Zamknula jsem? Určitě ne, vrať se. Rychle! Nechalas puštěný sporák a nevypojila žehličku. Než se tam dostaneš, bude celý barák v plamenech. Nechoď kolem toho dítěte, co když ho pobodáš. Vítejte v hlavě, kterou ovládá OCD.
Monika z Přátel, Sheldon Cooper či Adrian Monk. Tyto „vtipné“ postavičky mnohým přijdou na mysl, když se řekne OCD. Lidem žijícím s touto poruchou ale často do smíchu není. Zamykají nože, protože se bojí, že s nimi ubodají partnera, kterého bezmezně milují. Neřídí, jelikož ve svých představách autem najíždí do davu lidí. Před odchodem z domu si fotí vypnutou žehličku, přesto se ale pětkrát vrátí zkontrolovat vytaženou šňůru. Myjí si ruce přesně stanoveným způsobem, aby nechytili smrtící nemoc.
O obsedantně kompulzivní poruše jsme hovořili s psychiatričkou Pavlou Stopkovou z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), která se specializuje na úzkostné a afektivní poruchy. „Někdo na diagnózu čeká i dvacet let. A to je ohromná spousta utrpení a ztracených hodin. OCD krade měsíce a dny života,“ řekla v rozhovoru pro Refresher.
Jak je patrné již z názvu, obsedantně kompulzivní porucha (obsessive-compulsive disorder; OCD) sestává z obsesí a kompulzí. Ne vždy ale musí být přítomné oba jevy.
Co jsou to obsese a kompulze?
„Obsese jsou nutkavé, nepřijatelné a nepříjemné myšlenky nebo představy. Přicházejí i přesto, že si je člověk nepřeje, nelíbí se mu, snaží se s nimi bojovat a vedou ke zvýšení jeho úzkosti či nepohody,“ popisuje Stopková s tím, že odpovědí na ně jsou kompulze. Ty člověk s OCD provádí proto, aby se ony nepříjemné pocity zmírnily.
Kompulze se projevují různě – někdo si třeba může třicetkrát v hlavě opakovat naučené (za)říkadlo, jiný musí zase přesně desetkrát lusknout. „Představme si, že má člověk s OCD, který má strach z nákazy, sáhnout na kliku. Obsese se může projevit myšlenkou, že se nakazí žloutenkou, HIV nebo covidem. Poté, co se kliky dotkne, si musí ihned důkladně umýt ruce třicetkrát za sebou pět minut přesně stanoveným postupem, jinak se ‚skutečně‘ nakazí,“ vysvětluje lékařka s tím, že tito lidé pak mají ruce často zničené, mnohdy i rozedrané do krve. Mohou mít totiž spotřebu i několik mýdel denně.
Strach z nákazy je ale jen jedním typem OCD. Objevovat se mohou také časté myšlenky na to, že se s našimi blízkými něco určitě stalo. Slyším sirénu záchranné služby? Pak babička určitě měla infarkt. Nebo se dívám na televizní zpravodajství, kde se mluví o autonehodě a v ten stejný moment si vzpomenu na rodiče? Pak se jim určitě muselo něco stát. Raději si teď v duchu stokrát odříkám: „Rodiče jsou určitě v pořádku.“ Pro jistotu. Ta mi totiž v životě chybí.
Smrt je přirozenou součástí života. Jak se s ní vyrovnat? (Rozhovor)
26. července 2022 6:00
Právě nejistota je velmi typickým aspektem OCD: nejistota, že člověk zamknul, vypnul sporák, sfouknul svíčku předtím, než z domu odešel. Často se tak raději i desetkrát vrací, aby vše zkontroloval. Mnozí si pak raději fotí na mobil, že skutečně šňůru od žehličky vytáhli ze zásuvky, že svíčka už dohořela a že kohoutek je správně zavřený. To přináší ale pouze „falešnou“ úlevu, ve skutečnosti se tím OCD pouze upevňuje.
Otáčí se. Vrací. A znova. Znova kontroluje. Začínají si toho všímat sousedi, tudíž čeká, až nikdo nebude doma, teprve tehdy se vrátí. Stydí se.
Typem OCD, který podléhá snad největší stigmatizaci, jsou násilné myšlenky. Jedná se o velmi úporné a hodně nepřijatelné představy například o tom, že vezmu nůž a ubodám spícího partnera. Nože a všechny další ostré předměty tak mnohdy končí zamčené v nepřístupné skříňce, okolo které člověk s OCD raději ani nechodí. „Je to těžce pochopitelná porucha, zejména pokud hovoříme o agresivních obsesích. Když někdo řekne, že má představy o bodání přítele, může to spoustu lidí vylekat. Panuje kolem toho nepochopení a je to zahanbující,“ uvedla Stopková.
Myšlenky ale na rozdíl od chování podle psychiatričky ovlivnit nedokážeme. „Princip je v tom, že člověka napadne skutečně velmi nepříjemná myšlenka, protože mu na dané oblasti zrovna hodně záleží. Chci být dobrým řidičem, ale napadne mě, že se rozjedu na červenou a napálím to do lidí na přechodu. Řeknu si, že něco takového mě nesmí napadat a v tu chvíli dám té myšlence velkou váhu. Ale nejde si to zakázat – když na něco nemám myslet, tak mě to napadá mnohem častěji,“ popisuje.
Obsese si najdou slabé místo, oblast, na které člověku hodně záleží.
Člověku s OCD pak přijde, že když nedokáže ovládat myšlenky, nedokáže ovládat ani chování, a doopravdy by tak někomu mohl ublížit. „Chování ale dokážeme ovládat. Je to podobné, jako když se ráno vzbudím a nechce se mi do práce. Napadne mě myšlenka, že zůstanu ležet, ale pak se stejně zvednu a jdu. Myšlenky nejsou chování, ale lidé s OCD mají tendenci to spojovat,“ dodává Stopková.
OCD začíná u žen jinak než u mužů
Jak uvádí Stopková, obsedantně kompulzivní porucha vzniká u mužů a žen odlišně. U mužů je podle ní typičtější nenápadný začátek. „Může to být rovnání bot v dětství či raném dospívání. Jeden pacient mi také říkal, že pořád vyhrával na táboře ceny za nejlepší úklid ve stanu. Již toto mohou být první známky,“ říká s tím, že se porucha ale může objevit i později během života. S nově objeveným OCD se do její ordinace občas dostaví i lidé mezi 40 až 50 lety.
Ženy mnohdy naopak počátky OCD dokážou velmi přesně identifikovat. Mohlo jít například o epidemii ve školce, kdy děti měly nakázáno si důkladněji mýt ruce.
S covidem se někteří pacienti zhoršili. Všude byla dezinfekce a všichni měli strach z nákazy, pro ně to tudíž byla nejprve úleva, ale o to těžší pak pro ně bylo vzdát se roušek a dezinfikování.
Na rozvoji se ale podílí i dědičnost. „Predispozice k OCD se předává. Není to jeden gen, jako to je u některých závažných dědičných onemocnění, jedná se zřejmě o souhru více genů a vlivů prostředí. Souvislost je složitější, ale často se OCD nachází v rodinách či jsme schopni odhalit predispozice. Přijde pacientka, která musí doma všechno důkladně uklízet, dezinfikovat a svěří se, že již maminka na to takto dbala. U ní to nemuselo ještě překročit nějaké rozumné meze, u pacientky už ale třeba ano,“ vysvětluje Stopková.
Právě na rodinu má ale porucha mnohdy veliký vliv, soužití s člověkem s neléčeným OCD může být náročné. Rodina je většinou podle Stopkové do určité míry schopna akceptovat příznaky, vyjít vstříc, pomáhat, ale někdy to může překročit únosnou mez. „Často to bývá kvůli spotřebě vody, která může být opravdu enormní,“ popisuje.
OCD je v populaci přítomna v 1 až 4 %
Přestože má moderní psychiatrie dnes celou řadu prostředků, jak potíže spojené s OCD léčit, ani jeden z nich není stoprocentně spolehlivý. Přináší sice úlevu, ale nelze říci, že dokážou OCD vyléčit. „Jsou pacienti, u kterých se snažíme pouze zmírňovat jejich potíže a jejich negativní vliv na život. S úplným vyléčením v jejich případě nelze tak úplně počítat,“ dodává lékařka. OCD je totiž stále podle Stopkové nedostatečně zodpovězenou výzvou moderní psychologie. A to i přesto, že s ní žije 1 % – některé výzkumy dokonce uvádí až 4 % – populace.
Právě neprobádanost poruchy může být i důvodem opoždění diagnostiky, kdy se vzdálenost od chvíle, kdy si člověk uvědomí příznaky a vyhledá pomoc, protáhne i na deset let. Ve svém souboru pacientů NÚDZ zaznamenal zpoždění zhruba šest let. „Když si někdo vyhledá informace a nebojí se říci si o pomoc, tak to může být velmi rychlé. Na druhou stranu, někdo na diagnózu čeká dvacet let. A to je ohromná spousta utrpení a ztracených hodin. OCD krade měsíce a dny života,“ připouští Stopková.
OCD často vede k invalidizaci.
Pacienti se léčí farmaky, kognitivně-behaviorální terapií či repetitivní transkraniální magnetickou simulací mozkových center. OCD je zároveň jedinou indikací v psychiatrii k neurochirurgickému zákroku, který přerušuje spoje v základním mozkovém okruhu, jenž je u lidí s touto poruchou hyperaktivní.
„Podle studií se ukazuje, že podávání léků – tedy antidepresiv ze skupiny SSRI, které v mozku ovlivňují dostupnost serotoninu – je zhruba tak účinná léčba jako KB terapie, kde je hlavní složkou expozice se zábranou kompulze. To znamená, že se člověk schválně vystaví tomu, co je pro něj těžké – například schválně osahá všechny kliky na oddělení, ale pak si neumyje ruce,“ popisuje Stopková.
V medikaci se doporučuje pokračovat alespoň rok a následně postupně vysazovat. Je tam ale riziko, že se po vysazení mohou potíže vracet, a není už jisté, zda zabere stejný lék. Proto mi přijde skvělá KB terapie, která učí principy, jak kompulzivním myšlenkám vzdorovat.
Kontakt s noži jako vystoupení z komfortní zóny
U agresivních představ lze exponovat například kontakt s noži. Člověk s OCD, v jehož domácnosti leckdy nože končí někde zamknuté, nemá zkušenosti s tím, že s nimi může normálně pracovat a nic se nestane. V rámci terapeutického sezení jej může vzít do ruky, přendávat si ho a následně jej přiložit třeba k ruce terapeutky. „Zjistí, že s nožem může normálně manipulovat a nic se nestane. Léčba může v někdy nepoučených lidech vzbudit překvapení, je tudíž důležité to dobře předem vysvětlit. Zvyšovat podvědomí o tom, že je to něco, co lidem pomáhá,“ říká Stopková s tím, že se jedná o náročnou metodu a těžší expozice by měl člověk podstupovat pod vedením terapeuta.
Některé studie podle ní ukazují, že KB terapie je trochu účinnější než léčba pouze antidepresivy. Nicméně v praxi dostupnost terapeutů – navíc těch, kteří umí pracovat s OCD – není zdaleka ideální.
NÚDZ ale zkoumá i nové terapeutické možnosti – třeba i v prostředí virtuální reality. Pacienti se s VR brýlemi ocitají ve virtuálním domečku, kde se vystavují jimi obávaným situacím. „Manipulují například s noži, shnilým jídlem, jsou v místnosti s nesymetricky rozházenými obrazy a tak podobně,“ vysvětluje Stopková, která se zároveň podílela na vytvoření mobilní hry, která lidem s OCD pomůže odbourávat jejich potíže. Její podoba ale zatím nebyla finalizována.
OCD lidi nutí mít alespoň něco pod stoprocentní kontrolou; nějaký úzký výsek, v životě totiž moc jistot nemáme. Na všechno lze rezignovat, ale jednu věc budu mít zcela pod kontrolou. Ale dlouhodobě to nelze. Někteří pacienti pak končí v tom, že by potřebovali uklidit kuchyň tak perfektně, že to není v lidských silách. Místo 100% úklidu je tam tak neuvěřitelný nepořádek. Usmyslí si, že když to nejde udělat dokonale, je lepší to nedělat vůbec.
Hra v sobě bude také obsahovat edukační složku a propojení s webovými stránkami, kde si budou moci návštěvníci přečíst i anonymní příběhy některých pacientů. „Původně jsme zamýšleli, že bychom oslovili nějakou osobnost, která OCD trpí, aby se stala tváří kampaně. Zjistili jsme ovšem, že je to hrozně těžké, jelikož se do toho nikomu nechce. Pro nikoho nebylo akceptovatelné se veřejně k OCD přihlásit,“ říká Stopková. Přestože se podle ní dnes již hodně mluví i o psychózách, schizofrenii, o depresivních a úzkostných poruchách, kolem OCD stále panuje stigma.
A co je tím zlomovým bodem, kdy by lidé s rozrůstajícím se OCD měli vyhledat odborníka? Důležitým momentem je podle Stopkové chvíle, kdy člověk začne kvůli potížím měnit svůj život, kdy jim začne ustupovat. Když začnou obsese a kompulze ukrajovat hodně ze života. „Je možné i měřit dobu, jakou během dne zabírají – únosné to bývá většinou do hodiny. U někoho mohou zabírat klidně i pět až osm hodin,“ popisuje.
Asi všichni jsme někdy zažili pocit nejistoty, zda jsme zamknuli či vypnuli žehličku. Vrátíme se, zkontrolujeme a zase jdeme. Ale když se musím vracet desetkrát a pořád si nejsem jistá, tak už se mi to vymyká. Namístě je pak určitě konzultace s psychologem nebo psychiatrem.
OCD je skutečné, není to jen „roztomilé“ řazení oblečení do komínků či rovnání hrnečků podle barev. Je to nepochopená porucha, která akorát ztěžuje člověku život. A kdo tvrdí opak, pravděpodobně se asi nikdy desetkrát nevracel k zamčeným dveřím. Pozitivní ale je, že na to člověk nemusí být sám.
