Snímek Je mi ze sebe špatně vykresluje narcismus v jeho extrémní formě. Sonda do společnosti, života narcistů a tak trochu i do tvého nitra je v českých kinech od 16. února.
Po trošce pozornosti sem tam bažíme snad všichni. Uznání od ostatních nám udělá radost, obdiv nás potěší a někdy dokáže u srdíčka zahřát, i když nás někdo maličko polituje. Slyšet slova „je strašné, že se ti stalo něco tak hrozného“ je občas vítanou připomínkou, že nás v nepřátelském světě má aspoň někdo rád. Zároveň to může být právě ten škaredý svět, který nám touhu po pozornosti vtlouká do hlav a generace za generacemi odměňuje za sebestředné chování.
Jednu takovou dvojici sleduje snímek Je mi ze sebe špatně (v norském originále Syk Pike) režiséra Kristoffera Borgliho, balancující na hranici satirické komedie a vztahového dramatu, který do jisté míry odráží i prvky hororového subžánru „melt movies“ z osmdesátých let. Ve filmu, který do českých kin vstupuje 16. února (a dříve se objevil na festivalu Scandi), Borgli mapuje nejen toxický vztah narcistických zkrachovalců, ale i sobeckost podporující vlivy současnosti.
Antiromantický příběh zloděje a baristky
Signe (Kristine Kujath Thorp) a Thomas (Eirik Sæther) tvoří mladý, celkem obyčejný pár, kterému ale nechybí neobyčejné ambice. Ona pracuje v kavárně jako servírka, on se považuje za umělce. Bez ohledu na to, jak moc si racionalizuje mezinárodní přesah svého díla, jeho výstavy jsou především lokálního charakteru a tvoří je kousky ukradeného nábytku jiných designérů, aranžovaného do rozličných úhlů a promyšlených narativů upozorňujících na zlodějovu, pardon, umělcovu genialitu.
Spolu se ztracenou baristkou navštěvují večírky úspěšnějších přátel, ona na nich bez ostychu lže, přikrášluje si vlastní život a snaží se urvat si tolik pozornosti, kolik jen může. Její touha po místě ve středu vesmíru eskaluje během překvapivé nehody v práci. Jednoho dne do kavárny vběhla žena pokousaná psem a Signe bez váhání zavolala záchranku a pomohla zastavit krvácení, zatímco druhou rukou odháněla všechny, kteří se chtěli na záchraně života podílet (příběh následně vypráví tak, že nikdo jiný pomoci nechtěl).
O svém zážitku hovoří několik týdnů, až se jí v hlavě urodí nápad. Co kdyby jí k pozornosti pomohlo její vlastní zranění? Po pár neúspěšných pokusech, kdy nejdříve nepříliš promyšleně lže nebo se přímo snaží vyprovokovat psa k útoku, se na internetu dozví o ruském sedativu s vedlejšími účinky. Lék (který je vymyšlený pro účely filmu) má způsobovat netypické kožní onemocnění. Signe jej bez váhání objednává u svého dealera a sama si naordinuje přísnou kúru, během níž „silnější xanax“ zobe jako lentilky a následně padá do pasti své neuváženosti.
Agresivní vyrážka se objevuje, kromě ní ale přichází i únava, ztráty vědomí, krvácení i zvracení krve. V podstatě do konce filmu nutí Borgli ptát se diváky, kam až je pro vysněnou pozornost Signe ochotná zajít. A ukazuje se, že fakt daleko.
Ve vztahu jde hlavně o moje dobro
Na Je mi ze sebe špatně můžeme sledovat hned několik zajímavých linek. Tou první je vztah ústředního páru, který se ve svých narcistických smýšleních navzájem podporuje a zároveň spolu soupeří. Na večeři k zahájení Thomasovy výstavy je Signe tak nešťastná, že veškerou pozornost dostává její partner, až si vymyslí alergii na ořechy a následně spolyká pár soust z cizího talíře, jen aby mohla předstírat alergickou reakci. Trošku toho dramátku by jí snad mohlo pomoci.
Výpravy do říše představ pomáhají vykreslit protagonistku v takovém světle, abychom ji nemohli považovat ani za oběť, ani za padoucha.
Avšak Thomas chce ve chvíli, kdy se jeho partnerka předstíraně dusí, především dokončit svůj projev a ještě chvíli řečnit o svém „umču“. Hraná alergická reakce jej ale ve finále nevytočí zdaleka tolik jako fakt, že se okolo něj chvíli netočí večer. Proč by taky měla? Vždyť jí sám jen před okamžiky připomněl, že je narcistka, a dal najevo svou podporu.
S podobnými Thomasovými projevy „podpory“ se setkáme ještě několikrát. Nijak ho nerozruší Signino přání, aby jí při sexu líčil dlouhý zástup lidí na jejím pohřbu, ani to, když Signe na společných seancích u vína s přáteli shazuje význam jeho díla ve snaze naklonit konverzaci zpět k sobě. Jejich toxický vztah sotva něco zlomí.
Thomas nicméně ve filmu hraje až druhé housle a Borgli vykresluje narcismus na individuální úrovni především z pohledu Signe. Vznik narcismu bývá připisován míře pozornosti, která se jedinci v dětství dostává. Jednou z příčin může být její přemíra, kdy dítě vykreslujeme jako nejhodnější, nejskvělejší a nejschopnější, druhou je naopak nedostatek pozornosti, který jedince deptá.
Vysněný život a výpravy za zoufalstvím
V případě Signe přesně nevíme, co pomohlo narcismu k jeho projevům. Dá se ale odtušit, že je spíš zástupkyní druhé zmíněné varianty. Víme, že ji opustil otec a ukřivdila jí jedna z přítelkyň. Na několika cestách do jejích představ o vysněném životě vidíme, jak ani jeden z „padouchů“ není vpuštěn do smutečního sálu na pohřbu nebo jak se jí oba přišli omluvit do živého vysílání během televizního rozhovoru.
Výpravy do říše představ pomáhají vykreslit protagonistku v takovém světle, abychom ji nemohli považovat ani za oběť, ani za padoucha. V jedné z cest vidíme strach z toho, co se stane, až (nebo zda) se její lži provalí, v další zoufalou touhu se ke lžím přiznat a spirálu nepříjemných událostí ukončit.
Ani tato zoufalost ale nepřichází sama o sobě. Doprovází ji představa o tom, jak ji budou lidé opět litovat (a zároveň obdivovat) právě pro její narcismus. Ani v samotném závěru se moc dobře nedozvídáme, zda se Signe podařilo si svůj charakter uvědomit a začít na něm pracovat, nebo jestli se dostala do polohy, ve které je její život tak autenticky špatný (a tím pádem zajímavý), že se může konečně vykašlat na všechny lži a nechat se unášet proudem lítosti okolí.
Inkluze? Ano, ale odsud posud
K dokreslení pohledu na narcismus pomáhá samotná společensky satirická linka snímku. Signe se pro svou nemoc stává modelkou agentury zaměřující se na inkluzivitu. Ta je ale ve filmu podobně iluzorní jako v reálném světě.
Naprosto přesně si dokážeme vybavit byznysové společnosti, které hlásají do světa inkluzivitu, ovšem stále podmíněnou tabulkovými standardy.
Postava návrhářky při pohovoru popisuje, jak ji omrzela standardní mainstreamová krása a jak ji teď začíná hledat u lidí, kteří na první pohled její standardy nesplňují. Akorát že jak Signe, tak její kolegyně až na své „vady“ naplňují předpoklady katalogových modelek téměř dokonale. Signe je navíc populární jen do té chvíle, dokud se k vyrážce nepřidávají další vedlejší účinky léků – zmíněné vypadávání vlasů, krvácení nebo zvracení.
V tu chvíli na ni dokonale inkluzivní společnost začíná nahlížet s despektem a je to právě její hendikepovaná, ale stále krásná kolegyně, se kterou na place reklamní režisér flirtuje a jíž se pravděpodobně dostane více pozornosti. Zatímco se Signe více vzdaluje svému původnímu vzezření, vzdaluje se i její vysněný život. Psychologickou linku v interakcích mezi Signe a její novou zaměstnavatelkou střídá ta satirická, která jasně upozorňuje na společnost prostupující pokrytectví. Celá modelingová anabáze vrcholí momentem ultimátního egoismu a zmatku. Když jde do tuhého, je ochoten přivolat pomoc jen jediný člověk z celého širokého týmu kreativců.
Naprosto přesně si dokážeme vybavit byznysové společnosti, které hlásají do světa inkluzivitu, ovšem stále podmíněnou tabulkovými standardy. Úzké skupiny lidí si tak nárokují právo rozhodovat o tom, co je ještě krásné, co už není, a upozorňují, že i inkluzivita má své hranice (vykolíkované hlavně rostoucími čísly jejich zisku). Když pro vás kožní onemocnění na „objektivně krásné“ dívce není stejné jako na stárnoucí ženě s nadváhou, neohánějte se inkluzivitou, vzkazuje film společnostem.
Narcisti to mají snazší
Podobné reference a kritiku vidíme i ve scénách, kdy se Signe fotí na sociální sítě. Nelze si nevšimnout určité paralely s trendem Don't Judge Me Challenge z roku 2015, kdy se na první pohled krásné dívky na Instagramu natočily nejprve s make-upem, aby si jej později smyly a vystavily své nedostatky. Možná si ale budeš pamatovat až druhou fázi challenge, která probíhala ve zcela opačném sledu záběrů, kdy si lidé nejprve na obličeje malovali vyrážku, srostlé obočí nebo nosili umělé zkažené zuby, aby se následně natočili v „celé své kráse“.
Kromě Don't Judge Me Challenge ale vidíme i podobnost s jiným současným obsahem sociálních sítí, kde se lidé točí ve svých nejhorších chvílích, zčásti rovněž kvůli touze po pozornosti. Případně si můžeme vybavit emo posty pořezaných rukou, které se objevovaly především na začátku minulé dekády.
Film zcela zjevně klade i otázku, do jaké míry jsou špatní narcisté jako jedinci a do jaké míry nás do narcismu tlačí tlak na individualismus dneška. Ostatně i samotná Signe na jednom z večírků konstatuje, že narcismus je na současném pracovním trhu výhodou, a naprosto nikdo její tvrzení nerozporuje.
Kritika společnosti s poctivou dávkou humoru
Z výše popsaného lze nabýt dojmu, že Je mi ze sebe špatně je ryze temný a depresivní snímek, který nás donutí přemýšlet, jestli náhodou nejsme sami narcisti, jestli jimi nejsou naši přátelé, vyprávějící nepříjemné zážitky z dovolené, a jestli vlastně nejsme tak trochu narcisté úplně všichni už kvůli tomu, v jaké společnosti žijeme. Takový dojem je ale pravdivý jen zčásti.
Hlavní postavy, přestože je dokážeme pochopit, jsou tak nesympatické, že se jejich vyhroceným absurdním životním situacím rádi zasmějeme.
Kromě kritické roviny je totiž Je mi ze sebe špatně i velmi příjemná komedie pro všechny se smyslem pro trochu odvážný černý humor. Absurdní situace u večeře, kde vystresovaný číšník očkem opatrně nahlíží do talíře předstírané alergičky, pohled na pokuřující Signe v masce, zkoumání zvratků jedné z účastnic alternativní terapie a dialogy do sebe zahleděného páru jsou jednoduše vtipné a v každé nepříjemné situaci (a že je jich ve filmu jako spolykaných ruských prášků) se najde minimálně jedna chvíle pro zasmání.
Sledování postupného rozkladu Signina zevnějšku připomíná legendární melt movies jako Body Melt (1993), Street Trash (1987) nebo Mouchu (1986) a vzpomínka na slavné kultovky zahřeje. Borgliho dokumentární background pomůže nahlédnout do nitra postav a jejich prožitků, aniž by jejich osud musel scénář přímo líčit, čemuž pomáhají také bezchybná kamera a svěží střih, který nerušeně přechází mezi reálným i snovým životem. Oko potěší i výprava a kostýmy či výběr lokací, jednotlivé složky filmu se zkrátka schází v perfektním rytmu a dokáží tě vtáhnout do příběhu.
Hlavní postavy, přestože je dokážeme pochopit, jsou tak nesympatické, že se jejich vyhroceným absurdním životním situacím rádi zasmějeme. Vedlejší figury také nejsou jen do počtu, ale jednou větou, gestem nebo i pomocí kostýmu vytvářejí plnohodnoté charaktery.
Všechno nové tě může zabít. Jak se horory dívají na umělou inteligenci?
13. ledna 2023 11:00
Je mi ze sebe špatně rozhodně není film pro každého, ale dokáže dojmout, rozesmát a donutit alespoň ke špetce zamyšlení nad egocentrickou společností, stejně jako potěšit fanynky a fanoušky severské kinematografie. Téma i postavy dokáží délku hodiny a půl utáhnout „levou zadní“. Film tě rozhodně nestihne začít nudit. Navíc v době posedlé imagí je do sebe zahleděná antiromantická komedie něčím, co si se špetkou škodolibosti a zlomyslnosti nejspíš i rád*a vychutnáš.
Režie: Kristoffer Borgli
Scénář: Kristoffer Borgli
Kamera: Benjamin Loeb
Hrají: Kristine Kujath Thorp, Eirik Sæther, Anders Danielsen Lie, Henrik Mestad, Andrea Bræin Hovig, Seda Witt, Sarah Francesca Brænne
