Nová platforma Československo v paměti žen chce do hodin dějepisu přinést i perspektivu každodennosti. Podle vedoucí projektu Johany Jonákové by nemělo současné školství stát pouze na memorování letopočtů.
Marie V. řídila zemědělské státní statky a Jarmila Š. pracovala jako soustružnice pístních kroužků v továrně Buzuluk v Komárově. Život Hany Š. silně ovlivnilo politické věznění jejího muže, život a práce Anny K. se zase točil kolem nedostatku stavebních materiálů, zboží pro děti a potravin a jejího rozvodu v roce 1989. Jejich „obyčejné“ životní příběhy poskytují unikátní vhled do každodennosti časů minulých, přesto v hodinách dějepisu zatím nemají místo. To ve velké míře zabírají tzv. „velké dějiny“ – dějiny válek, vítězství i proher, smluv, států, vojevůdců i padlých hrdinů. Dějiny dat.
Toto tovární nastavení chce pomalu měnit projekt Československo v paměti žen, jehož cílem je představit dětem na základních školách život v Československu mezi lety 1945 a 1990 z pohledu „obyčejných“ žen. „Dějiny jsou vyprávěné především z pohledu historiků mužů. To je ale jen dílčí – padesátiprocentní – úhel. Díváme se na dějiny pohledem jen jedné poloviny lidstva. Redukujeme historii na přehled politických a vojenských událostí a chybí nám ucelený vhled,“ vysvětluje v rozhovoru pro Refresher vedoucí projektu Johana Jonáková.
Neříkám, že je možné historii vyprávět jen z pohledu malých dějin, ale určitě je důležité oba přístupy kombinovat. Děti se nemusí jen učit nazpaměť letopočty. Skrze každodennost mohou lépe pochopit, jak se lidem žilo, pracovalo, co dělali a proč se rozhodovali tak, jak se rozhodovali.
Až v poslední době se začíná mluvit i o každodennosti dějin, o tom, jak se žilo konkrétním lidem. Ženy dlouho ve velkých dějinách podle Jonákové chyběly, nebylo jim umožněno se na nich podílet. Jako by snad jejich pohled a paměť – ony „malé dějiny“ – nebyly vůbec zajímavé. „Ženy akcentují jiná témata, než když dějiny vypráví muži. Vypráví je z pohledu těch, kteří se ne vždy účastnili procesu rozhodování,“ popisuje.
Prvotní myšlenka za projektem byla, že je nutné uchovat „ženskou paměť Československa“. Její zachování je podle Jonákové důležité pro pochopení, proč se různé věci vůbec dějí, jak je to možné – a třeba i pro schopnost argumentovat, proč by se to dít nemělo. „Nyní by se taková nutnost dala vztáhnout například k aktuálním debatám o potratech,“ dodává.
Svět není černobílý, milé děti
Pomocí „ženského“ pohledu se dostáváme do malých dějin, do každodenního života a s ním spojených starostí i radostí. Projekt stojí na rozhovorech, které byly natočené na konci 90. let a na začátku tisíciletí a které má nezisková organizace Gender Studies ve svém archivu. Nahrávky zachycují životní zkušenosti a názory žen narozených v letech 1920 až 1960.
„Hledali jsme příběhy skutečně normálních žen. Nebyly to politické funkcionářky, intelektuálky, disidentky. Šli jsme zkrátka za obyčejností. Cílem bylo ukázat, co ženám socialismus v rámci emancipace přinesl, ale také, co jim permanentně vzal. Proč stále část obyvatelstva tak teskní po době komunismu, když to bylo všechno špatně. Nejedná se o adorování nebo zpochybňování, pouze ukázání jiné perspektivy. Děti by měly vědět, že svět není černobílý,“ dodává Jonáková a zmiňuje jako příklad paní Marii, která měla možnost studovat, a v 50. letech tak měla slušně rozjetou kariéru na vysokém manažerském postu v zemědělství.
Hlavním výzkumným cílem bylo zmapovat každodennost, tedy například, kam ženy chodily do školy a do práce, jak zvládaly tzv. „druhou směnu“ v domácnosti, zda měly sourozence, s čím si v dětství hrály, jaké měly vztahy, zájmy, bydlení, zda byly zdravé. Ženy otevřeně mluvily také o menstruaci, potratech či sexu. Věděli jste například, že v 70. letech se v Československu začal trénovat sex v psychiatrické léčebně? Autentický hlas té které pamětnice ve zkrácených rozhovorech dokreslují nápadité ilustrace.
Mluví o každodennosti, o běžném životě – jak nakupovaly a stály ve frontách. Když jsme se jich ptali na velké dějiny, například na 68. nebo 89. rok, občas jsme zaznamenali, že je to vlastně nijak zásadně nezasáhlo. Zrovna třeba řešily rozvod, narození dítěte, bydlení. Jiný pohled měli i lidé žijící na vesnicích oproti lidem z města.
Děti se během projektu seznámí například s životním osudem knihkupkyně Hany D., která v rozhovoru vzpomíná, jak bydleli v Mostě, kde pro ženy nebyla žádná práce. Měli jen malinký byt a kolébku pod stolem. „Mluví velmi krásně o Antichartě. Říká, že svého muže přesvědčovala, aby ji podepsal. Bála se totiž, že jejich dcera nebude moci studovat. Ale pak reflektuje a říká, jak strašně pyšná a hrdá je na svého muže, že ji nepodepsal,“ popisuje Jonáková.
Období let 1945 až 1993 „jinýma očima“
Nechybí ani příběh soustružnice, 50. léta jsou přece jen spojena se snahou dostat ženy do lehkého průmyslu. Byť je na obraz soustružnice mnohdy pohlíženo posměšně, práce pro tuto konkrétní ženu byla důležitá a velmi ji naplňovala. „Ženy byly na svou práci hrdé. Představa v 90. letech, že chudinky ženy byly za komunismu nuceny celou dobu pracovat, tak teď budou rády, že budou moci zpět do domácnosti, je poměrně zcestná,“ vysvětluje se smíchem Jonáková. Přestože jsou jednotlivé příběhy poměrně obsáhlé, výzkumníci a výzkumnice dbali na to, aby ženy nebyly rozpoznatelné.
Příběhy umožní dětem uvědomit si, jak je svět mnohovrstevnatý a co všechno se změnilo – za co mohou být vděčné, že to za ně někdo „odžil“, prožil a třeba i vybojoval.
Projekt podle Jonákové určitě neříká, že „takto přesně to v Československu chodilo“. „I když si poslechnete všech deset příběhů, nelze říci: ‚A takto to měly všechny ženy v Československu.‘ Zázemí, (ne)možnost studovat, partnerské vztahy, bydliště, děti – to všechno jsou proměnné, které určují, jak se náš život i názory vyvíjí,“ vysvětluje.
Příběhy jednotlivých žen jsou subjektivními pohledy na dějiny. V rozhovorech sice lze vidět určité trendy – například rapidně se zvyšující vzdělanost žen či chybějící celospolečenskou debatu o „druhé směně“, kterou musely zvládat pouze ženy. Přesto se stále jedná o subjektivní orální historii.
Právě „druhá směna“ je fenomén, který prostupuje celou řadou rozhovorů. Jednalo se o fyzicky náročné aktivity, přesto ji ženy vůbec nereflektovaly jako problém. Naopak, spíše na sebe byly pyšné, že všechno zvládly. „Druhá směna přetrvala dodnes, ale tehdy se o ní vůbec nehovořilo, považovalo se to za něco naprosto samozřejmého,“ vysvětluje Jonáková.
Reflexe, otevírání debat, zodpovězení otázek. Nestačí si jen stoupnout před tabuli
„Ukazujeme tím perspektivu, která je mnohem širší, hůře uchopitelná a vyžaduje větší záběr, nestačí si stoupnout před tabuli a odvykládat látku. Neřeknete dětem, ‚jak to teda bylo‘, ale musíte s nimi mluvit, reflektovat, trochu to i relativizovat – proč tato žena vnímá 50. léta pozitivně, když máme objektivní zkušenost, která říká, že 50. léta ničím pozitivním nebyla,“ vysvětluje expertka s tím, že lépe aplikovatelný je tento přístup na výuku soudobých dějin, kdy jsou k dispozici poměrně široké zdroje a kdy se mohou děti ptát i svých rodičů či prarodičů.
Úkolem současného školství je, aby se děti naučily debatovat, přemýšlet, nikoli pouze memorovat.
Během léta se projekt finalizuje a následně jej bude badatelský tým prezentovat na letní škole pro učitele dějepisu, kterou každoročně pořádá Ústav pro studium totalitních režimů v pražském uměleckém centru DOX. Prvotní pilotáž už ale proběhla letos na jaře a paměti žen sklidily u žáků i vyučujících pozitivní ohlasy. A to i přesto, že soudobé dějiny Československa se učí většinou v druhém pololetí 9. třídy ZŠ, kdy jsou děti zaneprázdněné přijímacími zkouškami na střední školy.
Na přelomu září a října pak půjde celá platforma do druhé části pilotáže a pedagogové ji budou moci začít využívat v plné šíři. K dispozici budou mít kromě patnácti až dvacetiminutových příběhů také úkoly do hodin a faktografické materiály k danému tématu. „Důležitou součástí je časová osa, kde jsou vyznačeny důležité životní milníky jednotlivých žen, které jsou zasazeny do oněch velkých dějin. My do toho ještě dodáváme důležité mezníky, které se týkají například potratových a reprodukčních práv,“ dodává Jonáková.
Projekt je realizován v partnerství organizací Gender Studies a DÍLNA Organic Net. Vznikl díky podpoře z operačního programu Věda, výzkum, vzdělávání prostřednictvím spolupráce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Evropské unie o digitalizaci výukových materiálů z roku 2016.
