Jeden z nejschopnějších anglických panovníků.
Anglického krále Eduarda l. právem přezdívali Kladivo na Skoty. Byl však mnohem víc. Tento mimořádný muž byl jako diamant, tvrdý a odolný s množstvím masek, z nichž každá představovala nový a nečekaný obraz jeho mnohovrstevné osobnosti. V následujících řádcích si představíme některé z jeho méně známých tváří.
Eduard I. přezdívaný „Dlouhán“ či „Kladivo na Skoty“ se narodil 17. července 1239 do královské dynastie Plantagenetů. Podle historiků se v jeho osobě slučuje to nejlepší z jeho slavných předchůdců, Jindřicha ll. a Richarda Lvího srdce, a to umění vládnout a odvaha. Narodil se jako první syn krále Jindřicha lll. a v poměrně útlém věku získal darem Gaskoňsko a s ním i rozsáhlé državy na ostrovech. Zatím však šlo o formu bez obsahu, nakolik byl správcem území Simon de Montfort, 6. lord z Lanchestru, kterému z těchto oblastí plynuly téměř všechny příjmy. Henrich lll. nebyl zdatný panovník. Nedokázal si poradit s mocnými anglickými barony, kteří stále více prosazovali domácí linii politiky, zatímco on sám se pouštěl do neúspěšných a drahých zahraničních akcií. Pokus o dobytí Sicílie a závazek o uhrazení papežských dluhů byla pro šlechtu poslední kapka. Roku 1258 zformovala skupina v čele se Simonem de Montfortem soubor reformních ustanovení, takzvané Oxfordské provize, a krále donutila, aby dokument uznal. Následujícího roku se k baronům přidal i mladý Eduard a postavil se tak proti vlastnímu otci. Nešlo však o žádný neuvážený krok, ale o promyšlený tah, který mohl pomoci jeho vlastním problémům v Gaskoňsku. Ambiciózní plán však nevyšel, a proto musel na nějaký čas opustit rodnou zem. Anglie se tak ocitla na pokraji občanské války. Král odmítl dohodu o omezení královské moci respektovat a Simon de Montfort začal sbírat spojenců proti koruně. Nadešel květen 1264 a s ním bitva u Lewes. Tehdy už stál Eduard na otcově straně, a i když prokázal své válečné nadání a prorazil nepřátelský šik, zbytek královské armády podlehl náporu přesily. Do zajetí tak padl král Jindřich, jeho bratr Richard, lord z Cornwallu, i samotný Eduard.
Simon de Montfott mohl v situaci, kdy byl Jindřich jeho rukojmím, bez obav svolat parlament, který měl dát jeho „vládě“ a novému uspořádání legitimitu. Královi přívrženci však byli stále silní. De Montfort, který se opíral o nižší aristokracii a měšťany, si byl dobře vědom rozložení sil, proto se k zajatcům choval slušně. S králem bylo zacházeno s úctou a Eduard se mohl pohybovat svobodně, jen za čestný slib návratu. Občas však čest s účelovosti příliš nesouvisí, a tak netrvalo dlouho a Eduard utekl. Okamžitě kolem sebe začal shromažďovat nespokojené barony a nešetřil sliby. Nabízel potvrzení Magny Charty, listiny, která na základě zákona omezovala pravomoci panovníka vůči poddaným a vyhnaným cizincům, kterých bylo za vlády jeho otce čím dál tím víc. Ke konečnému střetu došlo 4. srpna 1265 u Eveshamu. Zde bylo vojsko Simona de Monforte obklíčeno a krutě rozprášeno. Samotný vůdce padl v bitvě a ještě na bitevním poli bylo jeho tělo sťato a vykastrováno. Špatně to skoro dopadlo i s králem, jehož si lord z Lanchestru všude vozil s sebou jako trofej. Před smrtí ho z rukou Eduardových mužů zachránilo jen zvolání: „Nezabíjejte mě, jsem Jindřich z Winchester, váš král.“ Vítězství bylo na Eduardovu straně, nebylo však definitivní. Trvalo další dva roky, než se uzavřely spory s těmi, kteří trvali na dodržení Magny Charty.
V roce 1266 se v Anglii objevil papežský legát Ottobuono de Fieschi, příští papež Hadrián V., který vyzval prince Eduarda, aby se připojil ke kruciátu krále Ludvíka IX. Devátá křížová výprava mohla začít. Roku 1270 Eduard vyplul z Doveru. Než však anglická výprava přistála u afrického pobřeží, zemřel francouzský král na úplavici a jeho muži od dalších dobyvačných plánů upustili. Eduard se proto rozhodl pokračovat v tažení sám a v květnu 1271 se ocitl před branami Akko v Palestině. Jeho přítomnost ve Svaté zemi znamenala poslední záchvěv slávy evropského rytířství na Východě. Připlul ve chvíli, kdy muslimové obléhali Tripolis, neměl však dost sil na prolomení obrany. Proto sjednal spojenectví s mongolským chánem Abaqou, avšak přes dílčí úspěchy byli Mongolové nakonec zahnáni vojsky sultána Bajbarse až za Eufrat. Naopak, Eduardovi se podařilo dobýt Nazaret, který nechal kompletně vyvraždit. Nakonec uzavřel se sultánem příměří na 10 let, což významně přispělo k jeho prestiži. Vzpomínky na prastrýce Richarda Lví srdce ožily. Eduard se stal nebezpečným, a proto krátce po uzavření příměří vyslal sultán vraha - asasína. Fyzicky zdatný a 188 centimetrů vysoký Eduard však nebyl snadným cílem a nájemného vraha zlikvidoval. Sám byl ale zasažen otrávenou dýkou, co ho na několik dalších měsíců oslabilo. Podle pověsti prý zraněním nepodlehl jen proto, že mu jeho manželka Eleonora z rány jed okamžitě vysála.
V září 1272 se Eduard vypravil zpět do Anglie. Poté, co dosáhl Sicílie, se dozvěděl smutné zprávy. Během jeho křižáckého dobrodružství zemřel jeho prvorozený syn John a zanedlouho i otec, král Jindřich lll., Eduard byl nyní králem Anglie, avšak trvalo ještě další dva roky, než byl korunován. Starý král byl mrtvý a jeho syn v nepřítomnosti provoláván jeho nástupcem. To bylo velmi neobvyklé. Nestávalo se často, aby se někdo tituloval králem dříve, než byl korunován. Eduardův nástup tak v sobě spojil dva různé principy nástupnictví, a to dědičnost a volbu. S návratem nový král nespěchal, protože jeho zdraví stále nebylo nejlepší. Situace v Anglii byla včas stabilizovaná, a tak bylo možné obrátit zrak na kontinent. Eduard navštívil papeže a následně zamířil na dvůr francouzského krále, aby mu složil lenní přísahu. Ne však pokornou, ale pečlivě promyšlenou: „Zavazuji se ti věrností za všechny země, které bych od tebe měl mít v držení,“ zněla prý jeho přísaha. Dne 19. srpna 1274 byl korunován v novém velkolepém Westminsterském opatství.
Během let 1275-1290 byly vydány četné královské zákony, takzvané statuty, které například upravovaly pravomoci místních šlechtických soudů. Bylo zakázáno darovat půdu církvi bez královského zvolení, byl upraven systém držby dědičných rodových statků i držba půdy jako taková. Ta se totiž postupně stala komoditou, kterou bylo možné kupovat i prodávat, darovat či odkázat. Její vlastníci, krále nevyjímaje, ji pak prodejem nebo pronájmem využívali jako rychlý zdroj příjmů. Cenná anglická půda tímto způsobem pomalu přecházela do rukou Židů, Eduardovi se tak naskytla ideální příležitost, jak si zajistit oblíbenost u všech vrstev obyvatelstva. Nejprve vydal zákon, kterým se stalo lichvářství protiprávním a Židé byli označováni žlutou hvězdou. O čtyři roky později byli uvězněni předáci židovské obce a 300 z nich bylo popraveno. Nakonec byli královým verdiktem všichni vyhnáni z Anglie a majetek propadl koruně.
Jedním z Eduardovu velkých problémů byl Wales, který měl status nezávislého knížectví a zažíval éru nevídaného rozvoje pod vládou knížete Llewellyna ll. ap Gruffydda. Ten opakovaně odmítal složit slib věrnosti, nakolik Eduard poskytl azyl jeho mladšímu bratru Dadyddovi a jeho společníkovi, kteří se pokoušeli Llewellyna zavraždit. Eduard obvinil knížete ze zrady a roku 1277 vytáhl na Wales v čele velké armády. Tvořili ji Gaskoňské oddíly, najatí Velšané a část dobrovolných záloh, kterou poskytli baroni, dále flotila lodí a obrovský počet dřevorubců, horníků, zedníků a dalších řemeslníků. Síla tohoto vojska se počítala na 16 000 mužů. Krok za krokem byli Velšané bez milosti drcení. Angličané následně odlesňovali, budovali cesty a nedobytné hrady jako Harlech, Caernarvon či Beaumaris, odkud měli být nepoddajní Velšané kontrolováni. K rozhodující bitvě ale nedošlo a Llewellyn uznal, že se musí podrobit. Králova odplata byla rychlá a drtivá. Zdá se, že spor byl pouze záminkou k podrobení svobodného Walesu. Válka o Wales se znovu rozhořela roku 1282, tentokrát však z celkem jiných příčin. Podmínky míru, které Eduard Walesu nastolil, byly příliš přísné a potupné. První, kdo se Angličanům postavil byl někdejší Eduardův spojenec Dafydd ap Gruffydd. Brzy se připojili další náčelníci, stejně jako sám Llewellyn. Pro Velšany to byl boj o „národní identitu“, pro Eduarda zase otázka konečného dobytí Walesu a celistvosti ostrova. I přes počáteční úspěchy nepřítele byl domorodý odpor nakonec zlomený. Eduard totiž do tažení vrhl všechnu svou energii, lid i peníze. Llewellyn byl zrazen a zabit v boji. Jeho mladší bratr Dafydd zajat a později popraven jako zrádce koruny. Byl škrcen, natahován na skřipec, zaživa mu vytahovali vnitřnosti a nakonec ho rozčtvrtili. Vzpurný Wales se tak nakonec podrobil.
V 90. letech 13. století měl před sebou Eduard hned několik výzev. Některé byly nutností, jiné příležitostí. Francouzský král Filip IV. zvaný Sličný, ve snaze o sjednocení francouzských území, podnikl ofenzívu v Gaskoňsku. Válka byla nevyhnutelná a roku 1294 skutečně vypukla. Eduard musel znovu žádat parlament o peníze. Prvotní nadšení však odpadlo a válka přerušovaná vratkými příměřími trvala až do roku 1303. V téže době také vypukla menší povstání ve Walesu. Byl to však nepatrný problém ve srovnání s tím, jaké „sousto“ si Eduard ukrojit na severu ve Skotsku. Zde se od roku 1286 řešila otázka nástupnictví. Nároků bylo několik a Eduard byl požádán, aby v tomto sporu definitivně rozhodl. Sám však upřednostnil jinou alternativu, a to podřídit Skotsko své vládě. S tím ale nesouhlasili domorodí obyvatelé a tak vypukla válka o Skotskou nezávislost, která také Eduardovi vynesla přídomek Kladivo na Skoty. Odpor nejprve vedl šlechtic William Wallace a potom adept na trůn Robert Bruce. Král, který se soustředil na problém ve Francii, byl však neustále informován o narušování pořádku na severu země. To ho donutilo uzavřít s Francií mír a vrhnout síly do Skotska. Když se dozvěděl, že byl Robert Bruce korunován skotským králem, byl hněvem bez sebe. Navzdory pokročilému věku 68 let a podlomenému zdraví se vypravil ztrestat vzpurné Skoty. Cestou na sever však 7. července 1307 zemřel. Jeho posledním přáním bylo, aby byly jeho kosti odneseny v čele armády do Skotska a srdce posláno do Svaté země. Velký král netušil, že jeho smrtí se všechno změní. Eduardův stejnojmenný syn nebyl hoden jména svého velkého otce a zanedlouho došlo k osvobození Skotska.
