Rosa Parks byla mnohem více než jen tichým demonstrantem proti rasové segregaci.
Ve Spojených státech bylo otroctví zrušeno 18. prosince 1865. Bělošské obyvatelstvo jižanských států se s tím ale nehodlalo smířit. Na přelomu století přijalo zákony Jima Crowa, díky nimž mohlo pokračovat v rasové segregaci.
Otroctví skončilo, ale Afroameričané nadále pociťovali podřadnost svého postavení ve společnosti. Byly pro ně zřízeny oddělené školy, knihovny, nemocnice, věznice i restaurace. Smíšená manželství byla zakázána a „barevní“ se nesměli stěhovat do bělošských čtvrtí.
Toto ponižující a nespravedlivé dělení skončilo až téměř o sto let později. Tehdy se spořádaná, vzdělaná a hrdá Afroameričanka Rosa Parks rozhodla tichým protestem upozornit na nesmyslnost rasové segregace. V autobuse odmítla přepustit své místo bílému cestujícímu, nechala se zatknout a spustila tak lavinu bojkotů a protestů, které nakonec vedly ke zrušení segregačních zákonů.
Konec otroctví neznamenal konec nerovnosti
Narodila se 4. února 1913 v Alabamě a kvůli barvě své pleti zažívala odmalička ústrky. Chodila do školy pro „barevné“, která ovšem fungovala jen pět měsíců v roce, a zatímco její bílí vrstevníci se vozili v autobuse, ona musela se svými afroamerickými spolužáky chodit pěšky. O tom, že svět se dělí na černé a bílé, se dozvěděla brzy. Z útlého dětství měla vzpomínku na jeden večer, kdy zvenčí slyšela hlasité zvuky. Maminka jí později vysvětlila, že onu noc dělal v sousedství razii Ku Klux Klan.
Viděla jsem ten autobus projíždět každý den. Ale já na to byla navyklá, neměli jsme jinou šanci než se přizpůsobit. Ten autobus byl pro mě jedním z prvních důkazů, že existuje černý a bílý svět.
Nelehký byl i její rodinný život. Její otec a matka se rozvedli, když jí byly dva roky. Od otce, který pracoval jako tesař, se s matkou (učitelkou na základní škole) odstěhovali k prarodičům Rose a Sylvesterovi. Ti jí vyprávěli o svém životě v otroctví, což v ní zanechalo nesmazatelnou stopu. A Rosa si nedělala iluze o tom, že idea podřadnosti jedné barvy kůže skončila. Jedné noci měl kolem jejich farmy pochodovat Ku Klux Klan a vyděšené děvčátko jen sledovalo, jak před domem stojí její dědeček s puškou připravenou k obraně.
Rosa po základce pokračovala na střední školu, což tehdy u Afroameričanů zdaleka nebylo pravidlem (jen 7 % z nich mělo středoškolské vzdělání). Její cesta vedla na učitelskou střední školu v Alabamě, kterou ale nakonec musela přerušit. Její babička vážně onemocněla a Rosa se o ni musela postarat. Když se po jejím skonu chystala vrátit do školních lavic, onemocněla její matka. Rosa tak přebrala péči o domácnost, o svoji nemocnou maminku a její bratr Sylvester zase musel zvládat roli hlavy rodiny a nosit domů peníze.
Rosa Parks a reportér Nicholas C. Chriss sedíce v autobuse po ukončení rasové segregace v autobusové dopravě
Rosa si své vzdělání dokončila až v roce 1934, dva roky po své svatbě. Jejím mužem se stal Raymond Parks, o deset let starší holič a aktivista. Šlo o moudrého muže, který měl velký přehled o tehdejším politickém a sociokulturním dění, nicméně měl za sebou jen základní vzdělání. Svoje vědomosti nabyl díky své matce a samostudiu.
Manželé Parksovi byli aktivními členy NAACP (National Association for the Advancement of Colored People), skupiny, která bojovala za práva Afroameričanů. Raymond byl aktivním členem a Rosa působila v místní buňce jako sekretářka. Oba se v roce 1932 podíleli na slavné kauze „Scottsboro Boys“, kdy obhajovali neprávem obviněnou skupinu Afroameričanů, která měla znásilnit dvě bělošky. Tehdy soud před kompletně bílou porotou prohráli.
Život Rosy Parks se změnil poté, co v roce 1944 získala práci na letecké základně Maxwell. Šlo o federální území, a tak zde neplatily alabamské segregační zákony. Rosa zde pracovala jako paní domácí a švadlena pro manžele Durrovi, bílý liberální pár, který se s ní spřátelil. Ti se k ní chovali jako k rovné, a dokonce jí v létě 1945 přispěli na studium školy v Monteagle v Tenessee, kde studovala rasovou rovnost a práva. Ten samý rok se jí na třetí pokus a navzdory zákonům Jima Crowa podařilo zaregistrovat k volbám.
Rosa Parks se postavila nerovnosti tak, že zůstala sedět
V srpnu roku 1955 došlo k vraždě afroamerického mladíka Emmetta Tilla. Dvojice bělochů jej brutálně zavraždila poté, co měl údajně flirtovat s mladou bílou ženou, která byla na návštěvě u příbuzných v Mississippi. Jen čtyři dny před svým rozhodnutím nepřepustit své místo v autobuse, se zúčastnila obří demonstrace na podporu lidských práv ve světle úmrtí mladého nevinného chlapce. Tehdy se od jednoho z řečníků dozvěděla, že dvojice mužů, která Emmetu Tillovi sebrala život, byla propuštěna bez trestu. Rosy se to hluboce dotklo, neboť byl případ velmi medializovaný, a tak doufala, že bude spravedlnosti učiněno za dost.
Zřejmě i tento vnitřní žár ji 1. prosince 1955 přiměl zůstat sedět v autobuse na místě, které řidič vyhradil pro bílé. Autobusy tehdy byly v polovině rozděleny na zadní sekci pro „barevné“ a přední pro bílé, pokud už byla všechna místa vpředu zabrána, řidič poručil Afroameričanům, aby uvolnili své místo bělochům. Autobusy bývaly vzadu nesmyslně přeplněné, neboť lidé jiné než bílé pleti tvořili 75 % pasažérů. Afroameričané navíc museli kupovat jízdenku vpředu u řidiče, poté si vystoupit a znovu nastoupit zadními dveřmi.
Onoho dne tomu náhoda chtěla tak, že řidičem autobusu byl James F. Blake. Rosa se kdysi zařekla, že autobusem tohoto člověka už nikdy nepojede, někdy během roku 1943 totiž po zaplacení lístku odešla do zadní části vnitřkem autobusu, neboť pršelo. Autobusák ji ale vyzval, aby se vrátila a nastoupila zadními dveřmi, jak to vyžadují pravidla. Když Rosa vystoupila, zavřel oboje dveře, ujel a nechal ji stát v dešti.
O dvanáct let později nastoupila po práci kolem šesté hodiny večer do jeho autobusu směřujícího do centra města Montgomery, zaplatila lístek a šla se usadit do první řady určené pro „barevné“. Jak autobus nabíral zastávku po zastávce nové pasažéry, začínal se plnit. Na zastávce Empire Theater nastoupilo několik bělochů a neměli se kam posadit. James F. Blake si povšiml, že v autobuse stojí dva až tři bílí neusazení běloši, a tak opustil své místo a posunul ceduli označující sekci pro „barevné“ o řadu dál za Rosu Parks.
Proč nevstanete?
Nemyslím si, že je to nutné.
Pokud nevstanete, zavolám policii.
Jen do toho.
