Jak se žije v zemi, do které se většina z nás nikdy nepodívá?
Poušť Karakum je na první pohled velmi klidnou oblastí střední Asie. Říká se, že tu žije jeden člověk na 6,5 kilometru čtverečním. Kdo by tu taky chtěl žít, déšť se tohoto místa dotkne jen zhruba jednou za 10 let.
Tento až skoro znepokojující klid narušuje dramaticky hořící kráter, který místní nazvali jako Brána do pekla. V téměř nijak netknuté krajině, kam se pravidelně jezdí dívat turisté z celého světa, aby oblastí zase projeli dále, hoří už neuvěřitelných 47 let. Spalující žár žhne přímo z hlubin země. Trpělivě, dlouze a klidně. Jakoby tato plyn vypouštějící jáma reprezentovala zemi, ve které se nachází.
Zemi, jejíž prezident Berdimuhamedow (kterého ne náhodou nazývají diktátorem) zakázal černá auta, jednoduše protože se mu znelíbila, zakázal dovoz bikin nebo kraťasů, i když tamní teploty dosahují v letním období padesáti stupňů Celsia a aby ukázal svojí sílu, objevuje se na veřejných událostech, kde působí jako nepřemožitelný bůh.
V golfu trefuje jamku na jediný úder, neomylně vrhá nože do středu terče a sám sebe pojmenovává jako „arkadaga“, tedy ochránce.
Pro obyvatele to znamená zejména konec velkých nadějí na lepší zítřky – po předchozím vůdci Niyazovovi, který kolem sebe tvořil extrémní kult osobnosti (kdy nechal postavit masivní zlaté sochy nebo pojmenoval názvy měsíců v kalendáři po sobě a své rodině), se očekával umírněnější vládce.
Jak se ale žije v jedné z nejuzavřenějších zemí světa?
Tiché ašchabadské náměstí. Každý den je tu stejný – automobilů po místních komunikacích mnoho neprojede, monumentálně vypadající budovy spíše zejí prázdnotou, než aby v nich člověk našel nějaký život. Na kraji města se pak tyčí 75 metrů vysoký oblouk neutrality. Atmosféra města je zvláštní. Kdo je zvyklý na metropolitní ruch, tak typický pro hlavní města, bude si tu nejspíše připadat jako v městě duchů.
