Vrah se omluvil tchýni za to, že ji zabil dceru a tři vnoučata. Odpustila mu a přišla za ním do vězení (Rozhovor)

Odsouzenec ze satanistické sekty skřípal při modlitbě zuby a vrah se omluvil své tchyni za to, že její zabil dceru a tři vnoučata. Mluvili jsme s Michalem Libantem, který během své 20leté praxe ve vězení zažil přeměny těch nejtěžších zločinců.

Vyprávěl nám i, jakou má povahu Mikuláš Černák a proč se bývalí mafiáni nestydí přiznat víru. Říká, že pláč a projevení citů není zrovna něco, co si běžný člověk spojí s doživotně odsouzenými zločinci.

Měli jste v začátcích Dismasu z doživotně odsouzených vězňů strach?

V počátcích Dismasu jsem dělal už asi 15 let ve sboru, bylo to tedy pro mě jednodušší, než kdybych do vězení přišel poprvé. S takovými lidmi jsem se již dlouhodobě setkával a vytvořil jsem si u nich přirozenou autoritu. Ano, samozřejmě u „doživotňáků“ je tam vždy nějaký respekt, ale protože jsem byl příslušník sboru, hrála autorita v můj prospěch.

Pokusil se vás někdy trestanec při evangelizaci fyzicky napadnout nebo vám vyhrožoval?

To ne. Ale na začátku nebyli vůbec ztotožněni s tím, že se mají setkat s příslušníkem sboru a řešit s ním duchovní věci. Jsem laik, ne kněz. Proto jsem si musel získat jejich důvěru. Někteří vězni přišli na modlitby jen proto, aby vykřikovali a posmívali se. Ale mám více příkladů odsouzených, kteří proti víře bojovali, ale když si nás vyslechli, změnilo je to.

Na psychiatrii chodil v otrhaném a špinavém oblečení, na celém těle měl jizvy a na rukou vytetované obrácené kříže, číslo 666, různé satanistické ornamenty i svastiku.

V čem se liší práce s vězni odsouzenými na několik let od práce s doživotně odsouzenými?

Doživotně odsouzení lidé si od vás udržují větší odstup. Ale když mi už otevřeli své dveře, navázal jsem s nimi mnohem bližší kontakt než běžní příslušníci sboru. Přistupoval jsem k nim totiž lidštěji, nejen jako autorita.

Při evangelizaci se nemůžete na vězně dívat jako na dvojnásobné nebo desetinásobné vrahy. Samozřejmě, že jsem věděl, za kým jdu. Ale nemůže vás to ovlivnit.

Nepřipouštíte si tedy to, co udělali?

Když jsem chodil za doživotně odsouzenými, záměrně jsem se nedíval, co přesně který vězeň udělal. Neboť to člověka negativně ovlivní a řekne si, že za někým, kdo udělal takové zvěrstvo, rozhodně nepůjde. Většinou jsou to totiž ohavnosti i v očích Boha. Jsou to ty nejtěžší případy. Bůh však nechá 99 ovcí stranou a jde za to jednou, která se nejvíce vzdálila od stáda. A to jsou přesně ti odsouzení na doživotí. Jsou na konci periferie, kde podle mnoha lidí nemůže být už nikdo spasen, ale to není pravda.

Spisy doživotně odsouzených vězňů jste si tedy nečetl, aby vás to neovlivnilo. Jak jste však reagoval v případě, kdy jste se setkal s někým, koho už předcházela jeho pověst, například mafiána Mikuláše Černáka?

Našly se i takové příklady, ale například Černák v našem společenství Dismas nebyl. On není typický člověk, který by se šel evangelizovat. Ale patřil k těm, kteří o nás věděli.

Černák tedy odmítl vaše členství?

Ne že by odmítl, ale když jsme evangelizovali v Leopoldově, měli jsme biblický kroužek. Ti, kteří na něj chodívali, se stali našimi členy. On však tento kroužek nenavštěvoval.

Jaký jste si za roky praxe ve vězení vytvořil na něj názor?

Co se týče jeho chování, na pana Černáka nemohu říct nic špatného. Vždy vystupoval profesionálně a slušně. Pamatuji si, že jsem ho měl ještě na vazbě v roce 2000 a už tehdy se choval bezproblémově. Nikoho neuráží, působí inteligentně, zkrátka jako normální muž.

Až na to, že je vícenásobný vrah.

Jistě, ale to už řeší orgány činné v trestním řízení. My ve sboru bereme vězně tak, že už jsou zavření a odpykávají si trest.

Jak na vás při evangelizaci reagují jiní bývalí mafiáni? Nesnaží se i ve vězení zachovat si svou tvrdost a stydí se tedy projevit víru?

Právě při členech organizovaných zločineckých skupin mám opačnou zkušenost. Oni mají většinou takovou autoritu, že se nestarají o to, že by se jim za víru někdo vysmál.