Atentát na rakousko-uherského arcivévodu v Sarajevu vyvolal jednu z nejkrvavějších válek v dějinách.
Pokračujeme ve vyprávění o vrazích, kteří se do dějin zapsali díky útoku na své oběti. V první části Vrazi, kterých si historie pamatuje jen díky tomu, že připravili o život někoho opravdu slavného a výjimečného jste mohli číst o několika vrazích slavných osobností. Seznam je však mnohem širší, a proto přinášíme druhý díl, ve kterém se podíváme na jediného vraha z nedávné minulosti. Gavrilo Princip si zasluhuje samostatnou pozornost, protože jeho vražda vyvolala nejen všeobecné zděšení, ale její přímým důsledkem byla první světová válka - jeden z nejničivějších konfliktů v dějinách.
Bosensko-srbský anarchista se narodil 25. července 1894 ve vesnici Obljaj nedaleko města Bosansko Grahovo na západní hranici dnešní Bosny a Hercegoviny. Pocházel z početné rodiny. Jeho rodiče byli farmáři a měli devět dětí. Pouze šest se však dožilo dospělosti. Gavrilo byl sice mezi nimi, ale celkově byl poměrně slabší konstrukce těla a náchylný vůči chorobám. Během života trpěl hlavně na tuberkulózu, která se mu nakonec stala i osudnou. Gavrilo chodil nejdříve do školy v Bosansko Grahově, kde se setkal s romantickou a historickou literaturou. Ta později ovlivňovala i jeho světonázor, jelikož inspiraci nacházel v hrdinských příbězích z minulosti. Pokračovat chtěl ve vojenské kariéře a odešel studovat na vojenskou školu do Sarajeva, ale jeho zdraví mu to nedovolovalo. Vrátil se proto domů a přihlásil se na obchodní akademii. Svou budoucnost viděl v pozici účetního či jiného administrativního pracovníka.
Už v mladém věku začal inklinovat k revizionistickým a separatistickým hnutím, která v Bosně existovala. Princip se tím nijak nelišil od ostatních mladých Bosňanů, kteří se snažili všemožně vymanit z pod tlaku velmocí. Bosna a Hercegovina se v roce 1878 dostala pod protektorát Rakousko-Uherska. Do té doby byla součástí Osmanské říše. Osmanská říše právě utrpěla jednu z nejhorších vojenských porážek ve svých dějinách. Rusko-turecká válka dokázala zničit osmanskou armádu v průběhu několika měsíců. Mocnosti se obávaly vlivu Ruska na Balkáně a proto se v roce 1878 sjel mírový kongres v Berlíně. Tam se rozhodovalo o menších národech na Balkáně a Bosna a Hercegovina se dostala pod správu Rakousko-Uherska. Naše mateřská země se však od počátku v Bosně chovala, jako by byla součástí Habsburské monarchie a navzdory mezinárodním dohodám v Bosně postupovala jako v okupované zemi. Mocnostem to bylo v podstatě jedno, světový mír byl zachován, ani jedna z mocností nezískala výraznější vliv a misky vah byly stále vyrovnané. Berlínský kongres splnil své úkoly a nikoho v podstatě nezajímalo, co se odehrává v Bosně.
Berlínský kongres
Separatistická hnutí, která na Balkáně v průběhu druhé poloviny 19. století vznikala jako houby po dešti, se rozmohla i v Bosně a Hercegovině. Princip se stal členem hnutí Mladá Bosna, která úzce spolupracovala s nejaktivnějším a nejextrémnějším seskupením Černá ruka. Tyto dvě skupiny jsou často zaměňovány a Princip je i skutečnými odborníky nesprávně považován za člena Černé ruky. S hnutím úzce spolupracoval, ale nikdy nebyl jeho členem. Tak či onak, je zcela zřejmé, že Gavrilo se v té době choval jako běžný Bosňan. Do Mladé Bosny vstoupil v roce 1911, tedy až po anexi Bosny a Hercegoviny.
Znak hnutí Černá ruka
Rakousko-Uhersko, které již dlouhá desetiletí nerozšířilo své území, ba právě naopak, mnohé části země ztratilo v prohraných válkách, přímo dychtilo po zvětšení na mapě. V roce 1908 se rozhodlo pro anexi Bosny a Hercegoviny, což bylo v podstatě pouze formální deklarování stavu, který v této zemi trval již několik desetiletí. Jak se později ukázalo, pro monarchii to byl absolutní krok vedle, protože anexe přinesla pouze samé problémy. Bosna byla nestabilním územím, kde navíc odpor vůči monarchii znemožňoval jakékoli pokrok. Princip se připojil k Mladé Bosně až po anexi, čili v době, kdy snad neexistoval jediný obyvatel, který by nenáviděl monarchii. Úřady však v zemi postupovaly poměrně tvrdě a bosenští aktivisté se obraceli na Srbsko, které stálo v opozici vůči monarchii.
Dobová karikatura zachycuje boj mocností o vliv na Balkáně
Srbsko bylo již jistou dobu samostatným a nezávislým státem a berlínský kongres to jen potvrdil. Rozhodnutím mocností však země sestávala pouze z území, které etnicky obývali Srbové. S tím se nacionalistická hnutí, která podporovala nárok dynastie Karađorđevićů na srbský trůn nehodlali smířit. V zemi totiž zuřily otevřené i skryté boje mezi podporovateli a odpůrci dvou znepřátelených dynastií. Na jedné straně stáli Karađorđevićové a na druhé Obrenovičové. Tyto dvě dynastie spolu soupeřily již od počátku 19. století, kdy v čele každé z nich stála silná osobnost. Na jedné straně to byl Peter Karađorđević (přezdívaný také jako Černý Juraj / Karađorđević znamená Černý Juraj a takto tohoto vůdce povstání nazývali Turci).
Miloš Obrenovič
Na druhé straně Miloš Obrenovič(pouze pro zajímavost, Obrenovič byl poměrně krutý vůči svým odpůrcům, ale u našich sousedů byl opěvován jako hrdina - mj. totiž zásoboval Slovenské povstání 1848 puškami a výzbrojí). Karađorđevićové byli poměrně silná nacionalistickou dynastií, která měla podporu v různých separatistických skupinách. Jednou z nich (a možná i tou nejsilnější) byla Černá ruka. Jejím zakladatelem byl srbský generál Dragutin Dimitrijevič, který v roce 1903 pomohl Karađorđevićům na trůn. Jeho jednotky v tomto roce přepadly královský palác a zavraždili krále Alexandra I. Obrenoviče a jeho manželku. Královskou stráž vojáci rovněž krutě zmasakrovali. Novým králem se stal Peter I. Karađorđević, který začal prosazovat politiku odklonu Srbska od Habsburské monarchie a stále více upevňovat vztahy s Ruskem. Situace na Balkáně se tak stávala nestabilní, což ostatně Rakousko-Uhersko vedlo k rozhodnutímu definitivní anexe Bosny a Hercegoviny.
Dragutin Dimitrijevič (vpravo) s kolegy - zakladatel teroristické organizace Černá ruka, který řídil její činnost
Bosňané však viděli v srbské situaci záchranu a tak se hromadně přidávali do srbské armády či k ostatním skupinám. Gavrilo Princip odešel do Srbska v roce 1912, tedy v době, kdy byla odhalena jeho účast na protestech v Sarajevu. Princip v té době studoval na obchodní akademii a odhalení jeho participace na protestech mělo za následek vyloučení ze školy. Po příchodu do Bělehradu se chtěl přidat k srbské armádě, která se chystala na nový konflikt. Pro jeho útlou postavu a časté nemoci ho však k armádě nevzali. Vyhledal dokonce srbského důstojníka Vojislava Tankoviče, který ho také odmítl, protože byl příliš malý a slabý. Gavrilo musel být opravdu na pohled útlý muž, protože Srbsko se v té době mobilizovalo na první balkánskou válku proti Osmanské říši a v době války byli do armády přijati téměř všichni.
Rakousko-Uhorsko před prvou světovou válkou
Po nesouhlasném stanovisku z armády se Gavrilo přidal k ostatním členům Mladé Bosny, kteří pracovali pro Černou ruku. Ta měla v nadcházejícím konfliktu čistě partyzánské úlohy decimace nepřátelské armády. Sice se konflikt týkal primárně boje proti Portu, Černá ruka nezapomínala na své úkoly v odporu vůči Rakousko-Uhersku. Činnost však v této době omezila výhradně na území Bosny a Hercegoviny, neboť vedla boj na dvou frontách. Gavrilo jakož i jiní Bosňané tak přišli docela vhod. Byly znalí prostředí, ale také znali praktiky monarchie a jejích úřadů na vlastní kůži. Pro Černou ruku, coby jednu z prvních teroristických organizací, to byly skutečně cenné informace a pozice Bosňanů se v hnutí posilovala. O tom, jakou činnost hrál Princip v hnutí před atentátem a ani o tom, proč se nakonec dostal do atentátnické skupiny, nejsou věrohodné zprávy. Předpokládá se, že se aktivně podílel na špionáži v Bosně a získával pro Černou ruku informace. Jeho nenápadný vzhled to v podstatě potvrzoval, protože Gavrilo skutečně nepatřil mezi ty, které by si člověk hned všiml nebo zapamatoval.
Oskar Potiorek
Černá ruka musela své cíle volit skutečně svědomitě, neboť prostředky byly okleštěné. Její aktivity podléhaly přímo vrchnímu velení srbské armády a to i schvalovalo případné cíle. V roce 1913 se na generálním štábu rozhodlo, že novým cílem se stane bosenský guvernér a velitel rakousko-uherských vojsk v zemi - Oskar Potiorek. Na jeho zavraždění bylo vybráno jen pár atentátníků, protože nebyl považován za prvořadý cíl. Nakonec však k atentátu nedošlo. Vrchní velení určilo srbského novináře a člena Černé ruky Danila Iliče jako vůdce skupiny. Měl složit a připravit skupinu, která zaútočí na člena vládnoucí rodiny Habsburské monarchie. Danilo Ilič začal verbovat a mezi jeho členy se dostali i Bosňané. Mezi nimi byl i Gavrilo Princip.
Danilo Ilič
V té době připravovala monarchie velké manévry vojska, které měly prezentovat sílu armády Srbsku. Manévry se konaly na bosensko-srbských hranicích. Guvernér Potiorek pozval arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Sofii, aby se na těchto manévrech zúčastnili. Bezpečnostní úřady tuto cestu nevyhlašovaly, protože aktivity srbských anarchistů jim byly poměrně známé. Černá ruka dokonce v roce 1911 plánovala atentát na Františka Josefa I. Ten se však nepodařilo přetavit do úspěšného konce. Přesto však následník trůnu cestoval do Bosny, protože považoval upevnění postavení monarchie v této zemi za klíčové. Na cestě z vojenských manévrů se zastavil ještě v Sarajevu, aby pozdravil davy.
Trasy atentátníků, kterými se dostali do Sarajeva
Tam už na ně čekala skupina atentátníků. Princip byl jen řadový člen, který poslouchal rozkazy Danila Iliče. Útočníci byli seznámeni se situací a také případnými možnostmi. Po delší přípravě se rozhodlo, že útok se uskuteční během toho, co následník trůnu s manželkou projdou davem. Auta s delegací totiž měla pozdravit davy, které lemovaly ulice. Byla to ideální příležitost, jak se k prominentnímu cíli dostat co nejblíže.
František Ferdinand d´Este s manželkou
Útočníci se rozmístili na trase delegace. Každý z nich dostal k dispozici pistoli, granát a kapsli kyanidu, aby ukončil svůj život dříve, než bude zatčen. Důležité bylo, aby během případného výslechu neusvědčili ostatní spolupachatele.
František Ferdinand d'Este si plnil všechny své státnické úkoly a návštěva Sarajeva nebyla v ničem výjimečná
V osudný den, 28. června 1914, bylo pro následnický pár a jejich doprovod připravených šest aut. František Ferdinand d'Este se s manželkou vezl ve třetím z nich. Byl to rakouský sportovní vůz značky Gräf & Stift, který měl staženou střechu, aby následník trůnu mohl mávat davům. Spolu s nimi se v autě vezl i guvernér Potiorek a plukovník František von Harrach. Sarajevský starosta, ředitel sarajevského policejního sboru či jiní důležití funkcionáři nastoupili do předchozího auta (v pořadí druhé). Zbývající auta obsadili členové policie a ochranky. Kolona se vydala z vojenských kasáren směrem k sarajevské radnici po hlavní kolonádě města.
Auto, ve kterém se vezl následník trůnu s manželkou
Jako první čekal skrytý v davu na delegaci Mehmed Mehmedbašič. Ten byl v Sarajevu již delší dobu a velmi dobře znal nejen místní poměry, ale dokázal se dobře orientovat i v samotném městě. Mehmedbašič totiž do Sarajeva přijel s úkolem zavraždit rakousko-uherského guvernéra Potioreka. Na poslední chvíli byl jeho atentát odvolán s tím, že se určil nový cíl. Mehmedbašič informace dozvěděl pouze několik dní před útokem. Přesto byl vybrán jako první. Na delegaci čekal nedaleko kavárny, ale na poslední chvíli si útok rozmyslel. Delegace ho tak minula bez jakéhokoliv incidentu. Později se hájil tím, že nedaleko od něj se nacházela policejní skupina. Situaci proto vyhodnotil tak, že by byl útok riskantní. Policisté ho mohli totiž zastavit dříve, než by se k d'Este dostal a tím by zmařil příležitosti i pro ostatní. Druhým útočníkem byl Vaso Čubrilovič, který si také útok rozmyslel. Stál nedaleko Mehmedbašiče a když viděl, že ten nezaútočil, lekl se a ujel.
Nedeljko Čabrinovič
Dalším v pořadí byl Nedeljko Čabrinovič, který stál u řeky Miljacka nedaleko od mostu Cumurja. Právě to mu nabízelo výhodné možnosti na útěk a k útoku se nakonec odhodlal. Krátce po desáté hodině ho míjela delegace a Čabrinovič hodil na auto s následníkem trůnu připravenou bombu. Ta se však od srolované střechy odrazila a padla na cestu za auto. Časovač ji odpálil o něco později a tak zasáhla další auto v koloně (byla v něm policejní ochranka). Posádka auta byla vážně zraněna a střepiny zranily i okolostojících v davu. Čabrinovič, přestože měl možnosti na útěk, zpanikařil a spolkl kapsli s jedem. Následně skočil do řeky Miljacky. Jed však nezaúčinkoval, způsobil pouze zvracení a ani řeka atentátníka nezabila, protože byla docela mělká. Čabrinovič si způsobil pouze zranění nohy a jeho dopadení bylo už docela jednoduché.
Poslední fotografie zachycuje arcivévody a manželku, jak nastupují do auta před radnicí. Cesta zpět do kasáren nebyla vůbec chráněna a stala se jim nakonec osudnou.
Kolona aut pokračovala dál a podařilo se jim bezpečně dorazit k radnici. Tam měly následovat promluvy starosty i následníka trůnu. František Ferdinand d'Este byl však útokem otřesen a zpočátku odmítl jakékoliv ceremonie. Až na přímluvu manželky své rozhodnutí změnil, ale svůj proslov nezapomněl okořenit komentářem k nedávným událostem. Po těchto proslovech se rozhodl změnit svůj program a vrátit se zpět do bezpečí kasáren. Předtím však hodlal navštívit nemocnici, aby povzbudil členy zasažené posádky auta. Sarajevské úřady neučinily žádné důležité opatření, aby zajistily bezpečnost prominentního páru.
Dobové vyobrazení atentátu
Gavrilo Princip byl v době bombového útoku na jednom z následujících stanovišť. V době výbuchu, který bylo v davu slyšet, považoval svou roli za bezpředmětnou. Pozici proto opustil a vydal se do ulic Sarajeva. U potravin Schiller, které se nacházely několik stovek metrů od místa výbuchu, potkal své známé. Společně se věnovali rozhovoru, který se natáhl na déle, než čekal. Po určité době se s přáteli rozloučil a vydal se do štábu, aby zhodnotili útok. Princip v té době už věděl, že atentát se nezdařil a d'Este přežil. Směřoval si to zpět kolem řeky, když v tom do ulice špatně odbočilo auto s následníkem trůnu. Šofér si chybu uvědomil, zastavil a hned začal couvat, aby se dostal zpět na vytyčenou trasu. Auto v tom momentě zůstalo absolutně nechráněné a v minimální rychlosti jen několik metrů od Gavrila Principa. Ten rychle vyhodnotil situaci, odjistil poloautomatickou pistoli značky Browning a několikrát vystřelil na nechráněné auto.
Uniforma, kterou měl František Ferdinand d'Este v osudný den - stále jsou na ní stopy po krvi
František Ferdinand d'Este byl zasažen do krku. Střela mu poškodila krční tepnu. Jeho těhotná manželka byla zasažena do břicha. Řidič okamžitě vyrazil do Potiorekovy rezidence, kde jim měla být poskytnuta lékařská pomoc. Ferdinandova poslední slova byla směrovány k manželce: „Žofinko! Žofinko! Prosím, neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!“ Oba zemřeli ještě v autě během převozu do guvernérovy rezidence.
Policisté odvádějí zatčeného Principa do vězení
Princip a ostatní pachatelé byli chyceni poměrně rychle. Postupně bylo zatčeno několik desítek lidí, kteří byli obviněni z účasti na přípravách atentátu. Z atentátníků se nepodařilo dopadnout pouze Mehmeda Mehmedbašiče, který utekl do Srbska. Ostatní byli postaveni před soudní tribunál. Rakouské zákony zakazovaly udělení trestu smrti nezletilým osobám. Plnoletost byla tehdy určena hranicí 20. let. Většina atentátníků včetně Principa, v té době nedosahovala tuto hranici a proto věděli, že trest smrti jim nehrozí. Ti, kterých se týkal, se snažili vinu shodit na Gavrila Principa a ostatní nezletilé. Nezletilí se zase všemožně snažili zmírnit své tresty.
Těla arcivévody a jeho manželky
Před Sarajevský tribunál nakonec předstoupilo 25 obžalovaných a každý podal jinou verzi výpovědi. Od té doby je proto mnoho otázek ohledně atentátu zahalených tajemstvím a celá událost je i po více než století tématem konspirátorů. Většina atentátníků dostala tresty vězení pro svou nezletilost. Tribunál v říjnu 1914, v době, kdy už ve světě zuřila válka, nakonec vynesl 5 trestů smrti. Z toho dva byly zmírněny na doživotí samotným císařem Františkem Josefem I. Gavrilo Princip dostal 20 let vězení. Trest si odpykával v terezínské pevnosti. Čabrinovič, který na kolonu hodil bombu, dostal rovněž 20 let vězení.
Soudní tribunál s atentátníky (Gavrilo Princip vyznačený kruhem)
Oba zemřeli ve vězení na tuberkulózu a konce války, kterou způsobili, se nedožili. Mezi popravenými byl hlavní strůjce atentátu Danilo Ilič a jeho nejbližší spolupracovníci, kteří vraždu připravili a zajistili vybavením. Popraveni byli v roce 1915 oběšením. Poslední z atentátníků, v té době 16letý Vaso Čubrilovič, zemřel v roce 1990 v Bělehradě jako 93letý.
Jeden z pomníků, které oslavují atentátníky jako hrdiny
Důsledky atentátu zná snad každý, důležité je, že během Sarajevského procesu se ukázalo, že srbské velení a rozvědka byly přímo zapojeny do příprav útoku. Postupně se v Srbsku začala formovat politická skupina, která mínila co nejdříve ukončit válku a dospět k míru. Pro dosažení míru s Rakousko-Uherskem byli proto čelní srbští vojenští funkcionáři, v čele se zakladatelem Černé ruky, postaveni před soud. V roce 1917 byli odsouzeni k trestu smrti oběšením. Dodnes jsou atentátníci na Balkáně uznávání jako hrdinové a na mnoha místech existují ulice, náměstí, školy či jiné veřejné prostory, které nesou jméno Gavrila Principa nebo jednoho z jeho spolupachatelů.
