S političkou Strany zelených Magdalenou Davis o ochraně klimatu, postavení žen ve společnosti i nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny.
Magdalena Davis je politička, vědkyně a trojnásobná matka, kterou ani péče o rodinu neodradila od politického angažování. Jak se spolupředsedkyni Strany zelených podařilo vstoupit do politiky přímo během mateřské dovolené? A proč nesouhlasí s tím, aby otcovská dovolená trvala pouze dva týdny?
To, ale například i to, proč to mají ženy ve společnosti těžké a jaké katastrofy nám hrozí, pokud urychleně nezačneme bojovat proti klimatickým změnám, se můžeš dočíst v rozhovoru pro REFRESHER.
Mnoho lidí, včetně vás, negativně reagovalo na odhalení kandidátky koalice Pirátů a STAN, kde se mezi lídry původně objevila jedna jediná žena. Proč je podle vás ve vyšší politice tak málo žen?
Jednoznačně je to nastavením podmínek. Politický systém stále odpovídá podmínkám, které panovaly před 100, 200 lety, kdy politika byla záležitostí mužů, což je historická skutečnost. Podmínky pro ženy a jejich uplatnění se sice za posledních sto let dramaticky změnily, ale stále neodpovídají tomu, jak by to mělo být. Náš politický systém má prostě pravidla, která nahrávají mužům, takže mužům přijdou v pořádku a vůbec jim nedochází, že nejsou vstřícná k ženám.
V České republice mezi muži a ženami stále panuje rozdíl až 20 % ve výši platů, ačkoli pro to není žádný důvod
Existuje naděje na změnu? Co by se podle vás mělo změnit?
Osobně si myslím, že nástrojů, jak situaci změnit, existuje celá řada. V debatách se vždy začíná kvótami, kterými by se ale podle mě mělo končit. Rozhodně by měla přijít řeč na kvóty v souvislosti s rozhodovacími skupinami, jako je Parlament a Senát, ale začínat by se mělo odspodu. Měla by fungovat osvěta, vzdělávání, ve školách by se měly bořit předsudky typu, že holčičky jsou slabé, hodné a chytré a kluci jsou silnější, zlobivější a pomalejší, které jsou mnohde dětem stále dokola omílané.
Začíná to už v raném věku a pokračuje to přes témata, jako je gender pay gap, kdy v České republice mezi muži a ženami stále panuje rozdíl až 20 % ve výši platů, ačkoli pro to není žádný důvod. Doplácejí na to především rodiny žen, které si mateřskou dovolenou prohodí s manželem, což mi přijde nefér.
Také by bylo vhodné změnit pravidla pro obsazování řídících pozic, kde fungují pánské kluby, do nichž ženy nemají šanci se dostat. Existuje třeba zajímavý výzkum z prostředí komunální politiky, který ukazuje, že na malých obcích je mnoho starostek, protože prestiž těchto funkcí je minimální a práce je tam hodně. Jak se ale obce zvětšují, tak je žen v zastoupení mnohem méně, protože nabídka moci a vlivu je tam větší, pro muže je to tím pádem atraktivnější a ženy už mezi sebe pouští méně ochotně.
Zmiňujete nepříznivé podmínky pro ženy matky, ale vy sama jste do politiky vstoupila přímo během mateřské dovolené. Proč? Nechtěla jste čekat?
Mateřství jsem zahájila v Austrálii, kde jsem pracovala na plný úvazek až do okamžiku, než jsem porodila. Pak jsem byla s dcerou rok doma. V Austrálii v té době neexistovala žádná jiná podpora než tzv. baby bonus, což byl jednorázový finanční příspěvek, a zaměstnavatel vám ze zákona musel držet 12 měsíců místo. Žádná mateřská dovolená tehdy nebyla. Byla jsem tedy nucena vrátit se do práce co nejdřív a s manželem jsme se o péči dělili. Po dnech jsme se spolu a s jeho maminkou střídali, v roce a půl pak začala moje dcera chodit i na dva dny v týdnu do školky. Právě tato kombinace nám pomohla vyvážit rodinný a pracovní život.
Když jsem se vrátila do České republiky, tak jsem byla těhotná s druhou dcerou a už jsem měla zkušenost s vyvážením pracovního a rodinného života a angažovat se pro mě byla poměrně přirozená záležitost. Chtěla jsem pomoci zlepšovat svoje okolí a zároveň jsem věděla, že to pro mě nebude žádná zásadní změna.
Ženský potenciál je obrovský, ale když ženám nikdo nepomůže, tak se vytrácí a společnost tak přichází o obrovskou investici, kterou do nich předtím vložila
Pomohl vám manžel, babička, ale co ženy, které nemají možnost hlídání? Ty na práci musí na nějakou dobu zapomenout?
Úspěch každé ženy je založený na tom, že ji někdo podporuje a je jedno, jestli je to manžel, babička, partnerka nebo kamarádka. Ve chvíli, kdy tam podpora není, je to jeden z důvodů, proč se ženy nemohou angažovat, ať už v politice nebo v práci. Mají v sobě totiž zakódovanou – a je to tak správně – zodpovědnost za svoje děti, i to, že to musí zvládnout.
Ale pro ženy, které se nachází v situaci, kdy nemají žádnou podporu, by měl fungovat záchytný sociální systém, ať už na úrovni obce nebo na úrovni státu. Myslím si, že právě například pro matky samoživitelky má velký smysl zřizovat školky už od dvou let věku dítěte, ačkoliv jsem příznivcem toho, aby matky s dětmi zůstávaly podle toho, jak to samy cítí a nikdo jim nediktoval, zda to bude rok, dva, čtyři nebo deset.
Jako bývalá vědkyně ale vím, že například v oblasti vědy je tlak na návrat žen do práce obrovský, protože každý týden, který ve výzkumu vynecháte, se podepisuje na tom, jak rychle jste schopná publikovat články v odborných časopisech, žádat o granty a podobně. Proto některé univerzity poskytují jesle a školky, aby už třeba pár měsíců po porodu byly matky schopné vrátit se do práce, což nepovažuji za ideál, ale pro ženy – vědkyně to může být klíčové. Ženský potenciál je obrovský, ale když ženám nikdo nepomůže, tak se vytrácí a společnost tak přichází o obrovskou investici, kterou do nich předtím vložila.
Jak hodnotíte návrh Roberta Šlachty, který řekl, že by se mohly zavést nonstop školky?
Pamatuji si, že to vyvolalo velkou vlnu nevole a pan Šlachta se hájil tím, že to bylo vytržené z kontextu. Ale já si myslím, že je to prostě nějaká věta, kterou podle svého uvážení pokryl potřebu předškolní péče a nebyla na nic napojená, promyšlená, prostě to byl populistický výrok. My jsme se mu trošku zasmáli, protože přístup k řešení této situace by měl být mnohem komplexnější, holističtější a musí být zasazený do nějakého systému. Pokud bychom měli systém, v němž by dobře fungovaly podpůrné mechanismy, jako třeba právě jesle a školky, tak si dovedu představit, že by se jejich otevírací doba během pandemie prodloužila. Jeho návrh jsem ale vnímala spíš jako takové plácnutí do vody.
Je správné, aby o takových věcech rozhodovali především muži?
Určitě není a je to přesně jeden z mnoha důvodů, proč si myslím, že se musí změnit zastoupení žen v politice. Není možné, aby o ženách rozhodoval někdo jiný. Oni to muži mnohdy nemyslí špatně, jen jim spousta věcí nedochází. A druhý důvod je, že existují věci, které se dotýkají nás všech, rovným dílem, ale opět o nich rozhodují pouze muži, takže se pak témata více důležitá pro ženy, jako je například životní prostředí, odsouvají na druhou kolej. V průzkumu Českého Rozhlasu třeba vyšlo, že ženy se o ochranu životního prostředí zajímají o 20 % více než muži. Pokud je to tedy pro nás ženy tak důležité, ale v rozhodovacích procesech se tomu přesto nepřikládá žádná priorita, pak to prostě není demokracie a musí se to změnit.
Zavedení kvót v politice je určitě na místě, ale kvóty by měly platit především v rámci jednotlivých politických stran. To považuji za mnohem lepší začátek, než kdybychom stanovovali kvóty týkající se přímo zastoupení žen ve Sněmovně
Když jsme u genderové rovnosti, byla byste pro zavedení kvót? Ať už v politice, tak i ve firmách.
Když se bavíme o politice, tak se bavíme o něčem, co rozhoduje o celé společnosti a v takovém případě jsem pro zavedení systému kvót, a to hned. Ve straně Zelených máme kvóty již od roku 2003 a vidíme výsledky. Nemáme sice největší počet žen jako členek, ale máme nejvyrovnanější zastoupení ve vedení jednotlivých základních a krajských organizací, což znamená, že pokud už ženy máme, tak jsou ve vyšších pozicích. Toho prostě nelze rychle dosáhnout jinak, než kvótami a zároveň je to i nejrychlejší způsob, jak dosáhnout rovnosti.
Zavedení kvót v politice je určitě na místě, ale kvóty by měly platit především v rámci jednotlivých politických stran. To považuji za mnohem lepší začátek, než kdybychom stanovovali kvóty týkající se přímo zastoupení žen ve Sněmovně. Proces volby kandidáta nebo kandidátky voličem či voličkou je totiž velmi důležitý. Šance na startu by ale měly být pro všechny stejné. Kdyby například všechny strany začaly na kandidátky umisťovat ženy a muže takzvaným zipem, tak bychom hned viděli obrovskou skokovou změnu. Nic dalšího by se nemuselo stát a počet žen v politice by se okamžitě výrazně navýšil. A myslím si, že společnost by tento nový standard přijala daleko lépe a rychleji, než kdyby se ve Sněmovně určoval natvrdo poměr pohlaví.
Mnoho žen mohou od vstupu do politiky či jiné veřejné funkce odradit i sexistické útoky. Potýkáte se s nimi i vy?
Potýkám se s nimi, ale řekla bych, že v mnohem jemnější verzi. Když si občas přečtu zprávy, které přichází mým kolegyním, tak jsou to opravdu obrovské a brutální útoky. Mně takové věci většinou chodí v cynických poznámkách, nikoliv natvrdo a jsem za to strašně ráda. Ale i já občas dostávám nějaké komentáře typu „nojo holčičko“, kdy se vás někdo snaží dostat do nesvéprávné a podřadné role a ani to není příjemné.
Reagujete na takové komentáře? Bráníte se jim?
Ne, což je i částečně dáno tím, že mám velmi málo času. Čas, který mám, věnuji raději svým dětem. Když už na něco reaguji, tak to musí být konstruktivní podnět, za který mnohdy i poděkuji a zamyslím se nad ním. Na čisté hejty nemá význam reagovat.
V posledních dnech se velkým tématem stala otcovská dovolená, kterou prosazujete právě i vy. Místo dvou týdnů jste chtěli 4 měsíce. Proč nestačí dva týdny?
Budu mluvit z vlastní zkušenosti. Mám tři děti a můj muž strávil s první dcerou 6 měsíců velmi intenzivního času. Dceři je nyní 11 let a se svým tatínkem má díky tomu stále neuvěřitelně silný vztah. Moje druhé dvě děti se narodily v Čechách, kde byly jiné podmínky a ač můj muž miluje všechny svoje děti stejně, tak s těmito dvěma mladšími dětmi si prostě tak úzký vztah neměl šanci vybudovat. Já ano, protože jsem s každým z nich byla skoro 4 roky doma.
Jako Zelení proto otcovskou dovolenou nemyslíme tak, že by každý otec musel povinně jít na 4 měsíce na mateřskou. Chceme jen, aby tu možnost měl. Pro některé muže to třeba nebude důležité, a proto by jim to nikdo neměl vnucovat, ale kdo chce, měl by tu možnost mít. Sama vím, že to může v rodině sehrát velkou roli.
Pokud investujete do něčeho, díky čemuž budou vztahy ve společnosti emocionálně vyrovnanější a harmoničtější, dříve nebo později se vám to vrátí
Kde stát a firmy vezmou finance na to, aby i muži měli možnost zůstat 4 měsíce doma?
Řešení je vždy dvojí. Buď někde uberete, abyste jinde mohla dát, nebo ve víře zadlužíte budoucí generaci způsobem, o němž jste přesvědčená, že ho bude moci splatit, protože to, co do ní investujete, vytvoří další možnosti. U otcovské dovolené je to složité v tom, že děláte investici, která je nemateriální, investujete do zdravých vztahů ve společnosti. Projeví se to až za nějaký čas, například menší kriminalitou, menším domácím násilím, menší rozvodovostí, což jsou všechno věci, které zatěžují státní infrastrukturu.
Pokud investujete do něčeho, díky čemuž budou vztahy ve společnosti emocionálně vyrovnanější a harmoničtější, dříve nebo později se vám to vrátí. Je velmi těžké to vyčíslit, ale nebála bych se říct, že na to můžeme najít finance tak, že částečně uspoříme jinde, někomu třeba zvýšíme daně, a částečně si na to půjčíme, čímž budeme smysluplně investovat do budoucích generací.
Nepřijdou tak rodiny o finance? Výchova dítěte je přeci jen ekonomicky náročná.
Podmínky by musely být rovné, aby rodina nebyla diskriminovaná jenom proto, že se rozhodla, že doma zůstane tatínek. Čtyři měsíce navíc v pracovním životě nejsou žádná signifikantní doba, ale v životě novorozeněte, které svého rodiče vnímá velmi intenzivně, to signifikantní doba je.
Klimatická změna je alfa omega tolika věcí, od zničených lesů a špatného zemědělství až po hrozby v rozvojových zemích jako jsou hladomory a s nimi spojené války a migrační vlny, což jsou témata, na nichž paradoxně vítězí některé pravicové populistické skupiny, aniž by ve skutečnosti měly jakékoli nástroje k jejich řešení
Dalším tématem, které nyní ve společnosti velmi rezonuje, je klimatická krize. Odpírače nepřesvědčilo ani tornádo na Moravě, povodně v Německu… Je pro nás klimatická krize velkou hrozbou?
Je, jsem o tom bytostně přesvědčená už v podstatě dvě desítky let, což je dáno i mojí profesí. Vzhledem k tomu, že Mezinárodní úmluva o klimatu je z roku 1992, tak je jasné, že už tehdy existovaly vědecké důkazy o tom, že klimatická krize je velká hrozba, a to, co sledujeme teď, je už vlastně pouze logický důsledek toho, že naše takřka neexistující opatření nefungují.
Z pohledu lidského života je nesmírně obtížné pochopit změny, které se odehrávají delší dobu, které nemají okamžitý efekt. Klimatická změna je alfa omega tolika věcí, od zničených lesů a špatného zemědělství až po hrozby v rozvojových zemích, jako jsou hladomory a s nimi spojené války a migrační vlny, což jsou témata, na nichž paradoxně vítězí některé pravicové populistické skupiny, aniž by ve skutečnosti měly jakékoli nástroje k jejich řešení.
S těmito problémy se budeme potýkat už velmi brzy, proto je důležité, aby se Mezinárodní úmluvy opravdu dodržovaly, aby se skutečně něco dělo. Je klíčové co nejvíce pomáhat v místě problémů, abychom zamezili stěhování národů, které zatřese celým světem.
Jak můžeme šířit osvětu i mezi lidmi? Lidí popírajících klimatické krize je stále velké množství
Já nejčastěji odkazuji na vědecká fakta. Vědu si, koneckonců, zřídilo samo lidstvo, aby se dozvědělo, jak svět funguje. Nyní máme úžasné vědní obory, které nám říkají, že teplota stoupá a klima se bude měnit na mnoha různých místech, že nás čekají náhlé a nečekané klimatické jevy a zvraty, jako třeba tornádo na Moravě, bleskové povodně v Německu, rozsáhlé požáry v Austrálii a Kalifornii.
Co můžeme udělat, abychom se vyhnuli katastrofickým scénářům?
Úvodem musím říct, že kroky každého z nás už bohužel nejsou něco, co by zvrátilo celosvětovou klimatickou krizi, jsou jen jedním ze střípků mozaiky. Změna musí přijít na všech úrovních, od jednotlivce, přes stát, až po mezinárodní úroveň a pokud k součinnosti nedojde, tak pro nás vývoj bude velmi nepříznivý.
Vliv každého z nás je ale přesto nezanedbatelný. Existuje třeba velmi zajímavá studie týkající se globálního jídelníčku, která říká, že pokud by všichni lidi na světě jedli zdravou stravu sestávající zejména z čerstvé zeleniny, ovoce, obilovin a luštěnin a maso se v ní objevovalo jen málo nebo vůbec, tak bychom obrovsky ulevili zemědělství, snížila by se produkce metanu a nedocházelo by k takovému plýtvání potravinami, což je skutečně jedna z věcí, kterou by mohl udělat každý. Mimo to tu existují i takové klasické věci jako solární panely na střechách domů, používání elektřiny z obnovitelných zdrojů, omezení použití elektřiny, splachování šedou vodou, kyblíkový systém pod každým kohoutkem a mnoho dalších.
Evropská unie jen před pár týdny představila plán, který obsahuje například i ukončení prodeje benzínových a naftových aut, na což mnoho lidí reagovalo velmi negativně. Je takový zákaz v České republice vůbec uskutečnitelný?
Reálné to je, protože když se podíváme na naši legislativu, tak spousta věcí, k nimž bychom jako český národ z populistických důvodů nedošli, jsou zavedené, protože jsme „museli“. Zákaz benzínových a naftových aut je jeden z pilířů zastaralého myšlení a když s ním někdo zatřese, tak to samozřejmě způsobuje bouřlivé reakce. Teď nebudu diskutovat o tom, zda máme přejít na elektromobily či cokoliv jiného, potřebujeme prostě snížit emise a jakým způsobem toho dosáhneme, to už je věc druhá.
Největší smysl mi dává změnit náš životní styl, který je čím dál více pasivní a nezdravý. Měli bychom začít podporovat aktivní styl života, který obnoví přirozené funkce. Místo stavby nových dálnic bychom se mohli soustředit na to, aby maminka s dítětem mohla ráno do školky dojít pěšky nebo jet na kole, čímž by se všichni okysličili, měli by pohyb, mohli si povídat a celkově by to bylo mnohem zdravější než ty tři kilometry do školky popojet autem. Měli bychom se prostě trochu vrátit ke kořenům.
Náš stát má ale alibistické stanování cílů, takže ani na dopravu, ani na průmysl není vytvářen dostatečný motivační nátlak, a to je problém
Dělá náš stát v boji proti klimatickým změnám dostatek? Co dělá špatně?
Jsou tu nějaké střípky, například Ministerstvo životního prostředí dělá dobře věci, jako je dešťovka, revitalizace vodních toků a další drobnosti, které jsou v krajině potřeba. Ale těch opatření, v nichž pan ministr Brabec není v konfliktu s panem premiérem Babišem, je strašně málo. Problém je v tom, že existuje spousta věcí, které vláda nedělá a které se netýkají Ministerstva životního prostředí, ale Ministerstva průmyslu a obchodu, Ministerstva dopravy a Ministerstva zemědělství.
Utíkají tam miliardy na podporu něčeho, co jde přímo proti tomu, co dělá Ministerstvo životního prostředí. Narážím samozřejmě na konvenční zemědělství, které mimo jiné každý den tiše odvodňuje krajinu melioracemi, ačkoliv všichni víme, že máme problémy se suchem.
Mimo to pořád nedošlo k regulaci velikosti lánů, aby nedocházelo k tak obrovskému ročnímu odplavení půdy, a to samé platí i pro další zmíněná ministerstva. Ministerstvo průmyslu a obchodu je zodpovědné za obrovské zdroje emisí z velmi náročného průmyslu, za nějž bychom měli nést odpovědnost a měli bychom ho převést do nízkoemisní podoby. To samé doprava. Náš stát má ale alibistické stanování cílů, takže ani na dopravu, ani na průmysl není vytvářen dostatečný motivační nátlak, a to je problém.
Vidíte budoucnost v jaderné energii? Měli bychom vypínat elektrárny, jako to dělá například Německo?
Ne, nevidím, ale dokážu si představit postupný přechod. My Zelení v programu rozhodně nemáme okamžité zavírání a zastavování všech jaderných elektráren. Věříme tomu, že to má nějakým způsobem doběhnout, protože jsou do toho již investovány miliardy, ale nový směr by měl jít cestou obnovitelných zdrojů energie. Často se opakuje předsudek, že Česká republika na to není vhodná, že tu nedostatečně svítí, fouká, ale už existují vědecké články, které jasně říkají, že to není pravda. Rozvoj obnovitelných zdrojů energie ve skutečnosti brzdí hlavně politické a kulturní důvody.
Obnovitelné zdroje energie jsou nevyhnutelné a pokud se Česká republika vydá cestou budování dinosauřích projektů á la nové Dukovany, tak budeme na dlouhá léta zakletí ve velmi vysokých cenách energie, a pokud se stát zaváže k tomu, že to bude dotovat, aby to nezaplatili sami lidi, tak to stejně zaplatíme z daní, bude to jenom oklikou.
Stejně jako Piráti, i my jsme měli šanci vyhoupnout se do čela, ostatně to se stalo například v Německu, ale nám se to nepodařilo a můžeme za to nadávat sami sobě
Za pár měsíců nás čekají volby do Poslanecké sněmovny a volební modely nepřikládají straně Zelených příliš vysoké šance. Čím si vysvětlujete, že se vám dlouhodobě nedaří přehoupnout přes kýžených 5 %?
Důvodů je několik a ten zásadní je, že si za to můžeme sami. V minulosti jsme udělali rozhodnutí, která podle mě byla špatná. Stejně jako Piráti, i my jsme měli šanci vyhoupnout se do čela, ostatně to se stalo například v Německu, ale nám se to nepodařilo a můžeme za to nadávat sami sobě.
Zároveň to jde ruku v ruce s tím, že ve chvíli, kdy se vám něco nepodaří a nemáte dostatek peněz na každodenní politiku, tak se z veřejného prostoru vytratíte. Za poslední dobu jsem se mockrát u lidí setkala s překvapením, že Strana zelených ještě existuje. Nárůst zájmu jsme naopak zaznamenali v době, kdy jsme jednali s ČSSD o možné spolupráci, protože se o nás mluvilo v médiích a v průzkumech jsme najednou měli 3 %. Průzkumy jsou prostě založeny na tom, zda se člověk se stranou setkává v médiích a veřejném prostoru, což je pro stranu, která nesedí ve Sněmovně a hájí témata, která nejsou populistická, velmi obtížné.
Paradoxně je mnoho lidí, kteří žijí v žalostné sociální situaci a pořád volí ODS, která říká, že nebude sociální a každý má právo dělat si co chce a chudí zůstanou chudí, protože každý přece může být bohatý, pokud se tak rozhodne
Takže to podle vás není tím, že by se Češi nezajímali o zelenou politiku?
Ne, ačkoliv průzkumy ukazují, že Češi mají trochu problém s propojením environmentálních problémů s klimatickou změnou. Spousta z nich vnímá klimatickou změnu jako něco abstraktního, co se jich buď netýká nebo nechápou, že se to děje už teď. Ale spousta Čechů vnímá snahu o ochranu životního prostředí jako jednu z největších priorit. Jen si ta řešení nepropojují s programy politických stran, což je velmi zajímavá analýza české společnosti.
Češi obecně svojí životní situaci a svoje potřeby nepropojují s politickou scénou. Když to hodně zjednoduším, tak u matek samoživitelek by například bylo logické, že budou hledat stranu, která zastupuje matky samoživitelky a dává jim nějaké benefity. Ale ve skutečnosti je to tak, že se matka samoživitelka rozhoduje na základě emocí a sympatií a vůbec nestuduje, jaký dopad její volba bude mít na ní samotnou.
Paradoxně je mnoho lidí, kteří žijí v žalostné sociální situaci a pořád volí ODS, která říká, že nebude sociální a každý má právo dělat si co chce a chudí zůstanou chudí, protože každý přece může být bohatý, pokud se tak rozhodne. Lidé takto volí, protože se nechtějí identifikovat s těmi, kdo v životě neuspěli a chtějí být ve skupině, která má možnosti.
Začátkem roku jste dokonce uvažovali o spojení se s ČSSD. Proč z toho sešlo?
Jednoznačně to bylo kvůli rozhodnutím, která padla na sjezdu ČSSD. ČSSD si zvolila reprezentaci, jež nebyla nakloněná spolupráci se Zelenými, takže jsme pro spojení neviděli žádný prostor. To se občas stává. Není žádným tajemstvím, že jsme v senátních volbách podporovali Michala Šmardu, blízký nám byl i bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček.
Dokážu si představit, že pokud by tito dva reprezentanti seděli ve vedení ČSSD, tak byl možná výsledek jiný. Ale ve chvíli, kdy pan ministr Hamáček řekl, že ke spolupráci se Zelenými nebude nikoho nutit a pan Onderka nás označil za „zelené šílenství“, bylo jasné, že není na čem stavět. Jsme možná strana s malými preferencemi, ale máme svoji hrdost.
Pokud se ani tentokrát nedostanete do Sněmovny, tak kam povedou vaše další kroky?
V dalším roce náš čekají senátní volby, takže už nyní vyjednáváme se zástupci okolních stran, chystáme se na obhajování postů, které máme, čekají nás komunální volby… Strana zelených tu byla již od Sametové revoluce a bude tady i po tom, co se případně nedostane do Sněmovny. Politická scéna je navíc momentálně dost nepředvídatelná a může se stát spoustu věcí. Právě proto neházíme flintu do žita a zůstáváme připravení. Mimo to víme, že naše hodnoty společnost zajímají a má smysl je podporovat i v případě, že do Sněmovny neusedneme.
Proč jste se rozhodla kandidovat na post starostky v Mníšku pod Brdy?
Souviselo to s návratem z Austrálie do rodného Mníšku, kdy jsem měla pocit, že se tu nedějí věci, s nimiž bych vnitřně souhlasila a pokoušela jsem se to změnit. Nejprve nepolitickým způsobem, prostřednictvím spolků a pak mi jednou bývalý starosta řekl, že jestli se mi něco nelíbí, tak mám kandidovat, což jsem také vzala vážně. Po první kandidatuře jsem se do zastupitelstva nedostala, byla jsem první náhradnicí, ale to na mém zájmu nic nezměnilo a při dalších volbách už to vyšlo.
Co vám tato funkce dala a co vám naopak vzala?
Dala mi obrovské zkušenosti, i například v oblasti fungování samosprávy, státní správy, jak mezi nimi probíhá interakce, což mi úžasně otevřelo oči. Dala mi i schopnost vnímat potřeby lidí, přestala jsem se na věci dívat jen ze svého úhlu pohledu a začala chápat názory různých skupin obyvatel, což je docela zajímavé, protože v Mníšku je jich hned několik.
Post starostky mi naopak vzal klid a čas, protože mám pocit, že žiji v neustálém pokusu o to chytit rychlík, který se však nikdy nezastaví. Do velké míry to vnímám jako součást služby, protože politika je služba, ale zároveň se někde ve skrytu duše těším na to, až ta služba pomine a já budu mít více času na sebe, což se nyní neděje.
Ve chvíli, kdy se člověk přehoupne do druhé poloviny života, tak zjistí, že život není pouze o uspokojování vlastních potřeb, ale o globálním měřítku, o tom, co předáme našim dětem a co pro ně a jejich svět můžeme udělat
Vy jste dlouhou dobu žila v zahraničí, konkrétně v Austrálii. Proč jste se rozhodla vrátit se zpět do České republiky?
Bylo to kvůli lidským vztahům. Pochopila jsem, že život je o tom, že naplňujeme milující vztahy se svými blízkými a pokud to neděláme, tak za 10 let už třeba ani nebudeme mít tu možnost. Samozřejmě se jednalo o těžké rozhodnutí, protože jsem musela z milujících vztahů naopak vytrhnout svého manžela. Možná se jednou manžel bude chtít vrátit zpátky do Austrálie, ale teď cítím, že dokud naše děti nebudou dospělé a nezávislé, tak je moje místo tady.
Česko je můj pravý domov a mám pocit, že jsem na správném místě ve správný čas. Moc ráda bych svojí činností, ať už v Mníšku, ve straně Zelených nebo na jiné úrovni něčím společnosti přispěla. Ve chvíli, kdy se člověk přehoupne do druhé poloviny života, tak zjistí, že život není pouze o uspokojování vlastních potřeb, ale o globálním měřítku, o tom, co předáme našim dětem a co pro ně a jejich svět můžeme udělat.
Kromě politické kariéry působíte i ve vědecké sféře. Které odvětví vás baví a naplňuje více?
Z aktivního výzkumu jsem odešla, takže dnes již vědkyní nejsem, ale zároveň jsem si nikdy nemyslela, že bych mohla být politička, a to už jenom proto, že v době, kdy jsem vyrůstala, to bylo bráno jako nadávka (smích). Nyní se prostě vnímám jako politička, která má základ v přírodních vědách a díky mezinárodní zkušenosti ví, jak to chodí v zahraničí. To se snažím co nejlépe zužitkovat.
