Slíďák tatarský se v některých částech Česka vyskytuje častěji než jinde. Kam bys raději nikdy neměl cestovat?
Největší pavouk Evropy žije i v Česku. Takzvaný slíďák tatarský, Lycosa singoriensis, známý už od roku 1770, může v lesích číhat i na tebe. Velký může být jako menší dlaň a díky nepříjemně působícím chlupům připomínajícím klasické děsivé tarantule, působí doslova hrozivě. Žije především na jižní Moravě. Pokud jsi tedy z této oblasti, dej si pozor, kam šlapeš, protože tato příšera může kdykoliv překvapit i tebe.
Slíďák tatarský, je největším pavoukům Evropy, střední Asie a severní Afriky, což představuje plochu několika tisíců kilometrů čtverečních. Především ho však najdeš ve středních a východních částech Evropy, ve zbývajících jmenovaných lokalitách ho lze vidět jen zřídka. Nejzápadněji byl slíďák tatarský viděn na břehu Neziderského jezera v Rakousku. Před desítkami let byl běžně vídán, ale od 60. let nebyl zaznamenán a začal se považovat za regionálně vyhynulého. Od roku 2007 se však znovu hojně objevuje a v České republice patří mezi neohrožené druhy, nachází se v kategorii málo dotčený.
Slovenské prezidentské volby jsou za rohem. Kdo nahradí Zuzanu Čaputovou?
22. března 2024 14:00
Hrozivý pavouk má rád nekonečné stepi chudé na vegetaci, jaké lze nalézt například v Maďarsku či v Rusku. Žije v norách velkých asi jako myší díra. Hluboké bývají přibližně třicet centimetrů a jsou téměř úplně svislé. Vnitřek svých příbytků si vystýlá pavučinami, které ústí až na povrch, kde jsou vyztuženy stébly trávy a podobných rostlin. Nepříjemný slíďák celé dny odpočívá ve své noře a za soumraku se vydává na lov, během kterého si pochutnává na menších pavoukovcích či hmyzu.
Osminohá bestie má tělo velké jen asi čtyři až pět centimetrů, k tomu je však třeba připočítat i nohy. Spolu s nimi má v průměru i osm až deset centimetrů, což z něj dělá toho posledního živočicha, kterého bys chtěl na své procházce lesem potkat. Zbarvením se podobá většině ostatních pavouků, jeho tělo je někde na pomezí šedé, hnědé a černé barvy. Hlavohruď nese nepatrnou bledou kresbu, zadní část obsahuje bílé skvrny a dvojice teček.
Jak to už u pavouků bývá, bohužel i slíďák dokáže zplodit nepříjemně mnoho dalších slíďáků. Samci při tomto oplodnění umírají. Samička si během léta na své zadní části zhotoví velký kokon ve tvaru dlouhého válce se zaoblenými konci. Do něj naklade stovky vajíček, která jsou umístěna tak, aby byla během dne neustále vystavena slunečním paprskům. V ústí nory totiž odpočívá hlavou dolů, aby jejím budoucím potomkům nebyla zima. Miniaturní mláďatká se rodí přímo na zadečku matky, časem se přesouvají na záda a přežije jich jen velmi málo. Samici opouštějí až v dalších stádiích.
Na svou obranu používá kousnutí, které pekelně bolí, ale tam to zřejmě končí. Zatím se nikdo neodhodlal kousnutí otestovat, ale laboratorní myši ho zvládly bez větších následků. Slíďákův neurotoxický jed tak zřejmě nemá devastační účinky.
