Osudy trojských žen odehrají v pražském divadle Venuše ve Švehlovce herečky z Ukrajiny. Jak se ony samy vyrovnávají s životem, do kterého zasáhla válka?
„Když jsme odjížděly z Kyjeva, jely proti nám dvě hodiny tanky. Nevěděly jsme, zda to jsou naše tanky, nebo jestli jsou ruské. To bylo strašné. Všichni jsme totiž věděli, že střílí i na lidi,“ popisuje herečka Vera Timofeeva (31) svou cestu do České republiky. Pro někoho, kdo válku nezažil, její vyprávění působí až surrealisticky. Jen stěží, pokud vůbec, si lze představit, co se v člověku během takových dvou hodin může odehrávat.
Než se ten den vydala se svým psem, svou kamarádkou a její dcerou na cestu z Kyjeva do Prahy, strávila týden téměř soustavně v protibombovém úkrytu. Z Ukrajiny původně odjet nechtěla. Myslela, že tam bude moci zůstat. „Nikdo z nás nevěděl, kdy válka skončí. Doufali jsme, že bude trvat jen krátce. Úkryt samozřejmě nebyl vůbec vhodný pro život – nebylo tam světlo ani voda,“ vysvětluje.
Když jí v té chvíli zavolala její blízká kamarádka, musely se okamžitě rozhodnout. „Říkala, že musíme něco udělat, že neví, co bude s její dcerou. Co bude zítra. Řekla jsem jí: ‚Dobře, posbírej věci, za patnáct minut můžeme odjet.‘ Měla jsem s sebou kufr, kam jsem dala věci pro svého psa, pro sebe jen jedny džíny, dvě mikiny, jedny teplé šaty. To bylo všechno,“ říká. Její rodina na Ukrajině zůstala.
(Po)válečná realita
Vera je profesionální herečka a nyní se v Praze podílí na antickém dramatu z pera starořeckého dramatika Eurípida, Trójankách. Hra vypráví osudy trojských žen, které musí čelit poválečné realitě a vypořádat se se všemi následky, které jim dobytí Tróji do životů přineslo.
Právě tuto hru se rozhodl adaptovat režisér Jakub Čermák v pražském divadle Venuše ve Švehlovce. Alternativní divadelní soubor Depresivní děti touží po penězích do rolí trojských žen angažoval 11 ukrajinských umělkyň – Vera je jednou z nich. Mnohé z hereček se v České republice ocitly poté, co Putin napadl Ukrajinu, některé jsou zde již dobu delší – osudy všech jsou ale událostmi posledních měsíců do menší či větší míry trvale poznamenány.
Naše inscenace bude čtena v kontextu současné situace v Evropě, ale redukovat ji jen na válku by bylo zbytečně omezující vůči Eurípidovi, našim herečkám i divákům. Uniklo by nám něco obecnějšího a lidsky platného.
„Eurípidovy Trójanky otevírají téma žen ve válce. Pozornost historiků, romanopisců či třeba i dnes novinářů je často soustředěna na hrdinské činy, vojenské operace, na ty velké události. Mě ale zajímají víc drobné příběhy, které působí, že nemají tak dramatický potenciál, ve skutečnosti jsou ale nabité napětím, dilematy, tragikou.“
Právě to režiséra na Trójankách přitahovalo – a proto je chtěl již několik let zpracovat. „Umění nám dává příležitost vyjadřovat se k současnosti prostřednictvím metafor. Naše inscenace bude čtena v kontextu současné situace v Evropě, ale redukovat ji jen na válku by bylo zbytečně omezující vůči Eurípidovi, našim herečkám i divákům. Uniklo by nám něco obecnějšího a lidsky platného,“ popsal pro Refresher Jakub Čermák, proč by nerad, aby se na hru nahlíželo pouze skrze prizma války na Ukrajině.
Po jejím vypuknutí se kolem něj objevilo několik hereček – uprchlic – z Ukrajiny. „Řada z nich přišla o svůj životní sen – věnovat se divadlu. V novém prostředí neovládá jazyk, nemá kontakty, prošla odlišnou divadelní školou. Chtěl jsem jim nabídnout příležitost v jejich mateřštině. Zároveň se ale tato myšlenka spojila s mou touhou inscenovat zrovna Trójanky a bylo mi jasné, že herečky, které si prošly zkušeností s válečným stavem, ztrátou domova i blízkých, budou pro role trojských žen mimořádně disponované. Lidská zkušenost se vždy propisuje do uměleckého prožitku,“ vysvětluje Čermák.
Ano, během válek se skutečně často vyprávějí pouze ony velké narativy, velké události – a nejčastěji navíc z mužské perspektivy. Kdo tedy jsou tyto ženy, které nyní podobně jako ty trojské přemýšlí o budoucnosti i o tom, jak se s válkou vypořádat?
Vera Timofeeva
Vera, jejíž cesta do Prahy byla popsána v úvodu textu, v Trójankách hraje Hekubu. „Matičku všech,“ usmívá se. „Minulou královnu.“
Hekuba je podle Čermáka ústřední postavou hry. „Její rodina se postupně rozpadá, až se nezdravě upíná na posledního potomka. Když přijde i o něj, otevírá se otázka, jak může sama žena reagovat. Její rozhodnutí k pomstě je pochopitelné, ale také ambivalentní, bolestné. Ve výsledku tragické pro všechny zúčastněné,“ interpretuje režisér.
Stejně jako on, ani Vera nechce, aby na hru lidé nahlíželi jako na válku na Ukrajině zasazenou do dramatu Eurípida. „Je to jiná historie, jiný příběh. Ale samozřejmě, že každá z nás používá při hraní svůj vlastní život, do kterého válka na Ukrajině zasáhla.“ Někdo přišel o dům, někdo musel opustit své blízké, někdo má příbuzné mezi vojáky. Většina z nich musela opustit vše, co na Ukrajině nazývala svým domovem.
Jak bylo popsáno v úvodu, i ona má svůj vlastní příběh, který válka poznamenala.
Během hraní se ovšem od vzpomínek či zkušeností snaží odpojit. Využívat pro hraní jiný zdroj cítění. „Toto představení vyžaduje silné emoce a samozřejmě si mohu vzpomenout na moment ze svého života, který byl pro mě v kontextu války na Ukrajině emocionálně náročný, ale pokud bych to dělala každý den, na každé zkoušce, kdybych si to neustále připomínala, zbláznila bych se. To by bylo neprofesionální. Samozřejmě, že takovou zkušenost máš, a když ji potřebuješ při hraní využít, můžeš to udělat, ale není normální si to snažit vybavovat každý den na každé zkoušce.“
Zvuk sirény tady symbolizuje začátek představení, pro nás ale stále symbolizuje začátek války na Ukrajině.
Hrát takto aktuální téma je podle ní ovšem samozřejmě velmi těžké. „Na dnešní zkoušce Jakub pustil zvuk sirény. To bylo strašné. Nikdo z nás od března sirénu neslyšel. Ten zvuk je důležitý pro inscenaci, ale doteď jsme to při zkoušce nikdy nepoužili. Siréna symbolizuje začátek představení, pro nás ten zvuk zároveň stále symbolizuje začátek války na Ukrajině.“
Emocionální náročnost zkoušení si pomáhají zvládat navzájem s ostatními herečkami. „Zrovna včera tady byl takový moment. Pro některé slečny byla jedna scéna velmi náročná, protože to prožívaly, jako by byly na Ukrajině. Takže jsme si o tom popovídaly, utěšily jsme je,“ říká.
Vera v Česku plánuje zůstat. Má tu navíc přítele, který ji již před rokem přesvědčoval, aby se sem za ním přestěhovala. V Kyjevě hrávala v akademických hrách a inscenacích a ve své profesi samozřejmě hodlá pokračovat i tady. Za posledních několik měsíců se podílela na představení Divadla pod Palmovkou, Divadla X10 a Prague Shakespeare Company.
S příchodem války se ale pro ni stala kariéra mnohem méně podstatnou. „Dokud trvá válka, nikdo z nás na vlastní kariéru nemyslí. Jsou mnohem důležitější věci. Hodně Ukrajinců žije ze dne na den. Samozřejmě doufám, že po Trójankách přijde jiné představení. Je to můj život, moje práce, moje vášeň, můj smysl. Pokud bych si nenašla další práci jako herečka, musela bych hledat jinou, což by pro mě bylo samozřejmě těžké. Ale na kariéru jako takovou nemyslím,“ dodává.
Olena Lebabina
Olena Lebanina (26) žila před válkou v Kyjevě, kde studovala Ukrajinskou filmovou školu. Hrála v několika divadelních inscenacích – její nejoblíbenější rolí byl Punchinello v pohádce Jsi výjimečný.
Zhruba týden po vypuknutí války na Ukrajině se spolu se svou sestrou a synovcem rozhodli odjet. „Začali jsme hledat informace, kam bychom mohli odejít. Dostali jsme se na západ Ukrajiny, odkud jsme pěšky došli přes hranice do Polska. Když jsme byli na hranici, byly tam velké fronty. Připomínalo mi to scény z filmů o druhé světové válce, když Židé jeli do táborů a věděli, že to bude jejich smrt.“ Olena nemluví česky ani anglicky, proto nám překládá její kolegyně Sofiia Brahina. V tento moment se Olena zastaví a potlačuje slzy. „Chápala jsem, že nejedu na smrt, ale měla jsem takový vnitřní pocit – pocit, že se musím dostat někam do bezpečí,“ dodává.
Na hranicích jim poté pomohl cizí mladý pán, který je odvezl až do České republiky. Velká část její rodiny – včetně rodičů – ovšem zůstala v Kyjevě.
Když přijela do České republiky, necítila se příliš dobře či v bezpečí ani tady. Bylo to cizí prostředí, do kterého se dostala za velmi stresujících podmínek. Nikoho tu neznala. Nyní už se ovšem cítí lépe. Vnímá, že na to není sama, má kolem sebe lidi, kteří jí rozumí. Nejen v divadle, ale i na ubytování, kde spolu s ní bydlí několik dalších lidí, kteří byli nuceni z Ukrajiny odejít. „I přes to se tady necítím jako doma. Cítím se jako host. Pocit domova už ale nemám ani na Ukrajině – což je velmi podivný pocit,“ říká.
Pro mě jsou Trójanky příběhem každé Ukrajinky, která prodělala mučení, znásilnění, nucenou deportaci nebo byla nucena odejít kvůli svým dětem.
V Trójankách hraje zprvu trojskou ženu, později Talthybia (herečky totiž hrají i mužské postavy). I ona připomíná, že hra není o válce na Ukrajině. Ale ano, každý den, když intenzivně zkouší, na tamní události myslí – nejde to jinak. „Cítíš to, připomíná ti to tvé příbuzné a blízké, kteří tam nejsou v bezpečí. Pro mě jsou Trójanky příběhem každé Ukrajinky, která prodělala mučení, znásilnění, nucenou deportaci nebo byla nucena odejít kvůli svým dětem, ztratila to nejcennější v životě. Příběhem každé Ukrajinky, ve které se kvůli tomu rodí i nenávist a touha po spravedlnosti, ale ona se při pohledu na to všechno snaží žít dál.“
Hrát drama tolik tematicky podobné tomu, co se děje v její domovské zemi, je pro ni náročné. Zvládat to psychicky jí pomáhá několik věcí: „Během zkoušek pomáhá, že je tady vždy někdo, kdo tvou situaci chápe, může ti dát podporu. Vzít tě za ruku a říct, že to bude dobré. Ale po zkoušce je důležité být i sám, přemýšlet nad tím a snažit se to zpracovat. Přijdu do svého pokoje na ubytování a jsem sama se sebou.“ V místě, kde nyní bydlí, žije i mnoho ukrajinských dětí – a i ony jí často zlepšují náladu. Hrají si, jsou spolu.
Po odehrání naplánovaných představení s Trójankami plánuje být ještě nějaký čas v Praze. Zhruba do konce roku. Dále ji ovšem čeká nejistota – kam půjde? Možná zůstane v Evropě, možná se přesune do Spojených států amerických. Zatím neučinila finální rozhodnutí. Herectví se ovšem plánuje věnovat i nadále. Ať už ji, pokud zůstaneme v mýty zahalené antice, trojzubec Poseidonův pošle přes moře kamkoli.
Marina Makovii
Marina (35) je v České republice už více než pět let. „Když začala válka v roce 2014, už tehdy jsem u nás cítila nebezpečí. Chtěli jsme s manželem mít normální rodinu, mít dítě. Začali jsme plánovat, jak to udělat. Koupili jsme si letenky a jezdili jsme celou Evropou jenom s batohy na zádech, abychom našli místo, kde bychom se chtěli usadit. Praha nám přišla bezpečná, srozumitelná a duševně blízko,“ vysvětluje, proč se usadili právě zde.
Část její rodiny se za Marinou přesunula po únorových událostech tohoto roku. Ostatní ovšem zůstali na Ukrajině – některé její sestry nechtěly opustit své manžely. Muž jedné z nich, voják z pluku Azov, je nyní pravděpodobně v zajetí. „Nevíme, co s ním je. Už tři měsíce čekáme na nějakou odpověď, ale žádné se nám nedostává,“ popisuje Marina. Je zřejmé, že se drží, aby nezačala plakat. Její sestra má i malé dítě, Marina ji proto přesvědčila, že v Mariupolu nemůže zůstat. „Tam už nic není. Nemá tam už ani dům. Přijela jsem pro ně a odvezla je do Česka,“ popisuje. Do Čech dorazily i další její sestry spolu s maminkou.
Ačkoli tu bydlí již několik let, podpora, kterou ze strany Češek a Čechů cítila, ji překvapila: „V březnu jsem seděla v kavárně. Myslela jsem na rodinu, plánovala, jak vyzvednu sestry, musely jsme najít nějaké město, kde je vyzvednu. V ten moment ke mně přišla žena, vzala mě za ruku a řekla: ‚Všechno bude v pořádku.‘ A donesla mému dítěti zmrzlinu. V ten moment jsem začala brečet,“ říká. Slza jí po tváři stéká i v momentě, kdy vzpomínku vypráví.
V Česku spolu s manželem vybudovali nový domov – proto zde plánují zůstat. „Máme tady rodinu, kamarády. Manžel je z Íránu a otevřel tady perské kadeřnictví. On je ve své rodině už šestou generací kadeřníků. Je to celý jeho život,“ vysvětluje.
Sama je profesionální zpěvačkou, skladatelkou, sbormistryní a herečkou. Její dosavadní oblíbená role byla ve hře Levushka, kde hrála Rozu Solomonovnu – za její ztvárnění získala ocenění za nejlepší ženskou roli na divadelním festivale Kultur on Tour v Brémách. Marina ve své profesi (či profesích) pokračuje i v Česku. Již pět let hraje v pražském divadle T-Art, nyní dělá charitativní koncerty na podporu Ukrajiny a v Trójankách ztvárňuje roli Heleny.
Jaký má k tomuto dílu vztah? „To téma je důležité. V dnešní době už jsou lidé z dění na Ukrajině unavení, nikdo už o tom nechce poslouchat. Jenže válka stále trvá. Lidé si dokáží zvyknout na cokoli – i na válku. Nechci říct, že jsme si zvykli, ale už jsme se tomu jistým způsobem přizpůsobili. Naučili jsme se, jak reagovat, jak se chovat. Jak zadržovat emoce, aby je nevidělo mé dítě. Zvykla jsem si, že musím plakat potichu. Důležitá otázka je, co bude poté? Je tu hodně sociálních i psychologických problémů, které musí každý řešit. O tom pro mě Trójanky jsou – jak lidé po válce žijí. Jak se s takovou situací vyrovnávají,“ popisuje.
I pro ni je těžké být každý den ponořená do zkoušení scén s válečnou tematikou. „Jakub chce, abychom to nějak zahrály, ale my v ten moment třeba nemůžeme. ‚Proč nemůžete, vždyť jste herečky,‘ říká. ‚Jsme herečky, ale je to pro nás velmi čerstvé,‘ odpovídáme. Když máš nějakou ránu, tak to trvá, než se zahojí, než se zatáhne. Nejdřív o tom mluvit nechceš, protože to bolí. V podstatě jsme nedostaly potřebný čas pro to, abychom se s tím mohly vyrovnat,“ zamýšlí se Marina.
Včera skončila zkouška, šla jsem domů a v noci jsem byla ve 3:30 vzhůru. Nemohla jsem spát. Měla jsem toho plnou hlavu, je to psychicky náročné.
Říká, že do hry všechny investují velké množství energie. „Sama ta hra, ale i způsob, jakým to pojal Jakub, vyžaduje silné emoce a hodně energie. To tak musí být, to je normální. Ale zkoušíme téměř každý den, máme volno jeden den v týdnu. Když přijdu po zkoušce domů, tak ty emoce cítím ještě pět hodin poté. Včera skončila zkouška, šla jsem domů a v noci jsem byla ve 3:30 vzhůru. Nemohla jsem spát. Měla jsem toho plnou hlavu, je to psychicky náročné. To, co tady hrajeme, srovnáváš s tím, co se děje doma, protože to čteš v novinách a mluvíš s rodiči, kteří tam stále jsou.“
Pro Marinu bylo zpočátku těžké čelit i své konkrétní postavě – Heleně Trojské. „Ona není v kontextu trojské války zrovna super persona. Na začátku jsem se cítila jako Putin, protože kvůli Heleně ta válka v podstatě začala. Takže jaký jsem z toho měla pocit? Velmi nepříjemný.“
Je to pro ni ovšem velká zkušenost – doteď vždy hrála pouze v tradičně pojatých hrách. Toto je její první možnost vyzkoušet si experimentální divadlo. „Práce s Jakubem je neuvěřitelně zajímavá a vzrušující. Hlavní pro mě je, že je v jeho nápadu hloubka.“
Marina ve své kariéře od přesunu do České republiky volně pokračuje, pocítila ovšem obavy z toho, jak by válka na Ukrajině mohla její profesní dráhu ovlivnit? „Na kariéru už teď nemyslím. Dřív to pro mě bylo důležité, přemýšlela jsem, jak v ní budu pokračovat tady v České republice. Teď ale chápu, že kariéra ani sláva nejsou důležité. Hlavní je, že mám zdravou rodinu. Doufám, že zbytek rodiny, která na Ukrajině zůstala, to zvládne ve zdraví a nakonec se zase spojíme. Kariéra už pro mě není na prvním místě,“ zakončuje.
Sofiia Brahina
Sofiia (23) se narodila v Luhansku, ale s rodinou se později přestěhovala do Kyjeva, kde bydlela více než deset let. Do Čech přijela v březnu, krátce po vypuknutí války.
Přestěhovat se právě do Prahy ale plánovala již dříve. V Kyjevě pracovala v divadelním studiu „Ateliér Oleksandra Balabana“ a ztvárnila více než 20 divadelních rolí – působila například v inscenaci Bouře podle hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského či odehrála roli Anny v inscenaci Natáčí se film podle hry Edvarda Radzinského.
„Ředitel mého ateliéru nám říkal už asi před rokem, že máme odjet do Česka a najít si tady práci,“ popisuje Sofiia. V Praze je podle ní mnoho divadel (větších i alternativnějších), kde se dá uplatnit. „On ve svém životě nikdy nedělá chyby, takže když něco řekne, tak mu důvěřujeme. Takže jsem řekla ‚dobře‘ a začala jsem se učit česky. Nevím, čím to je, ale cítím, že nám vždy poradí dobře. Takže jsem se sem plánovala přestěhovat, jen se to stalo o něco později,“ objasňuje svou cestu do Prahy.
Přesun do Prahy ovšem přišel nejenom dříve, ale také za velmi odlišných podmínek, než bylo původně v plánu.
Chvilku jsme tam zůstali, ale poté jsme se rozhodli, že takto nemůžeme vyčkávat napořád. Čekat, až válka skončí. To bychom také mohli čekat velmi dlouho.
„Začalo to, vezmi si kufr a sbal si věci,“ byla první věta, kterou Sofiia slyšela 24. února poté, co ji po začátku války probudila její maminka. Zabalila si letní šaty – ačkoli byla zima, všechny texty svých představení, zimní boty na podpatcích. „Netuším, proč jsem vybrala zrovna toto. Taková hereččina krabička první pomoci. Netušila jsem, co bude,“ vybavuje si.
MS v hokeji 2024 v Praze: Kdy a kde koupit vstupenky a kolik za ně dáš?
5. října 2023 8:00
Nejdříve několik dní spali ve sklepě. „Bývalo tam kadeřnictví, takže jsem několik dní spala skrčená na tom kadeřnickém křesle,“ popisuje. Nevěděli, co se bude dít – věděli jen to, že budou muset z Kyjeva odejít. Po několika dnech odjeli na západ Ukrajiny, kde mají příbuzné. „Chvilku jsme tam zůstali, ale poté jsme se rozhodli, že takto nemůžeme vyčkávat napořád. Čekat, až válka skončí. To bychom také mohli čekat velmi dlouho. Koupila jsem si tedy jízdenky do Česka a spolu s naší kočkou jsem odjela. Maminka pak s bratrem odjela do Holandska, tatínek se s naším psem vrátil do Kyjeva.“
Pro její rodinu je to poprvé, co nežije společně. I během jejího bakalářského a magisterského studia bydlela Sofiia s nimi. Nová zkušenost – zpočátku velmi stresující – je to tak i pro ni samotnou. Ve svých 23 letech je to poprvé, kdy se ocitla sama.
Prozatím plánuje zůstat v České republice. Ráda by se dostala na DAMU, plánuje znovu odehrát své mono představení (taktéž s válečnou tematikou), které již zahrála v MeetFactory. V červenci navíc navštívila svého otce v Kyjevě: „Nechápu, jak tam lidé mohou být. Stále je tam slyšet siréna, neustále cítíš, že je něco v nepořádku.“
Po příjezdu do Čech se Sofiia potřebovala nějak zaměstnat, někam nasměrovat energii. Začala tedy obepisovat různé režiséry a divadla – a tak se dostala i do spojení s Jakubem Čermákem.
V Trójankách hraje Andromaché. „Myslím, že je to jedna z nejtěžších rolí. Má v sobě velký vnitřní konflikt, což je vždy psychicky náročné – bez ohledu na to, o čem daná hra je. Je těžké v sobě něco takového vyvolat, aby to člověk mohl dobře zahrát.“
Paralelu s Ukrajinou se tam ovšem snaží příliš nevnímat. Nemyslet na to. „Myslím, že je dobře, když současné umění reflektuje dění ve světě, ale nechci tam vnímat zcela přímou paralelu s válkou na Ukrajině.“
Jaký je to pro ni pocit, každý den být zasazena do válečného prostředí? „Je to těžké, ale pro mě je to způsob, jak mohu energii, kterou v sobě mám, někam nasměrovat. Jak ty emoce ze sebe vydat. Dávám do toho všechno, co cítím, všechny slzy. To je pro mě i docela terapeutické. Nechat to všechno tam. Když se v životě herečky něco stane, ať už psychologického, či fyzického, stejně často prostě musíš jít na scénu a zahrát svou roli. To je náš herecký způsob života,“ vysvětluje.
Sdílení stejné tragédie
Každou z nich válka ovlivnila jiným způsobem a každá z nich se s touto situací snaží vyrovnat po svém – ale právě i ona sdílená zkušenost a vzájemné pochopení z ní plynoucí jim pomáhá situaci lépe nést. Komunita, sounáležitost, podpora, solidarita. Pocit bezpečí, který si zde zvládly společně vytvořit.
„Každá cítíme emoce té druhé. Cítím z nich, co zažily, co ztratily. Vzájemně si rozumíme,“ popisuje Marina. Jsou si blíž než v jiných pracovních kolektivech, které Marina zažila. „Všichni sdílíme stejnou tragédii. Spojuje nás to jako rodinu,“ dodává.
Když jsem na jejich zkoušce pozorovala úvodní scénu naplněnou utrpením a bolestí, naskočila mi husí kůže. Ať už se člověk jejich srovnávání s trojskými ženami ubrání, či nikoli, jedno zůstává platné tak jako tak – ačkoli si s sebou na cestu z Ukrajiny často nestihly zabalit nic kromě jedněch kalhot či letních šatů, dovezly si s sebou něco, na co prostor v ručním zavazadle nepotřebovaly. Odhodlání, sílu, kuráž a ano, také naději. Bez té by se ostatně s něčím tak extrémním, jako je válka, ať už se jedná o jakoukoli, vyrovnávalo jen těžko. A možná právě i to sdílí s Eurípidovými Trójankami.
