S Pastoral Brothers jsme si popovídali o víře u mladých lidí, českém přístupu k náboženství, ale také o přerušení těhotenství nebo manželství pro všechny.
Na sociálních sítích se snaží mladým lidem představovat křesťanství a víru tak, aby jí rozuměli. Z náboženských fanatiků mají legraci stejně jako z politiky. Karel Müller a Jakub Helebrant jsou faráři Českobratrské církve evangelické a na sociálních sítích vystupují jako Pastoral Brothers.
S Karlem a Jakubem jsme se sešli v našich kancelářích v Praze, abychom si popovídali o tom, jak člověk může najít víru, proč stále panují předsudky o církvi nebo jak se jako faráři dívají na manželství pro všechny či přerušení těhotenství.
Pokud se dnes řekne slovo farář, část lidí si stále vybaví autoritativního pastýře. Jak si ale faráře můžeme představit v moderním smyslu slova, třeba zrovna ve vašem pojetí?Jakub: Pro mě je ideální stav, když jsem v roli vrby, a člověk, který za mnou přijde, se bude cítit bezpečně a bude vědět, že mi může cokoliv říct. Já si s tím člověkem sednu, popovídáme si o jeho problémech a někdy se třeba i pomodlíme. Nebo se aspoň já pomodlím za něj, abychom ten problém poslali ještě trochu dál.
Karel: Já bych měl být schopný toho, aby ve mně měl člověk aspoň základní důvěru. Když si hodinu povídáme, naslouchám, jsem tam pro něj, někdy mu dám i svůj názor nebo nabídnu pohled z náboženství. Mým cílem je, aby odcházel v lepším stavu, než když přišel.
Jakub: Až tak, jo? (smích)
Karel: No! A taky si musím uvědomit, jestli je problém toho člověka v rámci mojí profesionality, nebo jestli je mu potřeba doporučit terapeuta nebo psychiatra. Někteří lidé ale potřebují vnímat faráře i jako autoritu. Já sám sebe ale definuju jako takového průvodce, doprovázejícího.
Takže se snažíte spíš představovat takovou neformální autoritu?Karel: Já jsem třeba nikdy neřekl: „Já jsem tady farář a teď mě budete poslouchat!“ Ani na dětský skupině, kde by to možná bylo občas potřeba. (smích)
Jde o to, jak tu svoji roli člověk pojme a jak ji přizpůsobí svý osobnosti. Jak říkám, já mám představu faráře jako doprovázejícího, který ale musí vědět, kam doprovází.
Jakub: To je i součástí učení, že farář musí mít autoritu v té své službě. Nevypadá to jako: „Já mám moc a teď ji užívám, abyste dělali, co vám říkám, a mysleli si, co vám říkám.“ Funguje to spíš tak, že pravdy nekážu, ale sám se je snažím hledat. Pak nabízím, co jsem našel, a zvu lidi k víře, k cestě, k myšlenkám nebo k diskusi. Mně osobně by ani nešlo uplatňovat nějakou autoritu a ani se to popravdě nechci naučit. Manipulace je mi strašně nepříjemná. Sám jsem ji zažil a je to nechutný.
Karel: Ale i v církvi občas najdete lidi, kteří chtějí její prostředí zneužít a v takových chvílích je potřeba někdy i rázně zakročit. Ale to jsou spíš výjimky.
Vy jste na sociálních sítích známí svými interpretacemi Bible, memy a vtipy, kterými mladým přibližujete víru. Je těžké ji najít? Jak se k ní vlastně člověk může dostat?
Jakub: To je strašně individuální. Skutečně to každej má úplně jinak. Někdo je intelektuálně zaměřenej, takže potřebuje přečíst spoustu knih, naposlouchat přednášky, kázání a tak dále.
Někdo na to jde spíš emocionálně. Takoví lidi končí v církvích, které emoční prožití nabízejí, ať už přes rituály, nebo hudbu a podobné prožitky. Někdo na to jde přes společenství a hledá jen partu, která ho bezpodmínečně přijme. Což se hledá těžko a hledá se to těžko i napříč církvemi.
Karel: Někteří lidé také hledají víru přes přírodu nebo spiritualitu. Všeobecně je víra to, že člověk má vztah k něčemu, co ho přesahuje. Můžeš ji vkládat klidně do svého oblíbeného fotbalového týmu nebo něčeho takovýho. V náboženství nabízíme možnost svou víru definovat, reflektovat a sdílet s ostatními lidmi.
Když pročítáte Bibli, tak ani tam žádná postava kromě Ježíše morální určitě není. A přesto s nimi Bůh normálně komunikuje, funguje a posílá přes ně nějaké zprávy…
Slyšel jsem o tom, že jste se dostal, Jakube, k víře právě intelektuální cestou přes čtení Bible, o Karlovi vím, že cítil potřebu najít „něco vyššího“, když to hodně zjednoduším. Potřebovali jste jako mladí lidé také reflektovat a definovat, proč věříte?Karel: Mně v rámci církve pomohlo, že jsem mohl reflektovat svoje pocity nebo vnímání, že něco hledám. Na tohle jsou náboženství s dlouhodobou tradicí dobré, protože je v nich už hodně příběhů a hodně lidí, kteří měli stejnou potřebu přede mnou, a já na ně můžu navázat.
Jakub: Já měl asi také potřebu nějak se definovat. Ale když jsem hledal církve, nevěděl jsem, že existují i nějaké jiné církve než římskokatolická. Vůči té jsem měl docela dost předsudků a mé kroky k ní vůbec nesměřovaly. Nakonec jsem měl obrovské štěstí, že jsem objevil Českobratrskou církev evangelickou, kde jsem našel reflexi, kterou jsem potřeboval (nejenom, že věřím, ale i čemu a proč).
U nás v církvi je to lehce intelektuální, hodně přemýšlivý a hlavně hodně diskutující – téměř žádná otázka není tabu. Mohl jsem tam přijít a nebyl jsem poučovaný o tom, co je hříšné, a co není. Jedna odpověď vyvolala další hromadu otázek a já se klidně mohl ptát donekonečna. Nejdůležitější odpověď od faráře pro mě byla: „Já nevím.“ Takže ano, ani církevní autority nevědí všechno.
Karel: Já se zase s křesťanstvím setkával už dřív, ale nebylo to společenství, které by mě přijímalo. Ne že bych do něj tenkrát chtěl patřit. Ale pak se to zlepšilo, i když jsem pořád morálně nevyhovující.
Jak vypadá morálně nevyhovující farář?Jakub: Takhle (ukáže na sebe a Karla).
Karel: Já žiju v nesezdaném páru, ve vztahu se svou přítelkyní. V tomhle je Kuba už morálně čistý.
Jakub: Já teda nejsem morálně čistej. Žil jsem s partnerkou čtrnáct let, než jsme se vzali a za měsíc čekáme dítě.
Karel: Jak se to tak může stát? (smích) To jsi s ní nežil těch čtrnáct let v čistotě?
Jakub: To jsou ty zázraky, no (smích).
My si z té morální čistoty děláme tak trošku srandu, protože když pročítáte Bibli, tak ani tam žádná postava kromě Ježíše morální určitě není. A přesto s nimi Bůh normálně komunikuje, funguje a posílá přes ně nějaké zprávy… Proto nám přijde vtipný, že se pořád najdou lidi, kteří mají problém s tím, že muž žije se ženou v jedné domácnosti a mají se rádi. Když si to tak řeknete, je to ještě víc nepochopitelný.
Kdo kurňa potřebuje slyšet: „Tys zavraždila svoje dítě, které teď neskončí v nebi, a ty taky ne.“
Říkáte muž se ženou, ale co když budeme mluvit o partnerech stejného pohlaví?Jakub: Tohle je něco, co by podle mě naše církev měla řešit na institucionální úrovni. Já bych byl třeba rád, aby naše církev ve vztahu k homosexuálům trochu určovala tempo. Je u nás spousta farářů, která podepsala petici Jsme fér. Máme ale hodně homosexuálů v církvi, kteří jsou respektovaní, ale nevnímají se jako plnohodnotní. A to by bylo potřeba vyřešit.
Myslím si, že pro většinu lidí v naší církvi není manželství pro všechny ani téma, protože vnímají homosexualitu jako naprosto normální záležitost. Kdyby se manželství pro všechny konečně vyřešilo, většina lidí v naší církvi podle mě řekne: „No jasně, o co jde, vždyť už to mělo být dávno.“
Pak se najde menšina lidí, která bude za protlačení bojovat, a asi i malá skupinka lidí, která bude mluvit o hříchu. Myslím ale, že bychom do toho měli trochu říznout a říct: „Hele, my jsme církev, která podporuje manželství pro všechny.“
Asi to nechceme udělat z nějakého „srabáctví“, protože se bojíme přijít o lidi, kteří by byli proti, ale je škoda, že jsme se ještě tak nahlas nevyjádřili.
Karel: I když se to za naší konzervativní vlády asi řešit nebude, nevím, proč bychom nemohli být trochu dopředu. Tohle téma je hodně potřebné vyřešit i mezi mladými. Mnoho lidí neví, že o svém přístupu k párům stejného pohlaví máme dokument už od roku 2005 nebo 2006.
Ale také je důležité říct, že jsme církev demokratická, takže v momentě, kdy tohle téma bude na stole, tak se náš přístup odhlasuje a kdo nebude chtít udržovat jednotu, tak půjde pryč, aniž by mu někdo něco vyčítal.
Má vaše církev stejně otevřený postoj i třeba k umělému přerušení těhotenství? V poslední době veřejností rezonovalo Hnutí pro život, které vyvíjelo silný nátlak na těhotné ženy, a hlásilo se k „ultra“ katolickým proudům.Karel: Že se Hnutí pro život označuje jako spolek ultra katolíků, rozesmutňuje i některé běžné katolíky. Víte, některé církve si potřebují všechno ukotvit v zákonech. Najdete církve, kde je zákon o tom, že Harry Potter není ďáblovo dílo.
Naše církev popravdě nepatří k těm, které se potřebují stále k něčemu vyjadřovat a dělat ke všemu zákony. Snažíme se o empatii vůči ženám, které jsou v těžké situaci a je jim potřeba pomoci tak, jak potřebují ony. Ale zase se ptáte dvou chlapů, asi se radši zeptejte farářky, protože já si třeba opravdu nedokážu představit, jak se v těchto situacích musí cítit.
Jakub: To heslo „Nesoudíme, pomáháme,“ je z jejich strany (ze strany Hnutí pro život, pozn. redakce) strašně zneužité, ale zároveň je to přesně to, co žena v téhle situaci může potřebovat. Neodsuzování, ale neodsuzování ani po tom, co interrupci podstoupí. Kdo kurňa potřebuje slyšet: „Tys zavraždila svoje dítě, které teď neskončí v nebi, a ty taky ne.“
A kdo si navíc může dovolit soudit, kdo skončí v nebi, a kdo ne? To se přeci rozhodne až v tom nebi. Křesťan profesionál může nabídnout otevřenou náruč a podporu.
Možná i kvůli určitým konzervativním proudům a kontroverzím římskokatolické církve mají lidé poměrně dost předsudků vůči církvím jako takovým. Setkáváte se s nimi také?Karel: Jo. Lidé, co nás neznají, nám často píšou, že znásilňujeme chlapečky. Předsudky jsou pořád. My poslední čtyři roky učíme českou společnost, že existuje i jiná církev než katolická.
Daří se to? Mám trochu pocit, že lidé u nás často něčemu věří, ale nedokáží svou víru ukotvit, je to strachem?Karel: Jo, těchhle „něcistů“ je dost. Já si myslím, že to není o strachu, ale je jim to spíš jedno.
Jakub: Křesťanství se u nás taky moc nekomunikuje, kromě divných pořadů někdy v noci na Dvojce. Pro mě je „něcista“ člověk, který je schopný si o tom u piva povídat půl hodinky, než změní téma. Nemají potřebu svou víru víc řešit. Lidi, kteří víru hledají a řeší ji trochu víc, mají širokou nabídku od buddhismu, přes reinkarnaci, karty nebo horoskopy. My jsme součástí široké nabídky a musíme lidem ukázat, že tu jsme.
Karel: Horoskopy frčí asi nejvíc, no. Mě se často studentky ptají, co jsem za znamení, tak jim říkám, že stegosaurus.
Jakub: U nás je náboženství strašně rozplizlej pojem. Když se u nás řekne náboženství, lidé si představí něco organizovaného a řeknou si: „No tak to v žádném případě. Já si budu sám určovat, čemu věřím.“ Ale když je církevní svatba nebo pohřeb, jak se jim najednou líbí, když se za ně lidé pomodlí! (smích)
A tahle zástupná role je hodně důležitá. Jakmile začala válka, lidé se nás začali ptát, kde je Bůh, co dělá, co se bude dít. Když jsme vydali modlitbu, bylo to ohromně sdílené a lidé nám říkali, že přesně to potřebovali slyšet.
Nedávno měl také spolek Milion chvilek akci na Václaváku a po modlitbě Václava Malého řekl plnej Václavák: „Amen.“ Přitom pochybuju, že všichni tam byli katolíci. Náboženství tedy není o tom, abychom se v neděli všichni scházeli, ale o tom, říct důležitý slovo, když ho lidé potřebují slyšet.
Říct to, co lidé potřebují, a zároveň s nimi nemanipulovat, se mi jeví jako velké umění. Vy se o to, podle toho, co jsme si doposud řekli, ale pokoušíte pravidelně, třeba v rámci bohoslužeb. Jak se na ně chystáte?Karel: Jeden kolega říká, že příprava na bohoslužbu je takový souboj s prázdnotou. Před sebou máte prázdnou stránku a musíte ji nějak popsat. Klasický farářský pindy zvládnete poměrně jednoduše, ale já radši hledám nějakou emoci, která lidem na bohoslužbě pomůže. Teď jsem třeba napsal kázání o tom, jak jsem stopoval ve Španělsku, bylo mi vedro, hnusně a najednou mi po dlouhý době někdo zastavil a já řekl: „Přátelé, tohle je ta Boží milost.“ Až pak jsem povídal něco o biblickém příběhu a lidi byli nadšení.
Přitom to bylo postavené právě na emocích a prožitcích. Dávám lidem rád odpočinout od intelektuálna a vyprávím vlastně jen příběhy. V tom mi hodně pomohl seminář ve storytellingu, od kterého píšu kázání jinak.
Jakub: Příprava by ale měla vypadat tak, že si člověk prostuduje biblický text, nejlépe v originále, pak udělá svůj vlastní rozbor, porovná ho s rozborem zkušenějších teologů a potom se snaží dostat, co zjistil, do svého kázání. To se dělá strašně těžko a většina farářů na to nemá čas.
Karel: Nebo naopak dělají jenom to a zapomínají na příběhy a ilustrace těch myšlenek. Já se třeba trápím s tím, jak tohle všechno předat lidem, které mám pod kazatelnou. Když jsem navštěvoval farníky, zkoumal jsem, co čtou a na co se dívají. Když mi z toho vylezl Blesk a TV Nova, zjistil jsem, že musím mluvit jinak – normálně, lidově.
Jakub: Je důležité nebrat se vážně. Když si totiž člověk bohoslužbu připraví, může přijít něco, co vám kázání totálně rozbije. Lidé si totiž vždycky budou víc pamatovat, že paní zvonil telefon, nemohla ho vytáhnout z kabelky a típnout. Mám také hezký zážitek z kázání, když jsem se nedávno oholil. Přišel jsem za stůl Páně a všichni bez výjimky se začali smát. Říkal jsem si: „Mám to nějak komentovat?“ Nakonec jsem se rozhodl, že to nechám být, ale jsem přesvědčený, že si všichni pamatují jen to, že jsem se oholil, ale ani slovo z mojí přednášky.
I mimo bohoslužby ale musíme komunikovat Boží náklonnost vůči člověku různým generacím. Musíme ji vysvětlit lidem v mladším školním věku, straším školním věku, puberťákovi, paní ve středním věku i důchodcům.
To nakonec děláte i na sociálních sítích. Slyšel jsem ale, že se zarputile bráníte TikToku, proč?Karel: Protože jsme na to starý! Příští září ale asi bude na TikToku Pastoral Sister.
Jakub: My toho už tak máme tolik, že jsme na hraně s farářskou prací. Náš Instagram je už taky chudák dítě, o které se moc nestaráme. Na TikToku bychom asi nevěděli, co dělat. Jsem rád, že zvládám Facebook a Twitter – to je farářská platforma jak prase.
Na začátku jsme se bavili o tom, co může člověk očekávat od faráře jako věřící a jaká je jeho role. Mě by zajímalo, jaké bylo pro vás, když jste se jako mladí kluci faráři stali.
Karel: No, sestoupil Duch svatej, ozvaly se chorály a andělský Hallelujah mi zní v uších pořád. (smích)
Ne, to ne, ale byl to trochu splněný sen a velká výzva v tom, jak svou novou roli uchopit. Ale je to asi stejné, jako když nastoupíte do jakékoliv jiné nové práce. Člověk si prostě musí postupně zvykat.
Jakub: Pro mě to byla směsice úlevy a nadšení a zoufalství, že vůbec nevím, co mám dělat. Ulevilo se mi, že nemusím chodit do školy a každému dokazovat, že jsem se něco naučil, i když musím v neděli dokazovat lidem, že něco umím. Navíc bych řekl, že rok na to, aby se člověk tohle řemeslo naučil, absolutně nestačí. Já jsem šel hned po škole, měl jsem ale obrovské štěstí na šéfa, kterej mě mentoroval, ale stále bych neřekl, že farářinu umím. Ani po těch devíti letech.
Každý rok za těch devět let ale přišlo něco, co jsem se musel naučit a co bylo nové. Letos jsem se stal sborovým farářem, tak musím dělat administrativní věci a vést měsíční porady farní rady, což jsem neuměl, a najednou to umět musím.
Karel: Já taky nevím, jestli umím farářinu. A vlastně ani nevím, co to farářina je. Je to asi směsice práce s lidmi od předškolního věku až do vyprovození člověka na poslední cestu. V té práci je strašně moc věcí, včetně i nějakého managementu a tak.
Já si práci přizpůsobil trochu svojí osobnosti. Je to stejné, jako když máte postavičku ve hře. Naklikáte si, jestli chcete být lepší na sílu, nebo na vytrvalost a máte prostor, jak to rozvíjet. Ale je to vlastně práce jako každá jiná, a ne vždycky to člověka baví. I my vyplňujeme pracovní výkazy. Nejsme žádní nadlidi, kterým musí svěřenci podkuřovat, aby si udělali okno u pánaboha.
