Reportáž: Šel jsem po stopách brněnských queer podniků. Poznal jsem historii LGBTQ+ osob i tajemství barů a klubů

Když dokončuji přípravy k odchodu, spustí se bouřka. Kleju. Čeká mě totiž dost zajímavý program v rámci brněnského Pride Weeku. Mám v plánu projít historickým středem města, který dnes již poměrně dobře znám, v rámci úplně jiné perspektivy. 

E-mail, na který mi odpověděla organizátorka Barbora Veselá, mě ujistil, že půjde o „výživnou“ procházku. Čtu, že bude trvat až dvě hodiny a že se zastavíme až na deseti místech. Upřímně si nejsem jistý, jestli dokážu z hlavy vyjmenovat alespoň pět názvů brněnských queer podniků, takže jsem dost zvědavý.

K procházce se připojí i předseda správní rady nestátní neziskové organizace STUD, jež všechny podobné akce zastřešuje, Marek Christ. Bude tedy prostor i na kladení organizačních otázek. Tak pojďme na to.

Teplá procházka

Nebudu lhát, sám jsem brněnským LGBTQ+ životem prakticky nepolíben. Queer nejsem, spolky neznám a o podobnou akci zavadím spíše náhodou. Proto mi nejprve nedochází, proč se setkáváme na Moravském náměstí před sochou Jošta Lucemburského. Pokud ses ale někdy do Brna zatoulal*a, víš, že je to město zvláštních monumentů. Nejenže místní orloj připomíná ztopořený úd, ale i podhled Joštovy sochy náramně připomíná falus. Jak se ale později dozvím, je to nejspíš kvůli něčemu jinému.

Zpovzdálí zjišťuji, že se pár minut před začátkem u sochy potlouká jen pár osob, opodál nicméně poznávám organizátory. Nepletu se, mají s sebou jasnou identifikaci – duhovou vlajku. Jak ale odbije šestá hodina, najednou je s námi na startovní čáře asi padesát rozmanitých lidí. Někdo přišel sám, jiní ve skupince. Jsou zde starší lidé i lidé evidentně mladší a nebýt stejnopohlavních párů, vypadali bychom spíše jako studijní univerzitní skupina.

Dokonce jsme byli i vedeni akademikem, sociálním geografem Ondřejem Šerým, kterého mi představila Barbora. A když na místo dorazí i Marek Christ, začínáme. Nejprve se setkávám s pojmem „teplá procházka“, o němž jsem se domníval, že bude vnímán spíše hanlivě. Všichni kolem se ale smějí.

Pořizuji pár fotek a doktor Šerý začíná. Seznamuje nás s významem sociální geografie, která se spíše než na místopis zaměřuje na „časoprostorové i městské vztahy“. Slibuje nám také dobové tematické úryvky, například z časopisu SOHO revue, který vycházel v 90. letech, nebo z bulletinu Studna, kde jsou jednotlivé recenze na queer podniky. Jinými slovy, má mou pozornost.

„Proč jsme se sešli na tomto místě?“ ukazuje Šerý na prostor před sochou. „Stalo se totiž ikonickým místem, kde se queer lidé začali potkávat ještě dřív před rokem 1989. Queer lidé se nijak nezjevili až se sametovou revolucí; byli tady předtím, potkávali se na různých místech i v podnicích, ale ty se jako queer neoznačovaly,“ říká. Z historických pramenů je prý nejčastěji možné identifikovat queer podnik z policejních záznamů či soudních procesů, ze kterých je jasné, kde se dělaly tzv. „šťáry“. Homosexualita byla do roku 1961 ilegální, proto je takových záznamů vícero.

Šerý nás hned s dobovým úryvkem seznamuje. Ne však s policejním záznamem, nýbrž s inzeráty z jediného vydaného čísla brněnského časopisu Kamarád z roku 1932, jenž našel v bakalářské práci Miroslava Jurčíka. Zašifrované „kamarádství“ tehdy znamenalo něco jiného. „Dvacetitříletý elektromontér hledá jakékoliv zaměstnání pod značkou upřímného přátelství,“ prý tehdy inzeroval neznámý muž. 

Náš průvodce dále cituje i zprávu vyprávějící o podniku Orion nebo Orient kdesi v Králově Poli, kde si stěžuje anonym. „Prosím vás zdvořile, abyste vyšetřili v Králově Poli v Orientě, co se tam provádijou za orgie. Můj syn byl na zábavě tančit v sobotu ten týden a pořád pro něho chodil jeden pán a nabízel mu deset korun, aby mu cucal přirození, a hanba mluvit, co všechno mně vykládal,“ vypráví na náměstí a celá skupina se směje. 

Avšak opravdovým důvodem, proč začínáme tady, jsou stavby. V budově na Joštově 2 u Moravského náměstí totiž kdysi sídlila kavárna Bellevue alias Belvina, která tam stála do 80. let. Údajně se však queer společnost mohla scházet jen „na levé straně“, jak si dle Šerého slov zaznačil jeden polský umělec do poznámek, kde se lidé scházeli za socialismu. Dalším místem ke schůzce byly prý lázně, mezi něž patřily i ty v Rašínově ulici. Třetím místem jsou veřejné záchodky. Šerý vypráví o práci Kateřiny Nedbálkové, jež napsala odborný článek Řád veřejných toalet a líčí zápisky z deníku toaletářky, které se autorce podařilo získat.

Cituje: „Před půl osmou hodinou přišel mladík, tak 16 let. Už podle chůze jsem poznala, že je přihřátý. Ihned za ním přišel asi 45letý chlap. Tihle dva tam byli pětatřicet minut. Pak odešel mladík a starší zůstal. (...) Šla jsem se podívat, co tam dělá. Byl svlečený z gatí a honem si je začal oblékat. Řekla jsem mu, co tam dělá přes půl hodiny s tím mladíkem, aby si WC nepletl s bordelem.“  

Po zaznění těchto slov jsme obeznámeni s trasou. Půjdeme k budově Lékařské fakulty Masarykovy univerzity na Komenského náměstí, po Husově ulici na Pekařskou, Hybešovu a u Nest baru u Nových sadů skončíme. Cítím, že nás čeká zábava.

Studenti a holanda

Když zastavujeme u Masarykovy sochy kousek od Komenského náměstí, zdá se mi, že se naše skupinka rozrostla. Možná za to mohou nově nabité vědomosti, které jsou pro mě možná trochu šokující. Šerý mluví o spojení mezi studenty, Masarykovou univerzitou a queer společenstvím. 

„Poprvé sehrála Masarykova univerzita roli v roce 1932, kdy se zde konal 5. mezinárodní kongres Světové ligy pro sexuální reformu. V meziválečném období se scházela různě po světě, například v Paříži, v Berlíně, v Kodani či ve Vídni. Ten pátý se měl konat v Moskvě. Jenže režim, který tam vládl, už toto setkání neumožňoval. Proto jeden z brněnských lidí, Josef Weisskopf, přišel s nápadem udělat to v Brně, a nakonec se to podařilo,“ upřesňuje, jak moc v tomto bylo Brno světové.

Jak důležitý kongres byl? Nejenže na jeho konání univerzita propůjčila svou půdu, konal se v anatomické posluchárně, která se tehdy nacházela na rohu ulic Úvoz a Údolní, ale dokonce získal záštitu prezidenta Masaryka. Shodli jsme se, že dnes by se něco takového nestalo. Dle Šerého citace z tehdejších Lidových novin jej tehdy navštívily kapacity jako například věhlasný sexuolog, profesor Magnus Hirschfeld, zástupci vlády, měst a odborných spolků. Už tehdy se dokonce debatovalo o odtrestnění homosexuálního styku, což se ale, jak víme, nepovedlo.

Podruhé univerzita zasáhla v polovině 90. let, jelikož zde vznikl STUD, jenž organizuje i Pride, kterého se účastním. Jak mi řekl Marek Christ, jedná se prakticky o nejstarší spolek, který ještě funguje a právně zastřešuje projekty jako Queer kód, Queer Ball organizující stejnojmenný ples nebo GaTe, jenž pořádá akce pro náctileté gaye a gaye do 26 let. Stejní lidé také pracují na festivalu Mezipatra. 

Třetím studentským zásahem do dění spojeného s univerzitou je spolek, který je dnes známý jako MasaryQ. Šerý však říká, že si není jistý, jestli je spolek oficiálně univerzitní. „Nicméně aktivní jsou dodnes a v období akademického roku si dávají zhruba jednou za dva tři týdny sraz v čajovně Utopia v blízkosti Malinovského náměstí, kde je možnost se na schůzky dostavit a popovídat si. Občas to má téma,“ zve a vybízí nás k přesunu.

Míříme na Husovu ulici pod Špilberk a máme prý přemýšlet, co je to holanda. Slyším češtinu, slovenštinu i angličtinu. Přesun, stejně jako i ty následující, je však krátký, svižný a zastávky nabité. Snad se mi to jen zdá, ale mám pocit, že se velká část naší skupiny spíše snaží všechny ty zajímavé informace vstřebat, takže se nevedou úplně velké debaty. Než se nadějeme, stojíme a všichni napjatě poslouchají. Náš průvodce se nás znovu ptá. Zavládlo ticho.

„Takto se často cítím na přednáškách a pak hrajeme hru, kdo vydrží déle mlčet,“ komentuje Šerý, ale je ochotný se nad námi smilovat. „Holanda je nějaký prostor, o kterém vědí příslušníci komunity. Řekněme, že před rokem 1990 tato místa sloužila k navazování hodně anonymních a jednorázových kontaktů. Prostě jste sem večer přišli a doufali, že někoho najdete,“ říká a mě napadá dvacet důvodů, proč je takový způsob scházení spíše nebezpečný než lákavý.

Nejznámější holanda byla prý za Tescem u hlavního nádraží, kde se momentálně nachází katastrální úřad. Kromě ní byla holanda i v lesíku u druhého Tesca v Králově Poli, u rosického nádraží, které je dnes známo jako dolní nádraží, v období první republiky jí byl samotný lužánecký park či právě park pod Špilberkem, kde zrovna stojíme.

Dříve sem museli queer lidé chodit tzv. „na blind“, což proměnila devadesátá léta a příchod moderních technologií. Ty daly vzniknout takovým webovým stránkám jako Pervers Brno, kde se podle Šerého lidé ještě dnes domlouvají na schůzku v holandách. Byl jsem zvědavý a po procházce web navštívil. Nedoporučuji to nikomu.

Náš průvodce k tomu přidává ještě citaci z Lidových novin se záznamem ze 7. dubna 1928, kdy byl strážník upozorněn dvěma vojíny procházejícími Lužánkami, že je neznámý muž „vybízel k souloži po francouzsku, což znamená soulož do úst“. Mělo jít o nějakého Krobota, o němž si strážník zapsal, že je „homosexuálně založen“.

Oblast „teplého Brna“

Při vyřčení slovního spojení „teplé Brno“ jsem si dosud vybavil pouze pražící slunce v úzkých uličkách centra. Teď už vím, že se toto označení užívá i k označení podniků pro queer společenství, které se koncentrují v jižní části širšího centra města. Konkrétně se jedná o ulici Husovu a Pekařskou, jejichž střetnutí se říká zlatý kříž. Tyto podniky mají prapůvod v jiných podnicích, ve kterých se LGBTQ+ skupina scházela a vlastně je velmi nepřímo a neoficiálně přetvářela v místa podobná queer barům. 

Scházíme proto pár desítek metrů z parku na ulici, kde se nachází But bar a bývalé Café Latté, které dnes vystřídal (ne)queer Shisha bar. Kousek odtud za Šilingrovým náměstím fungovalo i Café Dominik. Zatímco Café Latté a Dominik již nefungují, But bar je od roku 2016 stále funkční. Šerý nás seznamuje se symbolikou těchto klubů. V postsocialistickém světě je to tlumenost.

„Reklama není výrazná. Když se někdo pohybuje po ulici, nemusí hned odhalit, o jaký podnik se jedná,“ vysvětluje. Člověk si prý musí všímat detailů. Zatemněné výlohy, slovní hříčky v názvu, malá duha na dveřích. Toto jsou malé tajné indikátory, podle nichž člověk pozná bar pro LGBTQ+. V porovnání se západní Evropou, kde jsou podobné bary jasně vidět i slyšet, je jejich vzezření opatrné a až skoro nudné.

Podobně je na tom naše další zastávka – jediná fungující queer diskotéka v Brně – Lemon Club na Hybešově (dříve známý jako Kings Club nebo Depo), který má malý postranní vstup v nevýrazné budově, jenž je od ostatních vstupů odlišen jen queer symboly na dveřích a odlupující se duhou na plátku citrónu v logu.

To má ale samozřejmě své opodstatnění. „Často se vzpomíná, že ještě v 90. letech zde byl někdo jako vrátný. Museli jste zazvonit, zaklepat, někdo otevřel, a když usoudil, že nemusíte tušit, kam jdete, nebo že by mohly být nějaké problémy, tak se vás zeptal, jestli víte, kam jdete,“ vypráví Šerý. Majitelé těchto podniků také nechtěli provokovat. Šerý tvrdí, že s většinou provozovatelů podniků osobně mluvil a potvrdili mu, že hledisko bezpečnosti bylo opravdu nutné sledovat. Totiž i to, že tě někdo v minulosti viděl vstupovat či vystupovat z queer podniku, mohl být problém. 

Cítím nepříjemný pocit po těle. Uvědomuji si, jak ponižující muselo být skrývat se před světem jen proto, že jsem trochu jiný než šedá většina, abych se mohl trochu bavit. Rozkvět queer podniků v Česku přišel až v 90. letech 20. století, takže dnešní LGBTQ+ komunita o sobě může vlastně mluvit jako o šťastlivcích, jelikož neustálé perzekuce, stíhání a popotahování, které, a to nepřeháním, trvalo od počátku lidstva, už nemusí zažívat. Situace ale zdaleka není růžová ani dnes.

Není divu, že toho měla komunita plné zuby. Průvodce nám vypráví o tom, jakou spojitost má koncentrace barů a Pride. „I na Západě se dělo to, co v socialistickém prostředí. Lidé se scházeli v hospodách a barech, jež se moc neoznačovaly jako queer. I zde probíhaly razie policie a lidé byli zatýkáni a popotahováni,“ nastiňuje situaci.

„Až 28. června 1969 proběhly Stonewallské nepokoje. Policie v Manhattanu vpadla do barů, kde se ale členové queer komunity začali bránit. Následně proběhlo několik průvodů hrdosti, kdy lidé vyšli do ulic. A od té doby se jako připomínka těchto událostí konají Pridy. Proto by správné Pridy měly probíhat v červnovém termínu tak, jak se tomu děje v Brně,“ pokračuje.

My se nicméně přesouváme dál a míjíme další bývalý queer podnik, který se jmenoval Metro. Ten měl také vchod ve vnitrobloku. Jeho výzdoba však byla prý jedinečná – byly zde dlaždice z pražského metra, hlášení zastávek i označovač jízdenek, kdy zakoupením jízdenky mohl člověk přispět na boj proti HIV/AIDS. Postupem času se však klub přeměnil z queer podniku na něco jiného.

V souvislosti s místem, kde stávalo Metro, mluví Šerý o problémech s podniky čistě pro lesby, jelikož tu dříve měl jeden být. Z nějakého důvodu se jim ale ve městě nedaří. Co se queer podniků týče, nezřídka se zaměřovaly výhradně na mužskou společnost, pro lesby ale žádné nebyly. 

„Je to problém,“ přiznává. „V Brně se podniku, který by o sobě řekl, že je queer a že se primárně zaměřuje na lesbickou komunitu, nedaří ukotvit. Je spousta podniků, kde setkání probíhají, ale když se podíváte na exteriér a sociální sítě podniků, zmínky o tom, že jsou queer, nenajdete. Je to víc skryté než u těch, které jsou opravdu gay,“ dodává s tím, že jedním z déle trvajících byl EL.KO bar na Kolišti 3, jenž se nacházel mezi pohřebními službami.

Darkroom

Mluvilo se o pánských klubech a kolem jednoho takového zrovna procházíme. K překvapení některých členů výpravy míjíme Gibon, jenž nezvládl koronavirovou krizi a zkrachoval. A ve spojení s ním se znovu dostávám do styku se slovem darkroom. Klub totiž jedním disponoval. Slyším jej již poněkolikáté a tak nějak cítím, že to je věc, o které nechci vědět moc detailů.

Stejně googlím. Na Wikipedii nacházím pouze jednu větu, která však obsahuje všechno: „Darkroom či dark room je potemnělá místnost, obvykle součást nočního klubu, sauny či sex klubu, kde dochází k příležitostnému, zpravidla anonymnímu sexu.“ Aha.

Šerý nicméně uvádí, že taková věc jako darkroom byla postupem času z klubů vytlačována. „V komunitě se o tom vede velká diskuze, jestli takové podniky vůbec chceme. Jestli se nejedná o něco nečistého a špinavého, když dnešní doba a technologie umožňují si domluvit schůzku a vzít dotyčného domů nebo na hotel,“ předesílá. S existencí stránek jako Pervers Brno si ale jistý úplně nejsem.

Po Gibonu, který fungoval již od roku 1993, zastavujeme před dnešní restaurací U Šedivého vola, v níž dříve existoval podnik s názvem Áčko. Probíráme i legendární podnik U Richarda v Černých Polích, jenž existoval již v 80. letech a jehož underground fungování bylo pod drobnohledem Státní bezpečnosti. Následně absolvujeme nejdelší přesun přes parkoviště u nemocnice sv. Anny do Hybešovy ulice, kde nás čeká předposlední zastávka.

Prostory, které míjíme, a uličky, kterými procházíme, jsou omšelé, klikaté, na první pohled ne zrovna příjemné, ale vedou k cíli. Asi takový pocit mám i z vývoje situace kolem tuzemské LGBTQ+ komunity.

V Brně se údajně chodí do písmen a já už vím proč. Na Hybešově 46 se totiž nacházel podnik s názvem Háčko, který byl také jedním z těch legendárních. Jeho účel byl na první pohled skryt, fungoval zde do roku 2019 a pak se přesunul na Křížovou ulici. Tradici queer podniků tak v ulici drží už jen Nest bar, nový podnik, jenž nahradil Dave's Club, který se nachází u parčíku těsně před Novými sady. Tady, po třech kilometrech a skoro 2 a čtvrt hodinách, končíme naši pouť.

Nakonec se zamýšlíme nad tím, jakou roli hrají queer podniky v dnešní době. „Je otázka, jak to bude fungovat do budoucna, protože vidíme, že podniky nemají moc velkého trvání zejména z ekonomických důvodů. Vzniknou, je v tom krásné nadšení, ale zkrachují. A těch stálic, které přežijí 2 až 3 roky, je relativně málo. A to jsme v druhém největší městě,“ říká Šerý. „Takže na otázku, jestli potřebujeme nějaký další queer podnik, nemám jednoznačnou odpověď,“ uzavírá.

V parku Nové sady se skupina rozpouští. Já se loučím s doktorem Šerým a bavím se s předsedou STUDu Christem o tom, jak se povedl letošní Pride Week. Říká, že na to, že se akce opakuje teprve podruhé, je to fajn. Přišlo více lidí než minulý rok. Program je ale pouze odpoledne a večer, tak mě zajímalo, jestli již přemýšleli nad dalším růstem. 

„Akce by se mohla připravovat i rok dopředu, ale naráží to na finanční a lidské kapacity. Spousta lidí, která připravovala Queer kód, připravovala i Mezipatra, která jsou v listopadu. A když ve volném čase děláte neziskově jednu akci do listopadu a pak byste měl v podstatě najet na další akci, je to časově náročné. Navíc je to nezisk,“ usmívá se předtím, než spěchá domů. Tento týden totiž není skoro vůbec doma.

Loučíme se a já také přemýšlím, co přinese další rok. Sám jsem netušil, co přinese dnešní odpoledne. Nejspíš jsem čekal zajímavý popis podnikání, možná nějakou pikantnost, ale rozhodně ne hluboký vhled do života LGBTQ+ lidí. Cítím však, že toho nebylo dost. Jakmile budu mít čas, na brněnský Pride se pro informace stavím i příští rok.