Venku už je krásně, tak neseď doma a pojď s námi na výlet!
Dnes nás čeká Mekka všech pravých českých trempů. Vydáme se totiž na Posázavskou stezku, která je na jaře zvlášť krásná. Včely bzučí, slunce svítí, pampelišky kvetou a vodáci nadšeně volají „ahój!“ na všechny kolemjdoucí. U Sázavy je krásně.
Výletů a tras po Posázavské stezce existuje nespočet, my ti představíme jednu variantu, která nám ve všech ohledech přijde ideální takřka pro všechny. Výchozím bodem pro nás bude obec Petrov u Prahy, kam se z hlavního města dostaneš vlakem zhruba za hodinu. Výlet si ale můžeš zpestřit i jízdou takzvaným Posázavským pacifikem, tedy parním vlakem.
Čeká nás trasa dlouhá zhruba 9,5 kilometru do Kamenného Přívozu, půjdeme ale převážně po rovině jen s občasným mírným stoupáním. Trasa je to možná dlouhá, ale zaručujeme ti, že si stejně budeš dělat mnoho přestávek na kochání se přírodou. Dojde ti, proč je Posázavská stezka označována za tu nejatraktivnější část toku řeky Sázavy. Nezapomeň si ale s sebou zabalit svačinu, začátkem jara po cestě moc míst k občerstvení nepotkáš.
Z Petrova půjdeme po červené turistické značce. Zhruba po 1,2 kilometru se nám na protějším břehu ukáže věžovitý skalní útvar s křížem na vrcholu zvaný Pikovická jehla, které ale místní neřeknou jinak než Komín. Přestože skála vypadá velmi „ostře“ (možná proto se jí přezdívá jehla) a kostrbatě, je velmi populární mezi horolezci. Její obtížnost údajně zdaleka není taková, jak se na první pohled jeví. Prý to zvládnou i rekreační lezci.
Nad námi se zároveň tyčí kopec Medník. A pozor, následuje hodina přírodovědy. Medník a jeho okolí jsou pravděpodobně jedinou lokalitou v Česku, kde roste ohrožená rostlina kandík psí zub. A teď trochu z hudební výchovy: oblast Medníku a Posázavské stezky obecně se objevila i v trampské odrhovačce Babička Mary od autorského tria Werich/Voskovec/Ježek.
Kousek od místa nalezneme také památník všem utonulým vorařům na řece Sázavě. Postaven byl v roce 1896, při okupaci Německem byl zničen a v roce 1971 jej obnovili osadníci. V roce 2013 byl zrekonstruován díky příspěvkům chatařů z Pikovic. Z pamětní desky se také dozvíme, že Posázavská stezka byla vybudována v délce 6,8 kilometru nákladem 230 tisíc Kč Klubem československých turistů v Praze v letech 1914 až 1924.
Centrum českého chataření a chalupaření
Údolí podél Sázavy se rychle stalo centrem trampingu a klasického české chatařství. Právě chaty, chalupy a chatičky jsou rozmístěny i tam, kde by je člověk nečekal, třeba na vrcholku skály. Pokud se ti bude na dnešním výletu líbit tak moc jako nám, můžeme ti zaručit, že po příjezdu domů budeš sjíždět nabídky rekreačních staveních internetových realitek v místních osadách. Byť takové chatičky bez elektřiny a splachovacího WC cenově vyjdou podobně jako garsonka v Praze.
Zhruba po dvou kilometrech dorazíme na Klimentovu vyhlídku, ze které se nám naskýtá pohled na zatočený meandr řeky Sázavy. Jméno nese po zmíněném pražském učiteli a je ideálním místem si na chvilku sednout, odpočinout a jen tak si hloubat, jak by se dalo zařídit, aby se člověk s podobným výhledem každý den probouzel.
Nevysedávej tu ale moc dlouho, ještě máme před sebou spoustu krás. Jen za asi 850 metrů například dojdeme k další vyhlídce – Raisově, pojmenované po českém spisovateli Karlu Václavu Raisovi, který posázavskou oblast rád navštěvoval. V místě nalezneš i turistický přístřešek se samoobslužným občerstvením. Koupit si tu můžeš třeba nealkoholické pivo či limonády, které někdo milý umístil do přepravek se studenou vodou. Pod vyhlídkou se zároveň nachází trampská osada s poetickým názvem Údolí Ticha.
Přestože je celá Posázavská stezka krásná, hlavní cíl nás teprve čeká. Je jím Žampašská vyhlídka – ano, opět, vyhlídka. Tahle je ale asi nejznámější. Otevírá se z ní pohled na 48 metrů vysoký železniční viadukt z roku 1901, který je součástí Posázavského pacifiku. Nejenom, že je žulový a má sedm oblouků, je to také údajně nejvyšší kamenný železniční most v České republice a na jeho stavbě se podíleli dělníci z celé Evropy, především z Itálie. A právě po tomto viaduktu pojedeme vlakem zpátky.
U Žampašské vyhlídky tě asi už začínají bolet nohy a šilháš hlady. Žádné strachy, do Kamenného Přívozu to máme už jen nějakých 2,5 kilometru. Zde nalezneš hned několik hospod a restaurací, žádnou vysokou gastronomii ale raději nečekej. Hladový ovšem nepohrdne ani nakládaným hermelínem či vývarem s nudlemi.
Pak už jen dojdeme na vlakové nádraží a hurá zpátky. Neboj, nemusíš jít těch 10 kilometrů ještě jednou. Vystoupit můžeš buď v Petrově, pokud tam stojí zaparkovaný tvůj vůz či přímo až na konečné zastávce v Praze.
Doufáme, že se ti dnešní výlet líbil a odnášíš si z něj spoustu krásných výhledů na řeku Sázavu. Tak zase příště, „ahój“!
