Třetinu mluvčích Charty 77 tvořily ženy. Jejich přínos v disentu ovšem zůstává nedoceněný.
Když se řekne „československý disent“, mnohým se zřejmě jako první vybaví třeba Ludvík Vaculík, Václav Havel, Pavel Landovský, Mejla Hlavsa či Ivan „Magor“ Jirous. Jen málokdo si vzpomene na Evu Kantůrkovou, Marii Rút Křížkovou, Zdenu Tominovou, Annu Šabatovou – a další umělkyně, intelektuálky, historičky či matematičky. Přestože jejich disidentské přínosy byly srovnatelné, ženskou historii jako by někdo vyzmizíkoval.
Většinový diskurz nicméně alespoň trochu narovnal projekt Sociologického ústavu AV ČR Ženy v disentu, jehož výstupem byla kniha Bytová revolta socioložek Marcely Linkové a Nadi Strakové. Publikace představuje prostřednictvím jednadvaceti rozhovorů ženy, které se nebály postavit normalizační moci v 70. a 80. letech. Do boje šly i přesto, nebo možná právě proto, že na jejich bedrech mnohdy stála i domácnost, péče o děti a neměřitelné množství afektivní práce. V rolích, které ženy a muži v disentu zastávali, prakticky nebyl rozdíl. Přitom jejich žitá zkušenost není stejná.
Za pivo lidstvo vděčí ženám. V pivovarnictví dominovaly po celá staletí
4. října 2022 6:00
„Všechny ženy, se kterými jsme v rámci našeho projektu hovořily, říkaly, že se do disentu zapojily kvůli svým dětem, kvůli své morální integritě. Bylo podle nich zkrátka nutné postavit se režimu,“ vysvětluje Linková. Právě neochota sklopit hlavu a žít ve lži je tím, co všechny zástupkyně českého disentu spojuje. Je to ale možná také jediný styčný bod. Jejich profesní uplatnění, vzdělání, rodinné zázemí či náboženské vyznání totiž byly rozličné.
Od mluvčích po „přepisovačky“ samizdatu
Ženy vykonávaly v disidentském hnutí zcela totožné role jako jejich mužští kolegové. Tvořily například až třetinu všech mluvčích Charty 77, což – jak upozorňuje Marcela Linková – byla ta nejvýznamnější a nejvíce exponovaná pozice. Vždyť i samotný nápad na vznik projektu Ženy v disentu vzešel z rozhovorů Linkové s Věrou Jirousovou, která byla jednou z prvních signatářek Charty 77. Byla zároveň první ženou Ivana Martina Jirouse, se kterým spoluvytvářela umělecko-intelektuální hodnoty od roku 1967. Jirous byl ale oproti Jirousové viděn nepoměrně více. Tato nespravedlnost nebyla ničím neobvyklým.
Většina z nás má určitý obraz Charty 77. Představujeme si čelní zástupce – muže. Ale ženy nevidíme.
„Ženy byly také často ‚přepisovačkami‘ samizdatu, což byla zase velmi neviditelná, byť důležitá funkce,“ říká pro Refresher Linková a dodává, že práce přepisovaček nebyla žádný med. Texty totiž přepisovaly i přes deset tzv. „průklepáků“, musely tak do psacích strojů mlátit opravdu velmi silně. „Mnoho disidentek mělo také jazykové znalosti, takže často figurovaly jako kontakty pro zahraniční novináře. Zejména Anna Šabatová či Zdena Tominová zajišťovaly tlumočení například při procesech s Plastiky či s Výborem proti nespravedlivě odsouzeným,“ dodává socioložka.
V některých případech také ženy přebíraly práci svých manželů, když byli uvězněni. Například jedna z mluvčích Charty Anna Šabatová pokračovala po odsouzení Petra Uhla ve vydávání časopisu Informace o Chartě, zkráceně Infoch. Jitka Skálová zase chodila za svého manžela topit do kotelny, aby během uvěznění o práci nepřišel.
Přestože role a přínosy se v disentu nedělily na „ženské“ a „mužské“, genderové rozdíly každodennosti se undergroundu nevyhnuly. „StB využívala ženskou tělesnost, sexualitu a genderové stereotypy k tomu, aby dehonestovala a pronásledovala disidentky. Jedním z těchto projevů byly fyzické útoky – zaznamenán je například jeden skutečně otřesný případ přepadení a sexuálního útoku, kdy disidentku přepadli tři muži v jejím vlastním bytě. To skutečně otřáslo celou komunitou,“ uvádí Linková a dodává, že nic příjemného pro disidentku nebyl ani výslech o samotě se dvěma mužskými příslušníky StB.
Zdena Tominová například hovoří o tom, že těžko nesla věčnou mužskou přítomnost a při výslechu na Státní bezpečnosti vždy držela nohy u sebe.
Odebírání miminek i gynekologické prohlídky
Genderové aspekty disentu byly spojené také s těhotenstvím a porodem. Nebylo ničím neobvyklým, že Státní bezpečnost posílala ženy při zatčení na nucené gynekologické prohlídky či je zavírala s podezřením na pohlavní choroby na venerologickou kliniku. Například Ivanku Lefeuvre, tehdy Hyblerovou, také příslušníci StB pronásledovali ve vysokém stupni těhotenství. „Nechali ji v rizikovém těhotenství jít asi kilometr pěšky, aby jí mohli dát výpověď. Ona se tomu ale vyhnula, utekla do Prahy a ujali se jí v porodnici u Apolináře,“ říká Linková.
„V případě Marty Kubišové dali příslušníci StB dohromady pornografickou fotomontáž a snažili se ji tak zdiskreditovat. Ona to v našem rozhovoru komentovala slovy, že nic takového by na muže nikdy nevymysleli. Z hlediska sexuality a promiskuity se mužům víc promíjelo,“ říká Linková a dodává: „Tyto formy genderového násilí ukazují, jak moc byla represe namířena proti tělesné integritě žen.“
Její součástí byly i děti. Neustálý strach, že přijde sociálka a děti odebere, byl jedním z nejčastějších mraků, které se nad rodinami disidentů stahovaly. „Drahomíře Šinoglové odebrali asi půlroční miminko. Se svým manželem pak strávili několik měsíců, kdy se jej snažili dostat zpět z kojeneckého ústavu,“ připomíná socioložka. Nebezpečí si přitom byly vědomy i samy děti. Bylo tedy důležité, aby plnily domácí úkoly, nezlobily ve škole, byly do výuky připravené. Pokud by tomu tak nebylo, režim by snadno mohl disidentky obvinit, že jsou špatnými matkami.
Represivní režim nicméně dopadal na celé rodiny disidentů, které měly v bytech nasazené štěnice. Jak vysvětluje Linková, nebylo tak možné se ani „normálně“ pohádat či řešit rodinné problémy, protože StB by toho okamžitě zneužila. „Páry tak často neměly možnost normálně se pobavit o situacích, které v manželství běžně vznikají. Například Zdena Tominová reflektovala, že po odchodu do emigrace najednou v plné síle vyhřezly všechny ty neřešené spory a neporozumění, které v manželství měli,“ připomíná socioložka.
Z jiného pohledu byly zase ženy oproti mužům pro režim méně viditelné, což mohly v disidentské činnosti využít. Například kočárky, tašky s nákupem či zavinovačky šly snáze použít například k převážení dokumentů. „Jsou zaznamenány případy, kdy přišla do bytu na kontrolu StB a honem rychle se udělalo velké prádlo a ‚inkriminované‘ spisy se daly pod cejchy,“ popisuje Linková s upřímným smíchem a dodává, že „vysoce nepříjemným“ byl pro příslušníky Státní bezpečnosti také pláč miminek. I ten se tak dal využít k přesunům nejrůznějších „artefaktů“.
Ze všech výpovědí disidentek se člověku svírá srdce. Mé favoritky jsou asi Zdena Tominová, Marie Rút Křížková a Eva „Truda“ Vidlářová – kromě záslužných činů měly totiž také neskutečný smysl pro humor. Bavily jsme se o těžkých věcech, ale přesto sršely vtipem a sarkastickými poznámkami. Třeba když Marie Rút Křížková vyprávěla, jak si brala tašky s nákupem na výslechy a říkala: „Tak kdy už to tu skončí? Já musím pro děti... Podívejte se na ty tašky!“ Měly strach, ale dokázaly se mu podívat do očí.
Disidentky se vůči feminismu spíše vymezovaly
Byly to také většinou ženy, které po disidentských schůzích musely všechno uklidit. Umýt nádobí, uložit děti. Disidentky tak často měly čtyři směny. Chodily do zaměstnání, organizovaly schůze, staraly se o děti a o domácnost, a když měly manžela ve vězení, mnohdy za ním musely jezdit přes celou republiku.
Genderovým rozdílům navzdory však nelze v rámci disentu podle Linkové příliš hovořit o přítomnosti feministického hnutí či jeho zárodků. „Na začátku našeho projektu jsem si říkala, že když se někdo takto silně zaměřuje na lidská práva, tak by mělo být na stole i řešení otázek rovnosti. Nicméně z dokumentů, které Charta připravila, se jen jeden týkal postavení žen ve společnosti a poukazoval na ekonomické a další nerovnosti,“ říká odbornice. Některé ženy se pak podle ní i explicitně vymezovaly proti feminismu a nepovažovaly zkoumání rozdílů mezi muži a ženami za jakkoli relevantní.
Jediné disidentky, které reflektovaly rodící se feministické hnutí na Západě, byly podle Linkové Anna Šabatová a Zdena Tominová, která se po emigraci do Velké Británie začala genderové rovnosti více věnovat.
Když máte tak velkého nepřítele, jakým režim byl, je obtížné se vymezovat vůči sobě v rámci komunity. Byla nutná potřeba budovat jednotu. Když šlo o to postavit se režimu, dali se dohromady lidé nalevo, napravo, katolíci, evangelíci, všichni. Když pak ale přišla revoluce, tak toto společenství začalo velice rychle zanikat. Ze soukromé sféry – z disidentských bytů – se přemístilo do politiky.
