Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
27. července 2022 11:00
Čas čtení 4:55
Radim Šlechta

Album Johnnyho Deppa a Jeffa Becka je deníček stárnoucího muže, na který se brzy zapomene. Bohužel (Recenze)

Album Johnnyho Deppa a Jeffa Becka je deníček stárnoucího muže, na který se brzy zapomene. Bohužel (Recenze)
Zdroj: Warner Music
HUDBA HUDBA JOHNNY DEPP
Uložit Uložené

Recenzujeme album Johnnyho Deppa a Jeffa Becka.

Johnny Depp má za sebou důležité životní období. Poté, co ve Washington Post vyšel článek o tom, že se měl dopustit sexuálního násilí, přišlo jeho stažení ze série Fantastických zvířat a Depp se i se svými filmy ocitl na hranici společenského vyloučení. Jeho následný soudní spor s bývalou partnerkou Amber Heard ukázal, že jej většina veřejnosti bude milovat a pravděpodobně se klonit k jeho verzi příběhu, i kdyby před zákonem prohrál. Po překvapivé výhře odešel ze soudní síně možná i jako ještě větší hvězda, než jakou byl kdy dřív.

 
Johnnymu se otevřely dveře zpět do showbusinessu (kromě smluveného natáčení pro Netflix se v poslední době spekuluje o návratu do série Pirátů z Karibiku) a může se s klidným srdcem vrátit i ke své největší lásce – hudbě. Ve spojení s legendárním Jeffem Beckem zkouší Johnny Depp otevřít novou životní kapitolu a vydává první album, pod kterým je společně s bývalým kytaristou Yardbirds podepsaný.

Z pódia pod světla filmových reflektorů 

Depp se k vydání alba 18 uchyluje krátce po skončení soudní pře s Amber Heard, během které na jednotlivých písních pracoval. Pro fanoušky představitele Jacka Sparrowa nebo Střihorukého Edwarda se není čemu divit. Hudba je známou Deppovou vášní a dávno předtím, než jako herec prorazil, aspiroval na to stát se muzikantem. V průběhu své kariéry se podíval do studia s Oasis, Alicem Cooperem nebo Aerosmith

 
Velký hudební fanoušek Johnny se dokonce skrz svoje relativně obstojné muzikantské schopnosti dostal i do hollywoodské superskupiny Hollywood Vampires, kde stál na jednom pódiu s největšími legendami rock and rollu a hrál jeden cover slavných vypalovaček za druhým. Některé lépe, jiné hůře. 

 
Když se dostal do jednoho z nejintenzivnějších období svého života (v tom špatném smyslu slova), kytara na stěně, staré nahrávky a textařský bloček mu, zdá se, vytvořily skrýš, kde může svoje emoce filtrovat.

Zas*aně smutná přehlídka

Není náhoda, že se Johnny Depp při tvorbě svého prvního téměř sólového alba spojil se slavným bluesrockovým kytaristou Jeffem Beckem. Když se muzikanti v roce 2016 setkali poprvé, našli v sobě spřízněné duše. Beck tehdy jejich společné hudební sessions popsal tak, že mezi nimi prostě něco sepnulo. A když ono něco mezi muzikanty sepne, dost často jim to něco nedá a dřív nebo později spolu začnou tvořit.


Z různých sestřihů ze studia a celkového Deppova kytarového i pěveckého projevu navíc přímo sálá láska k blues a ke klasickému rocku, a s kým jiným se tedy spojit než s jedním z největších jmen žánru. Jeffovo a Johnnyho společné album 18 tak vzniká jako kolaborace kytarového čaroděje a jeho fanouška.

 
Právě Deppova dětská radost z hudby je hlavním spojovacím prvkem celého alba, které se z většiny skládá z coverů známých bluesových nebo jazzových i rockových písní v kombinaci se dvěma autorskými tracky. Radost, kterou bychom rádi pozorovali u dítěte, jež zrovna objevilo svůj nový koníček, bohužel v kontextu alba téměř šedesátiletého herce působí spíš smutně než hřejivě.

Nesoudržné kolo štěstí

Za pomoci třinácti písniček popisuje Depp svoje strasti z pozice trochu zasněného a trochu smutného stárnoucího muže, který vzpomíná na chvíle, kdy mu bylo dobře, a na všechno, co mu dřív dělalo radost.


Okamžiky nostalgie a jakési beznaděje podtrhuje jeho minimalistický hlasový projev, který z nahrávky nijak zásadně nevystupuje a spíš se schovává za nástroje zkušenějších muzikantů, kytaru Jeffa Becka nevyjímaje. Zvuk tak, ačkoli v rámci jiného žánru, může připomínat post-punkové nebo pozdější (post)grungeové kapely, které často dávaly přednost celkovému vyznění a atmosféře před hlasovou exhibicí zpěváka.

 
Každý jednotlivý track na albu tvoří střípek mozaiky, která dohromady vykresluje obraz Johnnyho pohledu na svět. Jednotlivé části samostatně více či méně fungují, celek je ale rozervaný a kromě prostupujícího smutku, osamění a tonutí ve vzpomínkách dohromady album vůbec nic nedrží.

 
V první zpívané skladbě The Death and Resurrection Show – původně od kapely Killing Joke (kde mimochodem vystupoval i Deppův „kolega“ z Hollywood Vampires Alice Cooper) – sáhli tvůrci po industriálním zvuku podobném Marilynu Mansonovi nebo německým Rammstein. Právě zde se album poprvé dostává do bodu, kdy samostatná píseň nezní špatně, ale v kontextu předcházející táhlé bluesovky Midnight Walker a nadcházející pianovky Time působí, mírně řečeno, trochu náhodně.
 

Doporučeno
V těchto evropských párty klubech potkáš Rihannu nebo Kendall Jenner. V 90. letech tu probíhaly hédonistické večírky V těchto evropských párty klubech potkáš Rihannu nebo Kendall Jenner. V 90. letech tu probíhaly hédonistické večírky 11. března 2024 16:00

 
Stejně tak vyznívá i další tvrdší track Sad Motherfuckin’ Parade, v němž Depp do noisových experimentálních bicích a kytar neustále opakuje slova „big time motherfucker“, což v kontextu událostí maličko zní jako výsměch nedávnému soudnímu procesu a mediálním žním okolo.

 
Další skladby působí trochu jako hra z talk show, kde se na jednom kole štěstí vylosuje píseň, na druhém styl, ve kterém se má zahrát, a kde se zpovídaný musí pokusit o co nejlepší splnění úkolu. Na desce slyšíme něco, co zní jako Pink Floyd, David Bowie nebo Rammstein, přičemž každou písničku doplňují Beckova táhlá kytarová sóla, která by běžně navodila atmosféru zakouřeného bluesového klubu. Na desce 18 to ale občas vypadá, že si Beck spletl stage.

Buď jako Hedy Lamarr, nevěř světu

Zlomovým momentem je druhý autorský song This Is a Song for Hedy Lamarr, v němž Depp ve stylu šedesátkové balady vzdává zpěvem (a bubny) hold herečce a vynálezkyni Hedy Lamarr. „Vymazaná stejným světem, který ji učinil slavnou, spořádána krásou a chycena ve svých sítích,“ zpívá Depp o herečce, jako by sám odrážel svoje zkušenosti. 

 
Hedy Lamarr by ale nejspíš netoužila po podobné publicitě, nemluvě o tom, že Depp její osobnost volí spíše jako rámec svých vlastních křivd než jako člověka, kterému by chtěl vyznat úctu. 


Píseň pro Hedy Lamarr ale i tak patří k hudebně zdařilejším kouskům celého alba, bez ohledu na to, že její struktura, harmonie i aranže patří spíš do základní songwriterské školy. V případě této skladby se ale ukazuje, že v jednoduchosti se občas opravdu skrývá síla.

Mimo to přestavuje zlom, kdy se album stává o poznání celistvějším, konceptuálnějším a příjemnějším na poslech.

 
Po tracích jako Caroline, No nebo Venus In Furs deska vrcholí prvním vydaným singlem Isolation, v němž Depp popisuje slovy Johna Lennona pocity osamění a izolace, ve kterých ale může najít i určité uspokojení.

 
Album po prvním poslechu vyvolá spíše rozpaky z toho, proč přístup, který fungoval v rámci Hollywood Vampires, může škodit kolaboraci Deppa a Becka.

 
Po opětovném poslouchání předkládá portrét rozervaného stárnoucího muže, který ve svém životě udělal mnoho dobrého, mnoho špatného a zažil mnoho chvil, v nichž by se rád navždy ukryl. Funguje jako výpověď a upřímný deníček, který zahrnuje nejen hercovy emoce a prožitky, ale pracuje také s vlivy, se kterými se jako muzikant setkal.

 
Jeff Beck a ostatní hudebníci dávají Deppovi jako frontmanovi poměrně silnou oporu v muzikantských dovednostech. Přesto se ale na desce několikrát ukazuje, že tato opora není tak pevná jako ta, kterou dostával jako doprovodný kytarista a jen příležitostný zpěvák v Hollywood Vampires. 

Johnny Depp možná po všech letech už patří trochu víc do Hollywoodu než do artové sféry, ke které se 18 místy kloní. Jako comeback se tedy jednalo spíš o krok vedle, bez ohledu na fanouškovskou autenticitu, kterou do svého sólového debutu Depp promítá.

 
Jednotlivé písně fungují dobře a na albu lze najít světlé momenty, které uspokojí hudební potřeby fanoušků žánru, ať už je to předělávka Lennonovy Isolation, This Is a Song for Hedy Lamarr, nebo Caroline, No. K takovým momentům se lze s radostí vracet a podpořit s nimi atmosféru pošmourných dní, o to víc s Deppovým vokálním projevem. Poslouchat hercův audiodeníček jako celek už ale tak intenzivní zážitek není a lze se obávat, že jako hudební comeback i jako sólový debut se deska 18 mezi ostatními žánrovými alby snadno ztratí. A to je v kontextu nezapomenutelných Deppových rolí trochu škoda.

Domů
Sdílet
Diskuse