Recenze nového alba Slipknot.
„Odhaluju hroby a své nejhlubší obavy, nikdo mi neřekne, proč tady jsem,“ otevírá Corey Taylor sedmou řadovou desku legendárních Slipknot. Album The End, So Far představuje pro maskovanou devítku poměrně zásadní moment. Téměř po čtyřiadvaceti letech opouští label Roadrunner Records, který je provázel od začátku jejich kariéry. Symbolický název naznačuje konec éry, která kapelu postupně formovala a dostala do pozice jednoho z největších fenoménů svého žánru.
Konec dlouhé spolupráce ale není jediná symbolická hranice, která kapelu provází. Poslední deska zároveň vznikla jako první po smrti bývalého bubeníka Joeyho Jordisona (v kapele působil do roku 2013), mimo jiné autora názvu a loga Slipknot. Album vzniklo také jako první počin po smrti dcery Shawna Crahana. Ta sice zemřela v květnu 2019, pár měsíců před vydáním We Are Not Your Kind, avšak symbolika ztráty a nihilismu se propisuje více právě až do The End, So Far.
Album se již na první poslech příliš netají tím, že se jedná o konec jednoho dlouhého období, a představuje jisté ohlédnutí za několika důležitými momenty celé kapely i jednotlivých členů. Už samotný název naznačuje katarzi, rozloučení, tlustou čáru nebo cokoliv jiného si doplníš. S loučením ale obvykle bývá spojován jeden velký problém. Může být upřímné, dojemné a silné, nebo může sklouznout do patosu a stát se jen jistou formální povinností. Je otázkou, co z toho The End, So Far zastupuje.
Víme, co larvy chtějí
Když zazní první tóny úvodního tracku Adderall, skoro to vypadá, jako by Slipknot kompletně změnili žánr, nebo alespoň chtěli své larvy, jak fanoušky sami označují, tak trochu překvapit. Adderall jak textem, tak hudbou velmi silně připomíná písně z desky Blackstar od Davida Bowieho a samotný Coreyho projev se Bowiemu blíží. Přestože kapela desky obvykle otvírá skladbou mírně odlišnou od zbytku, podobnou náladu v nich slyšíme jen málokdy.
Od skladby The Dying Song (Time To Sing) je ale jasné, že album bude přesně takové, jaké ho fanoušci čekají. Alespoň z části. Kytary jsou tvrdé, zpěvy po vzoru posledních alb navrstvené do harmonií, bicí nutí i odpůrce metalu pohazovat hlavou do rytmu a texty jsou naštvané tak, jak se dá u iowského uskupení předpokládat. Kritizují věčně se hádající vrchnost, nepřehlednost a přesycenost digitálního světa a mobilizují lidi k životu podle vlastních představ. A to přesto, že jej prožijí ve světě plném beznaděje, nenávisti, smrti a bezpráví.
„Není toto, kvůli čemu jste tady?“ ptá se Taylor v písni Warranty, která je jistou dělicí čárou mezi, řekněme, klasičtější a experimentální částí alba. A do jisté míry má pravdu. Po poslechu prvních šesti skladeb lze album pozastavit a říct si, že jsme dostali přesně to, co bychom od Slipknot očekávali. A že jsme možná trochu zklamaní z toho, jak velký fanouškovský servis kapela přinesla.
Track Medicine for the Dead možná nezapadá do metalových škatulek, patří ale k nejsilnějším momentům celé desky.
I když jsou první skladby velmi dobře zaranžované, lze snadno nabýt dojmu, že už jsme je někdy předtím slyšeli. Balada Yen stojí někde mezi tracky Vermillion a Killpop z předchozích alb, píseň Hive Mind by se možná snadněji zařadila buď do alba Slipknot, nebo The Gray Chapter. Fakt, že Warranty (v překladu záruka) přímo pojednává o předpokladech fanoušků, všechny pocity povědomých tracků jen potvrzuje.
Ten, kdo si chce poslechnout staré věci v nových maskách, rozhodně může mít radost. Uslyší Coreyho děsivý smích mezi pasážemi DJe Sida Wilsona a kytarovými sóly Micka Thomsona a Jima Roota, zaskanduje si společně s Clownem a „Tortilla Manem“. A to rozhodně není špatně. Na druhou stranu, kdo čekal víc experimentu, může cítit mírné rozpaky. I když ne na dlouho.
Zlaté devadesátky a tvrdé blues
Právě Warranty je totiž momentem, kdy se album láme a Slipknot si otvírají možnost uspokojit fanoušky, kteří se spolu s kapelou rádi vyvíjí a vášnivě diskutují o novém směru a postupech v jednotlivých skladbách. S mírnými změnami v rámci žánru kapela přirozeně experimentovala na každém albu, výrazně odlišné tracky se ale objevily až na minulé desce We Are Not Your Kind.
Oproti ní jde ale The End, So Far tak trochu jiným směrem. Skladby v druhé polovině desky jsou v porovnání s WANYK o poznání soudržnější, vzájemně se dobře doplňují a hudební experimenty se drží při zemi.
Track Medicine for the Dead možná nezapadá do metalových škatulek, patří ale k nejsilnějším momentům celé desky. Text o beznaději, kterou deprese přináší do lidských životů, podtrhuje jednoduchá melodie a místy nádech toho nejtvrdšího možného blues. Melancholii slok pak Taylor skvěle nabourává hysterickými výkřiky. „Ale pak čas znovu křičí, můj život je můj, ale čas křičí podle něj,“ předesílá zoufalství.
Ani po několika posleších se jednoduše nejde zbavit myšlenky, že se Corey Taylor spletl a Heirloom ve skutečnosti napsal pro Stone Sour.
Podobně jako Medicine for the Dead se v duchu „tvrdého blues“ nese i nadcházející Acidic a do jisté míry i Heirloom. Je to právě druhá půlka desky, která nabízí poměrně dost nových a zajímavých postupů, které se od klasického směru Slipknot sice liší, ale stále v sobě nesou dávku sondy do společnosti a určité strašidelnosti, pro niž je kapela populární.
Zajímavé je, že se kapela v experimentu vrací do devadesátých let a počátku tisíciletí a při bedlivém poslouchání si lze všimnout prvků legendárních kapel z tohoto období. Melodické linky místy připomínají Alice in Chains, kytarové postupy by se zase daly připodobnit k Tool a vše jakoby tak trochu propojovaly motivy z pozdější tvorby Davida Bowieho, jak ostatně naznačuje už Adderall.
Nejedná se ale o nic, co by mělo fanoušky překvapovat. Kapela na desce pracovala s producentem Joem Barresim, který mimo jiné pracoval právě na albech Tool nebo Queens of the Stone Age. Jeho vliv je na The End, So Far značný, Barresi ale plně respektuje starší tvorbu Slipknot.
Jediným výrazně slabším momentem druhé poloviny desky je zmiňovaný Heirloom, u něhož se jen těžko zbavuje pocitu, zda na album patří. Ani po několika posleších se jednoduše nejde zbavit myšlenky, že se Corey Taylor spletl a Heirloom ve skutečnosti napsal pro Stone Sour – svůj druhý projekt. Slipknot v něm jdou daleko více do rádiovějšího hard rocku a tak trochu narušuje plynutí jednotlivých písní.
To je i případ písně H377, která by se daleko lépe vyjímala v první polovině alba. Corey v ní bombarduje posluchače pozoruhodnou kadencí slov a „ukřičeným rapem“ se dostává do fanouškovsky oblíbených skladeb jako Spit it Out, Custer nebo Nero Forte z předchozí desky.
Od odlehčeného nádechu Slipknot neustupuje ani v poslední, značně sentimentální a možná až patetické skladbě Finale, která uzavírá nejen desku, ale i celé velké období. V posledním tracku se kapela ohlíží za vším, co se po dobu její kariéry stalo, ať už se jednalo o světlé momenty, nebo o ty temnější. „Vím, že je to ostuda, ale musím zůstat, protože to tu mám rád,“ loučí se Taylor. Dá se tedy předpokládat, že se v budoucnu bude ještě na co těšit.
The End, So Far je o poznání společenštější a temnější než předchozí počin. Slipknot nabyli po tříleté odmlce na nihilistickém přístupu k životu, čemuž se lze v kontextu událostí posledních let jen těžko divit. Zároveň se ale vrací ke své podstatě a nabízí skvělé vyvážení mezi klasickým zvukem a posunem kupředu.
Nic nesnáším víc než typický klišovitý název alba. Pro mě ale znamená otázky jako: Kde se právě nacházíme? Co se děje? Připadalo mi, že toto je druhá etapa naší kariéry a že se blížíme ke konci tónu alb, která nás vyvedla z původní dráhy,“ řekl o nové desce Corey Taylor. Podle něj by se album mělo blížit desce Vol.3: (The Subliminal Verses).
Pokud bychom se měli vrátit k úvodní otázce, je potřeba dát Slipknot veškerý respekt za to, jak k poslednímu albu pod Roadrunner Records přistoupili. Dá se předpokládat, že se kapela rozhodne neuvázat se u dalšího labelu, o to spíš, když Shawn Crahan jako jeden ze členů vede svůj vlastní.
Kapela se mohla rozhodnout novou desku „rychle uplácat“ a vzápětí přijít s kvalitnějším materiálem již pod novou hlavičkou. To se nestalo a Slipknot uzavírá kapitolu svého fungování s veškerou důstojností. I když je pravdou, že po předchozím albu přišlo The End, So Far poměrně rychle a trocha času navíc by jej jistě dokázala posunout ještě dál, na což si ostatně stěžoval i kytarista Jim Root.
The End, So Far je ale celkově povedeným albem, jež by mohlo udělat radost jak konzervativnější skupině fanoušků, tak i těm, kteří touží po hudebním vývoji. O to příjemnější je, že nové album trvá skoro hodinu a výplňového materiálu je na něm minimum.
