Recenze nového filmu Spolu.
Cesty života jsou někdy nepředvídatelné. Nejdůležitější, co nakonec v životě máme, je rodina, která by měla držet spolu v dobrém i ve zlém. Zní to trochu pateticky, pravdou ale je, že překonat některé překážky je těžší než jiné. Vykreslit příběh vdovy, která se stará o pětadvacetiletého syna s autismem, a její dcery, která kvůli náročné péči musela i se svými problémy na druhou kolej, se snaží nový film Spolu od Martina Müllera a Davida Laňky.
Podobně jako Rain Man si snímek klade nelehké otázky. Je lepší nechat člověka s autismem žít v odborné péči? Nebo se o něj raději postarat sám, i když to může znamenat obětování osobního života i života ostatních členů rodiny? Jak vlastně vypadá pohled na svět člověka, který s autismem žije?
Když do sebe všechno zapadne, může vzniknout citlivé drama s potřebným společenským přesahem, jež pomůže demytizovat lidi s diagnózou, napomůže společnosti nalézt pochopení, nevysmívat se a podat pomocnou ruku tím způsobem, který je vhodný. Problémem poměrně složitého tématu ale je, že může velmi snadno sklouznout ke stereotypizaci i karikatuře, a předsudky v důsledku naopak prohloubit. Spolu rozhodně není prvním jmenovaným případem. Nedá se ale říct, že by byl i tím druhým.
Minimalistické drama z obýváku
Po komedii Modelky s. r. o. a psychologickém thrilleru Poslouchej se Laňka s Müllerem pokusili natočit sondu do domácnosti s autistickým členem a rozhodně se jedná o velký posun ve srovnání s předchozími dvěma filmy. Dost možná díky tomu, že na tvorbu scénáře tentokrát nebyli sami. Spolu vychází ze stejnojmenné divadelní hry Fabia Marry, která byla přeložena do několika jazyků a pyšní se také dvěma nominacemi na divadelní cenu Molière za nejlepší ženský výkon a objev roku pro mladého herce.
Spolu vypráví příběh vdovy (Veronika Žilková), která se za každou cenu chce postarat o svého nemocného syna Michala (Štěpán Kozub), zaplavuje jej často až medvědí láskou a snaží se mu vytvořit alespoň náznak toho, co bychom mohli popsat jako normální život. O ten ale přichází dcera Tereza (Kamila Janovičová), která postupně z domácnosti odchází a razí názor, že ústavní péče je jedinou cestou, jak Michalovi a potažmo i matce doopravdy pomoci.
Celý film začíná návratem Terezy domů, kdy se jí postupně vrací všechna trápení, která v rodině zažila. Většina z nich se odehrává v kulisách malého pražského bytu, kde se rozpomíná na nedostatek lásky, pocity méněcennosti a fakt, že jí vlastní matka nebyla a vlastně ani nikdy nemohla být matkou. Kvůli tomu zažívá Tereza strasti v osobním životě, věnuje se hlavně práci a kvůli zkušenosti své vlastní matky netouží po dětech. Poměrně jednoduchá divadelní zápletka dává talentovaným mladým hercům možnost ukázat, co v nich je, a režisérům citlivě zpracovat hluboký rodinný příběh. Zní to dobře, tak co by se mohlo zkazit?
Když vtipy nejsou potřeba
Z rukou se tvůrcům vymkly občasné rádoby komediální scény. U těch bohužel nelze s jistotou říct, jestli jsou chybou režisérů nebo Štěpána Kozuba, který tu a tam sklouzává do podoby jedné ze svých skečových postav Davida Votrubka. Kozubovi nelze vyčíst, že by se na roli nedostatečně připravil nebo se s ní nepokusil popasovat se vší citlivostí. Je ale diskutabilní, jestli by měl Kozub hrát autistu jen pár měsíců poté, co jednoho člověka s diagnózou karikuje.
Podle vlastních slov v rámci příprav navštívil pečovatelské centrum ADAM, aby podobně jako Dustin Hoffman lépe porozuměl chování a přemýšlení autistů. Beze sporu se mu podařilo zachytit některá gesta, návyky nebo myšlenkové postupy některých klientů centra. Bohužel je dost často vyhání do extrému, a celý Michal tak místy působí zbytečně groteskně. Většina scén, které mají komediální začátek, později sklouzává do dramatu, kdy je hlavním prvkem křik.
Nutno však říct, že většina podobných scén, kdy tvůrci přestřelují, pochází z iniciativy Veroniky Žilkové a Štěpána Kozuba. Vzhledem k tomu, že scénář vychází z osobní zkušenosti autora a Laňka s Müllerem, jej konzultovali se spolkem AUFI z Ostravy a dá se poměrně jasně odhadnout, které scény to jsou. A ano, jsou to ty extrémnější, vyhrocenější a hlasitější.
Je škoda, že ani přes veškerou snahu a poměrně hezký scénář se nepodařilo dotáhnout jej k dokonalosti a občas trpí zbytečnými logickými přešlapy. Jedním z nich je překvapení Žilkové, když Kozub nevezme dobře změnu jejího účesu. Jen pár scén předtím přitom špatně nese zlomené špagety v omáčce nebo fakt, že jeho sestra dospěla. S logikou se samotná postava matky míjí i v momentě, kdy sama zobe antidepresiva jako lentilky, nabízí je vlastní dceři na splín, ale u svého druhého dítěte jakékoliv léky radikálně odmítá.
Největším a do značné míry necitlivým rozhodnutím tvůrců je ale chvíle, kdy zjistíme (nejde o velký spoiler), že Michal se vlastně jako autista nenarodil a porucha u něj vznikla při poranění hlavy v dětství. Podle následující scény se dá odhadnout, že v pozdním předškolním věku. V tu chvíli do sebe nejen přestávají zapadat předchozí scény, ale především se jedná o kardinální hloupost. Autismus má komplexní genetické a metabolické příčiny a poraněním hlavy nevzniká. Takže pokud Veronika Žilková říká, že se Michal „narodil jako normální kluk“, lže buď ona, nebo scénář.
Autista není Rain Man ani Kozub
O Spolu lze s klidným svědomím říct, že jde o značný režijní posun. Až na několik výše uvedených momentů se Laňkovi a Müllerovi podařilo udělat relativně povedené drama, které využívá několik opakujících se lokací, kamera umožní naplno prožít emoce ve tvářích jednotlivých herců a úsporný střih pomáhá dostat se do atmosféry jednotlivých více či méně intenzivních scén. Rozhodně se nejedná o hřejivou českou komedii, jak může Spolu podle traileru vypadat.
Jako celek funguje poměrně dobře i navzdory hloupým chybám, kolísavě citlivému a grotesknímu výkonu Kozuba a okatému product placementu. K tomu filmu pomáhá především fakt, že se více než na jednotlivé aspekty autistů zaměřuje na vztahy v rodině, které mohou ochladit i daleko běžnější překážky. Umně vykreslují, že mateřská láska někdy nemusí být jen ku prospěchu a i pochroumané vztahy lze narovnat, nehledě na to, jak pateticky to může znít. Vedle toho se herci svých roli zhostili dobře, Žilková se uvěřitelně vtělila do role strhané, ale milující matky, stejně Janovičová do přehlížené dcery a i Kozub velkou část filmu hraje nadprůměrně.
Na druhou stranu ale nelze říct, že by primárně pomáhal společenskému vnímání autistů, což nedělal ani citlivější Rain Man. Když se tvůrci odvolávali na to, že Spolu může pomoci připravit rodiče na to, co je s autistickým dítětem může čekat, mohli mít částečně pravdu a optimistický konec pomáhá mnohé odpustit. Podobná díla nám ve skutečnosti neukazují, jak život s diagnózou může vypadat, ale řídí se heslem, když už dělat nemocného člověka, tak ať je aspoň nemocný pořádně. Život s autistickým dítětem může skutečně vypadat jako v případě Žilkové a Kozuba. Scénář bohužel nedává prostor na to ukázat, že nemusí a že každý člověk s diagnózou je samostatná osobnost, nikoliv balíček nelogických gest, náhodných zvuků a stereotypních návyků.
Film Spolu jde vlastně v silném kontrastu s tím, o co se na internetu snaží řada influencerů na autistickém spektru. Totiž ukázat, že jejich světy nejsou ve velké řadě případů odlišné od většinové populace, že nejsou ani Dustin Hoffman, ani Štěpán Kozub, že autismus neznamená neschopnost udržet oční kontakt ani absenci empatie. Je vidět, že právě s empatií režiséři k filmu přistupovali. Bohužel bude nejspíš v kinematografii chybět až do chvíle, než se tvůrcům podaří zbavit se tendence ztvárňovat extrémní situace.
P. S. Abychom ale skončili s mírným optimismem a pochopením, stejně jako samotný film, je důležité dát Laňkovi a Müllerovi k dobru, že film spojili s dobročinnou akcí a v podpoře lidí s poruchou autistického spektra plánují pokračovat.
