Netflix na začátku roku vydal film o nejlepší kamarádce Anne Frank Hanneli Goslar. Dle kritiků je však neautentický a postrádá hloubku potřebnou k převyprávění tak silného příběhu. Podívali jsme se na to, co film neukázal.
Netflix nedávno přidal do svého výběru pro české publikum film z válečného období s názvem My Best Friend Anne Frank. Snímek pojednává o osudu často opomíjené dívky Hanneli Goslar, jež hrála v životě i deníku Anne Frank důležitou roli. Film z dílny Netflixu si dal za cíl udělat z Hanneli hlavní postavu a ukázat divákovi život a válku z její perspektivy. Z perspektivy nejlepší kamarádky Anne Frank.
Snímek, který má být dle skutečných událostí, zobrazuje Hannah Goslar a Annu Frank, jejíž deník byl po válce zveřejněn a stal se jednou z nejznámějších knih na celém světě. Obě dívky jsou nejlepší přítelkyně. Film se snaží zachytit dětskou perspektivu a ukázat, jak se dívky snaží vesele bavit navzdory tomu, že je už i Amsterdam, do něhož jejich rodiny utekly před Hitlerem z Německa, okupován nacisty.
Snaží se jít po reálných událostech, a tak vidíme, že když se Anne s rodinou ukryje, Hannah si myslí, že emigrovali do Švýcarska. Snímek také zprostředkovává pohled do tábora, kam se Hanneli se svou tříletou sestrou dostane. V táboře potom zaslechne hvízdání, které si s Anne vymyslely, když ještě byly na svobodě. Hanneli na nic nečeká a rozhodne se házet přes plot Anne jídlo, protože si uvědomuje, že lidé na druhé straně plotu se mají mnohem hůř než ona.
I přesto, že klíčové momenty, které ve filmu vidíme, se – jak víme z vyprávění Hanneli Goslar, která válku přežila – skutečně staly, film přes kritiky příliš neprošel. Nicolas Rapold z New York Times jej například zkritizoval jako neautentický a plochý. Vadil mu Hannelin naivní pohled na její přátelství s Annou a také to, že některá tvrdá fakta o jejich vztahu film zamlčel nebo podivně zlehčoval. Ke stejnému názoru se přiklonil také Decider, který stejně jako Rapold označil film za divně sterilní a neschopný jít do hloubky potřebné pro zprostředkování tak důležitého příběhu.
Co tedy ve filmu chybělo a jaký byl skutečný a filmaři neočištěný příběh Hanneli Goslar a Anne Frank?
Anne a Hanneli se poprvé setkaly v roce 1934, kdy se jejich rodiny přestěhovaly kvůli sílícímu Hitlerovu vlivu z Německa do Nizozemska. Potkaly se v obchodě s potravinami, kdy ani jedna z jejich matek neuměla holandsky, a tak se spolu daly do řeči. Ukázalo se, že Anne je jen o půl roku mladší než Hanneli. Druhý den se potom obě dívky setkaly znovu v amsterdamské školce.
„Nikoho jsem neznala a mluvila jsem jen německy, v jednu chvíli jsem ale uviděla Annina záda, jak si hrála s rolničkami. Když se otočila, vběhly jsme si navzájem do náruče a od té chvíle jsme byly kamarádky,“ říká Hanneli v rozhovoru z konce devadesátých let, kdy se během edukačního programu setkala se žáky základních škol, kteří se jí ptali na její život.
Po roce 1940 se potom válka začne promítat také do života obou dívek. Protižidovské zákony se zpřísňovaly a lidé byli z Nizozemska odváženi do koncentračních táborů. Kromě toho, že museli všichni Židé nosit žluté hvězdy a nesměli nakupovat v jiných než židovských obchodech, museli také odevzdat svá kola, která jsou v Amsterdamu hlavní dopravní prostředek.
„Nesměli jsme dělat žádné hezké věci, například chodit na koupaliště či tenisové kurty. Dokonce i sezení na lavičkách v parku bylo zakázáno. Na lavičkách v parku bylo napsáno ‚ne pro Židy‘ nebo ‚zakázáno pro Židy a psy,‘ “ říká v rozhovoru Hanneli.
Čím více byla v Amsterdamu protižidovská nálada přítomna, tím více bylo jasné, že se rodiny musí nějak zařídit. Rodina Frankových se ukryla v přístřešku, Goslarovi však takové možnosti neměli. „Nemohli jsme se skrývat, protože moje matka byla těhotná a mé sestře byly tři roky, nebylo to fér vůči křesťanským přátelům, kteří by vás schovávali. Po matčině smrti otec chtěl, abychom se se sestrou schovávaly, ale já jsem nechtěla. Naše jména měl v průkazu totožnosti, a kdyby ho Němci našli bez nás a viděli naše jména v průkazu, dostal by horší trest, než kdybychom byly s ním,“ vypráví Hanneli.
Schovávat se bylo něco, co si mnoho lidí nemohlo dovolit ani v případě, že znali někoho, kdo by je ukryl. Lidé, kteří byli ochotni ukrývat židovské rodiny, si nemohli dovolit najednou živit další rodinu, a tak se mohli ukrývat pouze ti, kteří měli dost peněz na jídlo, třeba i na několik let dopředu.
V roce 1942 se rodina Frankových ukryje. Nevěděli to ani nejlepší rodinní přátelé. Všichni si mysleli, že se Frankovi pokusili emigrovat do Švýcarska.
Protože měl Hannelin otec v Německu vysokou vládní funkci náměstka ministra zahraničí, podařilo se mu získat falešné jihoamerické pasy a zapsat jména rodiny na seznam lidí, kteří chtějí emigrovat do Palestiny. Lidé zapsaní na tomto seznamu mohli být později vyměněni za německé zajatce.
Linka vlivu Hannelina otce ve filmu chybí, a divák tak nemá moc ponětí o tom, proč je Hannelin pobyt v koncentračním kempu vykreslen tak mělce. Zda je v nějakém mírnějším kempu, anebo tak zkrátka filmaři vykreslili koncentrační kempy obecně. Až na konci filmu se dozvídáme, že je vedle kempu, kde je Hanneli se sestrou, ještě další zařízení, kde se mají lidé hůře.
Důvod, proč byla Hanneli v mírnějším kempu v Bergen-Belsenu, byl právě její otec a listina, na které byla zapsána jejich jména. Zařízení, do něhož se s otcem a mladší sestrou dostali, se jmenovalo výměnný kemp a bylo určeno pro lidi, které si Němci drželi jako možnou „výměnu“ za německé vězně a zajatce.
Převoz Hanneli a její rodiny do výměnného tábora je spojen také s velkým štěstím, jelikož nacisté v listopadu 1943 oznámí, že všechny seznamy lidí k výměně kromě prvních dvou, jsou neplatné. Hanneli a její rodina jsou shodou náhod na jednom z prvních dvou seznamů a zůstávají v bezpečí. Lidé z ostatních seznamů jsou ještě téže noci posláni do koncentračních táborů.
Důležitou linkou, která byla z filmu vypuštěna, se stal také Annin sen o Hanneli, který se jí zdál ještě během toho, když se schovávala. Jednou v noci Anne vyhlédla z úkrytu z okna a v řadě dalších dětí zajatých nacisty spatřila malou dívku. V deníku popisuje dívku jako podvyživenou a představuje si, jak na ni zírají její prázdné oči. Později tuto scénu popisuje jako důvod, proč se jí zdá o Hanneli, která je v jejím snu v podobné situaci jako dívka. V deníku se potom Hanneli stane symbolem utrpení a smrti jejích židovských přátel a později také ostatních Židů.
Další filmovou nepřesností byl fakt, že Hanneli náhodně uslyší známé hvízdání a pozná na druhém konci Anne. Ve skutečnosti však Hanneli navázala kontakt s jinou dívkou z druhého tábora, která jí potom řekla, že Frankovy zná. S Anne se tak spojí až později.
Píše se rok 1945 a Hanneli a její sestra už jsou v kempu necelé dva roky a stále čekají na to, až budou vyměněny za zajaté Němce. Ve chvíli, kdy už je tato výměna na dosah a je jim řečeno, že se druhý den ráno uskuteční, se nakonec stejně vše změní a obě sestry zůstanou v zajetí až do konce osvobození.
Obě jsou nakonec osvobozeny poté, co jsou deset dní zavřeny ve vlaku, který s blížícím se osvobozením Němci vypravili. Hanneli je poté převezena do nemocnice, kde se setkává s otcem své nejlepší kamarádky, Otou Frankem. Hanneli je ráda, že jej vidí, a hned mu začne vyprávět o svém setkání s jeho dcerou. Věří, že žije. Je to právě toto setkání, během kterého se dozví, že se Anne ani její sestra z kempu nikdy nedostaly. Hanneli a otec Anne si zůstanou blízcí až do jeho smrti. V prvních měsících po válce například zařídí, aby Hanneli a její sestra žily ve Švýcarsku. V roce 1947 potom s mladší sestrou emigrují do Izraele, kde se stane zdravotní sestrou a kde žije dodnes.
