Komentování těla, nevhodné narážky či úlisné pohledy. Sexualizace dětí s sebou může nést traumatickou zátěž do dospělosti.
„První vzpomínky mám z období okolo 4 až 5 let. Pamatuju si, jak otec mé matky komentoval má prsa a teoretizoval, jestli jednou dosáhnou stejné velikosti jako mé babičky,“ řekla pro Refresher jedna z respondentek. Sexualizace, jak ji definuje Americká psychologická asociace, je „nevhodné vnucování sexuality prostřednictvím objektivizace, nadhodnocování nebo zdůrazňování vzhledu a/nebo sexuálního chování, a to bez ohledu na přítomnost fyzického sexuálního útoku“.
Se sexualizací v „soft“ podobě se děti nejčastěji poprvé setkají prostřednictvím médií – sexualizované obrazy v televizi, časopisech, videohrách, reklamách či na internetu podporují úzké a nerealistické standardy fyzické krásy a sexuálního zájmu. Jak uvádí organizace SHine SA, ženy jsou častěji sexuálním způsobem objektivizovány, zatímco muži jsou vychováváni ve společnosti, která oslavuje sexuálně agresivní mužnost a považuje za normu ponižování žen.
Sexualizace je zároveň podle odborníků a odbornic výsledkem zjevného stírání hranic mezi dětmi a dospělými. Z výsledků dotazníkového šetření, které redakce Refresher sdílela na různých platformách, včetně svého Instagramu, vyplynulo, že sexualizace dětí je celospolečenským fenoménem. Děti, převážně dívky, se s ním setkávají i v pouhých pěti letech. Nejčastěji je ovšem v dětství přítomen mezi 11 až 13 lety, kdy u mnohých nastává puberta. Sexualizace se přitom dopouští velmi často ti, kteří by dětem měli být oporou – rodiče, prarodiče, učitelé či kamarádi.
Zkušenost, kdy naše těla „vlastní“ všichni kromě nás, se stupňuje s dospíváním – jako by fakt, že dívce narostou prsa, znamenal, že je dospělá a okolí se k ní jako k dospělé může chovat. To ovlivní chápání sexuality člověka na hodně dlouhou dobu. Není výjimkou, že kolem sexu a sexuality postaví plot, za který nechodí, ke kterému se ani nepřibližuje. Znamená pro něj totiž nechtěné doteky, nepříjemné pocity a rozpaky.
„Z tebe už roste ženská!“
Jedním z projevů této problematiky jsou nevhodné poznámky se sexuálním podtextem. Respondenti a respondentky v našem průzkumu nejčastěji zmiňovali komentování těla. Narážky na rostoucí prsa, sexuální návrhy či catcalling zažívají především dospívající dívky na denní bázi.
Podobné trauma si s sebou do dospělosti nese nespočet dospívajících. Velmi často jej přitom zavinili muži i o dvě generace starší. Schválně se zeptejte dívek a žen ve svém okolí, zda na ně někdy někdo oplzle pokřikoval z auta, na koupališti, v tramvaji, na zastávce, na sídlišti, ve škole, v obchodě, za bílého dne, v noci. Odpovědi vás asi (bohužel) nepřekvapí. Nepříjemné pocity ale mohou být často přítomny i doma mezi nejbližšími – tam, kde by se mělo dítě cítit v bezpečí.
„Poprvé jsem se se sexualizací setkala ve velmi útlém dětství. První vzpomínky mám z období okolo 4 až 5 let. Pamatuju si, jak otec mé matky komentoval má prsa a teoretizoval, jestli jednou dosáhnou stejné velikosti jako mé babičky,“ svěřila se se svou zkušeností Aneta.
Další setkání se sexualizací, které vnímá jako formující životní událost, přišlo o pár let později. Vzpomínka na ni je přitom pro ni dodnes velmi bolestivá: „Bylo mi asi 8 let a s matkou a jejím novým partnerem jsme byli na návštěvě. Celkově jsem se dobře bavila a nejvíc komunikovala s jedním člověkem, který mi byl sympatický a projevil o mě zájem. Najednou mě moje matka okřikla, ať neflirtuji. Jsem přesvědčená, že tato událost připravila půdu pro moje budoucí sexuální zneužívání. Násilníkem byl stejný člověk, se kterým jsem podle matky ‚flirtovala‘ v 8 letech. V době, kdy zneužívání začalo, mi bylo čerstvých 14 let. Myslím, že matka o zneužívání věděla, ale pokládala mě za původce celé situace a přistupovala ke mně jako k dospělé ženě, která je milenkou zadaného muže. Dodnes je toto téma v naší rodině tabu.“
O traumatizující zkušenost z dětství se podělila i Veronika. „V mých 13 letech jsme byli s rodinou a kamarády na dovolené. Navštívili jsme nějaký zábavní park, kde byla trampolína určena pouze pro děti do 12 let. Já jediná z dětí byla třináctiletá. Otec od druhé rodiny byl v tu dobu v dost opilém stavu a na to konto prohlásil: ‚To nevadí, můžeš si zaskákat na mně, jestli chceš.‘ Pronesl to před celým zbytkem rodiny,“ uvedla s tím, že se cítila velmi trapně a naštvaně.
Pokud by nebylo internetu, asi bych nevěděla, co a kdy mám „právo“ nazvat sexuálním obtěžováním. Jenom bych se sžírala studem a pocitem, že mé tělo je veřejnou doménou.
Negativní zkušenost s „rodinnými známými“, tedy především s přáteli svých otců, měla ale celá řada respondentek. „Byla jsem s tátou, jeho kamarády a jejich dětmi na horách. Bylo mi cca 9–10 let. Šli jsme na snídani a já si dala rakvičku se šlehačkou. Táta zrovna nebyl u stolu a jeden z jeho kamarádů začal komentovat to, jak jsem jedla tu rakvičku. Bylo to ve stylu, že se jednou neztratím, že můj budoucí partner bude mít štěstí, že umím hezky otevřít pusinku a jak tam ta rakvička hezky pasuje. Strašně se tomu smáli, já to chápala jen částečně a bylo mi to nepříjemný,“ popsala Eliška. „Až časem mi to všechno došlo a je mi z toho zle. Byla jsem malé dítě a nechápu, že je něco takového vůbec napadne,“ dodala.
Projekce dospělé sexuality na děti přitom mnohdy začíná „nevinně“. Babička může například o svém malém vnoučkovi hovořit jako o „lamači dívčích srdcích“, teta své sedmileté neteři neochvějně říká, že už je „na vdávání“ či kamarádi novopečeného otce vtipkují o nutnosti pořídit si na dceřiny nápadníky brokovnici. Nesmíme opomenout ani oblečení s nápisy, které sexualizují i třeba novorozence. „I love boobies (Like my daddy),“ píše se třeba na jednom kojeneckém bodýčku, jehož fotografie před několika lety obletěla sociální sítě. Akceptováním uvažování o dětech jako o „malých dospělých“ nicméně společnost akceptovala i traumata, která se rodí dříve, než je člověk vůbec schopen svou sexualitu pojmenovat.
Dospělé ženy z širšího okolí, místo aby zasáhly na mou „obranu“, začaly projevovat „nenávist“ a žárlily kvůli pozornosti, které se mi dostávalo. To bylo pro mě větším zklamáním než velmi nežádoucí pozornost starších mužů.
Zásah, se kterým se nemusí dítě umět samo vypořádat
Sexualizace dětství podle odborníků v mnohých případech představuje zásah, který může u většiny dětí změnit přirozenou rychlost sexuálního dozrávání. Jak upozorňuje odborník na masovou komunikaci Barrie Gunter, pozornost dětí je pak zbytečně přitahována k sexuálním tématům, což je vybízí k tomu, aby dospěly rychleji, než jsou schopny se vyrovnat se společenskými tlaky a riziky, které mohou z tohoto zásahu vyplývat.
Předčasná sexualizace dětí se podle psychologů a sexuologů může později projevit psychickými problémy či sexuálními dysfunkcemi. Jedním z důsledků může ale být také časté střídání partnerů, v dospělosti pak časnější sňatky a časté rozvody.
Nejprve jsem přijala to, že jsem objekt, a měla sex s každým, kdo projevil zájem, i když se mi to nelíbilo a bolelo to. Aktuálně mám problém se naladit a bojuju s libidem, mám neustále pocit, že je sex něco fuj.
Ruku v ruce s předčasnou sexualizací tak vznikají i traumata, která se dříve nebo později mohou promítnout do dospělého sexuálního života poškozené či poškozeného. Projevují se například nechutí k sexu či nedůvěrou ke starším mužům. „Připadala jsem si jako věc, ne jako člověk, a odráželo se to později i k mému vztahu vůči sexu,“ popsala v dotazníku žena, která si přála zůstat v anonymitě.
Mám pocit, že na mě většina mužů pohlíží především jako na sexuální objekt.
Řada respondentů a respondentek zároveň zmínila přesun od nadměrného sexuálního libida k nulové chuti na sex, či dokonce k averzi vůči jakýmkoli intimním dotekům. „Měla jsem pocit, že jsem svým vzhledem předurčena k určité roli ve vztahu, že mám být sexuálně přelétavá a zajímavá svým provokativním vzhledem a chováním,“ uvedla Tereza. V dotazníku jí přitakává například Lucie: „V podstatě jsem z toho nabyla dojmu, že jsem sexuálním objektem, a tak to je v pořádku a mám to tak chtít. To vedlo k tomu, že jsem se sexem začala dřív, než jsem chtěla, s muži mnohem staršími. Dělala jsem věci, které se mi nelíbily, protože jsem myslela, že takto se to má dělat.“
Dlouho jsem svému vzhledu přikládala nadměrnou důležitost. Pořád to dělám. Jako by to, zda jsem dost sexy, nějakým způsobem odráželo moji hodnotu.
Zásah mnohdy představuje tak velký šrám na duši, že si z něj dospívající vytvoří blok vůči své vlastní sexualitě i svému vlastnímu tělu. Celé dětství poslouchají, jak si ostatní jejich těla přivlastňují, a je pro ně pak obtížné si je vzít zpět. Sexualizace často totiž ovlivňuje způsob, jakým se dívky a chlapci identifikují a jak hodnotí svou vlastní hodnotu. Vyvolat může podle odborníků celou řadu emocí – úzkosti, deprese, a dokonce i posttraumatickou stresovou poruchu. U dospívajících, kteří byli v nízkém věku vystaveni sexualizaci, se může také objevit nízké sebevědomí, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování a sebevražedné myšlenky.
„Sexuální objektivizace dehumanizuje dívky a ženy, což přispívá ke kultuře znásilnění a násilí na ženách,“ shrnula ve své publikaci americká právnička Carrie N. Baker.
Lidé se s traumatem vyrovnají díky terapii i lásce. Někteří „to hodili za hlavu“
Někteří respondenti a některé respondentky (zhruba 16 %) museli kvůli zažité sexualizaci (či kvůli sexualizaci jako jednomu z faktorů) vyhledat v dospělosti odbornou pomoc. Další našli oporu ve svých partnerech a partnerkách, vzdělání, sdílení, seberealizaci a sebepoznání, meditaci, ale třeba i ve feminismu. Respondentka Andrea si například časem uvědomila, že cizí poznámky nezáleží na ní. Není její chyba, že nechtěné komentáře chodí, proto se nemusí cítit trapně a ani na sobě něco měnit.
Myslím, že to na mně nezanechalo velké stopy, spíš až teď v dospělosti mě štve, co si to tenkrát ti chlapi na mě jako děcko vůbec dovolovali. Nikdy jsem z toho neměla větší následky než několikaminutový šok, ale přijde mi to tak odporné, že to ani nedokážu popsat.
Řada respondentů a respondentek se se zkušeností se sexualizací ale nikdy vyrovnat nedokázala. V některých odpovědích se také opakovalo, že šrámy na duši „zahojil čas“ – či že s přicházejícími „dospěláckými“ povinnostmi neměli čas „uzdravit své vnitřní dítě“. Hodili to proto za hlavu a trauma vytěsnili.
Kromě „posílení postavení“ vlastního těla, které zmínila třeba právě Andrea, si ale člověk mnohdy zpětně uvědomí, jak špatně s ním a s jeho sexualitou okolí zacházelo. Přičemž to uvědomění je snad ještě horší než všechny špatné zkušenosti. Člověk ani po letech – či desítkách let – nemusí vědět, jak s různými situacemi, kdy si někdo přivlastnil jeho tělo bez jeho (vědomého) konsentu, naložit. Nedokážeme vymazat bolest, kterou naše mladší já muselo vytrpět. Jedno ale vím, tvoje tělo je jen tvoje.
