Petr Adámek se ve své bakalářské práci věnoval tématu maskulinity a sexismu v českém rapu. Vyzpovídali jsme jej.
Odborných prací, které by se zaměřovaly na maskulinitu a sexismus v českém rapu, není v českém akademickém prostředí opravdu mnoho. Při pátrání po tom, zda se problematice někdo věnuje, vyskočí jen jediná práce. Jejím autorem na oboru genderová studia Katedry sociologie Masarykovy univerzity byl Petr Adámek.
Sexismu v českém rapu jsme se již věnovali, proto jsme se rozhodli, že se s Petrem sejdeme, pohovoříme o jeho práci, konfrontujeme jej s jejími výsledky a seznámíme s našimi poznatky.
Jak s odstupem času vnímá maskulinitu a sexismus v českém rapovém prostředí? Jaké jsou charakteristiky těchto souborů vlastností? A který rapper je podle něj nejvíc vykazuje? Dozvíš se v textu.
- Jak se maskulinita a sexismus v rapu projevují.
- U kterého interpreta je to slyšet nejvíce.
- Jak se situace v posledních letech proměňuje.
- Co si myslí o názorech rapperů, které dříve REFRESHER získal.
- Jestli je s turbulentním vývojem rapu jeho čtyři roky stará práce ještě relevantní a proč.
Za jak velkého posluchače či fanouška rapu se považuješ?
Za malého. Pro mě byl rap zajímavá součást hudby, kterou poslouchám. Poslouchám totiž všechno. Rap poslouchám asi tak jako Mozarta. To znamená, že zhruba jednou měsíčně mám pocit, že si chci poslechnout třeba pětihodinový set věcí, které na mě různě, ať už na YouTube, nebo na Spotify, vyskakují. Pak jdu zase od toho.
Podle socioložky Anny Oravcové „sexismus nalezneme ve všech formách a vyjádřeních populární kultury“. Proč tedy rap, a ne jiné téma, které ti je bližší?
Přivedla mě k tomu konkrétní situace, kterou byl beef Maniaka s Maratem, což se mi doposud jeví jako nejlepší beef na české scéně. Hrozně mě bavil Maniakův rap. Říkal jsem si, že dost explicitně vyjadřuje hodnoty toho, co je dobré. To znamená, jak by měl člověk, tedy muž a rapper, vystupovat a co je špatné, což lepí na svého oponenta. Je zde jasně vidět, jaké postoje a hodnoty jsou nutné k tomu, aby byl člověk dobrým rapperem.
Pojďme si tedy práci rozebrat. Hodně v ní pracuješ s pojmy maskulinita a sexismus. Začneme od maskulinity, jak bys ji definoval?V práci ji definuji jako soubor znaků, které ukazují, co znamená být mužem. Bavíme se o pozici muže ve společnosti, na to navázané vztahy, zkušenost se sebou, s okolím, se svou tělesností a s kulturou, ke které se to vztahuje. Jedná se prakticky o definici, kterou používá Connell.
V práci se často objevuje pojem hegemonní maskulinita. Vysvětlíš, jak se liší od té obecné?
Jedná se o sociologickou teorii, která říká, že se maskulinita dá dále rozdělit na různé typy maskulinit. Hegemonní maskulinita je zaštiťujícím pojmem pro různé typy maskulinit, které se od ní odvozují. Mluvíme o nejvyšší maskulinitě u člověka, jenž má prakticky vše, po čem běžný člověk touží. Může jezdit na jachtě, mít tam modelky, spoustu peněz a může cokoliv, co my jako běžní lidé nemůžeme.
My ostatní se nějakým způsobem k této maskulinitě, kterou může například představovat Elon Musk nebo Cristiano Ronaldo, vztahujeme. Jedná se totiž o prakticky nedosažitelné ikony v našich životech. Dokonce se k jejich maskulinitě nějak musíme vztahovat a zároveň si musíme najít svou vlastní maskulinitu, jež nějak s tímto „megaobrazem“ pracuje.
Když jsem poslouchal rap, tak jsem se nechával unést a moc jsem nepřemýšlel nad tím, co dostávám do hlavy. (...) Je fakt, jak je rap prakticky pouze o konstrukci maskulinity. Narazil jsem jen na pár výjimek, které by nebyly čistě egoistická záležitost.
Které maskulinity jsou od ní odvozené?
Jak jsem naznačil, maskulinita je postavena na hierarchii. Podle toho, kam my následně patříme, tak takový typ maskulinity vytváříme. Její typy jsou celkem čtyři, kromě hegemonní existuje komplicitní maskulinita podřízená a marginalizovaná.
Komplicitní nemá výhody té předchozí, ale má spoustu dalších výhod a hlavně je nadřazená těm níže. Můžeme například říct, že je nadřazená maskulinitě gayů, která v této teorii spadá mezi maskulinity podřízené. Tato teorie pracuje s tím, že gayové mají svůj specifický typ maskulinity a ta je jiná i z toho důvodu, jak se vztahují k mužům a ženám.
Posledním typem je marginalizovaná maskulinita, která se dá nejlépe popsat jako maskulinita menšin. V českém prostředí jsou to obvykle Romové, v americké společnosti zase Afroameričané. Tito lidé jsou odlišní od většiny, je na ně nalepena jistá nálepka, ke které se pojí představy a předsudky. Všechny maskulinity navíc mohou odvozovat svou hodnotu tím, že se vymezí vůči jiným lidem, specificky ženám.
Můžu to upřesnit na příkladu. Komplicitní maskulinita například nemá výhody té hegemonní, ale člověk, který do ní patří, se může vymezit například jako: „No jo, ale aspoň nejsem teplej. Jsem hetero, a navíc jsou tady ty ženský.“ Jedna maskulinita se považuje za lepší než druhá. Ve chvíli, pokud nepatříš do maskulinity, která má někoho pod sebou, můžeš mít pořád pocit, že máš pod sebou feminitu. Takto společnost obecně funguje a dá se to vysledovat z běžné reality.
Jak se maskulinita v českém rapu projevuje?Pokusil jsem se nějakým způsobem zkonstruovat obraz maskulinity, což znamená, jaké přídomky by měl rapper mít. Podle toho, co sem přišlo z USA, se vytvořil obraz jeho podoby. Historie rapu se váže k něčemu, co vzniklo v ghettu, což je bytostně spjato s maskulinitou, která má nízký status ve společnosti a spory se zákonem. Toto museli čeští rappeři vzít za své, ale zároveň nevzít, jelikož jsou obvykle bílí a majoritní.
Etablování rapu v České republice je tedy založeno na úplně jiném základu. Jestliže v Americe rap znamenal vytvoření určitého typu maskulinity, v němž hrály roli svaly, zbraně, peníze, moc a vztah k ženám, tedy konkrétně velký počet žen, promiskuita a specificky pro USA i pasáctví a gangsterský život, v Čechách se z toho vzalo, co šlo a bylo možné překlopit v takovou „hezkou hračku“. Nerad bych ale, aby to vyznělo znevažujícím způsobem, protože v těch textech se mohou promítat autentické životní zkušenosti. Situace černošských rapperů z 80. let je však nepoměrně jiná.
Vznikl tu typ maskulinity, jenž má stejné parametry. Klademe důraz na respekt, peníze, sílu a v Česku specificky i na drogy. Tato maskulinita má nějaké prvky přežívání v ghettu, ale ti lidé reálně ve velké většině v ghettu nežijí. Je otázka, jak moc je potom reálné, o čem rapují a co je stylizace, což se dá také zkoumat. Každopádně vzhledem k občasnému vyskytnutí se nějakého beefu se domnívám, že rappeři své texty berou vážně.
Budu citovat to, co jsi napsal do své práce. „V českém prostředí neproběhl žádný výzkum, který by se zaměřil na rap a maskulinitu. To znamená, že nemáme žádná data, která bychom mohli na české rappery vztáhnout.“ Jak těžké pro tebe tedy bylo o tomto tématu psát?Zrovna to, co jsem si vybral já, tedy podmnožinu diskurzivní analýzy a obsahovou analýzu textů, bylo vlastně jednoduché. I kdyby nějaká práce existovala, tak by mi ve výzkumu nepomohla. Navíc se dost rychle ukázalo, že to tématem je. V rámci studia jsem zjistil, jak to funguje v Americe, a další státy jsem nezkoumal.
To, co jsem udělal já, je nějaký základ, ze kterého dost jednoznačně vyplývá, že rap nějakým způsobem vypadá. Kdokoliv další, kdo bude dělat v tomto poli, ví s větší jistotou, že když si to téma vybere, tak jej může rozvíjet.
Je něco na vztahu mezi maskulinitou a českým rapem, co tě vyloženě překvapilo?
Dvě věci. Jedna je v osobní rovině. Když jsem poslouchal rap, tak jsem se nechával unést a moc jsem nepřemýšlel nad tím, co dostávám do hlavy. Druhá je objektivní, a to je fakt, jak je rap prakticky pouze o konstrukci maskulinity. Narazil jsem jen na pár výjimek, které by nebyly čistě egoistická záležitost. Jakmile jsem si to uvědomil, tak mi došlo, jak je to monotónní.
Na druhou stranu, je možné, aby rap nebyl egoistický? To pak už nebude rap. Tady jsme u definice toho, co rap vlastně je a co do něj zahrnout. Rapující Nohavica vlastně rapper je, protože rapuje, ale zároveň to nejde dohromady (smích).
Určitě existují tracky, které mají vliv, jsou poslouchané a neobsahují čistě rapový obsah ve smyslu „oslavuji sám sebe, degraduji své nepřátele“. Já jsem na ně ale narazil jen v žánrovém přesahu.
Jak jsi zmínil, v rámci práce jsi provedl studii obsahu rapových písní, přičemž v tvém vzorku jich bylo 37. Je to dostatečně velký vzorek na to, abychom mohli dělat závěry?
Dělal jsem to metodou kvalitativního výzkumu. Znamená to, že v momentě, kdy se mi začala opakovat témata, jsem si řekl, že není potřeba to dál zkoumat. Mimochodem v rámci sociologie je vzorek vždycky problém.
Musím ale dodat, že můj vzorek není nikterak velký a je to bakalářka. Rapperů jsou mraky. Můj vzorek byl odvozen od jejich vlivu na společnost. Přirozeně jsem vybíral ty, kteří jej mají největší. Pod tím vlivem si můžeme představit poslechovost na YouTube, Spotify, jsou v čele žebříčků a nejvíce v mediálním prostoru.
Mimochodem určitě existují tracky, které mají vliv, jsou poslouchané a neobsahují čistě rapový obsah ve smyslu „oslavuji sám sebe, degraduji své nepřátele“. Já jsem na ně ale narazil jen v žánrovém přesahu.
Druhou částí tvé práce byl průzkum sexismu v rapových textech. Ten se projevoval jak?
Sexismus jsem definoval skrze jednu studii, která byla napsána v Americe, proto jsem měl možnost se od něčeho „odpíchnout“. V rámci obsahové analýzy našli pět okruhů, v nichž se sexismus projevoval. Jsou to urážlivá pojmenování, sexuální objektifikace, nedůvěra vůči ženám a dvě specificky americké věci, tedy legitimizace násilí a oslava prostituce a pasáctví. V české verzi se první tři najít dají, ty další dvě ne. Myslím si, že je to způsobeno společenským nastavením.
Jdou maskulinita a sexismus v českém rapu ruku v ruce?
Jo. Zároveň, když mám jako metodologický rámec teorii hegemonní maskulinity a věřím jí, tak to má v sobě jasně obsáhnuté. Jestliže přijmu, že maskulinity mají různé úrovně, které jsou nějak hierarchizovány, musím přijmout, že maskulinity ve vztahu k feminitě jsou nad ní. Vychází to z výše zmíněné teorie, která je nesmírně zajímavá, a všem doporučuji, ať si o tom něco zjistí.
Můžeme o některém rapovém interpretovi říct, že se v jeho textech objevovala maskulinita či sexismus nejčastěji?
Mám na to malý vzorek, takže nemůžu úplně říct. A vzhledem k tomu, že jsem dělal průřez scénou, maximem textů od jednoho autora jsou tři. Proto na to neumím odpovědět. Na druhou stranu ale můžu odpovědět, jestli měl někdo v textech pouze maskulinitu a sexismus.
Když jsem vzal texty od PSH, bylo vidět, že procento textů o tom, že jsem macho chlap, bylo nižší než u textů Huga Toxxxe, který to v mnou analyzovaném krátkém vzorku měl tak z 95 procent. Dá se tedy říct, že texty PSH jsou lyričtější. Avšak toto můžu říct jen s velkou rezervou. Je to spíše dojem, který je potvrzen pár vzorky.
A povedlo se ti s některými rappery, o kterých jsi psal, komunikovat?
Neměl jsem to jako téma, tak jsem to ani nezkoušel. Mé téma se váže na veřejný prostor, vztah díla, jeho obsahu a posluchače, což znamená, že mi to může být jedno, jak to vlastně myslí. Pro mě je důležité to, jak to lidi přijmou.
Dílo jsem interpretoval v rámci obsahové analýzy co nejobjektivněji, snažil jsem se to dekódovat včetně hledání ironie i satiry, nicméně určitá míra arbitrárnosti tu byla.
Dostal jsi na svou práci nějaké ohlasy? Například z rapové subkultury?
Ne, vůbec. Pár kamarádů, kteří ji četli a mají rádi rap, tak říkali, že je to zajímá. A vlastně nevím, co si o tom myslí.
V rámci práce mě ale nejvíc asi překvapilo, že do škatulek nezapadal Řezník. Vzpomínám si, že u něj byl přesah v tom, že jeho gore kritizoval válku. Překvapivě tam měl myšlenku a ta nebyla jenom o „nejlepší ganje v okolí“.
Pamatuješ si nějakou perličku, která ti utkvěla v paměti?
Rád bych odpověděl oklikou. Po dlouhé době bez rapu na mě vyskočil Tafrob s písničkou, která má klip z roku 2018, kde v první sloce rapoval, že „nikomu nebude hulit dick, nikomu nebude nastavovat řiť“. A já jsem si hned řekl, že vím, proč rap už moc neposlouchám.
V rámci práce mě ale nejvíc asi překvapilo, že do škatulek nezapadal Řezník. Vzpomínám si, že u něj byl přesah v tom, že jeho gore kritizoval válku. Překvapivě tam měl myšlenku a ta nebyla jenom o „nejlepší ganje v okolí“.
Budu citovat z tvé práce: „Obecně byl sexismus přítomen méně, než jsem čekal, o to víc zarážející je ale jiná skutečnost – a to absence jakýchkoliv pozitivních poselství ohledně žen.“ Čím si to vysvětluješ?
Myslím si, že maskulinita je konstruována tak, že ve chvíli, kdy řekneš, že jsou ženské krásné a zároveň bychom je měli respektovat, narušíš tím hru na maskulinitu. V jejím rámci je důležité zachovat, že ženy jsou spotřebním zbožím a že největší chlapák je ten, kdo jich má spoustu, má s nimi sex a nenechá se jimi svázat. V momentě, kdy žena rappera uloví, mu jde po penězích, a tím se umělec dostává do běžné fáze žití. V překladu se jedná o to mít partnerku, děti a nutnost zajistit rodinu. Rapperům se to později děje, ale nesmí to v textech říct.
Opravdu pozitivní zmínky by znamenaly přidávání hodnoty někomu, kdo je pode mnou, čímž snížím svou hodnotu. Když teď nad tím přemýšlím, nenašel jsem jediné vyjádření, které by například tvrdilo, že být gay je ok.
Co z tvého výzkumu teda vyplynulo?
Hypotéza byla taková, že maskulinita v českém rapu má určitý tvar a sexismus v něm je. To se potvrdilo. Dále mi vyplynulo, že v rámci vzorku, který jsem měl, texty českého rapu slouží k ustanovení maskulinity rappera jako určitého typu člověka.
Během analýzy jsem objevil osm základních okruhů, kterými jsou maskulinita a sexismus utvářeny, zjistil jsem, že rapové texty jsou na maskulinitu přímo vázány, a myslím, že se mi v rámci okruhů povedlo popsat, jaké věci má rapper splňovat, aby měl respekt, brala jej komunita a okolí. Jací ti lidé jsou doopravdy, netuším. Z toho, jak se prezentují, určitá maskulinita ale vyplývá.
Vidím posun v tom, že americký rap z 80. let měl násilí i vůči ženám, měl střelbu a vše bylo reálné. Text typu „profackoval jsem ji, protože mi snižovala respekt“, tam najdeš. Kdyby to zarapoval někdo dneska, tak to nikdo nebude brát vážně a Drtinová jej pozve do DVTV, ať vysvětlí, co se to děje.
Jak moc aktuální tvá práce, vzhledem k turbulentnímu rozvoji rapu, je? Obhajoval jsi ji v roce 2018.
To je dobrá připomínka. Stejně jako všechny sociologické výzkumy je to zakotveno ve své době. Kontext je všechno.
Rád bych tě seznámil s vyjádřeními umělců, která jsme získali my. První je vyjádření od rappera Refewa, jež jsme získali do článku o sexismu v českém rapu. Podle něj je sexismus v rapu „starej zajetej zvyk“ a běžné nevhodné narážky v rapových textech by podle něj nebyly, kdyby „nebylo z čeho čerpat“. Cituji: „Já osobně, když mluvím hanlivě v textech o ženskejch, tak je to o osobních zkušenostech. A že těch zkušeností bylo dost.“ Situace by se podle něj měla změnit, ale zároveň je mu to vlastně celkem jedno, dokud nemá dceru. „Myslím si, že se to za poslední roky zlepšilo díky těm ‚ubrečenejm‘ písničkám pro holky. Ale asi to vždycky bylo, je a bude součástí rapové kultury,“ řekl. Co si o jeho názoru myslíš? Je možná změna?
Souhlasím s tím. Sexismus byl, je a nejspíš i bude součástí rapové kultury. V rámci teorie, kterou jsem popsal, to tak musí fungovat, pokud je tedy platná. Rap je o hierarchii, a když se bude rapovat s respektem, nebude to zajímavé.
Myslíš si, že tedy změna v rámci nějaké „restrukturalizace“ českého rapu nehrozí?
Je to zajímavá představa a možné je všechno. Teoretický základ ale pro to nenacházím. Zároveň jsme ale stále v sociálním prostředí, takže vidím posun v tom, že americký rap z 80. let měl násilí i vůči ženám, měl střelbu a vše bylo reálné. Text typu „profackoval jsem ji, protože mi snižovala respekt“, tam najdeš. Kdyby to zarapoval někdo dneska, tak to nikdo nebude brát vážně a Drtinová jej pozve do DVTV, ať vysvětlí, co se to děje.
Dovedu si představit, že bude společenská atmosféra tak moc jiná, že vyroste generace, která nebude uznávat lidi, jako je Hugo Toxxx, jenž rapuje o tom, jak je skvělý, a budou chtít slyšet i o něčem jiném. V rámci časové dekády, kterou jsem zkoumal, to nebylo.
V rámci výše zmíněného článku jsme se snažili získat i vyjádření rapperek, což nebylo jednoduché. V první řadě je jich málo, ne všechny byly ochotné reagovat, takže se nám povedlo získat ucelený názor jen od rapperky Mishaly: „Ženy musí celkově neustále stavit laťku mnohem výš než muži, protože jsme definovány jako méněcenné. Musíme si své místo vždy tvrdě budovat, vždy do toho vynaložit třikrát větší energii. (...) Silná žena se nenechá objektivizovat a může si svůj respekt vydobýt i mezi nejlepšími umělci. To říkám z vlastní zkušenosti, protože pracuji a dělám hudbu jen s muži,“ řekla nám. Podle toho, jak situaci vnímá ona, vše směřuje pomalu k lepšímu díky světovým feministickým tendencím. „Troufám si říct, že ženy jako já naopak mohou být sexistické vůči mužům,“ dodala. Jak to vnímáš vy? Jsou i ženy, například české rapperky, sexistické proti mužům?
Sexistický může být každý proti každému. Blbé je, že dokud nezíská vysokou pozici, její sexismus nebude nikoho zajímat. Nicméně má pravdu, je to těžké. Spousta feministických teorií tuto situaci řeší a dokáže ji popsat na konkrétních případech viz politika. Proč v politice nemáme půlku žen a půlku mužů, když tu žijeme všichni?
Dovedu si představit, že bude existovat ženská rapperka, která bude mít postaven text na tom, že lidé jako Dominik Feri by měli skončit ve vězení. Objevily se totiž kauzy a problémy viz Cimický nebo Trávníček, které jsou objektivně špatné, více se o nich mluví a je prostor je dostat do rapu.
Je podle tebe český rap „zdravým“ funkčním prostředím pro ženské interpretky?
To je dobrá otázka. Jak teď vnímám rap jako žánr, přijde mi, že je spjat s konstruováním maskulinity. Zaregistroval jsem ženské rapy ve smyslu „užívám si sex, ale chlapa nepotřebuju“, což bylo někde v zámoří. Každopádně netuším, na čem by rapperky v současném nastavení mohly texty stavět.
Buď mohou rapovat stejně jako chlapi ve smyslu, že její flow je lepší než flow druhého, možná o drogách, ale v rámci uvěřitelnosti bude mít problém. Mají hrozně omezené tematické pole, které by naplnilo mužské kategorie. Ženy by si mohly najít vlastní kategorie, nejsem si však jistý, jestli je budou chtít poslouchat muži. Zastřešujícími tématy obou světů by mohly být společenské problémy, jenže to jsou témata, která jsem ve výzkumu víceméně neobjevil.
Od tvé bakalářské práce uplynuly 4 roky. Myslíš, že se prostředí alespoň trochu zlepšilo?
Nevím. Ale je tu místo na poststrukturální analýzu, že rap odráží, co se děje ve společnosti. Dovedu si představit, že bude existovat ženská rapperka, která bude mít postaven text na tom, že lidé jako Dominik Feri by měli skončit ve vězení. Objevily se totiž kauzy a problémy viz Cimický nebo Trávníček, které jsou objektivně špatné, více se o nich mluví a je prostor je dostat do rapu. To vnímám tedy pozitivně. Nejdůležitější ale je, aby rapperky byly vidět. Texty jsou fáze dvě.
Věnuješ se problematice dál?
Bohužel. Odválo mě to nakonec do psychologie, kde poskytuji psychologické poradenství.
Překvapuje tě, že ani po 4 letech se problém maskulinity, sexismu a českého rapu nerozebírá? Znáš někoho, kdo by se tím zabýval?
Upřímně neznám a nepřekvapuje mě to. Bavíme se totiž o desetiletích změny, v nichž čtyři roky jsou strašně malá doba. Pokud se za dvacet let setkáme a bude to stejné, tak to bude horší.
Zkoumal bys tu problematiku jinak, kdybys znovu začínal s prací?
Určitě bych zahrnul vizuál. Vizuály byly pro mě studnicí klišé, která jsou na samostatnou disertaci. Často je zarážející, jak hezky jsou zhotovené a jak jsou zároveň sexistické.
