Ženy s bloudící dělohou, démonem posedlé čarodějnice či ženy „příliš emancipované“. I to s sebou nesla diagnóza hysterie.
Slovo hysterie pochází ze starořeckého slova „hystera“, což je označení pro dělohu. Právě v této etymologické hříčce je obsažen důvod, proč byla hysterie spojena převážně se ženami. A jejich neposednými lůny.
Jako první měli hysterii popsat staří Egypťané v Kahúnských papyrech z roku 1900 před naším letopočtem, které jako jedny z nejstarších dochovaných medicínských dokumentů zaznamenávají řadu případů podivného chování dospělých žen. Podle výkladu tamních lékařů měl být příčinou pohyb dělohy, která byla v jejich představách volně se pohybujícím organismem tlačícím na bránici, což způsobovalo problémy s dýcháním. Jali se proto vynalézt řadu všemožných (i nemožných) léků, jak neklidnou dělohu usadit. Často se jednalo o přikládání vonných látek na vulvu a čichání či polykání páchnoucích odporných látek, což mělo orgán vrátit do správné polohy.
Starověk: Děloha je smutná, protože v sobě nemá miminko
Představy o stěhovavé děloze převzali i Řekové. I oni jako léčbu volili buď vonné nebo odporně páchnoucí substance. Nejúčinnější medicínu ovšem viděli v manželství. Za vším totiž měl být nedostatek „normálního“ sexuálního života, lásky a především miminek.
Proslulý messénský věštec a lékař Melampús hovořil o šílenství žen jako o důsledcích otrávených děloh, které sužuje nedostatek orgasmů a „děložní melancholie“. Řecký filosof Platón ve spisu Timaios zase tvrdil, že děloha je smutná a nešťastná, když se nespojí s mužem a neroste v ní nový život. „Děloha jest živý tvor žádostivý plození. Zůstane-li po pohlavním dospívání příliš dlouho neplodný, je těžce rozrušený, bloudí v těle a přerušuje dýchací cesty, brání dýchání a přivádí trpícího do krajní úzkosti a kromě toho vyvolává nejrůznější nemoci,“ napsal filozof. Mínil tím, že děloha se zoufale toulá po těle ve snaze nalézt spermie. To se jí nedaří, a proto ženu trápí. Vzpomeň si na tento článek, až ti bude někdo v dnešní době nutit Platónovy nápady, třeba v diskuzích na sociálních sítích.
Ovšem jako první použil termín hysterie nejslavnější lékař starověku, Hippokratés. I on se domníval, že nemoc spočívá v nekontrolovatelném pohybu dělohy. Za příčinu označil jedovaté tělesné šťávy, které v důsledku nedostatečného sexuálního života nebyly nikdy vypuzeny. Zjednodušeně řečeno, s porodem dojde k pročištění. Mínil totiž, že ženské tělo je – oproti tomu mužskému – chladné a vlhké, a tudíž je také náchylné k hnilobě těchto šťáv. Šel ale ještě dál, „špatnou“ dělohu dle něj měly zejména panny, vdovy, svobodné nebo neplodné ženy. Nejenom, že jejich dělohy měly dle něj cestovat po těle, ale zároveň vypouštěly toxické výpary, které způsobovaly dušnost, třes, závratě, paralýzy, úzkosti, ale i „emocionální“ chování. Proto ani tyto ženy podle něj neměly zanevřít na sex. Samozřejmě v mezích manželství.
Podobné teorie vypracovali také starořímští lékaři, například Aulus Cornelius Celsus, Aretaeus z Kappadokie či Soranos z Efesu. Lehce se odchýlil až Galén, když popíral schopnost dělohy „migrovat“. Říkal také, že hysterií mohou trpět i muži – především ti, kteří dodržují celibát, zadržují spermie a nedávají tak volný průchod „nečistým“ tekutinám z těla.
Myšlenky o démonické děloze vytvořily základ lékařského pojetí hysterie, který měl na medicínu vliv po celá tisíciletí. A podle řecké mytologie dokonce stála hysterie u zrodu psychiatrie.
Středověk až novověk: Hysterie jako znak posedlosti ďáblem
Středověk a počátek novověku začal rozdělovat psychopatologické jevy na přirozené a nepřirozené. Duševní nemoci byly vnímány jako projev vrozeného zla, které je důsledkem prvotního hříchu. Hysterie byla často spojována s nadpřirozenými a démonickými silami, a ženy tak byly běžně obviňovány z čarodějnictví. Jak uvádí v knize Approaching hysteria Mark Micale, hysterická žena byla střídavě vnímána jako oběť uhranutí, kterou je třeba litovat, a jako ďáblova spřízněná duše, kterou je třeba pohrdat.
Nová doba přinesla kromě nové diagnózy i odpovídající léčebné postupy. Pacientky se přesunuly z nemocnic do kostelů a místo voňavých zábalů vulvy se jim dostalo akorát modliteb a vymítání. S démonizací diagnózy také přišlo i rozsáhlé pronásledování jakkoliv nemocných lidí, v kontinentální Evropě totiž vrcholilo čarodějnické šílenství.
Až alchymista, astrolog a lékař Paracelsus zařadil hysterii mezi duševní nemoci. Odmítl myšlenku, že nemoci jsou démonického původu, nicméně i on věřil, že za hysterií stojí nešťastná a chladná děloha. I další lékaři po celé Evropě zdůrazňovali, že na nemoc nemá být nahlíženo z náboženského, či dokonce magického pohledu.
Sedmnácté století: Pitvy hysterických pacientek
Na počátku sedmnáctého století přichází francouzský lékař Charles Lepois s revolučním argumentem: zdrojem hysterických záchvatů není děloha ani duše, nýbrž hlava. Ženské tělo již nebylo takovou záhadou, dlouho se například vědělo, že ženský orgasmus není nutný k početí a že menstruace probíhá nezávisle na erotickém vzrušení. Ale po většinu století se na ženský reprodukční aparát stále pohlíželo jako na nižší, méně dokonalý. Jak uvádí ve své studii Sander L. Gilman, ženské tělo bylo pouze „patologickou inverzí toho normativního mužského“. Tedy chorobným opakem mužů, kteří byl považováni za to správné pohlaví.
Většina lékařů při diagnostice a léčbě hysterie kombinovala své znalosti anatomie a fyziologie s náboženskými, astrologickými a astronomickými představami.
Lepoisovy argumenty nicméně lékařskou obcí rezonovaly, a tak se začaly provádět pitvy hysterických pacientek. Tyto sekce nereálné představy o děložních patologiích samozřejmě vyvracely. Na Lepoise následně navazuje římský lékař Giorgio Baglivi, jehož propracované kazuistiky (popisy a výklady konkrétních případů) vedly k tomu, že se hysterie začala pomalu oddělovat od „výhradně ženské záležitosti“. Největším průlomem byl ale bezpochyby vznik neuropsychologického modelu Thomase Sydenhama, který přinesl pokrok v poznání struktury a funkce lidského nervového systému.
Ani pak ale ženy neměly vyhráno. Lékaři se sice odklonili od vandrující dělohy hledající sperma, ale zaměřili se na „slabší“ nervovou soustavu svých poloviček. Ženy totiž byly podle nich křehké a slabé a nedokázaly se samy vypořádat s emocemi bez toho, aniž by je pohltila hysterie.
Viktoriánská éra: Hysterie jako nemoc „neposlušných“ žen
Asi není příliš překvapivé, že v osmnáctém století se lidstvo znovu obrátilo k „děložním teoriím“. Ženské tělo bylo zřejmě jednodušší popsat pomocí magie. Přírodovědci a lékaři v čele s Carlem Linné tak v nových klasifikačních schématech opět spojovali hysterii s ženskou sexualitou. Ovšem jak upozorňuje Micale, nešlo o oživení starověkých představ o ženské sexuální deprivaci – právě naopak, na vině měla být přílišná sexuální náruživost. A vlastně všechno, co by „správná“ žena dělat neměla.
Diagnóza hysterie zažívala ve viktoriánské éře „rozkvět“. Dalo se za ni totiž schovat takřka vše, co bylo pro mužskou část společnosti nepřijatelné. Hysterii tak v té době mohla vyvolat celá řada „zlozvyků“ – od četby románů po masturbaci a homosexuální či bisexuální sklony. I nyní lékaři doporučovali starou dobrou léčbu v podobě pohlavního styku v manželství. Některá lékařská doporučení ovšem zahrnovala i kauterizaci neboli – a teď se podrž – vypálení klitorisu.
Předpokládalo se, že ženy mají křehké tělo a citlivou mysl. Proto měly být mimořádně náchylné k emocionální nestabilitě.
Tehdejší dobu přibližuje vypravěčka v povídce The Yellow Wallpaper z roku 1892, která bývá interpretována jako kritika mužské kontroly lékařské profese v 19. století. Hlavní hrdince je diagnostikována neurastenie, nemoc charakterizovaná takzvaným nervovým vyčerpáním a extrémní nervozitou. Okamžitě byla nucena přijmout, že její problém je způsoben slabými nervy, citovou nestabilitou a hlavně – její ženskou povahou. Vypravěčka následně musí podstoupit léčbu, která potlačuje její kreativitu a dává jí prostor pouze na roli řádné ženy svého muže. A to i přesto, že sama přichází s nápady na své uzdravení, například cvičením, prací nebo kontaktem s okolním světem. Tato řešení jsou ale okamžitě odmítána s tím, že jako žena je přece iracionální bytostí. Hrdinka se noří hlouběji a hlouběji do žlutých tapet a skomírá. Stejně jako nespočet dalších „hysterických“ žen.
Odlidštěny ve jménu vědy. Moderní gynekologie vznikla na bolesti zotročených žen
6. února 2022 7:00
Podobné postupy „klidové léčby“ zastávala v devatenáctém století totiž řada lékařů. Jedním z nich byl například Silas Weir Mitchell z Filadelfie. Nemocné ženy, které „léčil“, musely bez hnutí ležet v posteli, kdy se v poloze na zádech často musely i vyprazdňovat a vyhýbaly se jakékoli intelektuální nebo tvůrčí práci. Mitchell byl lékařem právě Charlotte Perkins Gilman, která The Yellow Wallpaper napsala. Jeho klidovou kúru dostala předepsanou ale třeba i spisovatelka Virginia Woolf či některé zástupkyně sufražetek. Není se čemu divit, za jednu z příčin hysterie bylo kromě vzpurnosti, nestydatosti či ctižádosti považováno i přílišné vzdělání. „Jsem přesvědčen, že touha ženy být na stejné úrovni jako muž a přebírat jeho povinnosti působí neplechu, neboť jsem přesvědčen, že její vzdělání a činnosti nikdy skutečně nezmění její vlastnosti,“ napsal lékař.
Geneviève, Rosalie, Justine a ovariální kompresor
S hysterií ve viktoriánské době je nejvýznamněji spojen Jean-Martin Charcot, francouzský lékař. Ten se hysterií zabýval od roku 1870 až do své smrti v roce 1893. Spolu se svými spolupracovníky popsal hlavní charakteristiky hystericko-epileptických záchvatů, přičemž často kladl důraz na jejich sexuální „pachuť“. Ke svým psychiatrickým výzkumům použil nespočet „hysterických“ žen jako pokusné králíky. Nejznámějšími z nich jsou Blanche, Augustine a Geneviève, které dnes bývají označovány za „královny hysterie“. Všechny tři ženy měly ve společnosti nízké postavení, v dětství byly zneužívány a dále v dospělosti opakovaně zažily sexuální útoky nebo znásilnění.
Charcot věřil, že jejich častá nervová zhroucení dokáže vyléčit jeho přístroj zvaný „ovariální kompresor“. Za jejich potíže byly totiž dle něj jistě zodpovědné vaječníky. Když ne děloha, tak co jiného. Kompresor tlakem na břicho pacientky vyvolával nebo zastavoval hysterické záchvaty. Techniku Charcot často používal v kombinaci s éterem, na kterém si mnoho žen následně vytvořilo závislost. Své pokusy ještě „povýšil“, když otevřel hysterické oddělení Salpêtrière pro veřejnost. Kupte si lístek na spektákl s ženskou hysterií v hlavní roli!
S těly žen nejen degradativně manipuloval, ale také na nich praktikoval hypnózu a tzv. dermografismus. Při této metodě hrotem rydla ryl různá slova na ženin hrudník nebo břicho. Po letech veřejných představení a experimentů záchvaty žen ustaly. Neexistuje žádné vysvětlení jejich zázračného uzdravení, kromě toho, že se shoduje s Charcotovou smrtí v roce 1893, píše ve své práci Laure Murat.
19. století: Zlatý věk hysterie
Později se hysterií začal zabývat i rakouský neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Činil tak v době, kdy se o hysterii zajímali nejrůznější odborníci z celého světa, kteří se ovšem nedokázali shodnout ani na symptomech, ani na léčbě. V rozhovorech s internistou Josefem Breuerem se dozvěděl o léčbě obzvláště složitého případu Anny O., pravděpodobně nejslavnější pacientky v dějinách hysterie. Pacientka trpěla poruchami vidění, halucinacemi, částečným ochrnutím a měla také problémy s řečí. Přestože se Freud s Annou O. nikdy nesetkal, její příběh ho fascinoval a posloužil jako základ knihy Studie o hysterii, kterou napsal společně s Breuerem.
Freud skrze tento případ došel k závěru, že hysterie má kořeny v sexuálním zneužívání v dětství, což ovšem vedlo k rozepři mezi ním a Breuerem, který tento názor nesdílel. Spolupráce tak skončila, ale Freud ve svém bádání pokračoval. Následně rozvinul metodu terapie rozhovorem jako jeden z léčebných postupů pro duševní choroby. Jak uvádí Micale, za skutečnou zakladatelku psychoanalytického přístupu k léčbě duševního zdraví sám Freud jednou označil právě Annu O. Její stav se ale postupně zhoršoval, a nakonec byla umístěna do ústavu.
Počet případů hysterie v Evropě a Severní Americe výrazně klesl počátkem 20. století. Co za tím stálo, není úplně jasné – jedni udávají odklon od represivní viktoriánské kultury, jiní zase lepší porozumění neurologickým onemocněním.
Jak upozorňuji feministické historičky a historici, například Laura Briggs, je pozoruhodné, že hysterie okolo hysterie vrcholila v devatenáctém století, kdy si ženy začaly nárokovat své místo ve veřejné sféře. Ženy se chtěly více vzdělávat, budovat kariéru – a méně rodit. A jako náhodou svět zachvátila hysterická epidemie. Hysterie tak nikdy nebyla pouhou chorobou. Jednalo se o systematický problém genderovaného, ale i rasového charakteru. Jak totiž zmiňuje Briggs, hysterie se podílela na diskurzu, podle kterého bílé ženy ze středních vrstev ohrožovaly rasu svou nízkou plodností, zatímco chudé ženy měly mnoho dětí. Lékaři proto bílé ženy charakterizovali jako slabé, křehké a nervózní, zatímco ženy jiné barvy pleti popisovali jako silné, odolné a plodné.
Hysterie nikdy nebyla pouhou chorobou. Za termínem se skrývá neznalost a nepochopení ženské anatomie, sexismus, rasismus a represivní nástroj kontroly. Pokud se tedy o někom vyjadřuješ, že se „chová jako hysterka“, chytni se za nos.
