Struktura DNA, první počítače, stolní hra Monopoly, skleníkový efekt i stěrače. To všechno objevily či vynalezly ženy, uznání se jim ale nikdy nedostalo.
Jev, kdy se průkopnické objevy, vynálezy a myšlenky žen zametají pod koberec a posměšně se na ně ukazuje prstem, aby je posléze v bleděmodrém mohli vydávat muži za své, popsala americká historička Margaret Rossiter jako „Matildin efekt“. Pojmenování získal po sufražetce Matildě J. Gage, která na konci devatenáctého století jev sama zažila i artikulovala.
„Přestože vědecké vzdělání ženy bylo hrubě zanedbáváno, některé z nejvýznamnějších vynálezů světa jsou její zásluhou,“ napsala Gage v dnes již kultovním článku. Zapomenutých Matild, které přepsaly dějiny, je nespočet. Přinášíme ti příběhy významných vědkyní, jejichž vynálezy či objevy jim ukradli mužští kolegové. Je to ale, bohužel, jen špička ledovce.
Rosalind Franklin: struktura DNA
Rosalind Franklin se narodila 25. července 1920 v Londýně do bohaté židovské rodiny, která ji vedla ke vzdělání. V 18 letech se proto zapsala na Newnham Women's College na univerzitě v Cambridge, kde studovala fyziku a chemii. Po absolvování studia odešla pracovat do Britské asociace pro výzkum využití uhlí, kde rovněž vypracovala doktorskou práci o pórovitosti uhlí, která si vysloužila uznání napříč akademickou obcí.
Po druhé světové válce se Franklin přestěhovala do Paříže, kde se zdokonalovala v rentgenové krystalografii. Po čtyřech letech se vrátila do Londýna a přijala práci na King's College, kde posléze začala se svým kolegou Mauricem Wilkinsem pracovat na nalezení struktury DNA. Ideální spolupráce to ale nebyla, nedokázali se totiž na ničem shodnout a neustále se hádali. Aby tak vůbec byli schopni pracovat, raději se jeden druhému vyhýbali.
Svá zjištění prezentovala výzkumnice na přednášce v King's College. Té se – překvapení! – zúčastnil i James Watson.
Zatímco práce o samotě Rosalindě nevadila, Maurice ji úplně nezvládal. I proto se vydal hledat společnost do jiné laboratoře, kde pracovali jeho známí Francis Crick a James Watson na sestavení modelu molekuly DNA. Z tohoto kamarádšoftu bohužel nevzešlo pro Rosalindu nic dobrého – byť o tajném docházení do konkurenční laboratoře neměla ani tušení.
Na scénu totiž přichází tzv. „fotografie 51“ – tedy snímek, který bývá označován za „nejdůležitější fotografii všech dob“. Tento rentgenový difrakční snímek molekuly DNA, na kterém je zřetelná šroubovice, pořídila Franklin ve spolupráci se studentem Raymondem Goslingem. Svá zjištění prezentovala výzkumnice na přednášce v King's College. Té se – překvapení! – zúčastnil i James Watson. Přestože se dušoval, že na přednášce nedával pozor, později vyšlo najevo, že Wilkins sdílel s dvojicí dosud nepublikovaná data včetně této fotografie.
Právě „fotografie 51“ byla tím posledním vodítkem, které umožnilo mužské trojici dát si 1 a 1 dohromady a pochopit, že DNA je dvojitá šroubovice. V roce 1962 byla Jamesi Watsonovi, Francisi Crickovi a Maurici Wilkinsovi udělena Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství za vyřešení struktury DNA, čtyři roky poté, co Franklin zemřela na rakovinu vaječníků. Její přínos čeká na docenění dodnes.
Počítače & algoritmy: zase ženy!
Kdo bývá nejčastěji uváděn v učebnicích jako vynálezce elektronkového počítače? Mužská inženýrská dvojice J. Presper Eckert a John W. Mauchly. Je to tak správně? Ne tak úplně.
Počítač ENIAC (Electronic Numerical Integrator and Computer) byl v roce 1945 sestrojen za účelem zvýšení přesnosti amerického dělostřelectva během druhé světové války. Eckert a Mauchly sice sestrojili hardware, ale nebyli jedinými, které bychom si měli pamatovat za jejich přínosy. V „zákulisí“ se, jak už to tak bývá, skrývaly ženy. Konkrétně se jednalo o Jean Bartik, Kathleen Antonelli, Marlyn Meltzer, Betty Holberton, Frances Spence a Ruth Teitelbaum. Právě ony počítač naprogramovaly tak, aby dokázal vypočítat trajektorie dělostřelectva během několika sekund.
„Eckert a Mauchly slíbili americké armádě, že ENIAC dokáže vypočítat trajektorie dělostřelectva během několika sekund namísto hodin potřebných k ručním výpočtům. Ale poté, co sestrojili počítač o výšce 2,5 metru a délce 24 metrů, se jim ho nepodařilo zprovoznit. Z přibližně stovky lidí, které pracovali pro americkou armádu během druhé světové války, bylo vybráno šest žen, které pro počítač napsaly program pro rovnice diferenciálního počtu. Bylo to těžké, protože program byl složitý, paměť byla velmi omezená a přímé programovací rozhraní, které spojovalo programátorky s počítačem ENIAC, bylo obtížné na používání. Ženy však uspěly,“ popsala výzkumnice Kathy Kleiman.
Za pivo lidstvo vděčí ženám. V pivovarnictví dominovaly po celá staletí
4. října 2022 6:00
Zatímco trajektoriální program měl velký úspěch, přínos žen nebyl po dlouhá desetiletí doceněn. A to přesto, že šestice pokračovala v práci pro americkou armádu i po válce. Pomáhaly naprogramovat ENIAC tak, aby si rychle zvládl poradit s problémy, jejichž ruční řešení by trvalo 100 let. Učily rovněž další generaci programátorů a programátorek, z nichž někteří vytvořili základy moderního programování. Ale překvapení – i za tím původním stojí žena!
Za první počítačovou programátorku totiž bývá označována anglická matematička a dcera básníka lorda Byrona Ada Lovelace. Právě ona v 19. století napsala první algoritmus pro stroj. Její láska k matematice a mechanice se projevovala už v dětství a plně se rozvinula poté, co se seznámila s „otcem počítače“ Charlesem Babbagem. Ada byla jeho nápady tak unesená, že s Charlesem dlouhé roky vedla korespondenci o matematických myšlenkách.
Jak upozorňuje portál MPG, v roce 1848 matematička přeložila do angličtiny jeho článek o analytickém motoru, přičemž k textu přiložila i své poznámky – ty ale byly nakonec třikrát delší než samotný přepis. V dnes již slavném zápisku „G“ Lovelace rovněž přidává popis výpočtu Bernoulliho čísel pomocí Babbageova stroje krok za krokem. První algoritmus je na světě.
Přibližně sto let předtím, než Konrad Zuse navrhl první programovatelný počítač, napsala Ada Lovelace ve 40. letech 19. století první počítačový program na světě. Z dnešního pohledu je její práce vizionářská. – A. Siffert
„Za jejího života její vědecký přínos téměř nevzbudil pozornost. Význam jejích poznámek byl uznán až ve 20. století, s nástupem počítačového věku. Dnes je světoznámá, mimo jiné i proto, že v 70. letech 20. století po ní byl pojmenován počítačový jazyk ADA. Pro své úspěchy je právem označována za průkopnici moderní informatiky,“ přiblížila práci Ady Lovelace matematička Anna Siffert.
Lizzie Magie: Monopoly
Herečka, spisovatelka, básnířka, feministka, držitelka několika patentů – a také vynálezkyně nejpopulárnější stolní hry na světě, Monopoly. To byla Lizzie Magie.
Semínko o hře do Lizzie zasadila kniha Pokrok a chudoba, kterou v roce 1879 napsal sociální teoretik a ekonom Henrym George. Jeho teorie zjednodušeně říkala, že jednotlivci by měli vlastnit 100 % toho, co vyrobili nebo vytvořili, ale příroda, zejména půda, by měla patřit všem.
Myšlenka ji uchvátila a roku 1903 dala vzniknout hře The Landlord's Game, kterou si nechala patentovat. Hru navrhla jako protest proti velkým americkým monopolistům své doby, jako byli Andrew Carnegie nebo John D. Rockefeller. The Landlord's Game měla dvě sady pravidel: antimonopolní, v níž byli všichni odměňováni při vzniku bohatství, a monopolistickou, v níž bylo cílem ovládat trh – tedy soupeře. Pravidla tak měla připomínat, že první sada je tou jedinou morální.
„Mohla by se klidně jmenovat ‚Hra o život‘, protože obsahuje všechny prvky úspěchu a neúspěchu ve skutečném světě a jejím cílem je totéž, co se zdá být cílem lidského rodu obecně, tj. hromadění bohatství,“ popsala Magie. A opravdu, hra zrcadlí život. Především život žen, které vynalezly něco nebývalého. Hru si totiž jednoho dne zahrál jistý Charles Darrow. A jak jinak by mohla skončit, než tím, že 31. prosince 1935 obdržel patent na hru, kterou dnes známe jako Monopoly. Ajaj, Charlesi, tvoje figurka vstoupila na políčko „jdi do vězení“.
Nettie Stevens: pohlavní chromozomy
I za objevem pohlavních chromozomů stála žena. Ani jí se ale nedostalo zásluh. Proč? Neměla ty správné.
Rodačka z amerického Vermontu Nettie Stevens pracovala nejprve jako učitelka a knihovnice. Toužila ale po vzdělání. Když si tak našetřila dostatek peněz, nastoupila na Stanfordovu univerzitu, kde získala bakalářský a posléze i magisterský titul. Až ve svých 39 letech začala Stevens pracovat jako vědecká pracovnice, přičemž nejvíce se zajímala o proces určování pohlaví.
Při studiu moučných červů zjistila, že buňky samiček mají 20 velkých chromozomů. Sameček měl také 20 chromozomů, ale dvacátý byl výrazně menší než ostatních 19 (označení chromozomů X a Y se ustálilo později, pozn. red.). Došla k závěru, že pohlaví se dědí jako chromozomální faktor a že samci určují pohlaví potomků. „Shodou okolností“ se ale stejnému tématu ve stejné době začal věnovat i její kolega E. B. Wilson.
Wilsonova práce byla ovšem publikována dříve, a jelikož měl jako významný biolog (a muž) vyšší reputaci, je to on, komu je objev častěji připisován. Jak ale upozorňuje vědec Stephen G. Brush, Wilson pravděpodobně dospěl ke svému závěru o determinaci pohlaví až poté, co se seznámil s výsledky Nettie Stevens. Odbornice a odborníci se rovněž shodují, že její závěry byly přesnější.
Mary Anderson: stěrače
Přestože dnes už si jízdu autem v deštivém počasí bez stěračů neumíme představit, o ženě, která se o tento vynález zasloužila, se ve školách nedozvíme.
Jednoho mrazivého dne roku 1903 se rodačka z Birminghamu v Alabamě Mary Anderson vydala trolejbusem na výlet do New Yorku. Po cestě se dívala z okénka a snažila se zachytit všechny pamětihodnosti a krásná místa, která pro ni byla nová. Marně. Přes zasněžená okna nebylo vidět zhola nic.
Potíže s viditelností přitom měl i samotný řidič – každých pár minut se musel protáhnout okénkem a sníh z čelního skla smést. Nejen že to bylo nebezpečné, ale rovněž to způsobovalo zpoždění. V roce 1903 to ale nebylo nic zvláštního, takhle se prostě řídilo a každý to akceptoval. Mary se ale v hlavě zrodil úžasný nápad: co kdyby na čelním skle byly umístěny „něco jako“ stěrače, a řidiče by tak v jízdě neohrožovalo chmurné počasí? A dokonce by je mohl ovládat z tepla vozu!
Jakmile Mary Anderson přijela zpět domů ze svého výletu – ze kterého žal nic neviděla –, sedla ke stolu a vypracovala plán na kyvné rameno s gumovou lopatkou. Historicky první funkční stěrače byly na světě. Řidič měl podle jejího plánku ve voze k dispozici páčku, pomocí které odpružené rameno s gumovou čepelí ovládal. Ještě týž rok v červnu si Anderson požádala o patent na svůj vynález a v listopadu jej získala.
Za svůj vynález se ale Mary Anderson nedostalo pochvaly, nýbrž posměchu. Nikdo nebyl ochotný vynález koupit, všem připadal nepotřebný, až hloupý. Zařízení by prý mohlo rozptylovat řidiče a následně způsobit autonehody. „Vážená paní, dovolujeme si potvrdit přijetí Vaší nedávné nabídky ohledně prodeje Vašeho patentu. V odpovědi Vám s lítostí sdělujeme, že jej nepovažujeme za natolik obchodně hodnotný, aby nás opravňoval k jeho koupi," odmítla ji například jedna kanadská společnost. Tomu se říká prošvihnout příležitost, co?
Podle pravnučky vynálezkyně se na odmítání vynálezu mohl podílet fakt, že Mary Anderson byla silná a nezávislá žena. „Neměla otce, neměla manžela ani syna. A svět tehdy tak trochu řídili muži,“ řekla Sara-Scott Wingo v rozhovoru pro NPR. Její patent následně vypršel dříve, než mohla někoho o užitečnosti svého vynálezu přesvědčit. Mechanické stěrače se do automobilů začaly instalovat kolem roku 1913, Mary Anderson z toho ale nikdy nic neměla.
Eunice Foote: skleníkový efekt
Vědkyně a bojovnice za práva žen Eunice Newton Foote se narodila 17. července 1819 a je velká šance, že jsi o ní doposud neslyšel*a. Což je zvláštní, protože jako první dospěla k závěru, že některé plyny se pod vlivem slunečního záření zahřívají a že zvyšující se hladina oxidu uhličitého mění teplotu atmosféry a může ovlivnit klima. Zjednodušeně řečeno, objevila proces, který nazýváme jako změnu klimatu.
Provedla experiment se dvěma skleněnými válci, dvěma teploměry a vzduchovým čerpadlem. Do jednoho z válců napumpovala oxid uhličitý a do druhého vzduch a poté je umístila na slunce. Její objev položil základy moderního chápání tzv. skleníkového efektu.
Práce byla prezentována v srpnu roku 1856 na výročním zasedání Americké asociace pro rozvoj vědy. Závěry ovšem nepřednášela ona, ale její kolega, významný americký fyzik a vynálezce Joseph Henry. Vědecký článek s výsledky experimentu následně vědkyně publikovala v časopise American Journal of Science and Arts v listopadu téhož roku. Nikdo ale práci nevěnoval větší pozornost.
V roce 1861 pak přichází irský fyzik John Tyndall a „skleníkový efekt“ demonstruje „sofistikovaněji“. Přestože se Tyndall ke studii Eunice Foote neodvolával, odborníci se shodují, že její práce jeho pozdější experiment přinejmenším ovlivnila. Ale zatímco Tyndall je připomínán jako jeden ze zakladatelů nauky o změně klimatu, Foote byla až do počátku 21. století zapomenuta.
Je to připomínka boje, kterým ženy prošly, aby se prosadily ve vědě a společnosti. Její příběh je také připomínkou toho, že základy vědy o klimatu, jako je oteplovací potenciál oxidu uhličitého, byly prokázány již před více než 150 lety.
