Rozhovor se Sárou Báchorovou o poruchách příjmu potravy, jejich léčbě a sebelásce.
Sára Báchorová se s poruchami příjmu potravy potýkala již od svých třinácti let. V jednu dobu vážila jen okolo 40 kilogramů. Na své cestě k sebelásce napsala knihu An(n)a, kde popsala vše, co zažívala. Od pocitu, že jí žaludek tleská za hlad, až po krutou nadvládu hlasu anorexie. Letos uplynuly dva roky od chvíle, kdy s poruchami příjmu potravy začala bojovat. Co jí na cestě pomohlo? Jak se píše kniha, která otvírá staré rány? A jaký je klíč ke štěstí?
V květnu uplynuly dva roky od začátku vaší léčby, jak se cítíte?
Bylo to jako na horské dráze. Když mě po měsíci pustili z nemocnice, začala jsem pracovat na vydání knihy. Když se pak čekalo na tiskárnu, knížka mě začala házet zpátky do mých 13 let, kdy jsem problémy začala mít. Tyhle nálady jsem pak léčila tím, že jsem chodila na brigádu, kde jsem se unavila, ale nemusela jsem řešit knihu. Do toho mi ještě přišla maturita, přes kterou jsem také hodně zhubla, i když jsem normálně jedla.
Muselo být těžké na knize takhle pracovat.
Bylo to opravdu náročné, ale stále jsem myslela na to, že třeba má slova někomu pomohou. To mě hnalo dál. Když se An(n)a. vydala, začala jsem mít pochyby, nepřipadala jsem si dost hubená na to, abych mohla být autorkou knihy o anorexii. Šlo to se mnou pak hodně dolů, poté nahoru, dolů a zase nahoru, ale dala jsem se do kupy.
Četla jste v poslední době An(n)u? Napsala byste ji znovu?
Hodně jsem se bála si ji znovu přečíst. Začala jsem ji psát v 15, během let hodně upravila a finální verzi jsem pak přečetla před dvěma lety při korektuře. Kniha prošla spoustou změn, s paní redaktorkou jsme si ji vyměnily snad sedmkrát. Takže jsem pak chtěla vědět, co tam z té původní verze vlastně zůstalo. K poslednímu čtení jsem se dostala až letos v červenci.
Ráda bych řekla, že jsou hlasy nadobro pryč, ale takto nemoc nefunguje. Mluvím s An(n)ou každý den. Když jsem se léčila, věděla jsem, že se nemoc jednou vrátí.
Jak jste se cítila?
Byla jsem překvapená. Mile. Jsem perfekcionista a mnohdy jsem na sebe příliš přísná. Bála jsem se, že kniha bude jednoduše hrozná, co řeknu na vlastní styl psaní. Také jsem měla obavy, že budu chtít přepsat každou větu. Přeci jen jsem první verzi napsala v rané pubertě a od té doby jsem se, snad, posunula. Po přečtení se mi ale ulevilo. Je zvláštní to takto říct, ale líbila se mi.
Takže byste ji znovu napsala? Představuje pro vás An(n)a spíš zadostiučinění, nebo jizvu, na kterou byste chtěla zapomenout?
Asi ani jedno. An(n)u beru jako své dítě. Asi to tak má každý, kdo má povolání, kde něco tvoří. Je to část mě.
Vedle toho, že je to vaše dítě, je An(n)a, tedy anorexie, také hlas, který k vám neustále promlouval, poroučel vám a shazoval vás. Kdy jste ji slyšela naposledy?
Ráda bych řekla, že jsou nadobro pryč, ale takto nemoc nefunguje. Mluvím s ní každý den. Když jsem se léčila, věděla jsem, že se nemoc jednou vrátí. Myslím si, že je důležité počítat i s možným relapsem, nemít jen růžové brýle. Někdy jsou PPP velmi hlasité, jindy jsou jejich hlasy jen takové tiché ozvěny.
Když mluví nahlas, dokážete se jim postavit?
Někdy to jde, ale někdy mě zlomí. Pak zas třeba dva dny blbnu. Kontroluji se v zrcadle, dávám si pozor na jídlo. Ale jindy je vůbec nevnímám.
Co vám pomáhá s nimi bojovat?
Můj terapeut mi ukázal jedno cvičení, když mi řekl, že na sobě mám červené kalhoty, a já jsem mu říkala: „Ne, vždyť mám na sobě přeci sukni."
Uvědomila jsem si tak, že to jsou jenom myšlenky, které se mi snaží něco podsunout, aniž by to musela být pravda. Tímhle se tedy řídím dodnes a hodně mi pomáhá, když jsem s někým, komu věřím. Ale teď se s poruchami příjmu potravy moc nesvěřuji.
Při léčbě PPP jsem počet zvracení musela nejen hlásit, ale dokonce i ukazovat.
To je zvláštní, když jste o nich napsala knihu.
Mám to teď tak, že si je nejdřív potřebuji zpracovat v sobě. Pak už se mi o tom mluví lépe. Přiznávám, že se za některé domněnky občas trochu stydím. Ale až když je vyslovím nahlas, uvědomím si, jaká hloupost mě to napadla.
Čím to je? Způsobuje to přítomnost těch problémů?
Je to i lidmi. Setkávám se s častým nepochopením nebo nadměrnou kontrolou. Ráda se rozhodují sama a vadí mi, když mi někdo říká, co mohu a co ne. Když jsem byla na psychiatrii, kontrolovali mě totiž v jednom kuse, a to při jakékoliv činnosti. Zajímalo je, co jím, s kým si volám, jak dlouho a co spolu probíráme... Při léčbě PPP jsem počet zvracení musela nejen hlásit, ale dokonce i ukazovat.
Taková léčba, zdá se, člověku moc nepřidá.
Je pravda, že někdy může pobyt v nemocnici více uškodit než pomoci. Například při mém posledním pobytu v nemocnici jsem hubnula, přestože jsem jedla. Doktoři mě podezřívali z bulimie a kontrolovali každé mé sousto. Tomu, co jsem jim říkala, nepřikládali žádnou váhu, všechno museli dvacetkrát ověřit, což mě rozčilovalo, protože jsem věděla, že jsem ohledně jídla v pořádku.
Na psychiatrii pacienti často zatajují nějaké detaily o svém problému. Tomu naprosto rozumím. Spíše mi vadilo, že se soustředili více na jídlo než na to, co mě v tu chvíli opravdu trápilo.
Jak by mohla léčba probíhat lépe?Na každého funguje něco jiného. Co pomůže mně, nemusí pomoci deseti dalším lidem. Člověk ale musí hlavně chtít. Já své problémy s jídlem při prvních hospitalizacích tajila, protože důvodem léčby tehdy byly deprese, PTSD, úzkosti. Motivace a chuť bojovat s PPP u mě byla nulová. Objevila se až v mých osmnácti.
Může i okolí pomoci lidem s PPP?
Samozřejmě. Vždy je lepší, když jsou na to dva. Ale může se stát i to, že okolí problém jen prohloubí. Když v dospívání budete svému dítěti nutit jídlo a kontrolovat ho, bude ten člověk dělat spíš pravý opak. Důležité je spíš ukázat, že jste tady pro něj, popovídat si s ním a dát mu najevo, že jste připravení pomoci. Také zjistit původ toho problému. Všímat si, co se v životě lidí děje.
A co média? Jak ta mohou pomoci?Nedávno jsem viděla, jak nějaký bulvár udělil ceny za nejhorší postavy. To je strašné. Média by spíš měla ukázat cesty, přesvědčit lidi, že je normální najít pomoc a nesoudit.
Když má člověk PPP, vystavuje se mnoha zdravotním rizikům. Uvědomovala jste si je, když jste poruchami trpěla?
V tu chvíli ne. Respektive teprve až když se u mě zpětně začala projevovat. Asi před rokem se začaly problémy ozývat, a to jsem už žila „normálně". Jedla jsem častěji, sem tam si dala nějaké to nezdravé jídlo a alkohol, sportovala s mírou.
Jak jíte teď?
Jím, co chci, kdy chci a jak chci. Pro mě jsou nejhorší tabulky a počítání makroživin. To bylo totiž přesně to, co mě dostalo do problémů. Když nad jídlem moc přemýšlím, tak mě to prostě rozhodí. Oproti ostatním lidem ale jím o dost méně – často mě na to někdo upozorní. Někdy mám ale i dny, kdy jím od rána do večera.
Nenapsala bych nikomu, že je moc tlustý, nechutný a měl by zhubnout. Nepřijde mi to v pořádku, ale u mě mi nevadilo se takhle trestat.
Léčila jste se i s bulimií. Máte pořád ještě výčitky, když se přejíte?
Ano. Ale záleží na tom, co to je za potravinu, a také na tom, s kým jsem. Před některými lidmi mi je nepříjemné jíst, protože mě pozorují a mnohdy i komentují mé stravování. A to není ani tak mé blízké okolí, u toho bych to pochopila. Kontrolují mě spíše vzdálenější kamarádi a mám pocit, že mě někteří chtějí spíše jen nachytat, než že by je zajímalo mé zdraví.
Při terapii jste také prošla cvičením, při kterém jste měla popsat cizí lidi a pak sebe. Říkala jste, že sama jste se jako jediného člověka popsala negativně a zmínila vzhled . U cizích lidí vzhled nevnímáte?Paradoxně mi to u nich nepřipadá podstatné. Každý jsme nějaký. Ale je pravda, že si všímám, když jsou lidé hubenější než já, což mě pak trochu „vytriggeruje".
Takže „ideál postavy" u cizích lidí nevnímáte?
Ne, já se s ostatními nebavím kvůli tomu, jak vypadají, ale kvůli tomu, jací jsou. Když má někdo deset kilo nahoře nebo dole nebo třeba tři ruce, tak je mi to jedno.
Existují různá fóra, kde se lidé s anorexií „podporují" na své cestě. Vy sama jste je navštěvovala, ale nikoho jste v PPP nepodporovala. Proč?
Já bych nikomu nedokázala říct to, co jsem říkala sama sobě. Nechci, aby si lidé prošli tím, co já. Nenapsala bych nikomu, že je moc tlustý, nechutný a měl by zhubnout. Nepřijde mi to v pořádku, ale u mě mi nevadilo se takhle trestat.
Takhle často trestají třeba trenéři, lidé v modelingových agenturách, často z toho pak vznikají poruchy. Co mohou lidé dělat, aby jim nepropadli?
Přijmout se. Myslím, že velmi záleží na seběvědomí a sebelásce, která bývá často podkopávána šikanou či špatnou výchovou. Člověk, který je se sebou spokojený, si tohle tolik nevezme.
Všichni přidávají příspěvky, jak se milují, a lidé, kteří se rádi nemají, mohou propadnout do ještě větší deprese. Na tématu sebelásky je ještě hodně práce.
Vy se máte ráda?
To je pro mě jedna z nejtěžších otázek. Často si ji pokládám. Moje láska k sobě samé je určitě větší než dřív, ale stále se učím mít se ráda. Občas to jde velmi těžko, záleží i na tom, v jaké životní fázi jsem a jak se mi daří věci, které dělám. Jeden měsíc bojuji sama se sebou, druhý zase obdivuji svou sílu.
Jak jste si ji vybudovala?
Přemýšlela jsem o tom, proč se se mnou okolí baví, i když sama vidím tolik nedostatků. Když jsem se na to pak zeptala lidí, popisovali mě jako dobrého člověka. Pak jsem se začala chválit i sama. Ze začátku to bylo těžké a připadalo mi to k smíchu. Je to opravdu dlouhá cesta.
Sebeláska se dnes hodně probírá i v médiích. Myslíte, že kdyby takový trend existoval dřív, byla byste na tom lépe?
Toť otázka. Abych byla upřímná, přijde mi, že pro některé stránky to je stále jen trend. Některé se sice snaží, ale zároveň vymezují určitý ideál krásy. Zejména co se týká váhy. Kila navíc jsou samozřejmě v pořádku, ale někdy média sklouzávají k propagaci obezity a naopak útoku na lidi, kteří jsou třeba podvyživení. Chybí tam nějaká rovnováha.
Navíc teď všichni přidávají příspěvky, jak se milují, a lidé, kteří se rádi nemají, mohou propadnout do ještě větší deprese. Na tématu sebelásky je ještě hodně práce.
Takže je v tomhle ohledu lepší sociální sítě úplně omezit?
Nemyslím úplně, mají spoustu svých výhod, ale z větší části je to určitě lepší. Tedy mně to pomohlo. Na podzim jsem na ně téměř přestala chodit, protože mi to nepřišlo reálné. Lidé tam člověka chválí nebo kritizují, ale v reálném životě mlčí.
Začala jsem se pak věnovat lidem ve skutečnosti, chodila s nimi ven, na kávu... Offline život je rozhodně i klíčem ke štěstí, protože když si všechno s kamarády napíšete nebo vidíte jejich příspěvky, už se s nimi pak nemáte o čem bavit, všechno už jste totiž viděli online. Bez sociálních sítí může člověk nalézt i klíč k sobě samému. Naučí se trávit čas sám se sebou a i se sebou žít. A to je to hlavní.
