Evoluce krutých praktik.
Mučení se stalo nedílnou součástí válečných konfliktů, ale i vnitropolitických sporů. Svoji vrcholnou formu získává ve středověku pod záštitou svaté církve a jejích věrných služebníků z řad inkvizice. I když jsme si od té doby prošli velkým pokrokem, moc se toho nezměnilo, kruté zacházení s cílem odrazení nebo získání informací je stále jednou z „nejoblíbenějších“ metod vojenských velitelů, tajných služeb i vlád. V následujících řádcích si tak představíme evoluci mučení, řekneme si něco o nejpoužívanějších „technikách“ a jejich využití.
Je vystrašený. Slyší křičící dav bažící po krvi, ale nic nevidí - je spoutaný a zabalený do deky. Přiletí několik prvních kamenů. Instinktivně si chce rukama chránit hlavu, ale pouta na zápěstí mu to nedovolí. Sprška kamení narůstá, ale s ní i bolest. Už nemá ani sílu prosit o milost. Ještě více se skrčí a v myšlenkách prosí boha, aby jeho utrpení rychle skončil. To si však ještě několik hodin počká. Zatím přilétá další smršť kamení. Řeč je o nejstarším způsobu mučení a trestu smrti - ukamenování. Historie tohoto brutálního trestu sahá daleko do minulosti a stává se součástí svatých knih. V Bibli se zmiňuje v souvislosti s popravami světců, v Koránu je zase spojena s cizoložstvím. Nejběžnější trest ve starověku má oproti ostatním způsobům jednu velkou „výhodu“ - oběť nesnesitelně trpí, ať už fyzicky nebo psychicky. Dav se totiž trefuje do nehybného člověka - svázaného, zabaleného do plátna a často i zahrabaného v zemi. Navíc jsou na házení zvoleny menší kameny, aby ani zásah do hlavy oběť okamžitě neusmrtil nebo jí nezpůsobil vážná zranění. Smrt tak přichází velmi pomalu. Oběť totiž zpravidla umírá na poranění mozku, zástavu dýchání, vnitřní krvácení, úrazový či psychický šok.
Mučení není obecně ničím novým, ve starověku se však stává součástí justice a proniká hluboko do kulturních struktur. Stává se krutým trestem, který má jen jediný význam - zastrašit ostatní od páchání zločinů a rebelií. Keltové tak s oblibou zabodávají odsouzeným meč mezi žebra. Egypťané zase strkali do všech možných tělesných otvorů rákosová stébla, která následně zapalovali. Židé kamenovali, Peršané nechávali zločince umírat na pouštním slunci. Vrchol tehdejší civilizovanosti, Římané, házeli trestance divokým zvířatům nebo je ukřižovávali. Řekové využívali jed, lynčování či jen nabroušený meč.
„Křik bude procházet soustavou trubic, přičemž celý systém změní utrpení na řev skutečného býka“, takto popisuje svůj nový nástroj Perillos z Ahtén vládci sicilského města Akragas, králi Falarisovi. Zkušený vynálezce zběsile běhá okolo „sochy“ mosazného býka a ukazuje vládci, odkud bude vycházet kouř a popel z těch, kteří upadnou v nemilost. Dnes se už nedozvíme, co rozzuřilo tyrana a samozvaného krále města Akragas, jisté však je, že Falaris chtěl vidět praktickou ukázku nového vynálezu. Nechává proto Perillose zajmout a nacpe ho do pupku mosazného býka. Pak už pod ním jen zapálí oheň. Mosazná socha se velmi rychle zahřeje a za chvíli je rozpálená do běla. Perillos se začíná dusit a doslova se smaží ve vlastní šťávě. Řecký učenec zaplatí za svůj šílený vynález životem - polomrtvého ho vytáhnou z býka a shodí z útesu. Pohled na nový vynález, který získává pojmenování „sicilský býk“, je doslova fascinující. Zatímco oběť v útrobách zvířete trpí, zvenku vypadá vše magicky - mosaz se zbarví do běla, z nozder vychází hustý kouř a díky soustavě trubic je místo děsivého kvílení slyšet býčí mručení. Celou situaci kazí jen ohavný puch spáleného masa. Avšak i přes nový objev mění přístup k mučení až starověcí Římané - díky krutému zacházení získávají informace od válečných zajatců. Mučení jako součást výslechu používají i u otroků, a to do 2. století n. l., později se využívá i u příslušníků nižších společenských tříd. V případě otroků byly kruté výslechy doslova nutné. Římané se totiž domnívali, že dobrovolnému přiznání otroka se nedá věřit.
Po 4. století n. l. se s mučením doslova roztrhne pytel. Vztáhnout ruku na bližního svého se ve středověku nevyplácelo. V temných časech se objevuje i nová forma soudnictví - inkvizice, kde věcné důkazy a logická odůvodnění nemají žádnou váhu. K prokázání viny nebo neviny existují jen dvě možnosti, a to výpovědi svědků nebo přiznání. To je vykonáno zejména přesvědčováním, vězněním a mučením. Klasickým výjevem tehdejší doby se stává zbičována plavovláska sedící obkročmo na zvláštním geometrickém tvaru, který středověcí kati nazývají oslí hřbet, trestná koza či ostrý kůň. Na ostrou dřevěnou hranu jsou oběti usazeny obkročmo a nahé, na kotníky jim je přivázáno závaží. O vše potřebné se pak postará gravitace. Nelidský křik se nese temnými chodbami, ale z podzemní mučírny nemá šanci nic proniknout. Ostrý hřbet „osla“ působí na rozkrok velkým tlakem. Po několika minutách má osoba genitálie poseté silnými podlitinami. Těžké závaží drtí kotníky a způsobuje v nohách několikahodinovou ztrátu citu. Trestná koza má však ještě jednu, mnohem brutálnější podobu. Oběť sedí na mučícím nástroje nahá, na nohou má závaží a jako bonus ji kat táhne tam a zpět po drsném povrchu. Kůže tak po několika sekundách praská a třísky se znovu a znovu zapichují do těch nejcitlivějších míst. Vzhledem k těžkému závaží na kotnících si tak trestanec odnáší z mučení i mnohočetné zlomeniny pánevní kosti a tím i doživotní následky. Je nutné dodat, že tato metoda byla u katů nejvíce preferovaná. Temné období je tak poznamenáno mnoha krutými technikami - lámání na kole, stažení z kůže, postupné narážení na kůl, Jidášova kolébka, drcení končetin... atd. Více o těchto kreativních řešeních jsme si říkali zde a zde.
Přesuňme se nyní na asijský kontinent, kde je čínský eunuch Liou Ťin v letech 1506 až 1510 nejvlivnějším členem vlády císaře čínské říše Čeng-tea. Liou Ťin císaři slouží od dětství. Když se dostane k moci, zahájí řadu reforem, aby zvýšil státní příjmy, ale i vlastní vliv na úkor úředníků. Odplata na sebe nenechá dlouho čekat - v roce 1510 je bývalými spojenci obviněn ze zrady a popraven. Ještě předtím ho ale čeká kruté mučení. Když se Liou Ťin dozví, že bude popraven „tisíci řezy“, není jediným, komu se podlomí kolena. Ví, že ho čeká zdlouhavá a trýznivá smrt. A stejně jako zdlouhavé a trýznivé toto mučení je, má také výjimečné postavení mezi popravami - toto původně čínské mučení ling-čchi se používá pouze v krajních případech, a to za vícenásobné vraždy, znásilnění dětí či vzpouru proti panovníkovi.
Liou Ťin je přivázán k dřevěné konstrukci a vyděšeně sleduje blížícího se kata. Ten drží v rukou pořádně naostřený nůž. Pokud si myslíte, že poprava bude rychlá - jedno bodnutí nože do hrdla a je hotovo - mýlíte se. Smrt „tisíci řezy“ totiž znamená, že mu bude kat po dobu tří dnů postupně zaživa odřezávat kusy masa z těla. Ostří nože se nejprve zkouší na bicepsu. Když je kat s nožem spokojený, jde na věc. Pomalu odřezává jednu i druhou bradavku. Eunuchovo kvílení bodá do ušních bubínků. Nůž odsekává kus stehna, pak části lýtka. Křik neustává. Někteří z davu zvrací. Pak kat odkrojí uši, nos, postupně i prsty na nohou a rukou. Jako poslední přišly na řadu končetiny a když z oběti už moc nezbývá (ale je stále naživu), probodnou její srdce a useknou ji hlavu. Liou Ťin ale zemřel už druhý den po asi 400 řezech. Podle očitých svědků byly odříznuté kousky jeho těla prodány divákům, kteří je jedli a zapíjeli rýžovým vínem. Tisíci řezy byl popraven ještě v roce 1835 ve Vietnamu francouzský misionář Joseph Marchand.
Příchodem 20. století se obor mučení dostává na nový stupeň. Během druhé světové války se obě strany barikád snaží o co nejefektivnější využití mučících metod, které se tak stávají v rukou tajných služeb vysoce sofistikovaným oborem. Nacisté v koncentračních táborech a po nich komunisté v sibiřských gulazích dávají trýznění nový rozměr. Nadměrné používání psychofarmak, sexuální zneužívání, bití železným řetězem, lázně ve vroucím oleji, vypíchnutí očí, kuchání zaživa či topení ve výkalech byly každodenní „muzikou“ těchto šílených režimů.
V té době přibývá do mučících technik i nový prvek - elektrický proud. Ten je zneužívána na ďábelský nástroj zvaný picana. Ve většině případů se jedná o postel, která je však „vylepšená“ o trubku, která do železné konstrukce přenáší elektrický proud. Nešťastník je připoután k rámu postele a jeho tělem tak pravidelně prochází elektřina s vysokým napětím. To je bohužel ten méně bolestivý způsob. Ten druhý, krutější, obsluhují dva lidé - jeden pouští do těla oběti proud a druhý má v rukou elektrody, které přikládá na citlivá místa. Odhaduje se, že tento druh mučení byl poprvé použit na počátku 30. let 20. století. Picana je důmyslná hlavně v tom, že do těla oběti proudí elektřina s vysokým napětím (12 000 až 16 000 voltů), ale s malým proudem. Elektrické šoky jsou tak velmi bolestivé, ale nezabíjejí. Tedy - nezabíjejí hned, ale velmi, velmi pomalu. Aby utrpení mučených bylo ještě větší, jsou nešťastníci během procedury polévaní vodou.
Přemístíme se nyní do blízké minulosti, kde ve světových médiích rezonuje Wateboarding - slovo spojované zejména s tajnými službami a základnou Guantánamo, způsob mučení, o kterém všichni slyšeli, ale málokdo ví, jak brutální tato procedura opravdu je. Jedná se totiž o vysoce účinné mučení, které není nijak náročné. Stačí vám ručník, kýbl vody a do 10 sekund z kohokoliv vyrazíte informace, které potřebujete. Je to natolik účinná metoda, že se používala už ve středověku, ale americká CIA ji v boji proti terorismu zneužívá dodnes. Ostatně, ne nadarmo ji bývalý viceprezident USA Dick Cheney nazval „přínosným zdrojem informací“. Na mírně nakloněný stůl se připoutá oběť, té na hlavu hodí ručník, přes který lijí vodu. Ta mu stéká do nosu, hrdla a mozek to vyhodnotí jako topení - mučený popadne dech, ale nemůže se pořádně nadechnout, protože mu do úst proudí další a další voda. Když CIA testovala tuto techniku na svých agentech, podle dokumentů nejtvrdší z nich vydrželi 14 sekund. Vtip je v tom, že při mučení ležíte dole hlavou a voda se vám tak nedostane do plic. Zdá se to neškodné, ale už samotné prožívání topení může zanechat na oběti psychické následky. Navíc, pokud se to přežene, hrozí poškození plic, mozku i polámání kostí, když se snaží mučený vykroutit z pout. Američané wateboarding okopírovali od Japonců, kteří ho praktikovali během druhé světové války.
20. století bylo kromě nových vynálezů převratné i v odvětví mučení - objevuje se totiž teorie, že použití psychologických metod nátlaku je mnohem účinnější než fyzický teror. U některých jedinců totiž bolest vyvolává pocit odhodlání. Psychologické mučení klade vysoké nároky i na mučitele - musí totiž maximálně ovládat své chování, nenechat se vyprovokovat a postupovat přesně podle předem připravené strategie. Takový typ mučení totiž trvá několik dní, během nichž musí nejprve zničit psychickou stránku člověka. I ti nejlepší a nejodolnější jedinci mají své slabé místo. Dříve či později tak pravděpodobně každý soustředěnému psychickému nátlaku podlehne. Trýznitel se musí nejprve pořádně připravit. Zjišťuje si o oběti co nejvíce informací - zda má rodinu, jakého je vyznání apod. Pak se vrhne na první fázi výslechu. Cílem je, aby oběť pochopila, kdo je tady pánem, kdo je soudcem a katem v jedné osobě. Často dochází k verbálním útokům namířeným na citlivá témata jako například: „... a kde je ten tvůj bůh?“, „Co by řekla tvá dcerka tomu, kdybych jí poslal fotky otce, jak se válí ve vlastních výkalech?“. Dále se představí vyhlídky oběti do budoucna, respektive zdůraznění toho, že ji žádná nečeká. Slabší jedince se podaří zlomit už během této fáze.
Pokud ne, způsobuje se oběti značné nepohodlí. Vězeň je uzamčen do malé místnosti bez oken, židle, postele či toalety. Jediné, co pak může dělat, je spát. To však není možné, protože je z reproduktorů puštěna hlasitá metalová hudba. To je ten lepší případ. V tom horším vám pustí 15 sekundovou smyčku výbuchů nebo reklamních spotů - po 10 hodinách vám vaše duševní zdraví vypoví službu. Pokud ne, přicházejí na řadu hlasité zvuky cirkulárky, skřípání, škrábání po tabuli, atd... Jako další přichází na řadu blikající bílé světlo. Podle záznamů i ti nejsilnější končí po 20 hodinách. Kdyby to nestačilo, má věznitel připravené v rukou další trumfy - nechá vás hladové a žíznivé, popřípadě v místnosti zvýší teplotu a vlhkost, přičemž vám do malé místnosti pustí otravný hmyz. Vrcholem klasického psychologického mučení je tzv. „hra na popravu“, kdy rozzuřený věznitel vytáhne oběť na světlo s tím, že musí udělat to nejhorší - vytáhne zbraň se slepými náboji a namíří mu ji na hlavu. Oběť je přesvědčena, že jde na popravu. Zazní vystřel, který však místo smrtící kulky přináší doživotní trauma.
Mučení jako symbol utrpení a trýznění se tak objevuje během celé existence lidstva a je součástí i moderních válek (Irák, Ukrajina, Sýrie, Jugoslávie). Jako součást politiky ho využívají i mnohé státy jako Čína, Nigérie, Írán, Eritrea, Saudská Arábie či Severní Korea (která by si v tomto zasloužila i samostatný článek). Přesto Ženevské konvence hovoří jasnou řečí - „úmyslné mučení, způsobování velkého utrpení či kruté zacházení, včetně biologických experimentů, je absolutně nepřípustně, nelidské a ilegální.“
