Poznejte evoluci nejpopulárnějšího žánru současnosti - od velké revoluce po dosavadní vrchol.
Koncem minulého tisíciletí to měly filmové adaptace komiksů těžké. Nikdo je nebral vážně a dostávaly se do rukou nepříliš schopných filmařů. Tato situace se však neočekávaně změnila. 20th Century Fox připravovalo adaptaci X-Men a angažovaný byl na ni překvapivě Bryan Singer. Hlavním důvodem byl jeho předchozí počin, v současnosti již slavná klasika Usual Suspects. Mladý režisér ukázal, že dokáže pracovat s několika hlavními postavami, což bylo pro tuto látku nejdůležitější. Mladý filmař navíc nebyl předlohou dotčen a rozhodl se pro osobitější přístup. Stylizovanou komiksovou formu, se kterou pracovali jeho žánroví předchůdci, hodil za hlavu a zasadil příběh do skutečného světa. Překvapivější však byla celková koncepce jeho díla. Tam, kde se komiksovky 90. let soustředily na akční scény a efekty, mladý tvůrce nasadil psychologii. Poprvé tak byli superhrdinové nejen nositeli nadpřirozených schopností, ale skutečnými postavami s propracovanými charaktery. Navíc celá zápletka byla metaforou na nenávist vůči utlačovaným menšinám, ať už rasovým nebo s odlišnou sexuální orientací. V té době to byl neuvěřitelně riskantní přístup k blockbusteru a studio muselo být před premiérou opravdu nervózní. Možná i kvůli tomu se finální produkt drasticky přestřihával. Na výsledku to však překvapivě nebylo znát. Diváci se do filmu zamilovali, komerční úspěch byl velký a vznikl nový trend.
Komiksovky se začaly dostávat do rukou kreativních režisérů pracujících s postavami stejně precizně jako s akcí. Pokračování kultovního Bladea tak dostal na starost mexický podivín Guillermo Del Toro a v mnohém svého předchůdce překonal. Skutečné zlato se však urodilo na konkurenční půjde. Dlouho připravovaná verze Spider-Mana, se kterou svého času koketoval dokonce i James Cameron, skončila v rukou Sama Raimiho. Ten se sice na začátku kariéry (trilogie Evil Dead, Darkman) prosadil agresivním audiovizuálním stylem, ale v časech angažování se už soustředil více na ambicióznější látky, kde pracoval s mnohem umírněnější formou než během svých začátků. A v podobném duchu koncipoval i svůj vysokorozpočtový debut.
Vypravěčský talent a řemeslná zručnost byla patrná v každé scéně a po megalomanské úspěchu, kdy se mu na zámořském trhu podařilo pokořit dokonce druhou epizodu Star Wars, měli producenti jasno. O komiksové filmy začíná být enormní zájem a budou dostávat prvotřídní kreativní i finanční péči. K tomuto rozhodnutí dozajista přispěl z pozadí i M. Night Shyamalan. Jeho Unbreakable byl sice původní příběh, ale pracoval se superhrdinskou tématikou a odkazoval na svět komiksů v prvním i druhém plánu. Tak jednoznačného úspěchu jako jeho předchozí film Šestý smysl nedosáhl, ale světu ukázal, že z příběhů o lidech s nadpřirozenými schopnostmi mohou vznikat skutečně kvalitní a kreativně uchopené filmy, na které navíc chodí i diváci.
V pokračování mutantské ságy se Singer ještě více odvázal a v mnohém svůj originál překonal. Co se týče výpravy, rozebírání charakterů i celkového vyznění v druhém plánu, se kterým pracuje tato série dosud. Tržby byly ještě vyšší a už bylo definitivně jasné, kde je zlatá žíla. Komiksovky našly ideální balanc mezi fan servisem a předlohou nedotčenými diváky a studia lákala čím dál zajímavější jména. Zdaleka však nešlo pouze o superhrdinská témata. Komiksové předlohy skrývaly množství látek různého žánru a zaměření. Velmi často i za hranicemi vědeckofantastického žánru. Mezi nejzajímavější zpracování z tohoto soudku patří Road to Perdition, Old boy, Dějiny násilí nebo Přízračný svět. Postarali se o ně Sam Mendes, Chan- wook Park, David Cronenberg a Terry Zwigoff.
Uznávaní tvůrci zde dokázali otisknout svůj rukopis a ukázali, že komiksové příběhy mohou zaujmout i náročnějšího diváka. Producenti měli ve velká a zajímavá jména na režisérských stoličkách důvěru a začalo se experimentovat s formou. Mezi nejslavnější pokusy se řadí Sin City Roberta Rodrigueze a 300 Zacka Snydera. Oba se rozhodli své kreslené předobrazy přenést na plátna kin vizuálně co nejpodobnější originálu. Točilo se pouze na greenscreene a všechna prostředí vznikla v útrobách počítačů, aby vizuál co nejvíce připomínal populární předlohy. Oba slavili úspěch, získali si značný kultovní status, ale čas ukázal, že jde spíše o slepou uličku než směr, kterým se bude žánr ubírat.
S formou si také velmi zajímavě pohrál i oscarový tvůrce Ang Lee. Jeho Hulk připomínal kreslené předlohy ne doslovností, ale zvoleným stylem. Všechny možné i nemožné přechody, práce s obrazem v obraze a originálními rakursy kamery připomínaly stránky z komiksů, včetně jejich listování. Mimořádně zajímavé, odvážné a stylové zpracování se však nesetkalo s jednoznačným úspěchem. Obsahově se Lee snažil navázat na Raimiho se Singerem, ale jeho scénář nedokázal tak hladce bruslit mezi seriózním dramatem a komercí jako výše zmíněné snímky. Tento experiment neohromí diváky ani většinu kritiků a komerčně zůstal daleko za svými ambicemi. A je to škoda, protože je to jeden z nejzajímavějších filmů s touto tématikou a rozhodně by si zasloužil v očích diváků resuscitovat.
To se však nedá říci o projektech, kterým se budeme nyní chvilku věnovat. Rozhodně ne každá adaptace skončila ve správných rukou, začaly se vynořovat i trapasy. Liga výjimečných, Catwoman, Punisher s Thomasem Janem nebo zakončení trilogie s Bladem rozhodně patří mezi počiny, jejichž kvalitami ani tržbami se tvůrci chlubit nebudou. Z nich dokonce vyčnívá nepopulární Daredevil. Ten se formálně zasekl ve videoklipové estetice 90. let, casting titulního hrdiny Benem Affleckem byl obrovský přešlap a Jennifer Garner rovněž nebyla ideální volbou. Komerčně si však vedl relativně slušně a dokázal nabídnout minimálně skvělého Colina Farrella a občas efektní scénu patřící k tomu lepšímu, co bylo natočeno. Doporučuji shlédnout Director's cut, který mnohé vylepšuje a i když na špičku tento počin zdaleka nedosahuje, není takovou hanbou, jakou by se mohl na první pohled zdát. Následný spin-off Elektra však již patří k velkým přešlapům.
Mezi zdařilejší, i když nepříliš ohromující díla patří sympatický Hellboy Guillerma Del Tora s vynikající ústřední postavou ztělesněnou neodolatelným Ronem Perlmanem, temný Constantine s Keanu Reevesem nebo ambiciózní V jako Vendetta. Nebyly to sice žádné pecky, ale potěšily oko a srdce nejednoho diváka. Na těchto druholigových komiksovkách je však vidět posun v přístupu studií oproti předchozí dekádě. I méně důležitým projektům věnovali producenti relativně slušné rozpočty a svěřovali se jejich tvůrcům s vizí. Mohli si tak dovolit slušný vizuál a v případě Keanu Reevese nebo Natalie Portman i nějakou populární hvězdu. Občas i přes nevoli ortodoxních fanoušků jako u Constantina. Sarkastický anglický blonďák se změnil na černovlasého Američana a noirový tón předlohy se změnil na kombinaci propagace křesťanské víry s varováním ministerstva zdravotnictví. Většinovému divákovi však tento posun nevadil a vyklubal se zde další překvapivý hit. Ty skutečné hody se však servírovaly jinde. Sam Raimi přišel s pokračováním Spider-Mana a všem vytřel zrak. Perfektně vyvážený film dokáže potěšit hravostí a nadchnout velkolepostí a drivem. Poučeni z nemnoha chyb jednotky, tvůrci zařadili vyšší rychlostní stupeň a započali dobrý zvyk pokračování překonávajících originál. Žánr měl nového krále, ale konkurence už připravovala protiúder.
Sedm let po zničení série Joelem Schumacherem se Warner rozhodl vzkřísit Batmana. Tímto úkolem byl pověřen Christopher Nolan. O genezi projektu se můžete dočíst více v našich kultovinách, takže pouze ve zkratce. Realisticky pojatá verze legendy pod názvem Batman Začíná dokázala každého uchvátit hlavně svou první, v rámci komiksovek nelineární vyprávěnou polovinou. Ohlasy se však rozdělovaly s nástupem druhé poloviny filmu. Realizační a vypravěčské mistrovství se ze snímku sice nevytratilo, ale sloužilo již klasickému komiksovému příběhu. Drtivá většina reakcí však byla i navzdory tomuto menšímu zaváhání vynikající. Proto bylo překvapením, že se diváci na povedený restart oblíbeného hrdiny nehrnuli v takovém počtu, jak se předpokládalo. Teprve po úspěchu na domácích nosičích se mu dostalo zaslouženého uznání.
Stejnému zadostiučinění se bohužel nedostalo pokusu o návrat Supermana. Bryan Singer dostal k dispozici rekordní 26-milionový rozpočet a volnou ruku. Namísto progresivního pohledu na postavu Muže z oceli nabídl přímé pokračování prvních dvou Supermanův z přelomu 70. a 80. let. V mnoha pasážích vynikající, ale občas ne zcela strhující projekt měl kouzlo svých předchůdců, ale doba se posunula. Brnkání na nostalgickou strunu se nesetkalo s pochopením a i přesto, že si film našel množství fanoušků, novodobou klasikou se nestal. Stejně jako třetí díl X-Men, které kvůli tomuto projektu jejich duchovní otec opustil. Brett Rattner se neukázal jako ideální náhrada a završení první trilogie kvalitativně zaostává za revolučními prvními částmi. Finančně však paradoxně slavil největší úspěch.
Svým předchůdcem se nevyrovnal ani Raimiho návrat k Spider-Manovi, ale stále šlo o řádově lepší počin než o rok starší příšerná adaptace Fantastické čtyřky. Ta jako by zaspala dobu a snažila se předvést odlehčenou zábavu ve stylu komiksovek minulého století. A dopadlo to špatně. Štěstím pro producenty byla obrovská fanouškovská základna předlohy, takže se z tohoto zmetku vyklubal relativně velký hit. Špatná pověst se pak odrazila až na pokračování, které si udrželo (ne)kvalitu jednotky, ale diváci už po předchozí zkušenosti raději zůstali doma. Podobný osud potkal i Ghost Ridera s Nicolasem Cagem, takže kvalitativní čest žánru musel zachraňovat druhý Hellboy. Ten však finančně pohořel a završení trilogie se už zjevně nikdy nedočkáme. A je to škoda. Stejně jako u veleúspěšného Hancocka. Problematická a v těžkých porodních bolestech rodící se komiksovka podle původního námětu si vybudovala zajímavý vesmír a představila zábavného hrdiny s tváří Willa Smithe. Produkční problémy se však na snímku nemile podepsaly a byly příliš viditelné. Vznikl nesourodý, ale velmi zajímavý nepořádek, který by si své rozšíření v cílenějším pokračování určitě zasloužil. Předchozí zklamání však vyrovnalo pokračování začínajícího Batmana.
Temný Rytíř se za osm let od své premiéry stihl stát už dávno legendou. Dějově i myšlenkově komplikovaný kriminální epos o boji za duši města a těžkém údělu superhrdiny posunul žánr na zcela nový level. Diváci i kritici Nolanova počinu tleskali a nechali celosvětově na tržbách přes miliardu dolarů. Byl to obrovský triumf po každé stránce, kterému se daly odpustit i scenáristické a dramaturgické přešlapy vycházející z kombinace komiksové a realistické stylizace. Osm oscarových nominací byl a dosud je pro komiksový film nevídaný výsledek, stejně jako vítězství v herecké kategorii pro zesnulého Heatha Ledgera. Prostřední díl Nolanovy trilogie je vrcholem zlaté éry žánru.
Z podceňovaného žánru se za osm let stal nejdůležitější artikl hollywoodské produkce, pyšnící se špičkovým obsazením před i za kamerou. Adaptace komiksů se velmi často dostávaly do rukou výrazných tvůrců, kteří rozuměli filmařskému řemeslu a navíc dokázali do svých projektů dostat i výrazný rukopis. To už však na svou šanci čekalo malé studio pokoušející se experimentovat. Nastartovalo nové trendy a ukázalo celé filmové veřejnosti, jak má vypadat práce s marketingem i diváckými očekáváními. A jen tak mimochodem, nepřímo se jim podařilo zabít moderní blockbuster. O tom, jak je cesta do pekel dlážděná nejlepšími úmysly si povíme v závěrečné části seriálu.
Který z filmů z tohoto období máte nejraději nám můžete prozradit již tradičně v naší diskusi.
