nad Sázavou a hrála tam skupina Arakain. Pochodoval tam chlap s cedulkou této kapely, tak jsem šla za ním a zeptala se, jestli v ní na něco hraje nebo zpívá. Řekl mi, že jim točí klipy. Tak jsem mu řekla, ať nám taky natočte klip. A on, že jo. Za týden jsme natočili Patnáctiny s tím, že to dáme na YouTube pro rodinu a kamarády, protože nás v tu dobu ještě brali.
Potom jsme to zveřejnily na internetu, to jsem zrovna u Štěpánky spala. Po chvilce nám její táta řekl, že se máme jít podívat, že se něco stalo. Během několika hodin tam naskákalo několik tisíc zhlédnutí a dostávaly jsme spoustu e-mailů, takže to pro nás bylo hodně nečekané a neplánované. Prostě překvapení.
Já si úplně nejsem jistý, jestli čtenáři vědí, co to tehdy znamenalo mít během několika hodin několik tisíc zhlédnutí. Takový objem zhlédnutí byl opravdu velký.
L: Ano.
Š: Tenkrát youtubeři a YouTube jako takový teprve začínal.
Hned navážu na Patnáctiny, ale předtím se zeptám na to, kdo za vámi stál? Jak jste uvedly, nápad založit kapelu byl váš, ale musel za vámi stát i někdo dospělý…
Š: Stáli za tím naši rodiče, hlavně teda můj tatínek s maminkou, kteří nás vozili na všechny koncerty. Tatínek nám psal texty a pomáhal hlavně s komunikací, aby to mělo hlavu a patu.
Pojďme tedy k vašemu největšímu hitu. Patnáctiny jsou cover ruského pop hitu Kanikuly od Code Red, jenž zahýbal českým internetem. Ale pokud jsem to postřehl dobře, tak instrumentální podklad jste vzali z coveru této písničky od kapely Boom...
Š: Ano. Později, když už to šlo na vyšší level, jsme k tomu vytvořili vlastní instrumentál.
Bylo vám tehdy vůbec patnáct?
L: Mně bylo.
Š: Při vzniku písničky ti ale patnáct nebylo.
L: Při vzniku ne, ale když jsme točili klip, tak už mi patnáct bylo. Ale s tím to nemělo nic společného.
Takže ta oslava nebyla ničí oslava…
L: Ne.
Byl to váš první videoklip?
Š: Ano. Taky jediný, který jsme daly na YouTube. Ty ostatní věci, které tam nyní ještě jsou, přidával někdo jiný. My jsme potom ten originální klip stáhly, tehdy dosáhl víc než 450 tisíc zhlédnutí.
Pamatujete si průběh natáčení?
Š: S Markem Ptáčkem jsme se domluvili na nějakém termínu. Pamatuji si, že jsme si na tiskárně vytiskly plakáty, že naši kamarádi mohou přijít na natáčecí den, a ty jsme vyvěsily různě po Ledči, kde jsme bydlely. Někteří se opravdu přihlásili, hlavně teda tehdejší kamarádi.
L: V uvozovkách. (smích)
V uvozovkách kamarádi? Nebyli to praví přátelé?
L: Kamarádi to ve finále nebyli.
Š: To se ale ukázalo až po spuštění písničky. Jinak průběh byl takový, že jsme se všichni sešli, začínali jsme ve škole, a končili v ledečském klubu, který se jmenoval Rokáč. Byl to jediný místní klub, takže my, jako malé holky, jsme tam samozřejmě hrozně toužily být. Za den jsme to všechno natočili, potom jsme jeli na kameramanovu chalupu natočit na jeden mikrofon zvuk a pak se strašně dlouho stříhalo, možná rok. Dělal to totiž za nic, jen z dobré vůle.
L: Hlavně jsme nejdříve natočily klip a pak hudbu. Bylo to bez efektu, bez ničeho. Jako bychom si pustily telefon a nahrávaly si to na něj. Proto to zní tak, jak to zní.
Mám pocit, že jsem v klipu viděl i tehdy budoucí členku Vanessu.
Š a L.: Byla tam.
Š: Ona také ráda zpívala a chtěla se toho zúčastnit. Bylo to takové přirozené, že tam byla.
Já dělám v baru a mám kamarády, kteří tam často za mnou chodí. Vždycky přijdou a pustí Patnáctiny. V momentě, kdy to udělají, tak já vezmu mikrofon a začnu zpívat.
Znaly jste předlohy, kterou jste coverovaly? Kanikuly nebo How Do You Do?
Š: Ano, myslím, že se to tenkrát docela hrálo.
L: Já jsem znala Kanikuly už z Arménie. Ale to, že by se to tu hrálo, si nemyslím. Naopak si myslím, že jsem s tím přišla já, jelikož se mi to líbilo, že bychom na to mohly něco udělat. Táta se potom chytnul a napsal text.
Takže, když to shrneme, jsou Patnáctiny tím, co vás proslavilo?
Š: Ano.
Nepomohla tomu například i samotná reakce lidí na ten klip? Po vydání se začal řešit na celém českém internetu. Živeno to bylo různě; dokonce jste dostaly i nejspíš nevyžádanou pozornost v podobě dílu Hudebních masakrů...
Š: Zrovna ty Hudební masakry ne.
L.: Taky si nemyslím.
Š.: Možná to mohla zapříčinit skutečnost, jak z toho měli všichni legraci. Ale určitě ne Hudební masakry.
L.: Spíš naopak lidi, kteří měli tendence se tomu smát, se chtěli skrz LuŠtěLu proslavit, což nám i někteří přiznali. Nechci teda jmenovat, ale v Matrixu za námi přišli a řekli, že se toho chytli proto, aby se proslavili. Pak si nás oblíbili a navázali jsme spolupráci. Tehdy naše skupina docela letěla.
Myslím si, že to bylo taky kvůli tomu, že si z toho lidi dělali srandu, tu zveřejňovali, a tím nás proslavili. Sice se nám smáli, ale tím, že to dělali, se nám plnil sen. Řeknu ti to takhle: na internetu i na Facebooku psali, že jsme takoví a makoví, ale když jsme měly koncerty, tak tam chodili a zaplatili za to…
Š: Ne, že bychom z těch peněz něco měly. (smích)
L.: Nic jsme z toho neměly, ale měly jsme dobrý pocit. Plnily jsme si dětský sen, chtěly jsme mít plný klub, a to se splnilo. V tu chvíli, když jsem stála na pódiu a oni stáli pode mnou a zpívali moje písničky, tak mi bylo úplně jedno, co píšou nebo nepíšou na Facebooku. Protože lidi, co o mně psali, jsem neznala. Nevěděla jsem, kdo to je. Ale oni věděli, kdo jsem já.
Takže jste to vnímaly dejme tomu kladně?
Š: Šlo o to, že oni měli zábavu, ale my jsme si to užily taky. Takže to vlastně splnilo účel na obou stranách.
Co mně hodně naštvalo, bylo vystoupení na Óčku. Pamatuju si, že jsem holkám tehdy říkala, že tam nechci jít. A holky, že ne, že půjdeme. Dospělí lidé si pozvali třináctileté holky, aby je zesměšnili.
Dá se tedy říct, že to byla sláva, o kterou jste stály?
Š: Přemýšlím… Ale asi jo. Když jsme si tenkrát hrály na zpěvačky, tak jsme chtěly být slavné. Určitě jsme si to užívaly. Z mého pohledu jsem si určitě prodloužila dětství. Dovolila jsem si být delší dobu být holčičkou, neměla jsem čas na to chodit kouřit za garáž a balit tam kluky.
L: Já jsem si ani to, že se něco děje, nijak extra neuvědomovala.
Na druhou stranu, když se na situaci podívám kriticky, tak mi některé reakce na vaši hudbu nepřišly vhodné či etické. Nepřišlo vám, že to v některých případech byl až veřejný lynč? Některá média se nebála vás bez skrupulí označit za tragédy, ještě teď to visí na YouTube…
Š: Tenkrát ne, spíš postupem času. Osobně to u mně začalo při přechodu na střední, kdy jsem se setkávala s jistým posměchem od lidí, mezi které jsem chtěla ve škole zapadnout. Mluvím například o situaci, kdy chceš někam zapadnout, a někdo najednou pustí písničku Patnáctiny a všichni se tomu smějou. Tam to začalo být hodně nepříjemný.
L: U mně to bylo trošku jinak. Začala jsem si z toho totiž taky dělat srandu. Ukázala jsem tím, že mi tím nijak neublíží. Oni to navíc i vycítili, že je mi jedno, co si o tom myslí, tak mi podobné věci přestali dělat. Později jsem do skupin ve škole nebo jinde zapadala.
Ale i teď, v práci. Já dělám v baru a mám kamarády, kteří tam často za mnou chodí. Vždycky přijdou a pustí Patnáctiny. V momentě, kdy to udělají, tak já vezmu mikrofon a začnu zpívat.
Chápu.
Š: V práci je to trošku jiné. Mně to třeba taky v práci pustí, ale to je taková milá zábava v porovnání s tím, když ti chtějí vyloženě ublížit a zesměšnit tě.
L: Říkám, že když to na mě na střední zkoušeli, tak jsem se nenechala. Ty jsi v některých věcech citlivější než já, to já si nenechám nic líbit. To neexistuje.
Š: Já to nedám najevo, ale ranilo mě to. (smích)
L: No, tak já to dám hodně najevo, že takhle ne. (smích)
Rozumím tomu správně, Lariso, že to byl takový obranný mechanismus, aby ti posměch nevlezl pod kůži?
L: Mně to mrzelo v tom, když jsem si uvědomila, jak jsou lidi zlí. LuŠtěLa pro mě hodně znamená, nikdy toho nebudu litovat. Ale stále, když se teď kouknu na klip Patnáctiny, tak se musím smát. Kdybych to však mohla vrátit, tak nic nezměním a nechám to tak, jak to proběhlo. Spíš mi jen vadí, jak jsou lidi nepřející.
Pro mě bylo důležité to, co já cítím. Že vím, že to pro mě něco znamená. Urážky mě nezabijou. Když se mi tam ten člověk bude smát, tak mě to v životě neovlivní. Moc jsem si to k srdci nebrala.
Š: Ale čert to vem teď, jenže tenkrát jsme byly fakt malé holky, a některé zprávy, které chodily, byly úplně k zblití. Když si uvědomím, že psali dvanáctileté holce… A znovu zmíním Hudební masakry (Hudební masakry byly seriál na Streamu, jenž uváděl Jarda Konáš, který v něm rozebíral největší „masakry“ na české hudební scéně, pozn. red.), to mě tenkrát hodně mrzelo. Přitom, o co šlo? Nikdo se ho na žádnou kritiku neptal, nebylo to vůbec potřeba.
L: Co mně hodně naštvalo, bylo vystoupení na Óčku. Pamatuju si, že jsem holkám tehdy říkala, že tam nechci jít. A holky, že ne, že půjdeme. Dospělí lidé si pozvali třináctileté holky, aby je zesměšnili. Kdo je v tu chvíli k smíchu? My, nebo oni?
Š: To jsi hezky vystihla.
Spolužáci nám tam ale nachystali velice nepříjemnou věc, když do sklenice naházeli zbytky svačiny, romadur, nechali to v ní vyhnít, a když novinář přijeli, tak to otevřeli a na tabuli napsali LuŠtěLa smrdí.
Můžete to přiblížit?
L: To jsem fakt byla naštvaná, že mi to hlava nebrala. Měli to tam všechno na nás narafičeno. Ještě nás nechali zpívat naživo do mikrofonů, do kterých se mluví. Neměly jsme tam nic připraveného. Nakonec moderátor řekl: Teď se vrátíme k opravdové muzice a opravdovému zpěvu. Když jsem se bavila s holkama z 5 Angels, tak říkaly, že tam taky byly, ale že zpívaly na playback. Už jsem z toho zase naštvaná… (smích)
Tohle vystoupení byla jediná věc, která mě za tu dobu vytočila. Kdybych teda chtěla něco změnit, tak to, že bych tomu moderátorovi dala facku. Udělala bych to, ale tehdy jsem byla v šoku. Když se podíváš na to video, tak vidíš můj výraz, že nechápu… Ale říkám si dodnes, a to už je deset let zpátky, že je taková škoda, že jsem mu jednu nevlepila. To by byl teprve boom!
Proč si myslíte, že ve vás lidé ty tragédy viděli? Byla to závist?
Š: U některých asi ano. Ale ono to bylo tak trochu tragické, hrozně amatérské, a i kdyby to mělo trochu potenciál, tak byl trochu zazděný tím zpracováním.
L: Někteří lidi to tak „vnímali“ i z toho důvodu, aby zapadali. Někomu se to líbilo, ale protože na to ostatní nadávali, tak museli taky, aby nevyčnívali.
Š: Když probíhal ten boom, tak i ti lidi, kteří byli součástí a písničku znali, tak potom otočili.
Často se diskutovalo i o textech, které jste zpívaly. Internet argumentoval tím, že nejsou zrovna povedené či vůbec vhodné, viz FB Pedofil. Mohlo to vězet i v tom?
Š: Tato písnička vyšla později, navíc zrovna Pedofil není o pedofilu. Akorát, když jsme ji nahrávali, tak je v ní jedna zmínka. Během nahrávání pan producent říkal, že by to bylo legrační a že by to mohl být hit, kdybychom zazpívaly v refrénu Pe-pe-pe-pe-pedofil. Původně to tam vůbec nebylo.
Jak už jsme se bavili, vaše kapela byla vlastně jednou z prvních předloh pro youtuberské parodie. Nevím, jestli jste viděly Osmnáctiny od České Bomby…
L: Ti jsou skvělí!
Š: Česká Bomba Osmnáctiny a Umbrtka Šedesátiny. S oběma skupinami jsme byly v kontaktu. Česká Bomba se nás dokonce ptala, jestli nám to nevadí a s kytaristou Umbrtky jsme se při návštěvě časopisu Maxim seznámily. Nebylo v tom nic osobního a obě věci nám přišly vtipné.
L: Zrovna z Umbrtky nám psali, že to neudělali výsměšně, ale že z toho cítili potenciál. Použili to prý proto, aby se také nějak zviditelnili.
V souvislosti s tím vším zlým, co jsme probírali, jaký nejhorší zážitek jste si z období LuŠtěLy odnesly?
Š: Hodně nepříjemné bylo, když k nám do školy přijeli reportéři z Instinktu udělat reportáž. Chtěli si nás vyfotit v našem „přirozeném prostředí“. Spolužáci nám tam ale nachystali velice nepříjemnou věc, když do sklenice naházeli zbytky svačiny, romadur, nechali to v ní vyhnít, a když novináři přijeli, tak to otevřeli a na tabuli napsali „LuŠtěLa smrdí“.
L: Bylo to na tabuli, na papírcích a je to vidět i v tom časopisu.
To byla docela sabotáž.
Š: To si nemyslím. Děti na základce jsou celkově zlé a tohle byl podmět k tomu, aby mohly zlost někam soustředit. Jsme si o to koledovaly, mohl to schytat někdo jiný. (smích)
L: Mimochodem to byli zrovna ti, co v tom klipu Patnáctiny hráli. Bylo zvláštní, že než ten klip vyšel, tak za námi všichni chodili s tím, kdy že už to vyjde a že se na to těší. Jak to vyšlo a viděli, že to má ohlas a lidi se zajímají, i když jiným způsobem, tak nás ti kamarádi, se kterými jsme vyrůstali a chodili jsme s nimi po venku, přestali zdravit.
Š: Psali taky hrozné věci. Například holka, se kterou jsme se bavily, mě vyfotila, jak jdu po náměstí v nějakém kloboučku a dávala to na stránky Anti LuŠtěLy, že mám nějakou hučku, aby se mi mohli smát.
L: Potom tam psali hnusné věci. Například, že by nás přejeli autem, kdyby jej měli, a podobně.
O Anti LuŠtěLe slyším poprvé. Co říkáte na vznik takových nenávistných skupin? Věděly jste, kdo za tím byl?
L: Někteří se toho nebáli a napsali na férovku, kdo za tím stojí. Nevíme ale, kdo to založil.
Š: Vůbec bych se nedivila, kdyby to byl někdo z blízkého okolí.
L: Samozřejmě, že to byl někdo z blízkého okolí…
Přijde mi to jako velice nevlídné prostředí.
Š: Je to hrozné, ale nejen vzhledem k nám, ale k tomu, co všechno se ve světě děje. Když se společnost spolčí proti někomu a prostě do něj jedou, tak to není vůbec hezké.
Pojďme se ještě vrátit k vám a k vaším ambicím. Tohle se teda netýká Larisy, ale jako dvojice se LuŠtěLa dostala i do Česko Slovensko má talent 2011. Opravdu jste čekaly, že uspějete po tom, co se kolem vás dělo?
Š: Ne a hned to vysvětlím. Jednou nám zavolal někdo z Česko Slovensko má talent, asi někdo z produkce, že bychom mohly přeskočit casting a jít vystoupit rovnou v kole. Říkaly jsme si, že by to mohla být zkušenost, že se podíváme, jak to funguje a navíc to bude reklama zadarmo, tak jsme šly do toho. Očekávání jsme od toho neměly.
Je to takový malý podvod, který nám byl nabídnut a myslím si, že to tak normálně funguje. Druhá věc je, že je to hodně sestříháno. Kdo byl tehdy v porotě?
Martin Dejdar, Jaro Slávik a Lucie Bílá.
Š: Jaro Slávik hned řekl, že dál nepůjdeme a Dejdar se tam snad dvě hodiny rozmýšlel a volal na lidi, ať to rozhodnou za něj. Půlka řvala jo a půlka ne. Celý proces z toho vystřihli. Lucka Bílá ale zase říkala, že to je milé a že teda jo.
No právě, zaujaly jste Lucii Bílou. To mi přijde jako dobrý výkon.
L: Neříkali vám tam taky, že musíte zpívat Patnáctiny?
Š: Ano, no vidíš, ještě jsme musely zpívat tuto písničku. Spíš šlo o tu show než o to, abychom soutěžily.
Jak se k vám obvykle chovali promotéři? Ptám se, protože jste byly zvány na festivaly, na koncerty, do televizí…
Š: Já myslím, že moc hezky.
L: Organizátoři byli zlatí.
Š: Akorát si pamatuju, že v Rock Cafe byla provozní, která hlásala, že v klubu vystoupíme jen přes její mrtvolu, což se k nám vůbec nedostalo. Pak jsme na jedné party na tom místě vystoupily a ona se chovala, jako bychom to udělaly přes její zákaz. My jsme ale netušily, kdo to vůbec je a tom zákazu jsme nevěděly. Zvali nás tam lidi, kteří pořádali tu akci.
S tím vším jsou spojeny i finance, na které jsme již taky narazili. Víte, jak to s nimi v rámci kapely bylo?
Š: My, ani nikdo z našeho okolí, to nedělal kvůli penězům. Se mnou jezdili mí rodiče, když to šlo, tak se jim proplácel benzín. A my zpěvačky jsme zase občas dostaly nějakou tisícovku.
L: Každá jsme měly tisícovku...
Š: Ale za to jsme si třeba koupily kostým na příští koncert nebo jsme šetřily na cédéčko, ale nikdo z našeho týmu za to peníze neměl.
Na tu diskografii jsem se vlastně nezeptal. Kolik cédéček máte teda za sebou?
Š: Jedno a druhé jsme sice natočily, ale už nevydaly.
Nyní mám pro vás zásadní otázku: Proč jste se rozpadly úplně?
Š: Už jsme z toho vyrostly. Byla to skupina založená na tom, že jsme byly malé holky, a to už teď nejsme.
Já si myslím, že i přes tento fakt by se objevili lidé, kteří by na vaše koncerty chodili. LuŠtěLa je dneska přece jenom kult.
Š: Je to možné, občas se i nějaká nabídka na vystoupení objeví, ale už o to ani tolik osobně nestojím.
L: Já jsem před pěti lety říkala, že bychom mohly udělat Patnáctiny po pěti letech.
Jednou do roka mám takovou vzpomínkovou hodinku, kdy se na všechno podívám a občas si i popláču. Mám to spojeno s tím kamarádstvím, s mými rodiči, jak to bylo hezké být v dětství s tátou, který dneska už nežije. Ráda na to vzpomínám.
Výroční Patnáctiny by určitě zbořily internet. Dívaly jste se na vaše stránky?
Š: Ne.
L: Já asi rok zpátky.
Komentářová sekce je pořád živá. Poslední příspěvky jsou staré ani ne měsíc. Fanoušci čekají, až bude nějaký sraz.
L: Tak to se musím podívat.
Když už teda nezpíváte, co děláte dnes? Larisa zmínila, že pracuje v klubu...
Š: Já v sociálních službách.
A hudba už nic?
Š: Já hraju na klavír, ale spíš jen tak pro sebe. Opravdu nevím, jestli mám ještě takové ambice nebo jestli to na mě ještě v budoucnu někdy přijde.
L: Já plány s hudbou mám, ale teď na to upřímně není moc čas. Přesto věřím tomu, že se to trošku rozjede.
Pustíte si ještě někdy LuŠtěLu samy od sebe?
Š: Já jo. Jednou do roka mám takovou vzpomínkovou hodinku, kdy se na všechno podívám a občas si i popláču. (smích) Mám to spojeno s tím kamarádstvím, s mými rodiči, jak to bylo hezké být v dětství s tátou, který dneska už nežije. Ráda na to vzpomínám.
L: Já to tak taky samozřejmě mám. Nemůžu si teda pustit Patnáctiny, jelikož to prostě s tím klipem nemůžu slyšet. Nevím, jestli si nechci přiznat, že se tomu lidi smáli, ale nejde to. Na druhou stranu, když si pustím upravené Patnáctiny, tak to jde. I v práci, když si z toho dělají srandu, tak přijdu a pustím tam všechny naše písničky.
Jaká je vaše nejoblíbenější písnička od LuŠtěLy?
Š: Moje asi až z pozdější tvorby. Určitě písnička Létání.
L: Já mám taky nejradši Létání. Jinak nevím, líbily se mi všechny. Možná bych ještě zmínila Poslouchej.
Dobře. Já tu mám teda poslední otázku. Když jste teď roky mimo kapelu, Štěpánka šestý rok, Larisa ještě déle, pojí si vás lidé stále, například na ulici, s Luštělou?
Š: Já teď moc nikam nechodím, takže těžko říct. (smích) Ale jo, stává se. Ne, že by nás poznali, ale spíš tak, že to někdo práskne a strhne se nad tím debata.
L: Mě právě nepoznají, já jsem se asi změnila. Ale když už se o tom s někým bavím, tak většinou reaguje překvapeně, že jsem to fakt já. I můj nynější přítel říkal, že byl do mě tehdy zamilovaný. Jeho sestra nás prý poslouchala a kamkoliv jdeme, tak se tím chlubí.
Š: Můj taky, prý mě miloval v Pedofilovi.
