Se senátorkou Adélou Šípovou o udělování cen manželským párům za věrnost i ženské zkušenosti v politice.
Funkci senátorky vykonává Adéla Šípová od roku 2020. Jako mladá politička a matka pěti dětí každý den nabourává homogenní strukturu horní komory Parlamentu České republiky, která je, jak sama říká, nepřiměřeně mužská.
Do vysoké politiky přišla z advokacie, která je dle jejích slov mladým ženám nakloněna jen o trochu více než politika. Je také členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů a Výboru pro vyrovnané zastoupení mužů a žen v politice a rozhodovacích pozicích, kde se zabývá odstraňováním nerovností ve společnosti.
Nově zasedá také v Podvýboru pro rodinu, kde stojí po boku senátorek Daniely Kovářové a Jitky Chalánkové, které před časem přišly s návrhem oceňovat věrnost v manželství. „Rodiny mají různé podoby – jsou to rodiny nesezdaných partnerů, lidí jiné orientace. Pokud bychom oceňovali manželské páry, byla by to facka do tváře ostatním formám rodin. Říkali bychom tím, že některé jsou privilegovanější. Naše demokracie není stavěna na tom, aby lidem zasahovala do života nebo jej nějakým způsobem posuzovala. Vidíme to v Rusku, kde se udělují ocenění matkám početných rodin, které porodily tolik a tolik vojáků. Nic takového u nás nechci,“ popisuje senátorka Adéla Šípová v rozhovoru pro Refresher.
Na Twitter jste napsala, že Senátní komise pro rovné příležitosti nevznikne, jelikož prý není potřeba. Podle koho není potřeba?Přímo u vyjednávání vzniku komisí jsem nebyla. Účastní se jich předsedové klubů – a komise tak vznikají i podle toho, jak jsou dané kluby silné. Já jsem členkou klubů SEN 21 a Piráti. Před volbami jsme měli sedm členů, nyní máme bohužel o jednoho méně. Poměrný systém tak bohužel nenasvědčoval tomu, že bychom měli ve vzniku nové komise vyjednávací možnost.
Byla jsem si vědoma, že Senátní komise pro rovné příležitosti možná nevznikne. Návrh jsem „vykopla“, jelikož jsem přesvědčená o tom, že rovnost žen a mužů je u nás dost problematická. Podle indexu EIGE jsme na tom v některých ohledech velmi špatně. Zejména v oblasti rozhodovacích pravomocí žen se ve srovnání s ostatními členskými státy EU propadáme úplně na dno. Komise by proto být měla. Ale složení Senátu tomu není nakloněno.
Zastoupení žen v Senátu nyní mírně vzrostlo – ze 14,6 % na 18,5 %. Média to prezentují jako velký úspěch, ale já upřímně nebudu spokojená, dokud nebude minimálně 30 %. Říká se, že právě to je ta hranice, kdy se ženy vyjadřují svobodněji.
Myslíte, že bychom se někdy mohli dostat na 50 %?Jsem i členkou Rady vlády pro rovnost a současně i Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích, jehož jednání se uskutečnilo zrovna včera. Je zajímavé, že z analýz vyplývá, že například lidovci nominovali do senátních voleb přes 50 % žen a nakonec 57 % z jejich kandidátek uspělo. Lidovci tak mohou vlastně ukázat, jaká je ta správná cesta. Ne ve všem se s nimi ale názorově shoduji.
Žen je ve veřejném prostoru opravdu málo. Muži to nevnímají jako problém. Když s nimi hovořím v Senátu, tak problematika rovnosti mužů a žen pro ně není prioritou. Pro mě tedy ano.
K čemu by Senátní komise pro rovné příležitosti sloužila, pokud by vznikla?Mohla by velmi dobře spolupracovat se sněmovní komisí. Jejím záměrem by bylo zabývat se problematikou rovnosti, tzn. gender pay gapem, či nízkým zastoupením žen v politice. Ve chvíli, kdy máme v parlamentu 25% zastoupení žen, obrovské množství hlasů voliček není zohledněno. V Senátu je zastoupeno velké procento mužů, kteří mají identickou životní zkušenost. O některých záležitostech tak rozhoduje jedna skupina identických lidí, ale například ženská zkušenost tolik zastoupena není.
Zároveň jsem chtěla, aby šlo o komisi, nikoli podvýbor. V komisi jsou kromě senátorů členy i odborníci, což by zejména v komisi pro rovné příležitosti bylo zapotřebí. Senátorek je málo, chybějící ženský pohled by tak mohl být doplněn například odborníky na gender studies. Podvýbor je bohužel složen vždy ze senátorů, odborníci se mohou vyjádřit, ale nemají hlasovací právo.
Řekla jste, že senátoři mají často identickou životní zkušenost. Kdybyste měla – demograficky, vlastnostmi – popsat českého senátora, jaký muž to je?Upřímně se trochu bojím na tohle odpovídat. V minulosti jsem to několikrát popsala a pak jsem dostala „bokem“ mnoho výčitek. Ne všichni jsou samozřejmě stejní. Ale řekla bych, že v Senátu je mnoho mužů, kteří jsou – jak se říká – „heterosexuální bílí muži“, kteří mají v porovnání se ženami poměrně snadný přístup do politiky. Samozřejmě i těchto mužů si vážím, jenom si myslím, že jich je v politice nepřiměřeně moc. Skoro bych řekla, že máme kvóty na muže. (smích)
Žen je v politice vlastně hodně, ale ne v rozhodovacích pozicích. Když se podíváte na sekretariáty politických stran, jsou plné žen. Bez nich by strany nemohly vůbec fungovat. Jsou to ale ženy, které vytváří zázemí. Nejsme tak tlačeny jen do toho, abychom vytvářely zázemí svým rodinám, ale i svým šéfům, politikům.
Místo komise vznikl Podvýbor pro rodinu. Jaká je vaše role v něm?Jeho zaměřením by měla být analýza situace rodin v České republice, a to včetně rodin neúplných, samoživitelů, ale i třeba rodin seniorských. Sleduje také naplňování závazků České republiky, které dopadají na oblast rodinné politiky, a to i co se týče rovnosti žen a mužů. Dalším bodem je například pomoc menšinám, o což se vedl boj. Někteří moji kolegové si totiž myslí, že rodinné právo nemá s právem menšin nic společného. Ale já si to nemyslím, jelikož stav lidských práv se významně projevuje i v rodinném prostředí.
Stojíte tam po boku například i senátorky Daniely Kovářové, která se mimo jiné často negativně vyjadřuje k LGBT lidem. Dokážete nalézt společnou řeč, shodnout se?Jednání podvýboru ještě neproběhlo. Sama jsem zvědavá, jak my dvě spolu budeme komunikovat. Její postoje k menšinám jsou pro mě naprosto nepochopitelné – i z hlediska jejího vzdělání a zkušeností z advokacie. Jako advokátka, která je vázána svou advokátní etikou, by měla mít respekt k lidským právům. Já jsem také advokátka, takže stále doufám v nějaký kolegiální postup. Doufám, že najdeme společnou řeč. Ona si ale zároveň na svých stanoviscích trvá. Tak uvidíme.
Pro mě jsou všechny menšiny důležité. Nevím, proč bychom měli privilegovat jednu orientaci oproti jiné. To je pro mě středověk.
Předsedkyně podvýboru Jitka Chalánková spolu s Danielou Kovářovou zároveň přišly s návrhem ceny za věrnost v manželství. Co si o tom myslíte?Posledních čtrnáct dní se k tomuto vyjadřuji skoro každý den. (smích) Já té ceně nerozumím. Senát tu není od toho, aby uděloval ceny takového typu. Oceňují se významné osobnosti, které mají i celosvětový ohlas, jako například Zuzana Čaputová či Jevhen Perebyjnis. Vedle toho oceňování lidí, které ani nemůžeme znát, za věrnost mi nepřijde přiměřené. Je jasně stanoveno, čím se máme zabývat, a oceňování takhle intimních věcí podle mě není namístě. Nemáme v tomto duchu vychovávat občany.
Zároveň se mi nelíbí, že je to navrženo selektivně pro manželské páry. Rodiny mají různé podoby – jsou to rodiny nesezdaných partnerů, lidí jiné orientace. Pokud bychom oceňovali manželské páry, byla by to facka do tváře ostatním formám rodin. Říkali bychom tím, že některé jsou privilegovanější. Naše demokracie není stavěna na tom, aby lidem zasahovala do života nebo jej nějakým způsobem posuzovala. Vidíme to v Rusku, kde se udělují ocenění matkám početných rodin, které porodily tolik a tolik vojáků. Nic takového u nás nechci.
Doufám, že z návrhu sejde. Vůbec se vlastně nechci zabývat tím, kdo si zaslouží ocenění. Stydím se za to, že bych měla posuzovat něčí rodinný život.
Samozřejmě si věrnosti vážím, ale je to věc soukromá. Pokud jsou si lidé celý život věrní, tak nepotřebují ocenění – jsou oceněni už tím, jací jsou. Chápu také, že starostové obcí chtějí někoho ocenit za životní přínos. Oni ale dané občany – na rozdíl od Senátu – znají.
Zatím jste návrh více nediskutovali?Máme to na programu zítra (ve středu, pozn. red.). Jsem velmi zvědavá, jak to bude probíhat. Žádné podklady jsme k návrhu ale nedostali. Mohu čerpat jen z toho, co kde vypustí paní Chalánková nebo Kovářová, na což ani nemám čas. Takže vlastně nevím, co budeme projednávat. Doufám, že to rychle přejde a pak to usne. (smích)
Za jakých okolností by návrh mohl projít?
Myslím, že by museli všichni senátoři vyslovit souhlas. Nemělo by to být tak, že si nějaký podvýbor řekne: „Budeme udělovat cenu Senátu.“ Nevím, jaké jsou postoje ostatních senátorů, ale vzhledem k tomu, jaký to vyvolalo humorný ohlas, si myslím, že se do toho nepustí. Ale nechci za ně hovořit, byla jsem mnohokrát překvapena.
Velmi si vážím stabilních vztahů, ale nemám potřebu artikulovat, že se lidé nesmí rozvést. Měli bychom spíše lidem vytvářet takové podmínky, aby mohli v důvěře žít, naplňovat své potřeby a být šťastní. K tomu ale opravdu nedospějeme udělováním cen. Je také důležité připomenout, že v Česku moc lidí nechodí do kostela, většinově nejsme nějakého vyznání. Češi považují za naprosto normální, že se někdo rozvede a založí druhou rodinu. Troufám si říct, že to pro naše lidi není téma.
Jste také členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů a Výboru pro vyrovnané zastoupení mužů a žen v politice a rozhodovacích pozicích, kde diskutujete o překážkách, kterým ženy při vstupu do politiky čelí. Jaké to jsou – a jak je efektivně odstranit?Mám k tomu v batohu příručku. (smích) Existuje i vládní strategie, jak bariéry odstraňovat. Je tam celkem patnáct tipů, jak politické strany mohou pomáhat ženám, aby se více angažovaly. Jedna z důležitých věcí je například sestavování kandidátek. Ne aby ženy byly jenom „kosmeticky“ někde dole, ale na volitelných místech.
Zejména muži politici říkají, že ženy nemají o politiku zájem. Já si to ale nemyslím. Jenom je potřeba jim trošku pomoct odstranit bariéry. Ty spočívají i v tom, že se ženy většinově starají o děti a o domácnost. Například jednání na půdě parlamentu by tak neměla trvat do 4 do rána. Mělo by být standardní, že se skončí tak, aby všichni poslanci a poslankyně, senátoři a senátorky mohli odjet v rozumnou dobu domů. Že to pánům nevadí, je jenom důkazem toho, že se prostě o rodinu nestarají. Zároveň nevěřím tomu, že ve 4 hodiny ráno se dokážeme dobře rozhodovat. To prostě není ani biologicky možné.
Po senátní schůzi je mi vždy příšerně, ale pak se zase napojím na svou – možná – bublinu, a to mi dodá energii, abych pokračovala. Jsem velmi vděčná, že mě sem lidé z Kladna a Prahy-západ chtěli. Pro mě je to závazek a budu v něm pokračovat. Pokud se nezblázním. (smích)
Měli bychom dbát i na kvalitu komunikace, protože ženy jsou opravdu mnohem víc vystaveny zesměšňování, přehlížení, není jim udělováno slovo – nejsme zahrnuty do mužských klubů, kde se dojednávají „ty věci“. A to opomíjím například sexistické narážky nebo to, že mužského kolegu představí všemi funkcemi, které má, a o ženě se řekne, že je to doprovod. Zažívají to i velmi významné ženy z ministerstev, náměstkyně. Předsedové výboru si nedají tu práci, nezjistí si, jak se daná žena jmenuje. Řeknou, že je to doprovod.
To všechno ženy od politiky odrazuje. Já se vlastně ani nedivím, že se jim do toho nechce. Prostředí politiky pro ženy moc přívětivé zatím není. Mohou si také říci, že to nemají zapotřebí, že je spousta jiných oblastí, ve kterých mohou být velmi užitečné – třeba v neziskových organizacích. Řeknou si, že jejich zdraví je pro ně přednější. Já také mohu dělat spoustu jiných věci, a až se budu rozhodovat o tom, jestli budu obhajovat mandát, tak všechno tohle zvážím. Stojí mi za to mé psychické zdraví?
V jednom z dřívějších rozhovorů jste říkala, že vám kolegové senátoři říkají Adélko. Platí to stále?Ten rozhovor opravdu hodně zarezonoval. Myslím, že kolegyně senátorky ví, o čem mluvím. Někteří kolegové mi za něj vynadali – někteří dokonce i sprostě. Nebudu říkat, kdo to byl, ale vyslechla jsem si, že jako žena nesahám manželkám senátorů ani po kotníky. Řekla bych, že je to hodně generační záležitost – někteří senátoři se cítí velice dotčeni, jiní k tomu přistupují s pochopením.
Myslím, že to pramení z nepochopení. Muži si vlastně mnohdy nedokážou představit, jak mohou být takové situace nepříjemné. Oceňuji ty politiky, kteří za mnou chodí a říkají: „Ale já opravdu nerozumím tomu, co řešíš.“ Snažím se jim to vysvětlovat, ale už jsem došla k tomu, že oni to ani úplně pochopit nemohou. Mužů je v politice 80 %, pro ně je to prostředí zcela jiné.
Některé ženy se politice raději vyhnou kvůli misogynii a kritice, která se politiků mužů mnohdy netýká. Vy sama jste to zažila na vlastní kůži, když jste si „dovolila“ odjet na týden pryč od svých dětí. Překvapilo vás, že i v roce 2022 existuje tento dvojí metr?Upřímně mě to překvapuje pořád. Jsem v politice dva roky a přišla jsem do ní z prostředí advokacie, které také není úplně příznivé pro mladé advokátky. Politika je ale ještě o něco horší.
Když sleduji kolegy politiky, jak dokážou být členy tolika různých organizací, kumulovat tolik funkcí, já bych to nezvládla. Ale zároveň mně někdo vyčítá, že nejsem s dětmi týden v kuse. Nerozumím tomu. Něco podobného zažívají ženy i mimo politiku. Stále se má za to, že žena by měla akorát všem dělat servis. A je hrozně těžké z toho vystoupit.
Pokud by se muži více zapojovali do péče o své vlastní děti a o domácnost, v konečném důsledku by bylo naplněno to, co si přeje pan Čunek – rozpadalo by se méně manželství. Myslím totiž, že právě nerovnosti uvnitř rodin budou příčinou rozvodů. Rodinám by prospělo, kdyby úkoly v domácnosti byly rovnoměrněji rozloženy mezi oba.
Co byste poradila političkám, které zažívají podobné útoky?Doporučuji jim scházet se s dalšími političkami a mluvit o tom, co je trápí. Ulevit si. Když je žena obklopena jenom muži, začne si být nejistá, jestli tedy opravdu není „hysterka“. Když se ale propojí více podobně zaměřených žen, vygeneruje to sílu. Utvrdí se, že jsou na svém místě, že mají právo promlouvat – že politika není výsadou mužů.
Mně také pomáhá, že mluvím se svými dětmi. Ptám se jich, jak si představují budoucnost, co si myslí o daných věcech. Hodně jsem s nimi mluvila i o nedávné události v Bratislavě. Mou desetiletou dceru to velmi zasáhlo, vůbec nedokázala pochopit, jak je něco takového možné. Všechny tyhle rozhovory mi dávají sílu, naději, že to má cenu. Byť jsem spolu s dalšími podobně smýšlejícími senátory a senátorkami zatím v tomto ohledu v menšině. Nerozumím tomu, jak je možné, že jsou senátoři tak zaměření proti queer komunitě. Myslím, že většina občanů to takto nemá. Já sama jsem katolička a myslím, že ani mezi věřícími není tolik lidí, kteří by trpěli nesnášenlivostí vůči queer komunitě.
„Mrzí mě, že se do Senátu dostaly především takové ženy, které si svoji kariéru postavily na tom, že ponižují jiné ženy,“ napsala jste na Twitter. Je vysoká politika podle vás plná včelích královen?Bohužel se to ženám stává. Je to ale důsledek toho, že je nás málo. Jsme pak do takového chování tlačeny. Myslím ale, že všechny političky by měly dbát na to, aby se jim to nedělo.
Nevím, jestli třeba paní senátorka Hamplová (Jana Zwyrtek Hamplová, pozn. red.) je včelí královna. Já ji beru jako ryzí populistku. Ty jsou mezi ženami, stejně jako mezi muži. Neměli bychom si dle mého myslet, že všechny ženy, které se dostanou do politiky, jsou citlivé osobnosti konající dobro. Myslím, že populistka je i paní senátorka Kovářová – u ní mě obzvlášť mrzí, že v podstatě popírá práva žen. Vnímám to trochu jako stockholmský syndrom. Vlastně je mi jí líto.
V létě jsme se poslanců a poslankyň ptali na to, jestli jsou feministé a feministky. Většina odpovědí se proti feminismu důrazně vymezovala. Myslíte, že by to v Senátu dopadlo podobně?Možná ještě hůř. To by mě hodně zajímalo! (smích)
Je podle vás tento odmítavý postoj vůči feminismu – nebo možná nepochopení jeho principů – důsledkem, že se ČR v oblasti rovnosti žen a mužů příliš neposouvá?Ona se trochu posouvá, ale velmi pomalu. Ostatní státy – včetně třeba Rumunska nebo Polska – na to dbají více. Dynamika jejich posunu je tak výrazně vyšší než u nás.
Možná že je to i apatií českých voličů vůči těmto tématům. Když se ptám svých kamarádek, které se o politiku příliš nezajímají, proč se nezajímají, říkají, že na kandidátních listinách nemají nikoho, kdo by reprezentoval jejich zájmy. To samé říkají i mladí lidé. Je to začarovaný kruh, který musíme postupnými změnami probourávat. Myslím, že političky ženy mohou být tou světlou nadějí. Hodně lidí mluví o Zuzaně Čaputové jako o velké naději pro nás i pro mě osobně. Naději, že lze politiku dělat i důvěryhodně.
Jak rozbít onen „patriarchální skanzen“, jak jste nazvala ČR v jednom z vašich článků?Byla bych ráda, aby si vláda přečetla strategii k rovnosti žen a mužů. Myslím, že každé ministerstvo by si z ní mělo něco vzít a snažit se o tzv. gender mainstreaming svých politik.
Mohlo by k tomu přispět i to, kdyby prezidentský post zastávala žena?Určitě ano, byť otevřeně nevyjadřuji nikomu podporu. Myslím, že by to rozhodně pomohlo, Slovensko je dobrý příklad.
