Nacistický diktátor to neměl na cestě k moci jednoduché.
Demokracie dokáže v nejhorších případech porazit sama sebe, o čemž nejlépe svědčí události v Německu před desítkami let. Na začátku 30. let minulého století byl už Adolf Hitler neohroženým vůdcem politické strany NSDAP, která byla v té době legitimním subjektem s jasným cílem ukázat zbytku Evropy, že je s Německem potřeba počítat i po těžkém dopadu první světové války. Právě demokratické volby přitom předurčily Adolfa Hitlera k tomu, aby se o rok později stal německým kancléřem a vyvolal největší válečný konflikt, jaký náš svět viděl.
Nejsmutnější na celé transformaci poválečného Německa je fakt, jak z demokratických voleb vyšel vítěz v podobě NSDAP s více než 14 miliony platných hlasů. Obyvatelé Německa v tehdejší zoufalé situaci potřebovali viníka, který byl za ekonomické problémy zodpovědný, a všechna jejich přání měl splnit právě Hitler. Po ulicích jezdil v uniformě, jeho kampaň byla už tehdy plná protižidovských tendencí a davy tisíců lidí zfanatizoval natolik, že mu neustále vyjadřovaly věrnost a zvedaly pravačku, kdekoli to bylo možné. Cílevědomý Rakušan se nikdy neměl dostat do politiky a už vůbec ne do čela celé svrchované země, ale svým charismatem a stylem komunikace s voliči si velmi rychle získal jejich srdce.
