Takové to šimrání po šíji, které pohybuje celým tělem, když v zimě čteme romány hororových autorů, zná většina z nás. Pavel Pavelka se tento pocit snaží zachytit ve svých obrazech s heslem: Atmosféra, ale bez děsu.
Minulý týden jsme se přesvědčili o tom, že když se řekne hororový obraz, může se jednat o umění opravdu děsivé, nejen husí kůži nahánějící. Odtud se také odvíjel náš nový přístup k tomuto uměleckému žánru; čekáme, že se budeme v nějakém bodě bát. Hned ale týden nato přicházíme ke zjištění, že přestože se malíř může nechat inspirovat hororovým autorem, nemusí chtít nutně děsit.
Důkaz ti přinášíme v profilu mladého malíře jménem Pavel Pavelka. Co je na něm zajímavého? Mimo skutečnost, že kreslí velmi zajímavé obrazy hlavně díky své vlastní píli a vůli, jelikož je samoukem, se též jedná o umělce, jenž se inspiruje povídkami a básněmi průkopníka moderního hororu H. P. Lovecrafta.
Jak ale on sám říká, spíše než samotný děs jej inspiruje příběh. Stínem pokrytý kontext, díky němuž je schopen s pomocí svých myšlenek a vlastní invence namalovat plátno hodné i větších výstav. Jednu z posledních měl v září, proto nebude od věci, když ti jeho práci odprezentujeme i v našem článku.
Umělce z jižních Čech jsme tu již měli, hororového malíře jsme tu také měli. Tento týden jsme to spojili všechno do jednoho. Pavel je pětadvacetiletý malíř pocházející z malebného kraje lesů, rybníků a tůní, což je samo o sobě inspirativní. Přidejme k tomu ještě temnou knižní předlohu „upravenou“ tak, aby mu seděla na plátně, a máme z toho úplně jiný svět.
Jak designér interiéru objevil kresbu
Pavelka nicméně nemusel být malířem. Jeho akademické kroky sice směřovaly k umění, ale jen okrajově. „Já jsem vždy rád něco tvořil už odmala. Rád jsem si kreslil, často jsem překresloval různé ilustrace z knížek, co byly doma,“ uvádí Pavel. „Když jsem byl na druhém stupni, tak mě hodně oslovily graffiti, ale reálně jsem se začal o výtvarnou tvorbu zajímat, až když jsem se dostal na střední školu,“ vypráví o Střední průmyslové škole ve Volyni, kterou vystudoval.
„Měli jsme tam základy kresby a malby a já jsem zjistil, že mě to strašně baví. Proto jsem si mimo povinnou tvorbu tvořil i pro sebe, zkoušel jsem prakticky všechno možné,“ vysvětluje objev vlastního uměleckého smyslu. Design interiéru, který tehdy studoval, šel poté stranou. „Nevěnuji se mu, protože jsem během studia zjistil, že pro to absolutně nemám vlohy,“ uvádí sebekriticky.
„Na škole všechna ta výuka kresby směřovala k tomu, abychom mohli něco navrhnout a vizualizovat. A já jsem zjistil, že mě baví ‚vizualizovat‘ věci, ale nábytek to nebyl. Daleko víc mě lákaly mé vlastní představy, různé výjevy, postavy a podobně,“ líčí nám své začátky. Přes kombinované techniky a digitální ilustraci se poté dostal k akrylu, když v roce 2015 namaloval svůj první obraz na plátno. Dle jeho slov mu to sedlo absolutně skvěle.
Přestože je malba jeho vášní, po střední škole nepokračoval v akademické kariéře, ačkoli jej lákala. „Nikdy jsem se k tomu neodhodlal, protože lidé, kteří studují na akademii, umí opravdu malovat,“ tvrdí. Prý se nejedná o přehnanou sebekritiku. „Já vím, kde mám své limity a co dokáži namalovat,“ dodává příklad.
„Jedna věc je malovat něco podle fotky. Občas, hlavně u figur, využívám ve své tvorbě reference a něco si upravím nebo úplně vymyslím, aby to vypadalo dobře, i když to není proporčně správně. Věc druhá je, že když před vámi stojí živý model a vy během několika hodin musíte zachytit jeho výraz, všechny proporce musí sedět. To já nedokážu,“ končí dovětkem, že má někdy problém malovat výraz v obličeji i z kvalitní fotografie.
Obraz jako film zastavený v čase
Absence kariéry akademického malíře jej však nezastavila. „Malováním se neživím, ale řekl bych, že je to daleko víc než koníček,“ půjčuje si klasickou markeťáckou frázi. „Asi to bude znít otřepaně, ale já tím žiju. Často během dne, i když nejsem zrovna u stojanu, trávím s obrazem v hlavě spoustu času. Jsem v něm,“ říká tajemně. Popisuje, že v momentě, kdy tvoří, vidí obraz jako film. Aby z něj zachytil jev, který chce mít na plátně, musí jej zastavit. „To je trochu problém,“ neskrývá.
První obraz, který namaloval, byl portrét E. A. Poea, dalšího velkého spisovatele a zakladatele hororového žánru. „Namaloval jsem jej akrylem na kus kartonu. Doufám, že už není nikde na internetu k dohledání,“ usmívá se. „Ale brzy potom jsem namaloval obraz s názvem Alchymista, který jsem zarámoval a dodnes ho vystavuji, aby byl vidět ten kontrast mezi tvorbou v úplných začátcích a tou současnou,“ nebojí se ukázat svůj pokrok.
Onen myšlenkový pochod, který dá vzniknout Pavelkovým obrazům, je, jak tvrdí, vždy promyšlený. Improvizovat moc neumí. „Než se přesunu k plátnu, musím mít vše rozvržené a rozkreslené. Často si obtížnější části obrazu vyzkouším v barvě někde bokem,“ nastiňuje.
„Ale co se týče toho samotného nápadu, většinou ten výjev uvidím najednou před očima hotový. Často to bývá dost nečekané; někdy, když usínám, nebo třeba i přes den během nějaké běžné činnosti. Snažím se si to vždy co nejdřív zakreslit a později to zkusím rozpracovat do formátu plátna,“ překvapuje nahodilostí.
Připouští však, že je hlava někdy dál než ruce a občas tápe. „Takže se nakonec stane, že i já musím občas trochu improvizovat a nějak to zakamuflovat. Na druhou stranu to také může dojít do bodu, že náčrt odložím a začnu se věnovat jinému obrazu,“ zná se.
Ať už je ale v jakémkoliv rozpoložení, jeho oblíbenou technikou je akryl na plátně. „Sedí mi na ní nejvíc ta jednoduchost, nic moc k tomu nepotřebuješ vědět. A když dodržuješ nějaká základní pravidla, která se z nějakých tutoriálů na YouTube rychle naučíš a v praxi vyzkoušíš, je to poměrně snadná věc,“ spojuje moderní dobu s moderní malbou. Existují ale i další pro něj zajímavé typy.
„V posledních týdnech experimentuji s olejomalbou,“ přiznává. Uvádí ale, že se jedná o složitější věc. Na rozdíl od akrylu jsou prý třeba znalosti. „Nezatracuji však ani jedno nebo druhé. Obě techniky mají něco do sebe. Některé věci se mi snáz dělají akrylem, jiné olejem,“ uvažuje racionálně.
Hororový příběh bez děsu
Už jsme zmiňovali Lovecrafta. Howard Phillips Lovecraft, americký literát, fascinuje moderní umělce zejména proto, že jeho příběhy umí zajímavě děsit. Pavel si z něj však bere to své a přetváří jej ve vlastní tvorbu, která neděsí. „Lidé, co znají literární předlohu, která mě inspirovala, a zároveň znají mé obrazy, vědí, o čem je řeč. Asi úplně nemám v povaze strašit jiné, i když rád straším sebe,“ záhadně odpovídá na otázku, proč dělal horor bez děsu.
„Temné příběhy mě přitahují, ale asi funguju jako nějaké pomyslné síto. Příběh zkonzumuji, něco se ve mně zachytí a zůstane a něco propadne. To, co zůstane, je základem pro obraz. Obecně mám rád na hororech tu atmosféru a neznámo, což dominuje v příbězích od Lovecrafta. A to bych rád aspoň trochu otiskl do svých obrazů,“ vysvětluje.
Zajímalo nás, jestli by nám některý z těch příběhů nemohl přiblížit. Pavelka nám v krátkosti odvyprávěl Hudbu Ericha Zanna. „Už jsem se jí inspiroval dvakrát a mám nápad na další dva obrazy. Děj je poměrně prostý, hlavní je právě atmosféra,“ tvrdí.
„Chudý student v nájemním bytě noc co noc slýchá hru na violu z podkrovního bytu nad sebou. A když je pak samotné hře přítomen, začnou se dít jisté věci. Proto má touhu vyhlédnout z jediného okna v místnosti. Místo noční Paříže ale uvidí právě něco, co není úplně snadné popsat. Vzápětí se zděsí a uprchne pryč z domu. A dům ani ulici už nikdy nenajde,“ zmiňuje, že je posledním detailem vždy fascinován.
Co se Lovecraftových povídek týče, nejraději má Barvu z kosmu, Slavnost a samozřejmě bájné Volání Cthulhu. Prý jej ale oslovila většina povídek, což se normálně nestává. „V hororovém žánru mám rád třeba Cliva Barkera, novým objevem pro mě je finský spisovatel Marko Hautala. Je však také spousta českých autorů, kteří se žánru věnují a jejichž tvorba je hodně na úrovni. Mimo žánr mám rád Maria Puza nebo Fredericka Forsytha,“ zasypává nás tipy pro knihomoly.
Pojali jsme lehké podezření, že jsme narazili na milovníka četby. „Oba rodiče čtou, takže už odmala jsem ke knihám měl pozitivní vztah,“ kontruje, „ale reálně mě ke čtení přivedly audioknihy, které jsme mimo jiné měli také doma.“ Oblíbené čtení ušima zabralo.
„Občas jsem si něco pustil u toho tvoření a zjistil jsem, že existuje i něco jiného než povinná školní četba. Pamatuji si, že mě v audiopodobě, někdy v sedmé třídě, úplně uchvátil Kmotr od Maria Puza. Zhruba od té doby aktivně čtu nebo poslouchám, v posledních letech spíš právě čtu,“ seznamuje nás s kořeny své četby.
Kdybych nečetl, maloval bych asi úplně jinak, možná vůbec…
Literatura je pro něj bránou do světa malířství. „Kdybych nečetl, maloval bych asi úplně jinak, možná vůbec…“ přemýšlí nahlas, když se jej ptáme na původ inspirace knihami, a ne například filmovými adaptacemi. Pohyblivé obrázky, vyjma toho, že kradou duše, také častokrát blokují představivost. „Pojmenoval jsi to správně, je tam malý prostor pro vlastní fantazii,“ přitakává.
„Když čtu ten samý příběh třeba po třech letech, představím si ho zase trochu jinak, a to je na tom to kouzelné,“ sděluje nám Pavel, že i právě proto má problém konkrétně s komiksy. „Je tam málo toho, co si můžu představit, popřípadě mi to podvědomě zasahuje do vlastní tvorby. A já nechci někoho kopírovat nebo vykrádat,“ rezolutně odmítá.
Další inspirace se následně odráží z reality, obvykle z architektury. „Často se stane, že v obraze, který maluji a jehož děj je situován třeba do Spojených států, se objeví typická česká chalupa nebo kostel, kolem kterého jsem několikrát projel autem,“ říká a dodává, že sám spisovatele, své dárce inspirace, obdivuje. „Popravdě nechápu, jak to ty lidi dokážou vymyslet a dostat na papír,“ směje se.
Pavel Pavelka zůstává u štětce a u toho nejspíš vydrží. S ním chce být a chce se s ním i vyvíjet, k čemuž se pojí sny. „Chtěl bych se s obrazy podívat do zahraničí,“ říká, jak on sám tvrdí, neskromně. „Rád bych jinak tvořil třeba obálky knih. To už se vlastně stalo, ale knihy zatím nevyšly,“ zmiňuje.
Prozatím vystavoval pouze v České republice. „Mám za sebou dvě velké výstavy, jednu z nich v září, které vždy mapovaly moji celkovou tvorbu. A pak několik menších, komornějších výstav,“ říká s tím, že se momentálně nic nového nechystá. „Ale hodlám pokračovat v současné tvorbě, protože inspirace mám hodně. Při mém tempu mám tak tři roky co malovat,“ slibuje svým obdivovatelům. Až bude dostatek materiálu, prý znovu nějakou vernisáž zorganizuje.
