O tom, jestli je lepší Marvel nebo DC Comics, se dá nekonečně dlouho debatovat. Oba giganti spolu bojují o pozornost i peníze přes šest dekád. V nekonečné válce o popularitu se přetahují nejen o fanoušky, ale i o samotné tvůrce. Kdo epickou bitvu vyhraje?
Přeprala by Captain Marvel Supermana, je rychlejší Quick Silver nebo Flash a vyhrál by Batman jako zkušenější bojovník s výcvikem ninjů nad Iron Manem, který na druhou stranu většinou dominuje v používání nových a lepších technologií?
Podobných námětů na dlouhé zimní debaty s kamarády bychom mohli vymyslet ještě dlouhou řadu a každý z nich by vydal klidně na samostatný článek. A žádný by se nedobral jednoznačné odpovědi. Stejně tak nemůžeme přesně říct, jestli a proč je lepší DC Comics nebo Marvel.
Konflikt těchto značek je přitom pověstný a vleče se už několik desítek let. Vnímáme ho na poli boje o pozornost, tržby a popularitu a všimnout si ho lze i v podobě hádek mezi fanoušky a fanynkami obou táborů, kteří na svého oblíbeného superhrdinu nebo superhrdinku nedají dopustit.
Ale jak jsme se vlastně dostali až do situace, kdy proti sobě stojí na jedné straně Ben Affleck, Gal Gadot a Dwayne Johnson a na druhé Robert Downey, Tom Holland nebo Scarlett Johansson (ne nutně v této kombinaci)? Je to jen prosté soutěžení, nebo praktiky obou stran překročily hranice přijatelného? Abychom se dobrali aspoň náznaku pravdy, musíme se podívat do historie plné krádeží, zesměšňování a pomluv.
Než si Superman oblékl legíny
Komiksy, tak jak je teď nejvíc známe (a jak je také nejvíc konzumujeme), původně nevznikly jako krátké hrdinské eposy se svalnatými hrdiny v elasťácích. Pokud přeskočíme prastaré umění pravěkých lidí a prvních civilizací, dostaneme se ke jménu Rodolphe Töpffer. Švýcarskému umělci se obvykle připisuje „vynález“ takzvaných komiksových stripů, velmi krátkých, obvykle vtipných obrázkových sekvencí v novinách, s prvním publikovaným dílem ve třicátých letech devatenáctého století.
Kniha s kompilacemi tehdejších stripů The Yellow Kid in McFadden's Flats (postava Yellow Kid byla mimochodem předmětem jiné obchodní války dvou mediálních gigantů) pak vyšla v USA v roce 1897 a považuje se za historicky první publikaci, která na obálce nesla označení „komiksová kniha“.
O dvacet let později se mohli Američané v novinách potkat s Mickeym Mousem, který už tehdy působil jako určitý předvoj superhrdinů v klasickém pojetí. Naprostá revoluce nastala, když Jerry Siegel a Joe Shuster dostali po několika letech šanci publikovat komiks o mimozemském miminku, které vyrostlo na Zemi. A asi už tušíš, že řeč není o nikom jiném než o prvním Supermanovi z roku 1938. Od jeho přistání v USA počítáme období, které označujeme za zlatou éru komiksů.
Modro-červeného Clarka Kenta najednou milovali všichni. Čtenáře a čtenářky naprosto nadchl koncept příběhu kombinující klasický novinový komiks, paperbackové romány s postavou zjednodušeného detektiva a stále populárnější žánr sci-fi. Superman byl klasický detektiv, řešící často běžné zločiny, a i přes všechnu svou nadpřirozenou sílu byl tak nějak „lidský“. A není divu, že si po jeho masivním úspěchu chtěly rozličné tvůrčí týmy ukousnout aspoň trochu úspěchu pro svého vlastního superhrdinu. Netřeba dodávat, že většina z nich skončila v zapomnění, a pokud bychom ti teď řekli jména jako Stardust the Super-Wizard (R. I. P. 1941), asi na nás hodíš nechápavý pohled.
Někteří z hrdinů se ale chytli a dodneška tady máme Zorrem inspirovaného Batmana, Green Lanterna nebo Wonder Woman, byť i oni museli na svou chvilku slávy čekat poměrně dlouhou dobu. Jedním z úspěšných hrdinů v prodejích byl tehdy Captain Marvel (ten od DC), který se později změnil v Shazama, avšak ani ten popkulturní dopad Supermana nepřekonal.
10 věcí, které musí Marvel změnit v roce 2024, abychom si ho zase zamilovali
8. ledna 2024 12:00
Komiksy, v nichž vystupoval, četl každý a všemocný hrdina si vysloužil i vlastní rozhlasový seriál, který nakonec stál i za vznikem kryptonitu, aby si jeho představitel Bud Collyer mohl dovolit trochu volna. Ano, až tak populární jeho postava byla. A do padesátých let ve své popularitě nezaznamenala takovou konkurenci, která by ji mohla ohrozit. Všechno se změnilo s příchodem člověka, kterého možná znáš jako DJe ve striptýzovém klubu, zachránce tety May ze Spider-Mana 2 nebo staříka, zpochybňujícího existenci superhrdinů v New Yorku.
Stan Lee a ničitel bolševiků
Vstup Stana Leeho a Jacka Kirbyho do světa komiksového průmyslu se dá považovat za další revoluci na poli komiksu, speciálně pokud se bavíme o superhrdinech. Po zlaté éře komiksu bylo třeba odrazit momentální náladu ve společnosti. Tu v padesátých letech kromě západní nenávisti ke komunistům, která dala vzniknout „ničiteli bolševiků“ Captainu Americovi, zrovna fascinovala poválečná první fáze dobývání vesmíru.
I v obrázkových příbězích se tak začalo objevovat víc mimozemských bytostí, jejich popularitu ale opět DC zvládlo zašlapat do země, a to s příběhem, kde se za spravedlnost a mír začalo bít víc a víc lidí. V šedesátých letech tak dostáváme první verzi Justice League.
Lee a Kirby se v tu chvíli správně odklonili od klasického pojetí superhrdinů a vytvořili Fantastickou čtyřku – skupinu zmutovaných vědců bojujících proti mimozemským hrozbám. Tehdy se hra poprvé otočila ve prospěch Marvelu – vydavatelství, které svůj název z Timely Publications a Atlas Comics získalo v roce 1961. O dva roky později přichází hit tehdejší mladé generace, méně detektivní a více populární Avengers. Superhrdinové Marvelu se stali populárnějšími než DC a stejně tak přátelský Stan Lee pomáhal nakladatelství k oblíbenosti.
Tedy přátelský jak ke komu. V komiksech Marvelu se pravidelně objevovaly pamflety na adresu DC, které podle Stana „uráželo“ inteligenci svých čtenářů. Tvůrci Spider-Mana dokonce chodily naštvané dopisy od fanoušků konkurence, aby se do nich přestal navážet. Vše vyvrcholilo anketou o tom, jestli má podobné jízlivé poznámky ventilovat i nadále.
Válka začíná, umělci se kradou
Válečná sekera tak nebyla vykopána, ale vůbec poprvé sestavena. Kvůli arogantním projevům Stana Leeho nejen navenek, ale i uvnitř Marvelu postupně DC přebralo některé jeho významné zaměstnance. Pro Detective Comics začal pracovat Jack Kirby, který se na úspěchu Marvelu podílel přinejmenším stejnou měrou jako Lee. Kirby psal zápletky, dialogy a dělal celou přípravnou práci svému v současnosti výrazně známějšímu kolegovi. Za podivných okolností konvertoval i Steve Ditko, spoluautor postavy Spider-Mana a Doctora Strange.
Kirby dostal v DC absolutní svobodu a vytvořil řadu mytologicky laděných komiksů do té doby, než se v polovině sedmdesátých let (hádáš správně) vrátil zase k Marvelu. Tam zase vznikly nové komiksy s Captainem Americou a The Ethernals, než se Kirby (opět správně) znovu vrátil k DC v osmdesátých letech.
Jack Kirby ale nebyl žádnou výjimkou. Mnoho tvůrců různě přecházelo z jedné společnosti do druhé. V té první nabrali zkušenosti, podíleli se na „dělnických pracích“ a naučili se know-how, které jim následně pomohlo k získání vedoucí pozice v druhém nakladatelství. Po explozi komiksů s X-Men najalo DC tvůrce z marvelovského tábora, aby vytvořili Teen Titans, po Secret Wars ze strany Marvelu přišlo s Crisis on Infinite Earths, které jeho vesmír přiblížily více tomu od Marvelu. Komiksy jako Hawk and Dove zase donutily Marvel „ukrást“ lidi z DC, aby osvěžili Spider-Mana. A aby toho nebylo málo, nastoupily do hry také filmy.
DC ovládá stříbrná plátna
DC se spojilo s Warner Bros. a vytvořilo hned řadu lepších nebo horších snímků se svými oblíbenými postavami. Vzniká známý Superman z roku 1978, následně i Batman s Michaelem Keatonem, Valem Kilmerem a (bohužel, pozn. red.) i s Georgem Clooneym. Marvel oproti tomu zaostává. Jasně, v televizi se objevují animáky, ale plátna jasně ovládá DC. Když pomineme Spider-Mana od Sama Reimiho, případně prvního Iron Mana nebo X-Men, netěší se marvelovské filmy zdaleka takové popularitě.
Ve srovnání například s Burtonovým Batmanem je těžké si vzpomenout na Fantastickou čtyřku nebo nedej bože na Daredevila s Benem Affleckem, na kterého se dokonce objevují negativní reference v populární Teorii velkého třesku. Daleko víc budeme mít v povědomí Nolanovu trilogii Temný rytíř nebo právě sérii filmů se Supermanem.
V roce 2009 ale Marvel přechází pod Disney a je v podstatě jasné, že válka bude pokračovat ještě hodně dlouho. Podobně jako v osmdesátých letech bojovala studia o tvůrce, s nástupem filmových adaptací do sebe „rýpají“ migrací herců. Batman Keaton je Vulture v prvním Spider-Manovi s Tomem Hollandem, Ryan Reynolds se z neúspěšného Green Lanterna stává Deadpoolem, který si ze špatného kariérního rozhodnutí svého představitele dokonce utahuje přímo na plátně. No, a Ben Affleck se ze slepého advokáta mění v miliardáře Bruce Wayna. Po úspěchu Avengers přichází DC s Justice League, Marvel postupně buduje druhou, třetí až x-tou fázi svého univerza.
Detective Comics mezitím staví do čela své alternativy propojených vesmírů Jamese Gunna, který nedávno na Twitteru oznámil plány studia do budoucna (pravděpodobně ne náhodou nápadně kopírující vývoj MCU). A ani v případě tohoto rozhodnutí se jednoduše nejde ubránit úsměvu. S přihlédnutím k tomu, že Gunn stojí například za The Guardians of Galaxy Marvelu, bije paralela s „kradením“ umělců z osmdesátých let do očí. Přítomnost Michaela Keatona jako obnoveného Batmana v nadcházejícím filmu o Flashovi je po návratu Tobeyho Maguira a Andrewa Garfielda jako Spider-Mana v No Way Home snad už jen třešničkou na dortu.
Válka za hodně peněz i zábavy
Je ještě brzy soudit, jak dopadne snaha DC vyrovnat se slávě Marvelu z posledních let. Z filmového hlediska má totiž svět Stana Leeho ještě pořádný náskok. V období od roku 1952 do roku 2020 utržil nejvýdělečnější Avengers: Endgame na domácím trhu přes 850 milionů, zatímco vedoucí Wonder Woman od DC vydělala jen asi polovinu. A to přestože DC vyprodukovalo snímků více.
Oproti sedmdesátým a osmdesátým letům nyní DC ovládá spíš animované filmy než ty hrané, ale obecně jsou díla od Marvelu, držící se efektního akčního a sci-fi zpracování, přijímaná s větší fanouškovskou vděčností. Pokud se podíváme na nejvýdělečnější režiséry, v top desítce má Marvel také vyšší zastoupení, s výraznou ztrátou je ale na druhém místě Christopher Nolan – který studiu vydělával ještě před oficiálním nástupem MCU.
Tak jako tak je ale při pohledu na tržby i na popularitu vhodné říct, že se obě studia dočkávají ohromného úspěchu a ze zábavy pro skupinu nerdů a geeků se jim podařilo vrátit superhrdiny do mainstreamu a zdá se, že určitá zlatá éra komiksových hrdinů a hrdinek panuje i dnes, i když se s každou další fází marvelovského vesmíru dostává do ústupu.
Válka mezi oběma titány tak panuje už přes šedesát let v extrémní podobě a sedmdesát let v té umírněnější. Za tu dobu jsme se dočkali řady všelijakých vzestupů, pádů, oživených superhrdinů nebo cross-overů. Těžko říct, jestli se DC podaří obnovit dřívější vládu nad stříbrným plátnem nebo zda ovládne např. virtuální realitu ještě před svým konkurentem. Stejně tak nemůžeme odpovědět, kdo tento souboj titánů vlastně dlouhodobě vyhrává.
Jisté je jen to, že bude pokračovat i nadále a bude se tak dít především za doprovodu velkých útrat a snad ještě větší radosti fanoušků jednoho nebo druhého tábora. A pravděpodobně i v pozadí vášnivých debat o tom, jestli by Thor přepral Supermana.
