Ke komerčnímu úspěchu kvalita nestačí.
Svět filmu je občas nespravedlivý.
Řada úžasných děl tak navzdory svým výjimečným kvalitám končí ve finanční ztrátě. Těm šťastnějším se postupem času podaří získat zasloužený obdiv, ale mnohé končí v zapomnění. V našem výběru se podíváme na kvalitní snímky, kterým se v době premiéry nepodařilo najít dostatek publika a přinesly svým producentům zklamání.
Zkombinovali jsme ty, kterým se nakonec podařilo zapsat do učebnic filmu, s těmi, které to štěstí neměly a jsou stále pod radarem. Zde je patnáct z nich a jeden bonus. Nejde o žádný žebříček, ale čistě náš výběr. Takže je možné, že zde svého favorita nenajdete. Všechny zmíněné kousky však rozhodně stojí za pozornost.
Občan Kane (Citizen Kane, režie: Orson Welles, 1941)
Tato klasika již od začátku ležela v žaludku mimořádně vlivnému mediálnímu magnátovi Williamu Randolphu Hearstovi. Ten se v titulním hrdinovi poznal a vůbec se mu to nelíbilo.
Rozpoutal velkou antikampaň a ve spojitosti s diváckou náročností se toto mistrovské dílo vůbec nestihlo dostat do povědomí. Komerční výsledky byly slaboučké a studio tento snímek odložilo na dvacet let do trezoru. Píchat do vosího hnízda se tedy nevyplatí ani v Hollywoodu.
Fanoušky si tento film tak našel až při znovuuvedení a odborná veřejnost okamžitě začala přepisovat žebříčky o titul nejlepšího filmu všech dob.
Lovcova noc (Night Of the Hunter, režie: Charles Laughton, 1955)
Režijní debut Charlese Laughtona je ve velké míře poctou německému expresionismu, stejně tak, jako tehdy módnímu filmu-noir. Stylizovaná forma a progresivní střídání žánrů se však nesetkaly s pochopením.
Film propadl komerčně i kriticky a musel si na svou zaslouženou slávu počkat. Tento neúspěch na obou frontách však zklamal režiséra natolik, že už se za kameru nikdy nevrátil.
A je to škoda. Lovcova noc je totiž mistrovským dílem.
Vertigo (režie: Alfred Hitchcock, 1958)
Další nepochopitelné selhání dobové kritiky i obecenstva. Mistr napětí byl naštěstí v 50. letech na vrcholu svých tvůrčích sil, takže s ním neúspěch nezamával jako s Laughtonem.
Točil si dále své žánrové milníky (Psycho, Ptáci) a postupně se i tento jeho titul zařadil mezi citovaná a nesmrtelná díla kinematografie. Pro mnohé lidi je dokonce jeho nejlepším filmem.
K jeho docenění ve velkém přispěl i François Truffaut se svými novinářskými kolegy ve Francii. Poukazovali totiž na to, že Hitchcockova tvorba není pouze tradičním žánrovým řemeslem, ale skutečným uměním.
Kleopatra (režie: Joseph L. Mankiewicz, 1963)
Ojedinělý úkaz projektu, který se stal komerčně nejúspěšnějším počinem roku, ale i tak se nedokázal zaplatit. Na vině byl jednoznačně šíleně přepálený rozpočet. Z původních dvou milionů se vyšplhal až na neuvěřitelných 44, což je po započtení inflace přes čtvrt miliardy.
Ty peníze na něm sice jsou vidět, ale ani to nestačilo, aby se toto velkolepé dílo stalo absolutním hitem. Splatit se ho podařilo až s prodejem televizních práv.
A přitom nejde vůbec o špatný film. Dokáže strhnout, ohromit i dojmout podobným způsobem jako mnohem úspěšnější velkofilmy té doby.
Mzda strachu (Sorcerer, režie: William Friedkin, 1977)
William Friedkin si po úspěchu Exorcisty a Francouzské spojky mohl dělat, co se mu zachtělo. A rozhodl se pro novou verzi klasické Mzdy strachu.
Právě probíhala éra Nového Hollywoodu, takže měl k dispozici i nemalé prostředky. A právě to se mu stalo osudným.
Jeho projekt už dávno získal status zapomenutého mistrovského díla, ale příšerné komerční výsledky, způsobené neustálým předražováním, znamenaly začátek konce éry drahých autorských filmů.
Nebeská brána (Heaven's Gate, režie: Michael Cimino, 1980)
Pokud byla Mzda Strachu začátkem konce Nového Hollywoodu, Nebeská brána byla posledním hřebíkem do rakve.
Řada problémů, drsné prostříhávání (původní verze měla téměř 5 a půl hodiny) a vrtochy oscarového režiséra by vydaly na nejeden vydatný článek.
Toto vše nakonec vyvrcholilo absolutním diváckým nezájmem o tento skvělý western. Úchvatná filmařina přišla na zmar a tento Ciminův propadák bude už navždy strašákem studií a jejich účetních.
Zkrachovalo kvůli němu studio, nejedna kariéra a zejména sen o tvůrčí svobodě ve velkofilmech.
Blade Runner (režie: Ridley Scott, 1982)
Této legendě jsme se na našich stránkách věnovali víc než dost. Nejrozsáhleji v našich kultovinách. Vzhledem k špatnému načasování a náladě amerického publika se tento kult nepromítal v plných sálech.
Ale na rozdíl od předchozích tří počinů měl štěstí, že si své publikum nakonec našel. A nebylo malé. Časem se z něj stal referenční titul svého žánru, doby i filmografie svých tvůrců.
S podobným diváckým nezájmem se bohužel setkalo i jeho vynikající loňské pokračování. Držme tedy palce, ať se podobným způsobem pomůže docenit dočká i loňská pecka.
Vykoupení z věznice Shawshank (The Shawshank Redemption, režie: Frank Darabont, 1994)
Když se spojí nevýrazná kampaň, podivný název a období přeplněné hity, může se stát, že pod diváckým radarem se objeví i takovýto skvost.
Ve výročním součtu se nedostal ani do TOP 50 nejúspěšnějších filmů roku a fanoušci zbystřili pozornost až po udělení sedmi oscarových nominací.
Karta se okamžitě obrátila, protože pozitivní šuškanda zabrala a adaptace Stephena Kinga se pravidelně objevuje v žebříčku o nejoblíbenějších filmech všech dob.
Zvláštní dny (Strange Days, režie: Karthryn Bigelow, 1995)
Podobný osud bohužel nepotkal toto skvělé cyberpunkové sci-fi. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby přišli do kin diváci. Možná bychom namísto Matrixu uctívali jako žánrovou modlu tento projekt z produkční a scenáristické dílny Jamese Camerona.
Studio absolutně nezvládlo kampaň a lidé zůstali doma. Navíc vinou zasazení do příliš blízké budoucnosti (film se odehrává pouhé čtyři roky po premiéře) rychle ztratil na aktuálnosti.
Jde přitom o vizuálně podmanivé a dějově strhující dílo, které dělá svým tvůrcům čest.
Klub rváčů (Fight Club, režie: David Fincher, 1999)
Úžasný, anarchistický, drsný, kontroverzní a předražený. Ale i násilný, do sebe zahleděný, nesmyslný, agresivní. I těmito slovy se popisovala tato kultovka. Studio svěřilo Fincherovi na podobný projekt nevídaný rozpočet a mistr se vyřádil.
Následně se pak mohly činit účetní, aby tržby z amerického teritoria co nejméně bolely. Až příliš rozdílné ohlasy nedokázala ustát ani starpower Brada Pitta a Edwarda Nortona. Alespoň mezinárodní trh něco zachránil.
Čas však film prověřil a tuto nadupanou jízdu si budou velmi ochotně vyhledávat a následně milovat i další generace.
Donnie Darko (režie: Richard Kelly, 2001)
Jak se dá prodat nízkorozpočtový mindfuck, kde je největší hvězdou zapomenutý Patrick Swayze ve vedlejší roli? My to nevíme a evidentně to nevědělo ani studio.
Do karet tvůrcům nehrály ani události 11. září. Zvláště, když si uvědomíte, jaká je úvodní scéna. Po stažení z kin se však udál malý zázrak a internet zde (v jednom z prvních případů) ukázal svou sílu.
Rozpoutala se totiž vlna nadšených doporučení a najednou chtěl každý tuto „haluz“ vidět. Následkem toho se z tohoto osobitého titulu stal v jisté skupině okamžitě kult a jeden z nejoblíbenějších filmů první dekády nového tisíciletí.
Potomci lidí (Children of Men, režie: Alfonso Cuarón, 2006)
Universal měl pocit, že má v rukou oscarové želízko a zariskoval. Film nejprve uvedl v Evropě a do amerických kin až čtvrt roku poté.
Evidentně doufali, že se zvěsti o mimořádnosti Cuarónova díla rozkřiknou a budou mít v rukou hit. A pár zlatých sošek k tomu. Distribuční experiment se však v tomto případě nevyplatil. Finanční výsledky byly katastrofální a i akademici tento skvost nepochopitelně ignorovali.
Tento geniální film se tak ocitl pod radarem a navzdory svým mimořádným kvalitám si cestu ze zapomnění doluje náročněji, než by se patřilo.
Sunshine (režie, Danny Boyle, 2007)
Audiovizuálně podmanivé sci-fi vzniklo v Británii, ale ambice mělo rozhodně na celosvětový úspěch. Už jen díky (na evropské poměry) velkorysému 50milionovému rozpočtu.
Ten se však z kin nevrátil. Za oceánem vydělal film necelé 3 miliony a tržby ze zbytku světa se zastavily těsně nad hranicí 30 milionů. Prostě trapas jako hrom.
Boylova odysea si tak získává obecenstvo krůček po krůčku. V mnohém určitě pomohl i soundtrack, velmi často využívaný v trailerech na jiné filmy. Získání statusu obecně uznávané klasiky mu však komplikuje jeho problematický poslední akt.
Speed Racer (režie: sourozenci Wachowski, 2008)
Sourozenci Wachowski nikdy nebyli konvenční filmaři. V portfoliu však mají Matrix, takže někomu přišlo jako dobrý nápad jim dát na tento stylizovaný dětský film ohromné množství peněz.
Producenti se spálili, podivíni na režisérských židlích vyblbli a my, diváci, jsme zůstali rozděleni. Nadupaný, progresivní a v rámci blockbusterové kinematografie mimořádně originální projekt nakonec skončil hluboko v červených číslech.
V redakci ho sice máme rádi, ale pokud ho někdo odsoudí jako nevkusnou dětskou blbost, tak se příliš hádat nebudeme.
Hugo a jeho velký objev (Hugo, režie: Martin Scorsese, 2011)
Když vyšel první trailer, všichni neznalí předlohy jsme si kladli otázku. Proč si Scorsese vybral pro svůj nejnovější počin dětský film? V kině jsme však zjistili, že marketing klamal tělem a ve skutečnosti jde o něco jiného.
Zavádějící kampaň nebyla na první pohled tak špatným tahem. Většinového diváka totiž určitě zajímají více dětská dobrodružství než pocta Georgovi Mélièsovi. Ovoce však nepřinesla.
Obrovský rozpočet se nevrátil, ale my jsme dostali alespoň jeden z nejkrásnějších milostných dopisů kinematografie.
BONUS: Intolerance (Intolerance, režie: D. W. Griffith, 1916)
Kinematografie byla sice ještě v plenkách, ale otec filmové řeči již experimentoval s formou i narativem. Čtyřhodinový, komplikovaně strukturovaný epos, byl však na tehdejší diváky příliš.
Jedno z klíčových děl historie se tak zapsalo do učebnic, ale producenty vůbec nepotěšilo.
To je tentokrát všechno. Rozhodně se nedostalo na všechny filmy, takže pokud máte zájem o další várku, napište nám. Historie nám podobných případů nabízí mnoho a my vám rádi představíme i další z nich.
Který z těchto komerčních propadáků máte nejraději a proč? Napište nám v diskusi.
