Psychický tlak zažívá každý z nás.
O stresu jako o rizikovém faktoru, negativně ovlivňujícím náš život se toho napsalo už opravdu mnoho. V každé publikaci či novinovém úryvku je vnímán jako jeden z největších zabijáků moderní společnosti. Vždyť kdo nezažívá stres? Stresovými situacemi prochází úplně každý. Ať už malé dítě směřující do školky s vědomím, že na pár hodin se bude muset vzdát přítomnosti svých rodičů nebo výkonný manažer, který má před sebou významnou poradu se svými spolupracovníky. Je jasné, že podstata stresové situace je v těchto konkrétních příkladech nesrovnatelná, ale co je pro dospělé banální věc, může mít na tak malé dítě obrovský vliv. I když se míra a rozsah stresu na tytéž situace u každého jednotlivce liší, což je způsobeno zejména vlivem prostředí, zkušeností a v neposlední řadě genetiky, většinou ho zažíváme na denní bázi.
Co ale když je naše vnímání stresu a stresových situací zcela chybné? Co když je jeho podstata do značné míry i pozitivní? Jednou z mnoha úkolů psychologů a obdobných specialistů je varovat lidi před špatným vlivem stresu. Jak ale člověku pomůže, když mu odborník řekne, že ze stresu může onemocnět, že jeho imunitní systém bude náchylnější případně dotyčnému vyčte zvýšenou přítomnost vypjatých situaci. Média, které dennodenně sledujeme nám zkrátka říkají "stres je špatný", a z části je toto tvrzení skutečně založené na pravdě, ale síla myšlenek, jak se již mnohokrát prokázalo je skutečně obdivuhodná.
Negativní vnímání stresu ze strany společnosti zajišťují zejména glukokortikoidy, tedy kortizol a kortizon, které se spolu s adrenalinem řadí mezi tzv. stresové hormony. Jak již mnohé studie prokázaly, kortizol má na tělo značně negativní efekt - zvyšuje riziko neplodnosti, potlačuje imunitní systém, podněcováním žaludečních kyselin zvyšuje vznik žaludečních vředů či jiných gastroenterologických onemocnění a v neposlední řadě také nahrává vzniku astmatu či obezity. To je jen okrajový popis nepříznivých vlivů kortizolu. Ptáte se k čemu nám je tedy vlastně dobrý? Odpověď je jednoduchá, přepíná naše tělo do pohotovostního režimu, tedy připravuje nás na fyzickou ale i psychickou zátěž. V žádném případě by však tělo nemělo podléhat účinkem stresových hormonů nepřetržitě. Tyto poznatky jsou víceméně jasné a všeobecně známé, ale zkusme se podívat na stres novým, nezaujatým pohledem.
Začněme studií, která probíhala na University of Wisconsin a celých 8 let sledovala 30 000 dospělých Američanů. Na počátku výzkumu měl každý z nich uvést kolik stresu za poslední rok prožil. Následně se také zeptali, zda věří v negativní dopady stresu na zdraví. Roky probíhající výzkum byl ukončen s šokujícími zjištěními. Lidé, kteří se přiznali k nadmíru stresovému období měli o 43 % vyšší riziko úmrtí, avšak největší zvrat teprve přijde, protože toto číslo platilo jen u těch lidí, kteří věřili, že stres má na zdraví značně škodlivý vliv. Zkoumaní jedinci, kteří sice zažívali hodně stresu, ale o jeho negativních dopadech nebyli přesvědčeni měli nejnižší riziko úmrtí ze všech zúčastněných, včetně lidí s minimem stresu, ale přesvědčením o škodlivých účincích. Znamenalo by to tedy, že vysoké procento lidí umírajících ročně na stres a s ním spojená onemocnění vlastně neumírají přímo na stres ale kvůli špatnému přesvědčení, že stres je nezdravý?
Stačí tedy, když naši mysl naprogramujeme na odlišné vnímání stresu, díky čemuž změní i naše tělo příslušné reakce ke zvýšené psychické zátěži. Přibližme si to na dalším příkladu. Skupina harvardských profesorů naplánovala výzkum s názvem Test sociálního stresu poprvé vypracován už v roce 1993, který měl za úkol v co nejvyšší možné míře účastníky vystresovat. Pro zachování přirozených reakcí o tom neměli zúčastnění samozřejmě ani ponětí. Zkouška sestávala z pětiminutového improvizovaného přednesu před skupinou odborníků na téma "Moje slabé stránky". Tým naproti sedících vědců měl navíc dávat přednášejícím negativní zpětnou odezvu ve formě divných pohledů či zívání. Vypjatou situaci ještě navíc umocňoval světelný reflektor a kamera namířená na dotyčného. Taková situace dostane snad i toho největšího flegmatika do značné psychické nepohody. (Odkaz na výzkum)
Typickou reakcí bývá nadměrné pocení, silné bušení srdce, zrychlené dýchání, nejistý hlas či dokonce mírný třes rukou či chvění celého těla. Co když tyto příznaky však nemáme vnímat jako projev slabosti a nepřipravenosti, ale přesně naopak? Primární projevy stresu jako zrychlený tep a dech přece znamená jen jedno, tělo potřebuje více kyslíku, který následně potřebuje dodat do mozku. Naše tělo se tedy snaží se situací, do které jsme se dostali, bojovat všemi možnými způsoby, jen aby nás ochránilo a přivedlo do šťastného konce. Stejný pokus byl později zrealizován podruhé, ale tentokrát byla účastníkům vysvětlena charakteristika stresových projevů, tím pádem je nevnímali více negativně. Výsledky ukázaly, že byli méně úzkostliví a více sebevědomí i v tak vypjaté situaci, jako byla tato.
Zúžená céva a céva v klidu
Odlišné vnímání stresu však nemá jen psychologický charakter, jak by mohli mnozí namítat. Změny se objevily i na fyziologické úrovni. Typickou reakcí na stresující prostředí je zúžení cév, ale u lidí, kterým byly vysvětleny projevy za nápomocné se cévy vůbec nestahovaly a zůstaly v naprostém klidu, což je pro naše tělo mnohem zdravější a prospěšnější. Šokující je pak zejména to, že i tato nepatrná odlišnost může prodloužit náš život až o desítky let. O čemž nemá stále mnoho lidí ani ponětí je i zjištění, že stres nás dělá společensky prospěšného, tedy společenštějšího. Hormon s názvem oxytocin je jistě pro mnohé známým pojmem. Na gymnáziích se o něm mluví zejména v souvislosti s porodem či při následném kojení, vysloužil si také přezdívku jako hormon lásky.
Má však mnohem širší spektrum vlivu, o čemž mají samozřejmě největší znalosti studenti medicíny. Kromě toho se ale uplatňuje v našem sociálním chování. Můžeme říci, že nás dělá přátelštějšího a otevřenější, pomáhá budovat a udržovat vztahy s rodinou a blízkými. Proč ho ale zmiňuji v souvislosti se stresem? S čím už není široká veřejnost seznámena je, že jde o stresový hormon, podobně jako adrenalin. Ve vypjatých situacích nás tedy činí empatičtějšími a otevřenějšími, postrkuje nás k povídání si s přáteli či blízkými. Zkrátka nás nutí sdílet své pocity a nedržet je v sobě, což můžeme do jisté míry nazvat obranným mechanismem, protože sblížení se je většině lidí nápomocné. Když budete tedy příště pod obrovským psychickým tlakem, ať už při ústní odpovědi, písemné zkoušce nebo pracovním pohovoru, vzpomeňte si, že vaše tělo se vás nesnaží potopit, ale naopak nabudit a nakopnout k co nejlepšímu výsledku. Nicméně, jak jsem již zmínil výše, chronický stres a neustále psychické nebo fyzické napětí je maximálně škodlivé a proto je třeba nebrat život tak vážně, vždyť ne nadarmo se říká, že pokud nejde o život nejde o nic.
