Před 91 lety vypukla v Mostě velká stávka horníků. V historii zaujímá významné místo, jedná se totiž o největší stávku v Evropě během velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století.
Počátkem třicátých let minulého století bují v Československu, stejně jako všude jinde po světě, velká hospodářská krize vyvolaná krachem na newyorské burze. Zatímco ještě v roce 1929 je v Československu „pouze“ 42 tisíc lidí bez práce, za dva roky se jejich počet téměř zšestinásobuje.
V létě roku 1931 krize zasahuje i československé bankovnictví a vyvolává úvěrovou krizi. Jak v rozhovoru pro Refresher popisuje historik Jiří Šlajsna z Oblastního muzea a galerie v Mostě, krize tak působí problémy i do té doby nezasaženému těžkému průmyslu a strojírenství. Regionálně byla nejsilněji postižena oblast Sudet, Ostravsko a severozápadní Čechy. Životaschopnost těchto oblastí totiž závisela na uhelných dolech, o jejichž produkci přestal být zájem.
Horníky a jejich rodiny sužují bída a hlad
Do problémů se tak dostává většina obyvatel Mostecka, jejichž příjem byl přímo podmíněn hnědouhelným hornictvím. Uhlobaroni totiž na krizi reagují omezením těžby, zkracováním pracovní doby, snižováním mezd i počtu zaměstnanců.
„Zkrácení již tak nízké mzdy navázané na počet odpracovaných hodin dostalo většinu chudých hornických rodin pod hranici existenčního minima,“ vysvětluje Šlajsna. Horníci a jejich rodiny upadají do bídy a hladu.
Situace se ještě zhoršuje 15. března. Při noční směně na dole Kohinoor dochází k výbuchu plynu a následnému požáru. Při neštěstí umírá osm horníků a důl patřící Lomské uhelné společnosti je z technických důvodů okamžitě uzavřen. Hned následujícího dne dostává hromadnou výpověď 153 horníků z dolu Nelson III a 382 zaměstnanců dolnojiřetínského dolu Humboldt II.
Dopady ztráty zaměstnání byly podle historika Šlajsny katastrofální. „Naprostá ztráta finančního příjmu v nacionálně rozdělené společnosti tehdejšího Mostecka by byla pro dnešního člověka zvyklého na ‚štědrý‘ sociální systém nepředstavitelná. Československá vláda v době Velké mostecké stávky ještě neměla připravena žádná řešení, která by těmto lidem mohla nabídnout alespoň nějakou alternativu,“ říká. Dodává, že přivýdělek v podobě sezónních prací neposkytovalo již ani krizí zničené zemědělství.
Propuštění horníci se ale setkávají s vlnou solidarity od svých nepropuštěných kolegů. Ti zastavují práci a požadují okamžité stažení výpovědí. Vedení společnosti se však staví proti a zaměstnanci dolu Humboldt II tak 23. března vstupují do tzv. divoké stávky. Na svou stranu brzy získávají i ostatní horníky z dolů Severočeské uhelné společnosti.
Stávka, která přepsala československé i evropské dějiny
„Tehdy se do stávky již zapojily i odborové organizace, když jejich zástupci na konferenci členů závodních rad následujícího dne rozhodli o rozšíření stávky na další doly, nejen Severočeské uhelné společnosti,“ doplňuje historik. Největší evropská stávka pomalu přepisuje dějiny.
O čtyři dny později, 27. března, se v Mostě schází zástupci závodních rad všech dolů mosteckého hnědouhelného revíru – a volí Ústřední stávkový výbor, který následně stanovuje další vývoj stávky.
„Od 31. března již stávkovalo v celém mosteckém hnědouhelném revíru na 25 000 horníků. Do solidární stávky vstoupili i horníci některých dolů na Kladensku a v ostravsko-karvinském černouhelném revíru. Hlavní část protestů se však stále soustředila na Mostecku s přesahem na Chomutovsko a Teplicko. Dne 5. dubna se konal první z masových protestů lidu, kterých se zúčastnilo až 40 000 protestujících,“ popisuje Šlajsna s tím, že protesty se tu dobu zatím obejdou bez četnické a vojenské asistence.
Na otázku, proč vládnoucí garnitura nevyvinula snahu stávky potlačit, Šlajsna odpovídá, že nebyl jediný důvod. Stávkový výbor byl totiž dle něj z počátku apolitický a zastupoval pouze stávkující a propuštěné dělníky.
„K radikalizaci přispěla až pozdější politická angažovanost politických stran, jako byla KSČ a sudetoněmecká DNSAP (Německá národně socialistická strana dělnická – československý klon německé NSDAP), která byla následně v roce 1932 vládou zrušena a většina jejích členů přešla do Henleinovy SdP,“ vysvětluje historik. Komunisté se v rámci stávkového výboru pokládali za zástupce celé „dělnické třídy“, zatímco členové DNSAP za zástupce „sudetoněmeckého hornictva“.
Vládní socialistické strany také stávky částečně využily k vlastní agitaci. Ta byla zaměřena na obraz českého horníka vykořisťovaného (sudeto)německými uhelnými společnostmi.
Protest podpořili i Čapek nebo Werich
Na stranu stávkujících se přitom kromě politických stran přidává i řada osobností z kulturního života Československé republiky či z řad spolků, jako byla například Československá obec legionářská. „Z osobností stávku podpořili jak umělci z levého spektra společnosti, jako byli například Vladimír Vančura, Vítěslav Nezval, Marie Majerová, Jan Werich a Jiří Voskovec, tak i liberální demokraté, jako například Karel Čapek či Eduard Bass,“ dodává historik.
Velká pozornost byla věnována hlavně katastrofálním bytovým podmínkám hornických rodin a špatnému zdravotnímu stavu horníků a hornických dětí. Hovoří se až o 50% rozšíření tuberkulózy v hornické populaci!
Dalším faktorem, který přispívá k radikalizaci, byla podle Šlajsny i značná deziluze a deprivace stávkujících z ignorování stávky vládnoucí garniturou. Ta se ke stávce dlouhou dobu staví způsobem „co nevidíme, to se neděje“. Z letargie ji vytahuje až 13. duben 1932, kdy demonstrace vrcholí velkou generální stávkou, jíž se účastní více než 45 tisíc lidí nejen z Mostecka.
Při demonstraci dochází hned k několika střetům, například v Záluží u Mostu, v Kopistech a na samém okraji Mostu na silnici ze Souše, kde došlo doslova ke „krveprolití“. Demonstranti po četnících hází kamení a železné šrouby, na což četnictvo odpovídá střelbou.
Již den před generální stávkou docházelo k potyčkám mezi demonstrujícími na jedné straně a četnictvem s policií na straně druhé. Jedna z nich na Chomutovsku nedaleko Kamencového jezera přerostla i ve střelbu. Ta však měla být údajně vedena i z davu demonstrujících do kordonu policie a četnictva. Jedinou obětí na životě byl člen chomutovské městské policie Franz Mayer, který utrpěl střelné poranění břicha a následně byl i fyzicky napaden protestujícími.
Vy po nás kameny, my po vás ostrými náboji
Po 40 vypálených ranách zůstávají dva mrtví, pět těžce raněných a přes desítku lehce raněných demonstrantů. „Při střelbě zahynuli Jan Kříž ze Souše a Josef Ševčík z Lomu. Četnictvo, policie a zasahující vojáci 1. dragounského pluku z Terezína měli mít přes 40 raněných, z toho čtyři těžce. Další ranění pak měli být i z řad protestujících v Kopistech a Záluží,“ doplňuje data o krvavém střetu historik Šlajsna.
Na pohřbu zastřelených stávkujících se o tři dny později schází na 50 tisíc lidí. Funus se tak stává poslední velkou demonstrací Velké mostecké stávky.
Teprve krvavé střety protestujících s četnictvem a armádou přesvědčují československou vládu, že musí začít konat. Situace horníků v Podkrušnohoří je opravdu kritická. Jednu z hlavních zásluh na tom přitom má podle Šlajsny dobový tisk. Položil vládě jednoduchou a zároveň přímočarou otázku: Kdo je za krvavou srážku zodpovědný?
Do vyjednávání se aktivně vkládá ministerstvo veřejných prací vedené Janem Dostálkem. Pořádá setkání zástupců odborů a těžebních společností, jehož výsledkem byla dohoda.
Dochází ke stažení hromadných výpovědích na dolech Humboldt a Nelson a těžební společnosti rovněž slibují, že do konce roku 1932 již nedojde v severočeském revíru k hromadnému propouštění.
„Proti dohodě odborů a těžebních společností se ještě postavila KSČ a jí organizované odbory, které chtěly ve stávce pokračovat. Podobně uvažovali i zástupci nacistické DNSAP. Byli však jediní a ostatní odborové organizace, politické i nezávislé, dohodu s těžaři zprostředkovanou ministerstvem přijali,“ doplňuje Šlajsna.
Po splnění podmínek stávka 19. dubna 1932 končí. Již následujícího dne nastupují všichni horníci zpět do práce.
Ukradená stávka
Velká mostecká stávka se do dějin zapisuje jako největší stávka na evropském kontinentu v době hospodářské krize třicátých let. Jak ovšem popisuje historik Šlajsna, klíčový význam spočívá hlavně v její úspěšnosti: „Velká mostecká stávka byla jedinou velkou stávkou velké krize v Evropě, která skončila vítězstvím odborů a smírným řešením mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.“
„Krvavé střety stávkujících s ozbrojenou mocí byly i obrovskou ranou pro vládnoucí sociální demokraty, které vytrhly z tehdejší letargie. Vláda si byla nucena přiznat, že velká krize přinesla do Československa obrovský sociální problém, kterému bude země nucena v dalších letech aktivně čelit,“ dodává historik. Následující vlády tak byly vlivem Velké mostecké stávky donuceny více se zaměřit na sociální politiku. Příkladem může být podle něj nejen zavedení poukázek na potraviny a ošacení pro nezaměstnané (tzv. žebračenky), ale i nárůst sociálních programů.
Stávka však také bohužel přináší velkou popularitu i oběma zúčastněným radikálním stranám KSČ a DNSAP. Ty ji podle Šlajsny v podstatě „ukradly“. „Komunisté stávku pokládali za ukázku svého boje proti ‚buržoazní I. republice‘. Z historického povědomí vytlačili nejen významnou úlohu nezávislých odborů, ale i jejich účelové a nepříliš lichotivé spojení s nacistickou DNSAP. Z této ojedinělé a důležité historické události se tak stal pouze jeden z důležitých ‚komunistických svátků‘,“ popisuje historik symbolickou loupež.
Dodává, že zkreslený komunistický pohled se pevně usadil v myslích lidí a po roce 1989 Velkou mosteckou stávku většina obyvatelstva ze svého povědomí zcela vytěsnila. „Ukradená Velká mostecká stávka a její fascinující historie tak klesla na okraj historického povědomí a bohužel se tak dostala i do nezájmu moderní české historiografie,“ uzavírá Šlajsna důležitou kapitolu československého hornictví.
