Sexuální násilí mezi muži je do diskusí o obecné problematice zahrnováno jen okrajově. Dle přeživších, se kterými redakce mluvila, je o něm složité mluvit, především kvůli obavám z prohlubování ostrakizace již tak hypersexualizované komunity.
Sexuální násilí je dle dat ze zahraničí mezi gay a bisexuálními muži téměř stejně časté jako mezi heterosexuály. Statistiky o tom, kolik případů zůstane mezi gay a bi muži neohlášeno, však v Česku chybí. To je problematické, jelikož bez přesných dat je težké problémy odhalit a také na ně upozorňovat. To potvrzuje i ředitelka organizace Konsent, která se problematice sexuálního násilí věnuje. „My jsme se to téma snažili společně otevírat před dvěma lety společně s Prague Pride a žádné statistiky jsme nenašli. Problém ale je, že chybí pořádná data i na heterosexální populaci," říká Johanna Nejedlová z Konsentu.
Nejsou to ale pouze data o sexuálním násilí v LGBTQ komunitě, která Česku chybí. Podle odborníka na gender Zdeňka Slobody stát během loňského sčítání promeškal šanci, jak získat také všeobecná data o neheterosexuální populaci. „Máme k dispozici nejrůznější data, ale ta o sexualitě nám chybí. Neexistují žádné statistiky. Kdo jiný by je měl sbírat a kdy jindy než při sčítání lidu? Ve výzkumech se můžete zeptat poměrně opatrně tak, abyste získali informace, které potřebujete a které jsou žádoucí. Nemusí to být nazváno sexuální orientací, ale třeba partnerskou preferencí," řekl minulý rok serveru Aktuálně.cz Sloboda.
V minulém roce bylo na policii hlášeno 15 případů znásilnění, kdy pachatelem i obětí byli muži. Oproti tomu případů, kdy byly mužem znásilněny ženy, bylo v Česku nahlášeno 418. O tom, zda zůstane neohlášených případů poměrově stejně či gay a bisexuální muži chodí na policii méně, se tak dá pouze spekulovat.
Bagatelizace tématu
Otázku o tom, jak moc je ve společnosti bagatelizace sexuálního násilí mezi gay a bisexuálními muži přítomna, otevřel rozhovor s Pavlem Trčkou, šéfem mravnostního oddělení na Praze 4. V rozhovoru pro Deník N uvedl, že řešili pouze jeden případ. „Tahle komunita je hodně promiskuitní, tak si myslím, že to zas tak neřeší,” odpověděl Trčka na otázku, zda si myslí, že když k nim muži nechodí, tak se to neděje.
Po vydání rozhovoru se na sociálních sítích začali ozývat lidé s tím, že Trčka svými výroky bagatelizuje důležité téma a že právě takováto slova od autorit jsou důvodem, proč nejsou případy sexuálního napadení nahlašovány. „Tolik předsudků, zlehčování a bagatelizace bych čekal v hospodě, ale říct to jako vyšetřovatel ofiko do novin, to je síla,” uvedl například novinář a instruktor sebeobrany Pavel Houdek. „Kdyby se ještě někdo divil, proč není znásilnění nahlašováno,” dodal. Houdek poté vypsal dle něj všechny problematické pasáže rozhovoru se zmíněným výrokem o promiskuitě gayů na prvním místě.
Také Johanna Nejedlová vidí možný důvod zdráhání se napadení oznámit ve společenském postoji vůči komunitě. „Je pravda, že je gay komunita viděna jako silně hypersexualizovaná a že je těžké v ní o tomto tématu začít mluvit a nějak se proti tomu vymezit. Neznamená to, ale že se to neděje a že nejsou lidé, kterým to vadí. Mohou mít ale pocit, že není vhodné o tom mluvit,” uvedla.
Matěj: Na policii jsem nešel, protože jsem se bál komunity
Redakce Refresher se spojila s několika přeživšími sexuálního napadení a zeptala se jich, jak klima, které o sexuálním násilí mezi gayi panuje, ovlivnilo jejich vnímání zkušenosti.
„Ráno jsem se probudil a došlo mi, co se stalo. Měl jsem jen střípky vzpomínek, ale zároveň dost na to abych, věděl, co se stalo. Byl jsem roofied (nedobrovolně omámen sedativy). Z baru, kde mi kupoval drinky, jsme šli k němu domů s tím, že si něco vyzvedne a půjdeme do dalšího baru. Pak už si jen pamatuju, že jsem byl na posteli, že jsem říkal, že nic nechci, ale i přesto se to stalo,” říká v rozhovoru mladý muž Matěj, jehož identitu redakce zná, ale rozhodla se ji chránit.
„Na policii jsem nešel z několika důvodů. Měl jsem trochu pocity viny, že to byla vlastně moje chyba, že jsem sám sebe vystavil něčemu, kde jsem mohl čekat, že se to může stát. Něchtěl jsem na policii čelit tomu vysvětlování a viktimizaci, nevěděl bych ani, co jim říct. Známky zranění jsem neměl,” vysvětluje Matěj.
„Na druhou stranu jsem ale nechtěl čelit ani gay komunitě, hodně jsem se bál. Ten člověk, co mi to udělal, byl hodně známá značka mezi pražskýma gayema, když to tak řeknu a já jsem nechtěl jít proti němu a zároveň jeho kamarádům. Musel bych přestat chodit do půlky pražských barů,” dodává.
Také druhý muž – Lukáš, se kterým redakce mluvila, popsal důvody, proč na policii svůj zážitek se sexuálním násilím neohlásil. „Máš strach, že ti nikdo nebude věřit a že se to zvrhne proti tobě, že jsi součástí nějaké promiskuitní komunity, a to už je tvůj problém, protože ty jsi toho součástí,” řekl Lukáš. „Ten strach gay mužů a hlášení věcí na policii pramení z toho, že my zkrátka nedůvěřujeme těmto institucím, které by měly reprezentovat něco, na co bychom se měli obrátit v momentě, když máme problém,“ dodal.
Dle Lukáše problematice kromě bagatelizace z venku škodí také to, že se zkušenosti gayů řeší odděleně od celé problematiky sexuálního násilí. „Pokud se to řeší v gay komunitě, tak si všichni ostatní řeknou „no víš, to jsou ty, ty gayové”, a tak je to vždy. Vždy jsme nějak zaškatulkovaní, vždy jsme ti, o kterých se mluví jako o “těch”. Nikdy nejsme součástí celého obrázku, celé společnosti. Jsme zkrátka automaticky škatulkovaní a na sexuální násili mezi gayemi je pohlíženo jako na něco, co se děje v “té” komunitě a je to vyčleněno z obecných diskuzí. Násilník se ale najde kdekoliv,” dodal.
Také Matěj mluví o strachu ze škatulkování a prohlubování ostrakizace. „Kromě toho, že se lidé bojí vyloučení z komunity tak, jako jsem se bál já, vidím další důvod toho, proč se o sexuálním násilí mezi gayi moc nemluví také v tom, že většinová heteronormativní společnost nechce “kecat” gayům do jejich sexuality a od řešení problémů se distancuje. Nebo má naopak předsudky, jaké ukázal pan Trčka. Tedy nějakou presumci promiskuity spojenou s tím, že nám kvůli tomu znásilnění až tak nevadí. Myslím, že pak když mají lidé v komunitě řešit znásilnění, nejde jim jenom o to, že se bojí, že to nikoho nebude zajímat, ale i o to, že reálně budou prohlubovat ostrakizaci a předsudky vůči gay lidem,” uvedl.
Bagatelizace uvnitř komunity mi znemožňovala uzdravení
„Myslím, že uzdravit se z mé zkušenosti nebylo těžší ani tak kvůli většinové společnosti, ale kvůli postoji k tomuhle tématu uvnitř komunity. Já si myslím, že tohle je zrovna jedna z věcí, u které i přesto, že se celková společnost staví vůči gay znásilnění strašně, má větší podíl na tom, jak se s tím zachází, ta komunita. Společnost sice bagatelizuje sexuální násilí, ale v rámci té komunity je to bagatelizováno ještě více. Tady si myslím, že bychom si měli zamést před vlastním prahem, než budeme ukazovat na nějakého policistu, co si to dovolil říct. Jasně, je to příšerné a neměl by tu práci dělat, ale ten důvod, proč jsem to já nenahlásil, byl, že jsem se bál ostrakizace v komunitě,” pokračuje Matěj ve svém vyprávění.
„Tím, že jsem menšího vzrůstu a jsem twink, tak mi vždy přišlo, že neexistují žádné zábrany a že moje existence v gay prostorách je spjatá se sexualizací. Chápal jsem sice konsent, ale v české gay komunitě je chápání konsentu naprosto pozadu. To si myslím, že je velká součást problému, proč gayové nenahlašují znásilnění na policii. Zkrátka normalizace znásilnění a že je normální, že konsent není potřeba,” uvádí Matěj.
Další muž Adam, který zažil sexuální násilí ve vztahu, se redakci svěřil s podobnými pocity. „Bagatelizace okolí mi znemožňovala proces uzdravení. Postupně mi docházelo, že některé věci nejsou úplně normální, ale nedokázal jsem se z toho vztahu docela dlouhou dobu vyvázat právě kvůli tomu, že téměř každý, s kým jsem o tom mluvil, to buď bagatelizoval, nebo mi říkal, že jsem si to vybral sám a chtěl jsem ho sám – tak mám, co jsem chtěl. Nakonec jsem musel sám překonat to zlehčování ostatních, když mi samotnému došlo i proti všem ostatním názorům, že pravdu mám já a hodlám už jednat podle sebe," dodal.
