Zoltan Zinn-Collis vypráví o tom, jak těžké je zapomenout a jak bolestné z takového zapomnění procitnout.
„Můžete z nějakého místa cítit zlo? Nebo je to tak, že to zlo cítí lidé a na to místo jen přenášejí? Nevím, ale zlo jsme každopádně cítili všude kolem sebe. Cítili jsme je všichni,“ řekl Zoltan Zinn-Collis po první návštěvě zbytků koncentračního tábora Bergen-Belsen od svého osvobození.
Zoltan Zinn-Collis prožil období holokaustu převážně v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Tuto dobu popsal v autobiografii Přežil jsem peklo Bergen-Belsen s podtitulem Jsem jedním z milionů lidí, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory, a od většiny z nich se odlišuji tím, že jsem přežil.
Ztráta paměti a vytěsnění všech vzpomínek
Jeho vyprávění se od ostatních výrazně liší. On sám si totiž nejen z Belsenu, ale ani z doby před ním, do poměrně nedávné doby nepamatoval téměř nic. Do prostředí koncentračního tábora se dostal již v raném dětství, v pouhých pěti letech. Jak sám popisuje, jeho mysl se později přirozeně bránila tím, že nepříjemné zážitky vytěsnila. S nimi však bohužel upadly v zapomnění i jiné vzpomínky – vzpomínky na domov, z něhož byl násilně odvlečen, vzpomínky na rodiče, na sourozence, na tety, strýce, na prarodiče. Celé jeho dětství bylo prozíravě uzavřeno a pečlivě uzamčeno v odlehlém koutku jeho mysli, aby takto ukryté chránilo duševní zdraví svého pána.
Smysl pro humor jako ochranná bariéra
A to se mu také podařilo. Zoltan-Zinn Collis si kromě samozřejmých a pochopitelných jizev na srdci i duši ze zkušenosti holokaustu totiž odnesl ještě něco dalšího - specifický smysl pro humor. Kdo jej nezná, může si myslet, že je kousavý. Tímto způsobem však Zoltan prozkoumává každého nového člověka, který mu vstoupí do života a testuje, jak na jeho poznámky zareaguje. Kdo se chytne, dovolí mu přistoupit blíže. Kdo by mu chtěl ublížit, nedostane se k němu, protože je chráněn ostražitou hradbou sarkastického humoru. S ním přebírá vše, co mu život předkládá a právě jím je protkán i celý Zoltanův životní příběh, který popsal ve své autobiografii. Zoltan si tak kolem sebe udržuje bezpečnou komfortní zónu, která byla v dobytčích vagonech a během pobytu v Bergen-Belsenu soustavně stále a znovu narušována.
Nový domov
Pan Zinn-Collis měl nesmírné štěstí, protože po skončení války jeho a jediného rodinného příslušníka, který Belsen přežil, adoptoval irský lékař Bob Collis. Ten do Belsenu přijel s Červeným křížem a přijal malého Zoltana a jeho sestru Edit do rodiny. Zajistil jim tak ty nejlepší podmínky pro rehabilitaci poničeného zdraví a psychiky. A že bylo co rehabilitovat. Malý Zoltan se po prodělané tuberkulóze musel potýkat s pokřivením páteře. Díky tomu je do dneška velmi malý a musí se připravit na riziko budoucího ochrnutí od pasu dolů. Následky onemocnění ale výrazně zmírnila péče, které mu mu dostalo z rukou nové irské rodiny. Nový otec Bob s manželkou Phyllis poskytly židovským dětem skvělé zázemí plné lásky, porozumění, ale také legrace a skvělých zážitků. Nebyl to nikdo jiný než Bob, kdo zahájil pátrání po minulosti malého Zoltana, a jak posléze sám uvádí ve své knize, právě díky Bobovi ji vůbec mohl sepsat. On mu totiž pomohl oživit ztracené vzpomínky. Dokonce v začátcích sám zapisoval Zoltanovo vyprávění a vydal se do Evropy hledat stopy po jeho původní rodině.
Návrat do minulé reality
V knize autor uvádí, že okamžik procitnutí a uvědomění si starých vzpomínek byl velice bolestivý. Tvrdí, že pochopil, proč jeho mysl ony nepříjemné zážitky vytěsnila, a to i na úkor toho, že spolu s nimi přišel i o radostné vzpomínky z dětství. V pozdějším věku navštívil s přítelkyní Suzi, která s ním byla internována v Belsenu, toto hrozné místo. Návštěva odstartovala řadu nepříjemných svíravých pocitů strachu, hrůzy a děsu, z nichž se pan Zinn-Collis delší dobu obtížně vzpamatovával. Nakonec se ale ukázalo, že se jednalo doslova o porodní bolesti ušlechtilé činnosti, jíž se dnes Zoltan věnuje. Ačkoliv znovu prožil a procítil dávno zapomenuté strasti, zároveň prozřel a mohl začít svou mysl skutečně očišťovat. Ne uzavřením vzpomínek, ale jejich sdílením. S širokou veřejností.
Přítomnost přinesla smíření
Proto dnes může říci, že je se svou minulostí smířen. Že necítí zášť a nenávist k dnešním příslušníkům německého národa, protože mu připadá nesmyslné trestat ty, kteří nic neprovedli. To tvrdí navzdory tomu, že mu Němci kdysi vzali nejen rodinu a vzpomínky na ni, ale na dlouho dobu také povědomí o jeho vlastní identitě, aniž by uvedli pádný důvod, proč a čím se vlastně provinil. A neprovinili se ani jeho příbuzní, kteří padli jako oběti na oltář fanatické teorii o čistotě jedné rasy. Jak píše Zoltan, tak podle bible mají děti až do sedmé generace pykat za hříchy svých otců. V tomto případě se ale židovské děti staly oběťmi hříchů jiných.
Dědictví holokaustu
Právě zde podle Zoltana pramení dědictví holokaustu. Co mají lidé na mysli, když o něm hovoří? Nedostatek příbuzných mladých Židů. Na to vzpomíná Zoltan v souvislosti se svatbou jedné z jeho dcer, která zde, na rozdíl od ženicha, měla jen hrstku příbuzných. Předpokládá však, že s dalšími generacemi se to bude zlepšovat. Protože Zoltan a jeho žena se stali nositeli nové generace. Založili novou rodinu, počali vytvářet nové příbuzné. To vše díky skutečnosti, že na počátku dostal Zoltan novou šanci. Od Boba Collise.
Ten, který přežil
O smíření s prožitými hrůzami Zoltan jen nemluví, nýbrž jej svým jednáním i potvrzuje. Od doby, co s přítelkyní Suzi poprvé znovu navštívil Belsen, se začal aktivně angažovat v osvětě týkající se holokaustu. Dnes je znám jako „ten, co přežil“. Jako svědek šoa navštěvuje školy a povídá cizím dětem o tom, o čem nemá sílu hovořit s dětmi vlastními. To přiznává i v předmluvě ke své knize: „Pro mě má těch mých pár řádek velký význam. Vycházejí přímo z mého srdce a jsou určeny těm, které miluji, a doufám, že sdělí mé rodině to, co se jim zdráhám říct přímo." Psaní a přednášení jsou pro pana Zinna-Collise prostředkem k očištění paměti od tíživých zážitků. Zároveň cítí jistou povinnost hovořit o tom, co se mu stalo, protože ačkoliv sám sebe nepovažuje za výjimečného muže, tak zkušenost, kterou byl nucen podstoupit, za výjimečnou považuje. A zejména pak za výjimečnou považuje skutečnost, že přežil. Dle jeho slov ne díky sobě, ale díky náhodám, shodám okolností a lidem, kteří měli srdce na pravém místě a které měl to štěstí na své cestě napříč holokaustem potkat.
„Stal jsem se svědkem jak krutosti nacistů, tak lásky některých našich osvoboditelů, k nimž náležel i Bob Collis. Setkal jsem se s nezměrným zlem i nezměrnou láskou. Začal jsem si uvědomovat, že je mou povinností vyprávět svůj příběh – a před svou smrtí s ním seznámit co nejvíce lidí.“
