První desetiletí po Sametové revoluci přineslo nevídanou proci zábavních pořadů, na něž s láskou vzpomínáme.
Divoká devadesátá léta přinesla do České republiky nejen smršť kapitalismu, ale také do té doby nepoznanou televizní zábavu.
Nudné stádní stranické zpravodajství vystřídaly šílené soutěže, americké filmy a bizarní pořady, jejichž cílem bylo co nejprimitivnějším způsobem pobavit publikum, které novou vlnu zábavy hltalo plnými doušky.
Přerod z komunistické televize ke komerční zábavě byl divoký a ne vždy úplně dokonalý. Pokud se však do této zlaté éry ohlédneme, zjistíme, že panoptikum devadesátkových televizních soutěží mělo něco do sebe.
Pojďme se trochu vrátit v čase a připomenout si, jak královsky jsme se bavili předtím, než na scénu přišly nekonečné série pěveckých a talentových soutěží, které nám nikdy nepřirostou k srdci tak, jako legendární tituly devadesátých let.
DO-RE-MI (1998)
Snad nic nemůže lépe vystihnout náladu 90. let než moderátorské duo Pavla Trávníčka a Sabiny Laurinové, které provázelo amatérskou pěveckou soutěží.
Ambiciózní předchůdce SuperStar se vyznačoval nulovým talentem soutěžících a přízemním humorem ústřední dvojice moderátorů.
Přehlídka amatérských zpěváků, kteří krákorali do mikrofonu za halasné podpory diváckého publika a příliš shovívavých porotců, je skvělou ukázkou toho, co televize v devadesátkách dokázaly pustit do éteru.
Rychlý prachy (1998)
Ještě před vznikem oblíbené porno série běžel na televizních obrazovkách stejnojmenný soutěžní pořad. Moderoval jej excentrický Petr Rychlý, který na ulici oslovoval soutěžící a dával jim úkoly, které odměňoval peněžní částkou.
Šlo o různorodé úkoly, jejichž cílem bylo soutěžícího na televizní obrazovce potrápit, ponížit a posléze odměnit pár stovkami.
O hráče však nouze nebyla. V jedné epizodě se hrálo o to, kdo vypije rychleji brčkem tři litry mléka. Vítěz si sice po zásluze odebral svou výhru, ale posléze vyzvracel obsah svého žaludku na chodník.
Jindy řekl Petr Rychlý náhodným lidem na ulici větu a dal jim pár vteřin na to, aby mu ji pověděli pozpátku. V dalších případech rozdával bankovky za pojídání odporností.
AZ-kvíz (1997)
Největší legenda české televizní soutěžní tvorby slaví 21 let od svého vzniku. Stále má pevnou diváckou základnu, a jelikož jsou výhry spíše symbolické, účast je spíše otázkou prestiže.
Na možnost objevit se v soutěži se čeká i několik měsíců, načež vás čeká dramatický souboj jeden na jednoho. Ve vědomostním klání proti sobě stojí dva mozky.
Vybírají si otázky podle písmen a za každou správnou odpověď je tažené pole vybarvené jejich barvou. Duel vyhrává ten, kdo svými barvami spojí všechny strany pyramidy.
Za dlouhou historii soutěže jsme byli svědky celé řady bizarních výstup, kterým kraluje pěstební dělnice; Jakub, který si výhru vymačkal nebo knihovník Antonín v převelikém saku.
Nedávno si naši pozornost získal mladík, který si otázku zvolil slovy: „Poprosím Š jako ŠKRR“ a na rozloučenou divákům zadaboval.
Doufejme, že AZ-kvíz nám bude přinášet skvělou zábavu ještě dlouhá léta.
Rande (1997)
Zažili jste někdy rande, při kterém vám bylo tak trapně, že byste z něj nejraději urychleně pláchli? Pokud patříte mezi šťastlivce, kterým se to nestalo, můžete tuto noční můru absolvovat díky pořadu od televize Nova z roku 1997.
Při jeho sledování vám sice bude trapně, ale jde o důležitý dílek do skládačky největších televizních bizarností 90. let. Koncept soutěžního pořadu byl prostý.
Prováděli jím Slávek Boura a Markéta Mayerová a v prvních dílech se o srdce jedné dívky ucházeli tři muži, případně se o jednoho muže ucházely tři ženy.
Dotyčná nebo dotyčný seděli na trůnu a jednotliví adepti za nimi přicházeli, představovali se a zvali svůj objekt zájmu na rande.
Později se soutěž rozšířila a o jednu dívku se ucházelo klidně i deset chlapců. Ten, kdo zaujal dívku nejvíce, s ní posléze vyhrál proplacenou večeři pro dva.
Bludiště (1997)
Následovník Hip Hap Hopu a předchůdce Věříš si? se stal nejznámější českou televizní soutěží pro děti. Hláška „vyhráváš bludišťáka!“ zlidověla a každé dítě devadesátek alespoň jeden půlhodinový díl strávilo fanděním jedné z dvojice družstev.
Formát dětského pořadu byl prostý. Dvě a dvě děti proti sobě soupeřily ve třech kolech. V prvním se zápolilo o písmenka nápovědy, ve druhém se luštila tajenka a ve třetím se soutěžilo o ceny.
Skákalo se přes hrazdy, lezlo se po nejrůznějších lanových překážkách procházelo mezi lasery a vše s jiskrou v oku komentoval sympatický Roman Pastorek.
Kombinace přiměřeně náročných otázek, sportovních klání a na 90. léta překvapivě nepříliš trapného moderování udělala z Bludiště kultovní pořad, jehož reprízy běží dodnes.
Kolotoč (1996)
Pokud hledáte jeden z největších nechtěných televizních bizárů, jste na správném místě. Kolotoč se vysílal od roku 1996 do 2003 a opět jde o kopii amerického pořadu. Tentokrát Wheel of Fortune.
S klidem na srdci bych se však vsadil, že tamní verze pořadu nebyla takovým semeništěm bizarních postaviček jako ta naše. Čeští soutěžící se nebáli říct vše, co měli na jazyku, a tak jsme se třeba dozvěděli, že pan Emil má kromě jídla rád sex.
Princip soutěže byl prostý. Úkolem bylo tipovat písmenka do doplňovačky, která se soutěžícím postupně odhalovala, načež měli uhádnout, jaká věta se jim celou dobu za zakrytými políčky skrývala.
Ani to však nebylo jednoduché pro všechny, jak nám potvrdila paní Marcela se svou legendární dedukcí, z níž vznikla věta: „Rak nám zabili Ferdinanda.“
Svou troškou přispěl do mlýna i generál Václav, který se ráznými výštěky dožadoval doplnění již doplněných písmenek nebo paní Alena, která si ve svých vědomostech o strašidlu Bubo Bubo dvakrát protiřečila v rámci tří vět.
Tak neváhej a toč! (1995)
Předtím, než světlo světa poznal YouTube jako nekonečný zdroj kompilací všemožných failů, museli lidé, kteří se vyžívají v cizím neštěstí, hledat potěšení jinde.
Naštěstí měli Eduarda Hrubeše a jeho Tak neváhej a toč!, kam stovky lidí posílaly videa svých příbuzných padajících do vody nebo svých domácích zvířátek narážejících do dveří.
Za nejméně oduševnělý záznam si mohl soutěžící vybrat jako výhru videokameru.
Na Hrubešův pořad v roce 1999 navázal Petr Rychlý se svým pořadem Natočto!, který měl stejný princip, ale nejvtipnější video se vybíralo pomocí hlukoměru, který měřil hlasitost diváků, jenž vítězi vydupali a vytleskali videokameru.
Caruso Show (1994)
Mladší a méně známý předchůdce DO-RE-MI uváděl také Pavel Trávníček. Po boku měl Radku Kaspar a společně prezentovali trojici porotců a diváckému sálu amatérské zpěváky.
Ti byli oslovování na ulici a pořad byl doprovázen střihy na momenty, kdy soutěžící zlanařili k vystoupení, a také na ty, kteří vystupovat odmítli.
Televizní soutěž se stále skvěla odlesky komunistické televize, a tak jsme se vyhnuli přehnanému moderátorskému vystupování. Špatným pěveckým výkonům už bohužel nikoli.
Pavel Trávníček vždy soutěžící před jejich vystoupením vyzpovídal, nuceným humorem okomentoval jejich povolání nebo koníčky a posléze porotci hodnotili. Nejlepší zpěvák si odnesl cenu.
Jo a mimochodem, v soutěží se tehdy mihl i mladičký Matěj Ruppert.
Bingo (1994)
Bingo se mohlo pochlubit jedním z nejlepších marketingových tahů, které na nás kdy televizní soutěže vytáhly. Každý občan Česka si totiž mohl koupit tiket, a když se mu poštěstilo, byl vybrán a pozván do televizní soutěže Bingo, kde si mohl zasoutěžit o skvělé ceny.
Celé rodiny tak, třímajíc v rukou nakoupené tikety, s napětím sledovaly moderátorské výstupy Jana Rosáka a doufaly, že si z přívalu západního kapitálu uzmou své sousto.
Po necelém roce vysílání však musel velmi sledovaný pořad skončit, a to kvůli hackerům, kterým se podařilo zmanipulovat losování výher.
Fikaní hoši tehdy upravili program na losování tiketů ve hře Bingo. Místo náhodně tažených losů pak byly opakovaně vybrány předem vybrané tikety.
Jedna z největších kauz v historii české televizní zábavy tak ukončila působení krátce vysílaného, přesto legendárního, pořadu. Pavel Fantyš, hlavní aktér podvodu, byl dopaden Interpolem až v minulém roce.
Riskuj! (1994)
Jeden z vrcholů naší zábavní televizní produkce vlastně vůbec z Česka nepochází. Riskuj!, které se vysílalo v letech 1994–2006, úspěšně kopírovalo americký pořad Jeopardy.
V soutěži si tři hráči vybírali otázky, přičemž měli k dispozici různá témata a různé obtížnosti. Platilo, že čím vyšší byla obtížnost otázky, tím více šlo získat bodů. Hrála se tři kola.
Po prvním mohl říct sbohem moderátorovi Ivanu Vyskočilovi a dalším dvěma soutěžícím ten, kdo měl nejméně bodů.
Celkový vítěz si pak mohl vybrat, jestli si vítěznou částku ponechá celou, nebo si vybere jen půlku a zajistí si tak účast v dalším díle soutěže.
O poklad Anežky české (1993)
Soutěžní pořady v 90. letech občas nabíraly seriózních kontur. Soutěž pro znalce dějepisu byla poučná a přitahovala především znalce z oboru, ale ani u ní si tvůrci neodpustili přisypat dávku bizáru.
Aby byla show pro divácké obecenstvo atraktivnější, odehrávala se na nejrůznějších hradech a zámcích po České republice a moderovali ji Marek Eben a Klára Doležalová, oba v dobových kostýmech.
Z každé epizody jsme načerpali celou řadu historických faktů a vždy jsem byli svědky iniciovaných divadelních výstupů známých hereckých tváří, které si střihly nějaké ty dějepisné scénky.
Opět jsme se dočkali repetitivních moderátorských hlášek, konkrétně: „Ano, Kláro?“... „Jistě, Marku.“ A nechyběli ani bizarní soutěžící, především pak beatboxer Aleš.
Bylo to sice poučné a poměrně přínosné, avšak v konkurenci ostatních pořadů bolestně nudné.
Kufr (1992)
V této televizní variaci poměrně známé hry soutěžilo šest lidí. Každý z nich si za parťáka vybral nějakou celebritu, která však vždy měla zakrytou tvář.
Dění na obrazovce moderoval Pavel Zedníček a provázel hráče několika koly, která se skládala z disciplín jako pantomima, hádání slov, předmětů nebo odkrývání obrázků.
Samozřejmě nesměla chybět ani finanční odměna, kterou si výherce mohl vybrat z kufříku. Po čase začal pořad nudit a z obrazovek byl stažen, ale hyperaktivního Pavla Zedníčka v kšiltovce v epizodě s kapelou Lunetic už nikdy nic nenahradí.
Tutovka (1992)
A konečně něco, kde si člověk mohl nahrabat pořádný balík. Jedna z vůbec prvních postkomunistických soutěží si svojí jednoduchostí brzy získala popularitu.
Vysílat se začala už v roce 1992 a šlo v podstatě jen o rozdávání vysokých částek soutěžícím a televizním divákům.
Vybraný hráč si v soutěži vylosoval kousek papíru s číslem, a když se číslo shodovalo s tím, které bylo na speciální televizní desce, mohl si zatočit kolem štěstí.
Přemek Podlaha to s neutuchajícím entusiasmem moderoval a sem tam se poštěstila nějaká ta milionová výhra. Prostě kapitalismus v plenkách.
Hip Hap Hop (1992)
„Modří už vědí!“ Pamatujete? Tak tato hláška zaznívala pravidelně v dětské televizní show, jenž započala svou cestu na ČT v roce 1992.
Každá epizoda měla stejný průběh. Mezi sebou soutěžila tři družstva – červení (jablka), modří (švestky) a žlutí (hrušky).
Celkem to bylo šest dětí rozdělených do smíšených dvojic. Ty si vždy před začátkem soutěže střihly, a pak už se vrhly do nejrůznějších klání.
Jedním z nich byl zápas v košandě, kolektivní míčové hře, jejímž cílem je prohodit míč košem, který stojí na stojanu uvnitř obou hracích polovin.
V půlce pořadu byl jeden ze tří týmů vyřazen a ve finále se mezi postupivší dvojicí rozhodovalo tak, že před sebou měli postupně se odkrývající obraz a kdo první uhádl, co na něm je, zvítězil.
Soutěžním pořadem provázela Eva Brettschneiderová-Machourková, která uvádí mimo jiné i AZ-kvíz.
Videostop (1985)
Další vědomostní pořad s celebritami. Tentokrát však nikdo nemusel mít zakrytý obličej nebo disponovat encyklopedickými znalostmi.
Podstatou soutěže bylo orientovat se v československé kinematografii a hádat filmy podle krátkých ukázek. Vítěz si pak mohl domů odnést nejmodernější hi-fi systém, videokameru nebo videorekordér a co víc, dostal ještě od cesty kazetu se záznamem dílu, v němž účinkoval.
Pořadem provázel Jan Rosák a svého konce se Videostop dočkal na přelomu nového tisíciletí. Na obrazovkách však běžel dlouhých 14 let. Není divu, šlo totiž o „báječnou soutěž, naučnou a k popukání!“
Bonus: Maxihra (1997)
V bonusu se přesuneme do sousedního Slovenska. Tamní televize Markíza od roku 1997 vysílala televizní soutěž Maxihra, která byla v podstatě reklamou na konzoli PlayStation.
Do soutěže se mohl přihlásit kdokoli, kdo měl zájem zasoutěžit si o věcné ceny. Jediným úkolem bylo pomocí tlačítkového telefonu ovládat hry od společnosti Sony, především pak skákačku Crash Bandicoot.
Moderovali Andrej Bičan a Dagmar Dianová a v podstatě můžeme říci, že se jednalo o předchůdce dnešních letsplayů. Výhry se počítaly od dosažených bodů, přičemž tou hlavní byla konzole PlayStation.
Na závěr ještě připojuji seznam devadesátkových televizních soutěžních pořadů, které se nám do článku nevešly, ale zaslouží si zmínku:
Čtveráci, Zlatíčka, Čundrcountryshow, Ptákoviny, XXL, Český bodyguard, Katapult, Hejbni kostrou, To je fór, Vsaďte se!, Maxirisk, Ypsilon, Dětská tutovka, REXESO, Zlatý oříšek, Rozjezdy pro hvězdy a Pyramida.
