Glosa o tom, že kolektivní nemusí znamenat špatné.
Před časem se na Twitteru otevřela debata o tom, proč se bojíme použít slovo „kolektiv“ i v jiném spojení než ve smyslu třídní či pracovní. Novináři a novinářky raději stokrát sáhnou po slovech „organizace“, „uskupení“ či „spolek“. Hlavně ne kolektiv. Připadá mi, že i v tomto případě se jedná o jeden ze šrámů, které na českém národu zanechal bývalý režim. Stejně jako feminismus má na konci onen nehezký „zprofanovaný -ismus“, kolektiv je až moc blízko kolektivizaci.
Tou dobou jsem zrovna dočítala soubor esejí, rozhovorů a projevů americké feministické aktivistky Angely Y. Davis s názvem Freedom Is a Constant Struggle. Bylo to příznačné načasování, právě Davis se totiž dlouhodobě vyjadřuje k síle kolektivu a důležitosti hnutí nad jedincem. „Za významnými změnami vždy stojí masové pohyby. Lidé, které spojuje odvaha a odhodlání říci: ‚Nepřestaneme, dokud nedosáhneme toho, za co bojujeme,‘ “ řekla publiku při představování knihy v roce 2017.
Davis věří, že nelze veškerou sílu kolektivu lidských bytostí přenést na jediného člověka. Za Martinem Lutherem Kingem – či spíše vedle něj – stálo celé hnutí za občanská práva v USA. V takzvaném Rivonijském procesu z roku 1964 bylo odsouzeno k doživotnímu vězení za pokus o svržení apartheidu kromě Nelsona Mandely dalších sedm lidí.
Patnáctiletá Claudette Colvin odmítla uvolnit své místo v autobusu bělochovi devět měsíců předtím, než totéž udělala Rosa Parks. Čtrnáctiletá Jindřiška Nováková odklidila kolo Jana Kubiše po atentátu na Reinharda Heydricha. A takto bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Svět miluje hrdiny. Prahneme po jménech, po jedincích. Potřebujeme někoho uctívat. Záměrně je vytrháváme z kolektivů složených z celé škály žen a mužů. Samotní hrdinní jedinci si to přitom mnohdy sami nepřejí, jsou si vědomi toho, že úspěch byl mnohdy kolektivní.
Jenže jsme zase u té pachuti. Kolektivní úspěch v našich končinách, kde dlouhou dobu bylo všechno všech – ale vlastně nic nikoho –, dobře nezní. Mnohem větší komfort nalézáme v individualismu. Nemusíme se s nikým bavit, na nikoho se neohlížíme, s nikým nedělíme a o nikoho nestaráme. Jenom o sebe.
Každý svého štěstí strůjcem?
Nezávislost, svoboda, autonomie, asertivita, seberealizace versus sobeckost, hamižnost a strážení brány místo jejího odemykání. Ale také bezohledné vykořisťování planety a ostatních lidí pro svůj vlastní prospěch, zneužívání moci a mindset „po nás potopa“. V neposlední řadě neuvědomování si svých privilegií a rčení „každý svého štěstí strůjcem“. To ve mně evokuje tvrdý individualismus, ke kterému jsme se v éře pozdního kapitalismu připoutali.
Jak ovšem ve čtvrtek v pražském MeetFactory křičely do mikrofonů členky protiputinovské punk skupiny Pussy Riot, žádná změna se neobejde bez aktivizace velkého množství lidí. Bez solidarity, soudržnosti a sjednocení. Skoro by se chtělo říci, že v jednotě je síla, pokud by i toto latinské rčení nebylo zatíženo rudým odstínem.
Zkusme se ale od toho oprostit. Kolektivní neznamená špatné. Vždyť se to i v naší historii ukázalo tolikrát – tolikrát na nás svatý Václav shlížel, když jsme se shromáždili, protestovali, pískali, požadovali změnu či projevovali spoluúčast někomu, komu se dělo bezpráví. Umíme to. Jsme si vědomi toho, že sám toho člověk mnoho nedokáže.
Tlačme na vedení, sbírejme podpisy, organizujme protesty, zřizujme odbory, scházejme se uvnitř kolektivů. Nelíbí-li se nám něco, požadujme změnu. Společně.
