Pohádka Největší dar vstupuje do kin 1. prosince 2022. Stojí za návštěvu?
Předvánoční čas přináší zpravidla nálož pohádek. Všichni chceme tak nějakou vypnout a jenom se podívat na svoje oblíbené prince, princezny nebo děvečky a čeledíny, případně zabavit děti či mladší sourozence. Udělat dobrou pohádku je ale pořádně velká výzva. S tou se nyní rozhodly popasovat Daria Hrubá, Pavla Horňáková a Marta Santovjáková Gerlíková.
Proti nedávným dvěma pohádkám Princ Mamánek a Princezna zakletá v čase 2 je Největší dar možná skutečně tak trochu darem. Scenáristky Daria Hrubá a Pavla Horňáková společně s Martou Santovjákovou Gerlíkovou, která film společně s Hrubou režírovala, nejspíš neměly ambici udělat z pohádky evropské fantasy nebo inteligentní pohádku pro dospělé. Největší dar je pokusem udělat z vesnice na Valašsku milou pohádku s jednoduchou a omílanou myšlenkou, že smích je vlastně silnější než jakékoliv kouzlo.
Máme tu pohanské bohy, moudrou babičku, ustaranou maminku, vesnické děti, zlou „čarodějnici“ i trochu drzou, avšak dobrosrdečnou mladou vesnickou dívku. Do nekonfliktních základů ještě přidáme Boleslava Polívku, Chantal Poullain, Annu Polívkovou, Petra Čtvrtníčka, Pavla Nového nebo cameo Pavla Zedníčka a máme nedělní pohádku po Otázkách Václava Moravce jak vystřiženou.
Čím lidovější, tím lepší
Největší dar vypráví příběh malé Jaroslavy (Veronika Valíčková). Když byla ještě miminko, měla si pro ni přijít smrt (Petr Vančura). Bohyně Vesna (Sabina Rojková) ale stála na její straně, smrt vyplašila a babičce darovala náušnice, které budou Jarušku chránit. O těch se později dozvídá paní zimy a matka smrti Morena (Zuzana Slavíková). Dojde jí, že pokud by se jí podařilo Jarušce náušnice vzít, mohla by podobně jako Ledová královna uvrhnout do zimy celou vesnici, a vládnout tak po celý rok. To se jí ještě v první polovině filmu za pomoci trochu mamánkovského syna Smrťáka daří, a Vesna proto musí vymyslet, jak s pomocí boha Svarožice (Boleslav Polívka) a smíchu z hloubky srdce vrátit věci do pořádku.
Vesna si drží klasickou dikci z pořadů pro nejmenší, za niž by se nemusely stydět ani moderátorky Kouzelné školky v čele s Jitkou Molavcovou.
Hlavní a vlastně i jediná linka vypráví poměrně klasický pohádkový příběh, kdy jedna z postav musí někam dojít, aby napravila své chyby, a základní konflikt probíhá mezi jednou kladnou a jednou zápornou postavou. Není čas řešit hluboké psychologické vnitřní rozpory ani daleký společenský přesah. Největší dar chce prostě jen ukázat svět pohanských bohů, vesnických tradic a kouzla každodenního života.
Snímek tak navazuje na českou pohádkovou tradici, která v minulosti tkvěla především v předání poměrně jednoduché myšlenky, vycházela z jisté lidovosti a předávala tradice a moudrost z generace na generaci. Daria Hrubá svůj režisérský debut nechává co možná nejjednodušší.
Záchvaty smíchu připomínají situaci, kdy se zaměstnanec zplna hrdla směje šéfovým vtipům, ale hluboko uvnitř trpí.
Už od začátku je jasné, že Největší dar je čistě dětská záležitost. Animace přibližující slovanské bohy nás uvádí do děje společně s hlasem vypravěčky Vesny, která si drží klasickou dikci z pořadů pro nejmenší, za niž by se nemusely stydět ani moderátorky Kouzelné školky v čele s Jitkou Molavcovou. Mírně přehnané emoce se dále dostávají do projevu každé postavy. A někdy tak moc, že nejednoho rodiče začne svrbět ruka a bude velmi těžké televizi nepřepnout nebo si nezacpat uši.
U všech Radegastů, to je k popukání!
Podobného pocitu se nám dostává i při poslouchání vtipů z pohádky. Ty můžeme v Největším daru rozdělit do dvou hlavních kategorií. V první z nich si bohové střílí sami ze sebe, v druhé se strefují do ostatních náboženství. Bůh Veles (Martin Stránský) slyšel, že teď frčí jeden, který přeměnil vodu ve víno, a ptá se Radegasta (Pavel Nový), jestli by to nechtěl také zkusit. Radegast se ptá, proč by měl měnit slivovici ve víno a šibalsky pokyne číší. Morena místo „u všech hromů“ říká „u všech Radegastů“ (a pokaždé si odplivne) anebo si uleví „vem to Radegast“. Když někdo poznamená „bůh ví“, odpovídá se mu: „Který?“
Po každém jednotlivém fórku většinou následuje velmi hlasitý a intenzivní smích všech zúčastněných. Záchvaty smíchu připomínají situaci, kdy se zaměstnanec zplna hrdla směje šéfovým vtipům, ale hluboko uvnitř trpí. Rozumíme tomu, že propracované vtipy nemají být tím nejdůležitějším, co Největší dar přináší. Náboženská narážka nebo ubezpečení, že se pohádka odehrává na polyteistických základech, přichází ale téměř v každé druhé větě a také téměř v každé větě, kdy spolu mluví jednotliví bohové. Nijak to nevylepšuje ani Chantal Poullain, jejíž postava je přísnou učitelkou tance, která je „konzervovaná, nesnáší flinty a netoleruje žádnou abstinenci na svých hodinách“.
Hledá se vysvětlení, zn. spěchá
Hodnotit chytrost vtipu pohádky pro pravděpodobně nejmenší publikum se ale nehodí, a mnoho z nich je navíc konstrukčně vydařených. Otázka „co ten tady dělá“, kterou míří jedna z postav na Zedníčkovo cameo, pobaví a je zapracovaná poměrně elegantně, bez zbytečného důrazu. K dobru Největšímu daru musíme přičíst také to, že se obejde bez zbytečných dvojsmyslů nebo sexistických vtipů, které můžeme pozorovat třeba v Andělovi Páně.
Kouzla a mechanismy, které fungovaly v jedné scéně, v další nefungují.
Přestože samotné vtipy hodnotit tak úplně nechceme, jejich všudypřítomnost pohádce poměrně škodí. Dost často se navíc věci v Největším daru dějí jenom proto, aby nějaký vtípek (případně lidová moudrost) mohl vůbec padnout, ale žádnou jinou logiku nemají. Samotné postavy jako by si to uvědomovaly, a tak vždy, než cokoliv udělají, musí své plány i motivaci předem vysvětlit. Tedy všechny postavy kromě Jarušky, jejíž jednání není nijak opodstatněné a bohužel ani často zpětně vysvětlené. Kvůli tomu vznikají logické přešlapy, které pak scénář zpětně dovysvětluje. Abychom věděli, že je krutá zima, připomene nám to film v každé zimní scéně, a aby bylo jasné, kdo je bůh čeho, každý z nich, když se objeví na scéně, odříká svoje CV.
Největší dar vlastně pořád něco vysvětluje, až to vypadá, že vysvětlení vlastně byla do scénáře implementována až zpětně. Kvůli tomu se nelze zbavit dojmu určité umělosti a „líného psaní“.
Oproti tomu ale zůstává nevysvětlený hlavní motiv filmu, že upřímný smích dokáže přemoci zlé kouzlo. Když se v druhé části, kdy už Morena uvrhla zemi do zimy, Jaruška zasměje, sníh vždycky trochu roztaje. Vlastně ne vždycky. Někdy. Občas. Sem tam? Těžko říct. Kouzla a mechanismy, které fungovaly v jedné scéně, v další nefungují. Když Morena v jednu chvíli skrze své kouzelné zrcadlo sleduje Vesnu a její souputnice, jednou je mluvit slyší, podruhé ne. Asi aby nevěděla, že smích její kouzlo přemůže. Když Veles v jeden moment vrátí čas, vrátí se jen v jedné části světa, jinde pokračuje dál. Morena se v jednu chvíli bezmocně diví, že její sníh taje, o scénu později ale dokáže mráz přičarovat zpět a ještě třeskutější.
Jednotlivé scény samy o sobě ale většinou fungují, když pomineme vtipy, které každou postavu vždy zaručeně doženou k slzám smíchu. Postava Smrťáka a motiv smrti jako takový vykreslují tvůrkyně s citlivostí a Petr Vančura ji ztvárnil skvěle. Interakce a škádlení mezi bohy a bohyněmi rovněž hezky vykreslují podstatu pohanského náboženství, které stejně jako to antické dává svému božstvu lidské vlastnosti.
Jako celek už ale film drží o poznání hůř. Každou scénu oddělují velkolepé záběry na panoramata Beskyd, které filmovou pohádku dostávají spíše do rovin béčkového seriálu, a celá zápletka trpí tak velkým množstvím logických chyb a zkratkovitostí, že se z pohádky vlastně úplně vytrácí.
Po psychedelickém tripu Prince Mamánka je hezké vidět citlivější přístup k nadpřirozenu. Bohužel ale Největší dar tak trochu působí, jako by se natočil během prodlouženého víkendu v Beskydech, a spíš než o film by mělo jít o „bojovku“ pro nejmenší zúčastněné. To bohužel nedokáží zachránit ani milé obsazení, ani příjemná jednoduchost a rezignace na trend dělat až příliš dospělé pohádky, a dokonce ani povedené písně Davida Stypky. Největší dar je bohužel dalším důkazem, že soudobé pohádky v Česku nepatří mezi nejlepší.
