Prostředí internetu je daleko nebezpečnější, než když dítě pustím samotné na dvě hodiny do lesa, říká Lucie z Linky bezpečí

Na sociálních sítích tráví mladá generace velké množství svého času. Navazování kontaktů je díky těmto médiím snadnější, nezabírá tolik času a není ani tak namáhavé o své virtuální vztahy pečovat. Odvrácenou stranou používání sítí malými dětmi je ale neznámo, za které se člověk „na druhé straně chatu“ skrývá. Predátoři se objevují jak v reálném životě, tak i v tom virtuálním, jejich strategie jsou zapeklité a propracované a pro dítě není vždy snadné je prokouknout.

O fenoménu groomingu a predátorů na sítích jsme si popovídali s Lucií Zelenkovou, sociální pracovnicí Linky bezpečí. Lucie nám prozradila, jak ke groomingu dochází, proč je často snadné děti zmanipulovat a jak se jako mladý člověk i jako sourozenec nebo rodič dítěte můžeš predátorům bránit.

Jak ke groomingu nejčastěji dochází? Vyhledávají predátoři své oběti v reálném světě, nebo se zdržují spíš na internetu?

Budu vycházet z případů, které děti na Lince bezpečí nahlašují. A v tomto případě se jedná v podstatě výhradně o grooming v kyberprostoru, což samozřejmě mohou způsobovat nepřesnosti našich statistik.

Predátoři kontaktují děti hlavně přes sociální sítě, popřípadě přes různé jiné podobné platformy, jako je Skype.

Lze v internetovém prostředí rozdělit grooming do určitých fází, ve kterých probíhá? Najít moment, kdy kontakt dospělého člověka s dítětem začíná být nebezpečný?

Děti, které nám volají, případy začínají řešit až v tu chvíli, když jim samotným nebezpečný připadá. Do té doby se jedná právě jen o nevinné psaní, které děti neřeší, protože jej ani řešit nepotřebují.

Problém začíná takový kontakt představovat v momentě, kdy predátor po dítěti chce něco, co mu není úplně příjemné. Začíná ho vydírat a přestává být tak příjemný, jak mohl být na začátku. V tu chvíli začínají dětem blikat radary, které jim říkají, že něco není ok.

Někdy se ale grooming dostane i do fáze, kdy opravdu dojde ke schůzce s predátorem, na které už může dojít i k nějakému útoku nebo vyžadování aktivity – nejčastěji sexuální.

Jak děti v takový moment situace řeší? Přece jen zvednout telefon, přiznat svou „chybu“ nebo se svěřit s něčím nepříjemným není snadný úkol.

Říkáte to přesně. Pro děti je hrozně těžké vůbec vyslovit, co se jim stalo. U nás hodně pomáhá, že jsme anonymní, a když je druhý den potkáme na ulici, nebudeme si na ně ukazovat a říkat: „To je ten, co nám včera volal.“ Zároveň nejsme v pozici, kdy bychom se dětí moc vyptávali nebo na ně jakkoliv tlačili a něco zakazovali.

Dospívající lidé totiž nechtějí, aby se jim někdo koukal do zpráv. Nechtějí ani poslouchat, že za všechno můžou sociální sítě, což by se od rodičů často dozvídaly. Co se týče Linky bezpečí, tak děti nás mohou kontaktovat i přes mail nebo chat, což pro ně může být ještě přirozenější, a to i u toho e-mailu, kdy odpověď nedostávají hned. Nemusí se tam obávat, že se rozbrečí, bude se jim třást hlas nebo cokoliv jiného. Přesto jsou ale telefonáty nejčastějším způsobem, jak se s námi spojují.

Nejčastější je pocit, kdy si děti řeknou, že jsou to vlastně ony, kdo udělal něco špatně.

Čeho se děti nebo dospívající lidé obávají, když se mají svěřit? Tedy kromě toho, že jim budou rodiče kontrolovat telefony a dávat jim přednášky o sítích.

Nejčastější je pocit, kdy si děti řeknou, že jsou to vlastně ony, kdo udělal něco špatně. To ale vůbec není pravda, protože se prostě chovají tak, jak se chovají i jejich vrstevníci, a mají tu smůlu, že si predátor vybral zrovna je.

Někteří lidé spojují grooming i s tématem genderu. Mladí lidé se mohou identifikovat jinak než cis heterosexuální binární člověk a konzervativní okolí je nemusí pochopit nebo přijmout. Je i toto moment, kdy predátoři využívají jejich zranitelnosti?

Určitě ji využít můžou. Je pravda, že na nás se většinou obrací spíš většinově zastoupení lidé. Klasicky holky, které kontaktuje muž nebo kluk.

Ale hledání identity je opravdu těžké a děti s ním v tomto věku bojují. Obecně platí, že čím je člověk nezávislejší na jiných lidech, tím to má v životě jednodušší, což ale u dětí většinou nejde dosáhnout. Jsou totiž závislé na velké spoustě lidí.

Pokud v sobě cítí třeba menšinovou sexuální orientaci a vnímá ve svém okolí homofobní naladění, hrozně mu to v tu chvíli ubližuje a v konečném důsledku se bojí svěřit třeba i rodičům. A to i přesto, že jsou tyto obavy často neopodstatněné.

Když rodiče o genderu budou více vědět, mít informace o sexuální orientaci, snadněji s dětmi budou komunikovat.

Nakousli jsme vztah rodiče s dítětem. Pokud bych byl rodič a moje dítě by grooming zažívalo, mám šanci jeho problém vůbec odhalit? Existuje chvíle, kdy bych měl jako rodič zbystřit?

U dospívajících dětí je to trošku past. Děti se vrůstají do společnosti dospělých, ale zároveň jsou pořád ještě dětmi. V tu chvíli vyžadují určitou míru soukromí, ale rizika jsou na internetu vážně obří.

Prostředí internetu je daleko nebezpečnější, než když dítě pustím samotné na dvě hodiny do lesa. Obzvlášť u menších dětí je důležité hlídat, jestli není dvě hodiny samo v pokoji zavřené a nebrouzdá po síti.

Mnoho rodičů se navíc v internetovém prostředí vyzná míň než jejich děti. Je ale na nich najít správnou míru toho, jak kontrolovat, co na internetu jejich dítě dělá.

Jak se dá taková míra najít?

Nejlepší je o tom otevřeně mluvit a postupně si nastavovat, ale i uvolňovat hranice. Třeba tak, že dítěti řeknu: „Hele, jednou týdně se spolu podíváme k tobě do telefonu a ukážeš mi, s kým si píšeš, co řešíš…“

Důležitý je ale také respekt a dlouhodobé budování důvěry mezi dítětem a rodičem. Musíme si uvědomit, že tato důvěra je velmi křehká a stačí jeden blbý krok a musí se začít budovat od začátku.

Někdy ale pomůže se jen prostě zajímat, co děti dělají, zahrát si s nimi jejich hru, vyptávat se… V tu chvíli se důvěra trochu zvýší a dítě se daleko spíš svěří, že má nějaký problém, nebo se během konverzace prořekne. A to je právě ten moment, kdy by rodiče měli zbystřit.

Vedle toho by rodič prostě měl svoje dítě znát a pozorovat, jak se chová, a zajímat se, pokud vidí, že se chová divně. Také je důležité snažit se nevzbuzovat v něm pocity viny, když udělá nějakou chybu, protože predátoři mají svoje taktiky skutečně vymakané.

Pro laika je bezpochyby těžké predátorské taktiky prolomit. Jaké strategie vlastně využívají?

Podle toho, co nám říkají děti, se do jejich života dostávají jako blízcí lidé. Mají stejné zájmy, společné přátele na sociálních sítích, sledují stejné lidi. Ale můžou využít i toho, že jsou podobného věku a vlastně působí jako někdo, kdo by mohl být jejich kamarád nebo pro holky v budoucnosti i kluk.

Grooming samozřejmě není jenom záležitost mužů, ale většina predátorů, kteří se k nám dostávají, muži jsou.

Predátor není rodič, který na ně nemusí mít vždycky čas nebo bagatelizuje, co zrovna prožívají. Oproti tomu svým obětem naslouchá, je trpělivý a takto se stane tím blízkým člověkem.

Takže pracují na nějakém dlouhodobém budování vztahu se svou obětí?

Přesně tak. Často si dokážou počkat na vhodný moment, kdy zaútočí. To je i tím, že často mají „rozehraných“ několik takových her s více dětmi. Predátoři s nimi dokážou komunikovat několik týdnů nebo měsíců.

Zároveň na děti funguje, že predátor není rodič, který na ně nemusí mít vždycky čas nebo bagatelizuje, co zrovna prožívají. Oproti tomu svým obětem naslouchá, je trpělivý a takto se stane tím blízkým člověkem. Pochopení hraje důležitou roli v životě každého puberťáka, protože během dospívání jde přirozeně do vzdoru proti tradičním autoritám a potřebuje někoho, s kým bude svůj život sdílet.

Proč jsou predátoři takto trpěliví?

Myslím, že během delšího období může predátor spíš zjistit spoustu informací, které může následně použít k nějakému vydírání nebo nátlaku, aby s ním dítě šlo na schůzku.

Jak velkou roli hraje v problematice groomingu navazování vztahů jako takových na internetu?

S tím nám děti také volají. Popisují, že mají nějakého kamaráda nebo kamarádku, a my se až třeba za půl hodiny dozvídáme, že se s tím člověkem znají jenom z internetu. A přitom nemusí jít vůbec o predátora. Dost často se ale ukazuje, že děti své internetové vztahy vnímají podobně jako ty reálné.

Hodně vztahů navazují děti přes různé hry. Tam potkávají lidi, se kterými navazují vztah, který prožívají plnohodnotně. Neuvědomují si přitom ani riziko, že by ten kamarád mohl být někdo o dost starší, jiného pohlaví, než říká, nebo že by mohl mít jiné úmysly, než prezentuje.

Je pravda, že když si vzpomenu na své dětství, tak mě před „starým chlapem na druhé straně počítače“ rodiče často varovali. 

On tam ale nutně predátor být nemusí, ale může jít o kamaráda z druhého konce republiky. Děti si v tu chvíli připadají, že mají aspoň nějaké kamarády. O to více, když na ně rodiče dohlíží, zakazují jim věci, a když děti nemají moc kamarádů v reálném životě nebo s nimi mají problémy. 

Ve chvíli, kdy se děti cítí blbě, mají v on-line kamarádech oporu, která jim pomáhá překonat jejich „depky“.

Proč to takto je? Mají děti v dnešní době problémy vytvářet si vztahy v reálném životě?

Na to samozřejmě nemám jasnou odpověď, ale dá se říct, že navazování vztahů v on-line světě je oproti reálnému životu daleko snadnější a dostupnější. Kdykoliv si zapnete počítač, nějakého kamaráda tam najdete, zatímco v reálném světě vyžadují vztahy mnohem víc času i určitý fyzický zápřah. Když se chcete s přáteli vidět, musíte za nimi někam dojet, udělat si čas a nedělat během setkání dalších X věcí. 

A to se člověku nechce. Další věc je, že jsou on-line kamarádi dostupní téměř vždycky. Když třeba nemůžete spát, najdete vždycky někoho aktivního, zatímco těžko probudíte kamaráda, když mu jen chcete říct, že se cítíte blbě.

A na této dostupnosti pak mohou být lidé i závislí, pokud to dobře chápu.

V on-line prostředí hraje roli i to, že můžete získat zájem okolí. Skrz různé lajky, pozitivní i negativní komentáře. 

Navíc je život bez sítí náročný. Protože ve třídě můžete mít dva outsidery, kteří nemají telefon, ale tím pádem ani nejsou ve skupinách, kde se domlouvají společné akce, a tak se na ně ani nedostanou. Pak nemají společné zážitky s kamarády v reálném světě. Není divu, že vymanit se ze sítí je nadlidský úkol.

Když se vrátíme k predátorům, existuje nějaký archetyp internetového útočníka?

Ten přesně určit nedokážu, protože mnoho dětí se s predátory nakonec ani nesetká. V tu chvíli nevíme, kdo na druhé straně vlastně sedí.

Společná je u nich ale motivace. Děti vidí jako snadno zranitelné a manipulovatelné, protože třeba ani když se rozhodnou případ nahlásit, nemůžou jít na policii samy, ale musí do něj zahrnout i své blízké. To je pro řadu dětí velký strašák. Mohou se alespoň obrátit na nás nebo na e-bezpečí, kde jsou anonymní.

Legislativní proces ze své podstaty opravdu není příjemný. Děti dost často musí doložit celou konverzaci, kde jsou i materiály, které pachateli poskytly.

V rozhovoru pro Aktuálně říkal Kamil Kopecký, že na policii končí jen minimum případů. Je to právě tím, že se děti bojí?

Legislativní proces ze své podstaty opravdu není příjemný. Děti dost často musí doložit celou konverzaci, kde jsou i materiály, které pachateli poskytly. Ty mohou být i zahanbující a děti samozřejmě nechtějí, aby je viděli další lidé.

Do toho se promítá velký pocit viny, ponížení, selhání. To platí i pro jiné případy, třeba pro oběti domácího násilí. Pro oběť většinou proces nekončí tím, že případ nahlásí, ale musí se ke svým zážitkům opakovaně vracet, i když by na ně nejraději zapomněla.

Pak máte pocit, že už máte vše za sebou a za tři čtvrtě roku vám přijde předvolání, pak informace o rozhodnutí soudu. Na to děti často upozorňujeme, že když chtějí případ nahlásit, musí se na ten těžký proces připravit. Některé z nich to vezmou a řeknou: „Já do toho chci jít, aby se něco podobného nestalo dalším lidem.“

Je hrozba policií něco, čeho se útočníci leknou?

Oni zpravidla vědí, že dělají něco špatného, a my s nahlášením pracujeme jako se součástí bezpečnostního plánu. Dítě seznámíme s celým procesem a rozhodnutí je na něm. 

Někteří útočníci se zaleknou, když mu dítě napíše, že už je to mezi nimi divné, že si s ním psát už nechtějí a že když je kontaktuje, půjdou na policii. Ale ve chvíli, kdy dítě napíše, že případ nahlásí, mělo by být odhodlané ho skutečně nahlásit. 

Mohli bychom na závěr přiblížit, jak může vypadat pomoc, když se mě jako dítěte nebo dospívajícího grooming týká?

Hodně záleží na tom, v jakém stavu se k nám dovoláte. Děti totiž často zažívají silné emoce. V průběhu celého hovoru s těmi pocity pracujeme a snažíme se dítě uklidnit.

Důležité je pro nás pracovat s pocitem viny, protože není reálné, že dítě proti praktikám predátorů bude imunní. Dále chtějí vědět informace o tom, jak svou situaci vyřešit. Můžeme zkusit nastínit ideální scénář, kdy děti půjdou za rodiči a nahlásí případ na policii, ale počítáme i s tím, že toho nebudou schopné a budou se bát.

V tu chvíli může pomoci i třeba kamarád, který oběti pomůže zablokovat predátora, zamknout svůj profil, ale i třeba zálohovat konverzaci pro případ, že se později rozhodnou případ nahlásit. Nemazat konverzaci je důležité.

Oproti tomu nedoporučujeme, aby se děti snažily „nachytat predátora na švestkách“, protože predátoři bývají zkušení a podobné akce se mohou snadno vymknout kontrole. Občas se ale dostáváme do chvíle, že nevybíráme ideální variantu, ale tu nejmíň hroznou ze všech hrozných.