S Terezou Nvotovou o jejím nejnovějším filmu Světlonoc i o stavu české a slovenské společnosti.
„Já jsem rozhodně nechtěla vyvolat nevraživost vůči chlapům, ale na druhou stranu jsem chtěla, abychom si uvědomili, že některé věci, které se nám (ženám) dějí, opravdu nejsou v pořádku,“ říká režisérka Tereza Nvotová o svém nejnovějším filmu Světlonoc, který právě běží v kinech. Film reaguje na současná společenská a ženská témata, která zasazuje do prostředí slovenské vesnice v horách.
Film pojednává o pověrčivosti dnešních Slováků na vesnici a mytických slovenských čarodějnicích bosorkách. Odkud téma filmu vzešlo?
S námětem přišla jako první Barbora Námerová, která čerpala z knihy, která je antropologickým výzkumem ze slovenských vesnic. Jmenuje se „Nepřítel uvnitř“ a velmi překvapivě zkoumá, jak Slováci dnes věří na čarodějnice a berou to jako samozřejmost. Nemohli jsme uvěřit, že tomu tak je. Druhou naší inspirací byla naše drevenica na Slovensku v horách a vesnice, kam jsme od malička jezdili. Celý ten příběh jsme tam zasadili a ještě jsme se inspirovali tím, že přímo v té naší drevenici před námi žila žena, která byla úplně odříznutá od civilizace. Žila tam bez elektřiny a vody, lidé ji považovali za podivínku a nakonec ji odvezli na psychiatrii. Toto se nám tedy spojilo, ale chtěli jsme hlavně vyprávět příběh o magickém myšlení, o svobodě, o strachu a předsudcích a celkově o společnosti a o tom, jak se chová k ženám a k minoritám, které chtějí žít nějak jinak.
Ve filmu je zobrazováno mnoho témat. Misogynie, sexuální identita, násilí na ženách, tabuizování rozhodnutí nechtít děti a další. Podle čeho ses rozhodla tam všechna témata zařadit, přicházela postupně?
Spoustu rešerší člověk vůbec nemusí dělat, stačí prostě žít v naší společnosti a být ženou a máš to perfektně vyrešeršované, protože víš, jak se ta společnost chová. Jde ale o celý kontext. Není to o tom, že bychom si sedli a napsali si témata, která tam chceme ukázat a o kterých chceme mluvit. Ta témata se tam dostala úplně přirozeně tím, že jsme se bavili o postavách, příběhu, o tom prostředí, ve kterém je to zasazené. Ta témata sama přicházela a objevovala se tam skrze to, jak jsme dávali dohromady ten příběh a poslouchali naše postavy, které někdy i vycházely z toho, co jsme zažili my nebo lidi kolem nás.
Takže některá vychází i z osobní zkušenosti?
Určitě ano, z vícerých osobních zkušeností. Není to ale žádný based on true story. Filmy, když se nebavíme o Marvelu a podobně, reflektují to, co se kolem nás děje. Když píšeš film zasazený do našeho světa, tak přirozeně nejvíc vaříš z toho, co znáš a co ti je nějakým způsobem blízké.
Zaujalo mě, že film kombinuje doslovnost a magickou realitu. Inspirovalo tě k tomu nějaké filmové období, nebo co stálo za tímto rozhodnutím?
Vychází to přímo z toho tématu. Když se bavíme o nějakém strachu z čarodějnic, z divoké přírody, samo o sobě to obsahuje magickou realitu. Přišlo mi proto blbé tam tu magickou realitu nijak neukázat. Chtěla jsem, aby si to divák také zažil a také byl konfrontován s tím, čemu sám věří nebo nevěří nebo čeho se sám bojí. Nechtěla jsem udělat film, u kterého si diváci sednou a budou se pouze vysmívat někomu, kdo věří něčemu, čemu oni ne.
V zahraničních kritikách je to vnímané vesměs opačně než u nás, tam hodnotí pozitivně, že film není stereotypním žánrem, ale spíš ty stereotypy narušuje a tím diváky překvapuje.
V tomto jsem tedy vycházela přímo z toho tématu, ale samozřejmě jsem také ovlivněná tvorbou jiných lidí. Dnes se to nazývá elevated genre, což znamená, že se používají žánrové prvky, ať už hororové, nebo thrillerové, ale to elevated znamená, že je to pozvednuté na příběh, který mluví o vážnějších společenských tématech a není to jen zábava. Takové filmy mě tedy inspirovaly a nejen ty, ale i takové, které nějak pracují s pohnutou realitou. Vzpomenu třeba Border od Aliho Abbasiho, kde se v civilním dramatu ocitnou dva trollové. Ve světě je dneska ta debata velmi živá, filmaři už se neuzavírají do škatulek, že toto musí být striktně horor a toto drama, naopak už si půjčují od různých žánrů cokoliv, kombinují dokument a hraný film a vznikají mnohem hravější filmy.
Mrzí mě, že to ještě nedorazilo sem a kritici mají pocit, že pokud to není jeden žánr, tak je něco apriori špatně. U Světlonoci, která si s tím evidentně hraje, tady lidi řeší, jestli je to horor, nebo drama a že jestli je to horor, tak to není dost strašidelné, a jestli je to drama, tak je to moc hororové. Lidé mají potřebu té škatulky, přitom já si myslím, že film je svobodné médium, a pokud si nebudeme hrát s jeho formou, tak ztvrdne a stane se zkostnatělým a mrtvým.
Když jsi film točila, tak jsi o něm tedy v žádné žánrové kategorii nepřemýšlela?
Ano, a nechávala jsem si svobodu v tom využívat jakékoliv prvky, které ten film posunou dál, a myslím, že se to děje a že také v tom tkví hodnota toho filmu. Že se nebojí jít do takových pro nás více neznámých vod a pracuje s velkými emocemi, psychedelickými výjevy, různými časovými rovinami či tajemstvím. Takové filmy se tu moc nedělají, proto mě bavilo vyjít z naší tradice a posunout ji někam jinam. Světlonoc je o svobodě, tak i já jsem se rozhodla být svobodná v tom vyjádření.
Přemýšlela jsi nad tím, že by ti toto mohli kritici vytýkat?
Nemůžu přemýšlet nad tím, co si budou myslet lidi, když vytvářím film. Každý si myslí něco jiného a něco jiného se mu líbí. To, co se líbí jednomu, druhý zase vyčítá. Kdybych řešila, co se líbí ostatním, tak bych nikdy nic nenatočila. Já musím řešit, co oslovuje mě, v čem jsem já upřímná. Ale musím říct, že mám spíš radost, že tento film vyvolává tak silné reakce – pozitivní i negativní. Horší by bylo, kdyby jen tak stekl, lidé by řekli „je to fajn“ a šlo by se dál.
Během výroby filmu se potkáš s milionem problémů a na některé existuje jen jedno řešení, a to kompromis.
Světlonoc vyhrála cenu v Locarnu pro debuty a druhé filmy. Víš, čím porotu uchvátil, řekli ti, proč jsi cenu vyhrála právě ty?
Řekli, že to byla odvážná vize toho, jak se pověrčivost spojuje s misogynií a líbilo se jim i specifické filmové zpracování. Ocenili tedy téma i formu. V zahraničních kritikách je to vnímané vesměs opačně než u nás, tam hodnotí pozitivně, že film není stereotypním žánrem, ale spíš ty stereotypy narušuje a tím diváky překvapuje.
Ty ses o výhře dozvěděla od novináře. Mrzelo tě, že jsi na to přišla takto neoficiálně?
Mně to bylo líto kvůli programovému řediteli, který mi to chtěl povědět sám. Ale mě osobně nic nemrzelo. Já jsem byla v šoku a byla jsem hrozně ráda, že jsme to vyhráli. Neřešila jsem, jak to proběhlo.
V rozhovorech jsi říkala, že tě během natáčení opouštějí sponzoři a i nějací lidé z týmu cestu zpochybňovali. Jak ses ohledně toho cítila? Brala sis to osobně, nebo jsi věděla, že to je jejich nepochopení?
To si vždycky bereš osobně. Když do něčeho investuješ tolik práce a energie, času a celkově svého vnitřního světa a něco ti zabere pět let života, je těžké si to nebrat osobně. Ať už se stanou nějaké konflikty, nebo problémy. Je těžké si pak rozmyslet, jak postupovat a co je ten správný krok. Podle mě je to těžké pro každého člověka, nejednat impulzivně, ale obhájit si to, co si myslíš, že je důležité, což pro mě byl film a jeho výsledná podoba. Na druhou stranu dupat nohou do aleluja také není cesta. Během výroby toho filmu se potkáš s milionem problémů a na některé existuje jen jedno řešení, a to kompromis. Bez poslouchání ostatních ten film nemá šanci vzniknout. Proto je důležité rozpoznat ten moment, kdy je důležité si dupnout, protože by film ztratil něco důležitého, a kdy je potřeba naslouchat. To pro mě bylo nejtěžší, protože tento proces může i narušit vlastní sebedůvěru. Je otázkou, jestli to takto těžké bude u každého filmu.
V čem bylo toto natáčení oproti režírování tvého prvního hraného filmu jiné?
V něčem to bylo lehčí, protože jsem měla profesionální štáb, který věděl, co dělá, a nemusel se nic učit, a doopravdy jsem se mohla o ty lidi opřít, což při prvním filmu bylo spíš opačně. Na druhou stranu bylo hodně náročné, jak jsme točili v horách. Bylo tam vlhko, déšť, bláto, sníh a mám pocit, že jsme opravdu zažili všechny varianty počasí, takže to bylo fyzicky i psychicky vyčerpávající. Do toho jsem tady pracovala se zvířaty a dětmi, což není jednoduché.
Předpremiéru měl film ve vesnici, kde se natáčelo. Bála ses ohlasů místních? Že si to třeba vezmou nějak osobně nebo jako útok na jejich způsob života?
Do jisté míry jsem měla takovou menší obavu, a proto jsem i na úvod filmu řekla, že ten film není žádný dokument o nich, že je to prostě film, který je natočený v té vesnici, ale že vypovídá o celé společnosti, a ne konkrétně o nich a jejich vesnici. Myslím, že to tak vzali, protože po skončení filmu byli hrdí, že se to tam točilo, a říkali mi, že tam musím ještě někdy něco natočit.
Některé věci, které se nám dějí, opravdu nejsou v pořádku a neměly by se odbýt slovy: „Vždyť to je v pohodě, zažívá to každá“ a pak nad tím mávneme rukou.
Zuzana Čaputová byla z filmu okouzlená, znamená to pro tebe něco, je to pro tebe důležité?
Určitě, já si naší prezidentky velmi vážím. Do společnosti, která je totálně zpolarizovaná, vyhrocená a roztříštěná, vnáší Zuzana Čaputová rozvážnost a naději. Jsem ráda, že nás ve světě zastupuje právě ona. To, že přišla na premiéru mého filmu, byla pocta.
Přijímají film jinak Češi a Slováci?
Myslím, že Slováci si to berou více osobně, protože se to odehrává na Slovensku. Ta témata, která film ukazuje, jako xenofobie, rasismus, misogynie, homofobie se samozřejmě dějí všude, ale na Slovensku to má svá specifika, která jsou ve filmu vidět. Souvisí to také hodně s katolickou církví, která patriarchální postavení ve společnosti velmi aktivně upevňuje, což je opravdu ryze slovenské. To ale neznamená, že v Česku tyto problémy nejsou. Češi sice nejsou náboženským národem, ale také se na zdůvodnění své nenávisti vůči slabším ohání pojmem „tradiční rodina“ nebo „tradiční hodnoty“, čímž jenom podporují ten narativ, že to, co není běžné, musí být špatné. Také se pomocí tohoto výrazu snaží bojovat proti rovnosti žen a mužů ve společnosti. Ty principy jsou všude stejné. Proto jsem ráda, že mi píše i hodně lidí z Česka, jak je film zasáhl.
Napsal ti někdo svůj vlastní příběh s bosorkami?
Bylo trochu paradoxní, že po premiéře ve vesnici, kde jsme natáčeli, mi lidé vyprávěli, že tam byly také bosorky a co všechno špatného dělaly a že to po nich nějaká místní žena zdědila. Překvapilo mě, že to brali jako samozřejmost. Když mi lidé píší, tak mi spíše píšou takové osobnější věci. Třeba o tom, jak se jich film dotknul a nějak s nimi pohnul nebo v nich něco otevřel. To je pro člověka, který dělá filmy, sen.
Já jsem z filmu odcházela s takovou hořkostí vůči mužům. Co jsi ty chtěla, aby v lidech vyvolal?
Já jsem rozhodně nechtěla vyvolat nevraživost vůči chlapům, ale na druhou stranu jsem chtěla, abychom si uvědomili, že některé věci, které se nám dějí, opravdu nejsou v pořádku a neměly by se odbýt slovy: „Vždyť to je v pohodě, zažívá to každá,“ a pak nad tím mávneme rukou. Přijde mi důležité nevytvářet nenávist, ale svět, kde se cítí lépe každý/každá. To, kam ta nerovnost může vést, je vidět dnes v Íránu. Každý den tam morální policie ubije nějakou další teenagerku. Nařízení shora nějakým religiózním lídrem je jedna věc, ale že někdo někoho takto ubije k smrti, tak to musí být i v těch chlapech zakořeněné. To není o nařízení, že choďte a zabíjejte holčičky. To musí mít ti lidi už tu nenávist zvnitřnělou. Írán ale nebyl vždy takovýto, v sedmdesátých letech tam chodily ženy v bikinách. To se stalo časem a tím, že ostrakizování žen se stalo normou.
My si tady říkáme, jak jsme oproti tomu svobodní, ale čím více nad věcmi máváme rukou, tím víc se blížíme k nerovným poměrům. Stejně jako v Polsku, tam dlouho jakoby nic a najednou tam umírají ženy, protože mají mrtvé děti v břiše a lékaři se jim bojí udělat interrupci. Přijde mi, že od takového hrozného momentu není nikdy daleko, a proto není nikdy zbytečné o tom mluvit.
Po tragédii, která se stala na Slovensku, kde terorista zabil dva lidi z LGBTQ+ menšiny, mi přijde, že se o tom naopak musí mluvit hlasitěji. A musí o tom mluvit hlavně ti, kteří se identifikují s tou „normální“ většinou. Nemůžeme prostě akceptovat systém, který ze základu ostrakizuje a znevýhodňuje část své společnosti.
