V pondělí odešla na věčnost ikona francouzského filmu, Jean-Paul Belmondo. Pro diváky a fanoušky ztělesňoval mládí, radost ale i nadsázku. Pro muže vzor, pro ženy idol. Nezapomenutelným se stal i proto, že svým elánem ukazoval lidem, jak si užít život.
Má to už ve jméně. „Krásný svět.“ Elegantní krasavec v obleku s cigaretou ležérně válející se v puse. Bylo v něm něco unikátního, díky čemu se divák prostě cítil dobře, když s ním na obrazovce nebo na plátně mohl trávit čas. Snad ta specifická kombinace drsňáctví, nikdy neodcházejícího humoru ale taky určité něžnosti, kterou disponuje málokterý akční hrdina.
Belmondo je dnes světová ikona filmu. Není to jen herec. Jeho tvář pro mnohé symbolizuje francouzský „sladký život“. Když diváci sledují jeho filmy, mají pocit, že by takhle taky jednoho dne mohli žít. Jako on. Všem svým problémům se vysmát do tváře, nebrat sebe ani svět příliš vážně, užívat si dobré kávy, pití a jídla a honit se za láskou, která je jako jediná důležitá. Takovým byl ve svých nejlepších snímcích Jean-Paul.
Ale uměl hrát i zasmušilé, přemýšlivé typy, jako např. v jednom z prvních filmů, ve kterém hrál a který jej min. na umělecké scéně proslavil. Tedy v Godardově kultovním debutu, v jednom ze stěžejních snímků francouzské nové vlny, v „U konce s dechem“. Už tam ukázal, že svým postavám dokáže dát takový esprit, že na něm samém klidně může stát celý celovečerní film a nikomu to vadit nebude.
Charisma, které ovládlo plátna
Jedno z klíčových děl dějin kinematografie sice má skvělý scénář, ale přeci jen se občas bere příliš vážně. Právě Belmondo svou houpavou chůzí a energickým vystupováním dává dlouhým dialogům dynamiku a tak potřebnou nadsázku. „U konce s dechem“ patří do zlatého fondu, ale je otázkou, jak by film fungoval bez Belmonda. Na tu nedokážeme odpovědět, protože je to nepředstavitelné. A to platí pro každý snímek, ve kterém hrál. Jakmile se v něm objevil, ovládl ho svou přítomností.
Belmondo byl typický „bad boy“ minulého století, čímž se zařadil mezi další dnes již legendární herce, jako byl Marlon Brando nebo James Dean či další francouzský symbol mužství, Alain Delon. Všichni tito herci mají společné jedno. Krom toho, že dokonale zvládali řemeslo, vládli velkým ale hlavně svérázným charismatem. Nedá se je vzájemně porovnávat, protože si vlastně nejsou vůbec podobní. Všichni magnetiční, ale každý jinak. Po pondělí je dnes jediným z nich naživu Delon, který už ale hereckou kariéru nechal za sebou.
Jean-Paul přitom neměl vůbec jednoduchý start a málokdo mu hvězdnou kariéru předpovídal. V autobiografické knize, která vyšla i česky v roce 2017 v nakladatelství Práh, Belmondo o Belmondovi, popisuje své krušné začátky, kdy mu učitelé na konzervatoři říkali, že nikdy nebude hrát hlavní role milenců a svůdníků, protože je na to příliš škaredý. Jean-Paul totiž začínal jako boxer a měl přeražený nos a celkově trochu otrhaný hrubiánský vzhled, ale ten kompenzoval už tehdy okouzlujícím šarmem. Předzvěsti učitelů samozřejmě teď z dnešního pohledu zní vtipně, vzhledem k tomu, že jen o nějakých deset později už měla spousta francouzských dívek ale i žen v pokoji vylepené hercovy plakáty.
Ikona komedií, ale také uměleckých snímků
Ani při jeho závěrečných zkouškách ve škole na něj učitelé nebyli příliš laskaví a nedali mu moc lichotivé známky. Jeho výkon se jim zdál povrchní a ležérní, což mu zpočátku znesnadnilo start kariéry. První zmiňované přídavné jméno je sice urážlivé, ale je ironií osud, že tu druhé, tedy ona ležérnost, hrála velkou roli v jeho popularitě. Belmonda jsme přece všichni pro tu ležérnost milovali, proto jak bere vše s nadsázkou a klidem, jak se nenechá ničím rozhodit.
Belmondo se narodil jako syn sochaře a malířky. Otec, Paul Belmondo, pocházel z chudé rodiny žijící v Alžíru. Do Francie přijel z chudoby se vymanit. Umělecké prostředí rodiny Jeana-Paula dost ovlivnilo, a i když v mládí dával před studiem přednost sportu, především boxu, měl pro uměleckou tvorbu velké cítění. Dnes Belmonda známé především z jeho rolí v komediích jako Velký šéf nebo Veselé Velikonoce, či z krimi thrillerů, mj. třeba Policajt nebo rošťák či Profesionál. Ale legendární herec začínal a v průběhu let také hrál v artových a svého času formálně revolučních filmech, jako bylo zmiňované U konce s dechem, ale třeba také Bláznivý Petříček a Žena je žena, ale také v nesenetimentálních dramatech typu Statek.
Sladký život bonviána přinesl i do šedé reality socialismu
V Česku se Belmondo těší obrovské popularitě i proto, že francouzské filmy se tu za minulého režimu dostávaly jednodušeji než ty americké. Pro mnoho lidí tehdy byly filmy s francouzskou ikonou jediné zážitky, při kterých mohli ochutnat trochu té západní krásy života, oněch kavárniček s malými espressy, francouzskými tlustými cigaretami, dobře střiženým oblečením a krásnými scenériemi s mořem. Bylo to okno do jiného a na první pohled krásnějšího světa. A Belmondo jej dělal o to uvěřitelnějším, protože on sám trochu působil jako chlap z ulice. Trošku obhroublý, lehce nemotorný, ale vždycky na správné straně, s humornou hláškou a vášní pro všechno, co dělal. Prostě někdo, kdo je jako my, jenom lepší. A tím nás nutil chtít být lepší taky.
Obrovskou popularitu tu pak také získal díky výbornému a zčásti nepřekonatelnému dabingu Jana Třísky. Ten poté z komunistického Česka emigroval, a tak ho nahradil podobně ale jinak impozantní Jiří Krampol, který namluvil do audio-verze i onen Belmondův životopis, takže má český divák pocit, že mu své životní peripetie vypráví sama francouzská ikona. Mezi další dabéry patří např. Josef Vinklář či Ladislav Mrkvička.
Kultovní status Belmondo potvrzuje i to, že ve čtvrtek se bude konat jeho pohřeb v pařížské Invalidovně, která je normálně vyhrazena jen vojákům. Oznámil to prezident Macron, který herce označil za národní klenot, a i když je tato fráze lehkým klišé, nedá se než souhlasit. Snad by se jen dalo rozporovat ono slovo „národní“, protože Belmondo byl klenot celosvětový.
Nedostižný vzor a herec, který si na nic nehrál
Nejlépe ho vystihuje film Muž z Acapulca, kde hraje loserovského a nešikovného spisovatele kriminálek Francoise Merlina, který se ve svých představách mění v hrdinu svých knih, dokonalého a šarmantního agenta Boba Saint-Clara. Ten je vynikající bojovník, ale také milovník, kterému ženy padají ke kolenům a muži se jej bojí.
Na Belmondovi bylo nakonec nejkouzelnější to, že byl obojím. Ikona, krasavec a nedostižný vzor. Ale taky lidský, často schválně směšný, sebeshazující a chybující člověk. Všichni jsme ho milovali, protože nikdo nebyl jako on, ale každý měl pocit, že by jednoho dne jako on být tak trochu mohl. Jenom když se bude snažit.
Odpočívejte v pokoji, mistře. Budeme se kvůli vám víc snažit.
