Nedostupnost předškolních zařízení přispívá k tomu, že většina českých matek zůstává na rodičovské dovolené déle než v západních a severských zemích. Kromě negativního dopadu na jejich budoucí důchody to jistě působí i na jejich spokojenost s mateřstvím.
Minulý týden jsme přinesli výpovědi žen, které litují, že měly děti. V České republice nemáme dostupná data o tom, jak běžné mezi rodiči tyto pocity jsou. Pokud se snažíme dohledat statistiky k faktorům, které celkovou rodičovskou zkušenost mohou ovlivňovat, narážíme hlavně na tabulky týkající se kojenecké úmrtnosti nebo počtů císařských řezů. Samozřejmě jde o důležitá data, nicméně nevypovídají nic hlubšího o kvalitě života s dětmi nebo spokojenosti rodičů se stavem věcí. Napovědět nám může snad jen nižší porodnost, nad níž rádi hořekují politici, kteří nejenže udržují status quo, ale snaží se v souvisejících oblastech i utáhnout šrouby.
Co se týká prorodinných opatření, ze zprávy UNICEF, která čerpá data za rok 2016, se z 31 hodnocených evropských zemí držíme na krásném 24. místě. Máme sice sedmou nejdelší placenou mateřskou dovolenou, ale jen 81 % dětí nad tři roky a pouze 5 % dětí do tří let tehdy navštěvovalo předškolní zařízení.
Pro srovnání, ve Švédsku, které se v žebříčku umístilo na prvním místě, to bylo 97 % a 51 %. Nutno podotknout, že jsme se od té doby posunuli alespoň v nabídce hrazeného otcovského volna, které od začátku letošního roku mohou partneři využít v délce až 14 dní. Některé firmy tuto možnost nabízí i duhovým rodinám, informoval iDnes.
Čím si ale mimo suchá data prochází lidé, kteří se rozhodli mít dítě? Je Česko místo, kde tvůj život potomek hlavně obohatí, anebo kromě náročného rodičovského úkolu dostaneš ještě naloženo? I když jediný takový příběh nemůže obsáhnout celý systém, po přečtení následujícího rozhovoru budeš mít lepší představu o tom, co rodiče zažívají a čím bychom se měli inspirovat v jiných zemích.
Praha–Paříž a vzdálenost v čase
REFRESHER oslovil Terezu Konrádovou, jednu z autorek videoprojektu Liberté, egalité, maternité, který je dostupný i v podcastové verzi. V něm Tereza se svou dobrou kamarádkou Jitkou otevřeně porovnávají běžné rodičovské zkušenosti. Možná si říkáš, že to zní jako něco z mimibazaru, ale není tomu tak. Kromě toho, že ani jedna nevyrábí panáčky z klobás a vtipné jsou obě záměrně, Tereza žije v Praze a Jitka v Paříži. Vzdušnou čarou jsou od sebe 882 kilometrů, ale když se podíváš na jejich pořad, toto číslo ti bude připadat spíše jako vzdálenost v čase.
Projekt vznikl náhodou, když už spolu kamarádky řešily přípravy na mateřství. Tereza zareagovala na výzvu pražského divadla Venuše ve Švehlovce a přihlásila sebe i Jitku na festival Venušiny dny, který podporuje ženy a jejich umělecké projekty. „Přišlo mi zajímavé stavět to na rozdílech mateřství a rodičovství v Čechách a ve Francii,“ říká Tereza. Na co tedy dvě bývalé spolužačky přišly?
Na začátek mi přijde důležité zdůraznit, že nelituješ rozhodnutí mít dítě.
To ne, i když si občas taky řeknu, že jsem ho neměla mít. Ale naštěstí je to možná tak promile všech případů.
Vy se ale na konci podcastu shodnete, že kdyby Jitka měla mít dítě v Čechách, tak ho raději nemá.
To by asi nezjistila dřív, než by ho měla. Obecně si myslím, že ta zkušenost je tak nepřenositelná, že je lítost nad rozhodnutím mít dítě normální. Určitě bych mateřství vyhodnotila jako náročnější, než jsem předpokládala, a dokážu si představit, že je to pro někoho ještě větší stres. Takže se nedomnívám, že by se Jitka rozhodla dítě nemít, ale je otázkou, jestli by se rozhodla pro druhé, které se jí narodí koncem prázdnin.
Ženy ve čtvrtečním článku se nám svěřily, že je mateřství vyčerpávající a nedoceněná práce, která nikdy nekončí. Máte s Jitkou také někdy takový pocit?
Já určitě. Jitka to ale tolik neřeší, právě proto, že se vrátila dříve do práce a ocenění i uspokojení má z ní.
Jaký byl první rozdíl, kterého jste si mezi Prahou a Paříží všimly?
Toho jsme si všimly už před porodem. Já jsem podle českého zdravotnictví přenášela a bála jsem se vyvolávání porodu, na které jsem měla nastoupit dokonce dříve než po standardních 14 dnech. V porodnici mi řekli, že to raději dělají už takto. Blahosklonně mi nabídli reverz, který když podepíšu, posunou mi vyvolávání ještě o dva dny. Rozhodně by to ale nešlo posunout dále než na dvanáctý den po termínu. Jitka rodila víceméně v termínu, ten se ale ve Francii určuje o celý týden později, ve 41. týdnu.
Jitka měla dokonce po porodu, stejně jako všechny Francouzky, nárok na asi deset speciálních masáží hráze a rodidel. Zdůrazňovali jí, aby na to určitě šla, že je hrozně důležité, aby se dala zase do kupy.
Taky mě překvapilo, že Jitka měla už během těhotenství hrazenou péči porodní asistentky, která je zároveň i laktační poradkyní v jedné osobě. Ve Francii docházela jen jednou za dva až tři měsíce na větší kontroly do nemocnice, jinak byla v péči této asistentky. Ta ji pak navštívila i několikrát po porodu.
Markantní rozdíl, když sleduju vaše video, je, jak Jitka vypadá odpočatě a ty úplně zdevastovaně. Je to umělecká licence?
To byl trochu záměr. Rozhodly jsme se více diverzifikovat ty naše „postavy“ a trošku tomu dodat dramatičnost. Nechtěly jsme úplně kopírovat stereotypy, kdy si asi i lidé u nás běžně představí pařížskou matku s vínem a cigaretou a tu českou zase s mastnými vlasy, flekatou od mlíka a mrkve. Video je trochu hyperbola, ale i tak vycházíme z reality. A kromě jedné inscenované pointy je to, co říkáme, autentické.
A jak se zapojují vaši mužové?
Já mám zrovna muže, o němž snad mohu říct, že je feminista. Takže se do péče o syna i domácnost zapojuje rovnoměrně. Stejně tak je to u Jitčina partnera. Jenže zatímco u nás je to brutální nadstandard, ve Francii, nebo alespoň v Paříži, je to skoro samozřejmost.
Peněžitá pomoc v mateřství (PPM) v ČR trvá 28 týdnů. Výše finanční dávky závisí na více faktorech, zjednodušeně činí zhruba 70 % původní mzdy. Pokud jsi ale OSVČ nebo ještě studuješ, musíš si platit nemocenské pojištění, abys na mateřskou měl/a nárok.
Rodičovský příspěvek vzniká až po skončení PPM. V případě, že na PPM nemáš nárok, ti vzniká možnost čerpat rodičovský příspěvek od narození dítěte. Čerpat ho můžeš až po dobu 4 let. Celkem můžeš vyčerpat až 300 000 korun, výše měsíčního příspěvku je proto závislá na době, jak dlouho na „rodičáku“ jsi.
PPM i rodičovský příspěvek platí pro toho rodiče, který bude o dítě pečovat, ať už je jím otec, nebo matka.
Tzv. otcovská poporodní péče je potom dávka ze systému nemocenského pojištění, kterou až do výše 14 dnů může čerpat druhý z partnerů zapsaný v rodném listu dítěte.
V jedné chvíli se v podcastu s nadsázkou bavíte o tom, že jsou ve Francii všechny matky krkavčí. Ale pointa je, že je v té celkové péči kladen důraz právě na ženy.
To je pravda, promítá se to právě už v té předporodní fázi, kdy se ženám dostane přívětivější péče. Sice tam asi není moc žen, které by déle kojily, právě proto, že se vrací dříve do práce, ale například laktační poradenství je standardní služba placená zdravotním pojištěním. Jitka měla dokonce po porodu, stejně jako všechny Francouzky, nárok na asi deset speciálních masáží hráze a rodidel. Zdůrazňovali jí, aby na to určitě šla, že je hrozně důležité, aby se dala zase do kupy. A u nás? Já jsem nic takového nenašla ani jako nadstandardní službu. Přišlo mi to jako z jiného světa. Je tam určitě větší důraz na péči o matku.
Čím bychom se podle tebe měli v tomto typu péče inspirovat Francií?
Měli bychom mít nárok právě na tu porodní asistentku. Mít kontinuitu péče. Žena, když ve Francii zjistí, že je těhotná, chodí ke své porodní asistentce, kterou si vybere podle toho, jak si sednou, a která je s ní i u porodu, radí jí s kojením a věnuje se poporodní péči.
Po poradě s porodní asistentkou jsem požádala o rajský plyn, který asi na čtvrtou žádost konečně přivezli, ale nikdy, ani po dalších žádostech ode mě i od mého muže, mi ho nedali. Ani na šití, které mě pořád bolelo.
Z tvé vlastní zkušenosti, kromě toho, že nemáme nadstandardní masáže hráze, jak ta péče probíhala tady? Ptal se tě někdo v předporodní péči nebo třeba i po porodu, jak se cítíš, jaký je tvůj psychický stav?
To se mě vůbec nikdo neptal. Maximálně moje porodní asistentka, kterou jsem si platila sama. Chodila jsem k ní na předporodní kurzy a později jsem ji měla i jako laktační poradkyni. U porodu nebyla, rodila jsem v porodnici. Naopak bych řekla, že doktorka, kterou jsem měla u porodu, byla až neempatická. Nejdříve zpochybňovala moje přání, a když jsem křičela, že to bolí, řekla mi: „No jo, porod bolí.“
V Liberté, egalité, maternité! říkáš, že jsi u porodu dostala všechno, co jsi nechtěla, a nedostala nic, co jsi chtěla. Chceš se k tomu porodu ještě nějak vracet?
Moje ideální představa byla, že to proběhne hladce a že nebudu potřebovat žádné lékařské zákroky. Nicméně jsem nikdy netvrdila, že si nevezmu nic proti bolesti. Po poradě s porodní asistentkou jsem požádala o rajský plyn, který asi na čtvrtou žádost konečně přivezli, ale nikdy, ani po dalších žádostech ode mě i od mého muže, mi ho nedali. Ani na šití, které mě pořád bolelo a trvalo asi deset minut, na což by byl rajský plyn právě ideální. Místo toho jsem dostala něco, po čem jsem byla omámená asi další dvě nebo tři hodiny. Přesně po dobu bondingu s dítětem. Jitčin porod byl naopak respektující, na všechno se jí zeptali. Kdokoliv přišel, tak se představil. U nás bylo v jednu chvíli asi šest cizích lidí a představila se nám až paní neonatoložka.
Vyvrátila ti Jitka nějaký stereotyp, který jsi o francouzských matkách měla?
Ten, že ve Francii neexistuje rodičovská. Existuje, jenom asi není moc zvykem si ji brát. Sociální tlak nebo nějaká zvyklost může kdekoliv na světe hrát větší roli než to, co by člověk opravdu chtěl. Tady třeba ženy, které by chtěly alespoň částečně pracovat, zůstávají doma většinou stejně tři roky. A naopak je možné, že ženy ve Francii, které by raději zůstaly s dítětem doma déle, tak to neudělají prostě proto, že to u nikoho v okolí nevidí. A navíc je tam na rozdíl od nás úplně jiná rétorika, totiž, že jesle dítě rozvíjí, a ne, že mu škodí. Ale obdoba naší rodičovské ve Francii existuje. Příspěvek ve výši zhruba 500, 600 eur mohou čerpat do roku dítěte, v případě druhého dítěte je to až do jeho tří let. Každopádně představy o tom, jak by měla být mateřská dlouhá, dobře reprezentují typické povzdechy, kdy u nás slýchám „chudinky Francouzsky, mají jen tři měsíce mateřské“, zatímco Francouzky, se kterými se baví Jitka, litují nás, že ji máme 3 roky.
Aktuálně.cz, 2019
Kdo z vás více cítil stereotypní tlak týkající se vašich rodičovských rozhodnutí?
Jitce francouzský model vyhovuje, ta se s tím nesetkala. Já naštěstí ne osobně, ale na sociálních sítích. Když jsem například sdílela výzkum, který ukazoval, že děti, jež nastoupí do školky ve třech letech, si vedou obecně lépe než děti, které nastoupí později, hned se i v mé liberální bublině strhla docela ostrá diskuze. Spousta lidí mi pak měla potřebu sdělovat, bez nějaké faktické opory, že přece pro dítě je nejlepší být minimálně do těch tří let doma.
Taky jsem zjistila, že soukromé jesle jsou hrozně drahé. Ty naše obecní, jejichž zřizovatelem je městská část, stojí 4000 měsíčně plus jídlo. Nebylo ale jisté, že se nám podaří místo dostat.
Co vlastně Jitce umožnilo, že se do práce mohla vrátit, mimo to, že se to tam prostě „tak dělá“?
To, že ve Francii není problém umístit dítě do jeslí a taky tam existují i chůvy, což z nějakého důvodu u nás lidi vidí jako lepší možnost. Asi proto, že z pojmu jesle chytají osypky a představí si, jak je padesát dětí vyskládáno v zavinovačce na studené chodbě, chodí tam přísné sestřičky a celé se to odehrává o sedmdesát let dříve. S tím ty moderní jesle mají pramálo společného, doufám, že i ty naše, ale rozhodně ty Jitčiny francouzské. Jelikož Jitka a její muž jsou oba učitelé, mají důvěru v systém, a právě proto zvolili jesle raději než chůvu. Mají tam jednu ošetřovatelku na tři, maximálně čtyři děti, superzdravé jídlo a montessori prvky. Něco málo za ně platí, to se jim ale vrátí na daních a ve výsledku je to srovnatelné s tím, co se platí u nás klasicky za školku.
Jak jsi to s umístěním Artura do jeslí měla ty?
Artur šel do jeslí v roce a sedmi měsících. Neměla bych osobně problém ho tam umístit dřív, ale kvůli covidu, kdy nebylo jasné, co se kdy otevře, jsem to neřešila. Pak jsem zjistila, že to není nic jednoduchého. Měla jsem nejdříve představu komunitních jeslí, ale to je u nás už úplné sci-fi. Taky jsem zjistila, že soukromé jesle jsou hrozně drahé. Ty naše obecní, jejichž zřizovatelem je městská část, stojí 4000 měsíčně plus jídlo. Nebylo ale jisté, že se nám podaří místo dostat. Měli jsme štěstí, že Artur nastoupil v říjnu jako náhradník.
Jak funguje denní režim ve vašich jeslích? Jitka ty svoje vynáší do nebe. Každé dítě má svou diplomovanou asistentku, která ráno rodiče přivítá. Ptá se, jak proběhla noc, co dítě jedlo. Celé to působí velmi idylicky...
Mají tam dokonce veliké prosklené dveře, a kdyby Jitka chtěla, mohla by tam strávit klidně celý den a dívat se, jak se její dceři daří. My naopak nejsme úplně spokojení. Když jsem se chtěla podívat, jak to tam vypadá, řekli mi, že to není možné. Když se chci zeptat na Arturovy pokroky, mám si domluvit zvláštní schůzku v kanceláři, ale já bych právě chtěla vidět, jak to vypadá za běhu, jak se třeba má mezi ostatními dětmi, jak se chovají ty pečovatelky.
Zatímco Jitky se při příchodu ptají, jakou má její dcera náladu a co snědla, v našich jeslích člověk musí zazvonit jednou venku, podruhé uvnitř, pak vykoukne hlava, převezme si dítě škvírou mezi dveřmi a pak dveře rychle zabouchne, aby rodič nedej bože nespatřil více než metr hracího koberečku. Při odchodu dostaneme informace ve stylu „dal si polívku“. Proto ho tam nechci nechávat déle než na to dopoledne, i když je společenský a rozhodně mu to neubližuje. Ale vstřícnější a kvalitnější instituci, která by byla zároveň cenově dostupná, jsme zatím nenašli.
Já jsem dostala dítě do školky až ve dvou a půl letech. Museli jsme stejně zvolit soukromou.
Tak kromě toho, že u nás mají v srpnu měsíční prázdniny, Artur tam třeba ani celý červenec nebyl. Zjistili jsme, že má zvětšenou nosní mandli, tedy i často rýmu. Kdybychom byli v Paříži, tak pokud je dítě živé a hravé a nemá vyšší teplotu než 38,2, tak do těch jeslí normálně jde. Vycházejí tam z premisy, že dětské nemoci probíhají snáze, že děti stejně v posteli nevydrží, pokud jim opravdu není zle. Navíc se řídí teorií promořování – děti stejně musí některými nemocemi projít, aby získaly imunitu, a není třeba to nějak odkládat. Jitka říkala, že kdyby její dcera nemohla do jeslí s rýmou, tak by tam nebyla téměř celý rok. Což je přesně náš případ, Artur tam za ten rok minimálně půl roku nechodil. Ale ve Francii může dítě nastoupit například i v případě, že má neštovice. Ta politika je zkrátka úplně jiná. Samozřejmě to nedokážu hodnotit ze zdravotnického hlediska, jaká varianta je lepší.
Ale dokážeš to zhodnotit z perspektivy matky.
Ano, z pohledu matky bych neměla potřebu poslat do jeslí dítě, které se zjevně necítí dobře. Ale v okamžiku, kdy má tu rýmu nebo i lehce zvýšenou teplotu, přitom nadšeně vyskočí z postele a chce si hrát? Nevidím důvod, proč by nemohl být v jeslích.
Tříletá rodičovská je vnímaná jako výsada a ochrana matky i dítěte. Ale podle mě je to výsada pouze tehdy, když k ní existuje nějaká alternativa.
Je nutné zdůraznit, že Francie není žádná země zaslíbená a má také své nedostatky nejen v sociální sféře. Kdybychom se ale měli inspirovat jedinou věcí, která by pro tebe, jako pro rodiče, byla nejzásadnější?
Určitě ta dostupnost míst v předškolních zařízeních. Ta je naprosto zásadní, pak můžeme pilovat to, jak by kvalitní zařízení měla vypadat.
A mimo to, přijde ti z tvé zkušenosti, že je český systém matkám nakloněn a saturuje jejich potřeby?
Mně přijde, že vůbec ne. I když najdeš samozřejmě matky, které budou mluvit opačně. Setkala jsem se s tím i ve feministických kruzích, že tříletá rodičovská je vnímaná jako výsada a ochrana matky i dítěte. Ale podle mě je to výsada pouze tehdy, když k ní existuje nějaká alternativa. Ta tady sice je, ale je velmi malá. Člověk kolem sebe vidí známé i kamarádky, které do těch tří let prostě zůstávají doma, ve školkách nejsou místa ani pro tříleté děti. Těch jeslí a dětských skupin je málo a jsou zpoplatněny. Taky se mluví o tom, že je málo půl úvazků. Já dříve pracovala v projektu pod ministerstvem, teď pracuju v nezisku, což jsou zrovna instituce, které jsou tomu nakloněné. Ale ne každý má takové štěstí.
Ten stav u nás se ale ani neopírá o žádné výzkumy. Jsou to jenom tvrzení nějakých stárnoucích psychologů, že dítě potřebuje být – už to aspoň rozšířili, že neříkají s matkou – s jednou pečující osobou do tří let a že je to pro něj nejlepší. A poslat dítě do jeslí dříve než ve dvou, to se podle nich rovná vraždě (smích).
Ale výzkumy dokládají opak, nebo minimálně to, že pro ty děti to žádný problém není. Takže by to chtělo ten náš rigidní systém, který tu vlivem nějakých dějinných událostí nebo tradic máme, rozebrat a zanalyzovat. Zjistit, proč tady je jaká složka, jestli vůbec je něco platná a celé to zreformovat.
Realističtější scénář než čekání na reformy by možná byl, že by ses kouzlem objevila v Paříži, kde bys měla dítě. Myslíš, že bys byla spokojenější s tím, jak to tam mají nastavené?
Určitě. Je pravda, že já jsem třeba nevěděla, jak dlouho budu na rodičovské, ale počítala jsem zhruba s tím rokem na full-time. Jitka rovnou věděla, že půjde po třech měsících do práce, ale pak si to rozmyslela, protože jí to přišlo brzo. Tím, že je učitelka, neměla problém si to protáhnout do prázdnin, aniž by přišla o kompletní státní příspěvek, a nastupovala tak do práce, až bylo její dceři sedm měsíců.
U sebe jsem si neuměla představit, že bych nastupovala do práce po třech měsících od porodu. To Artur potřeboval skutečně ještě hodně péče a kojení. Musela bych tedy vstávat třeba o dvě hodiny dříve, kojit, odstříkávat mléko v práci a večer úplně hotová kojit dál. Bylo by to hodně náročné. V šesti měsících a s příkrmy už jsem si to ale představit dokázala. Nevím, jestli tedy na celý den, ale...
Zase, kdybych se narodila a žila celý život ve Francii, tak bych to neřešila, tady mám tu českou dlouhou mateřskou do určité míry zvnitřnělou, i když s ní nesouhlasím. Ale ideální model by pro mě asi byl od půlroku půlden v jeslích a od roku, roku a půl už na celý den.
Jaký je tedy ten nejzásadnější rozdíl mezi českým a francouzským systémem, který bys nechtěla opomenout?
Ten francouzský nabízí větší volbu. Jak už jsem říkala, volba zůstat s prvním dítětem doma až do tří let existuje, i když příspěvek v případě prvního dítěte pobíráš jen po dobu jednoho roku, u dalších dětí jsou to až ty tři. Zaměstnavatel musí držet místo matkám i u prvního dítěte po dobu tří let. Jenomže je čistě úhel pohledu, jestli jsou tři roky doma pro dítě opravdu potřebné.
V severských státech, které ve věcech péče a vzdělávání obsazují první příčky, je polovina dětí do druhého roku v předškolní péči. Pro život bych si zvolila určitě tento systém, který nejvíce reaguje na potřeby dětí i rodičů. Ve třech měsících to minimálně pro některé může být příliš brzo, pro někoho ale i v půl roce.
Zpráva Mezinárodní organizace práce pod OSN z roku 2011 také upozornila, aby mateřská byla minimálně šest měsíců, což je doporučená doba plného kojení dítěte. To je ve Francii umožněno, ale dva nebo tři měsíce už pobíráš jen rodičovský příspěvek, ne stoprocentní mateřskou.
2018
Island 58,9 %, Norsko 57,3 %, Dánsko 56 %, Švédsko 46,3 %
2019
Francie 60,4 %, ČR 7,4 %
Zdroj: OECD
Takže ani ve Francii není všechno ideální…
Přesně tak. Jak už jsem říkala, nejvíce se mi zamlouvá severský systém. Sociální věci tam mají většinou vyřešené nejpřívětivěji (úsměv). Například nárok na hrazenou mateřskou po narození nebo adopci dítěte je ve Švédsku 480 dnů a rodiče se o něj dělí napůl.
Říkala jsi, že Jitka bude mít druhé dítě. Ty bys do toho šla taky?
Uvažujeme nad tím. Už padlo i to, že na rodičovskou půjde partner. A v tom případě si to dokážu mnohem víc představit. Ale rozhodně i proto, jak je to vyčerpávající, tak by mě ani nenapadlo mít druhé dítě tak brzy. U Jitky to bylo plánované, děti budou dva a půl roku od sebe, což je v Čechách asi běžné, ale mně to přijde pořád brzy. Teď bych měla další dítě a celé by to začalo nanovo?
