Divoký experiment, který měl z Čechů udělat boháče. Kuponová privatizace přinesla první tuneláře i odstátnění 367,5 miliardy korun

Stačila obyčejná tisícikoruna a počkat si v dlouhé frontě. Kuponová privatizace měla přinést férové odstátnění podniků a firem, kromě toho však tehdejším občanům představila první nečestné tuneláře i podnikatele v nepadnoucím fialovém saku.

Pojďme se přesunout do světa oranžových kuponů a vidiny lehce získaných modrých bankovek, z níž mnohým zbyla jen šedivá pachuť nastupujícího kapitalismu. Ovíváni vějíři tisícikorun se totiž nakonec většinou nekonalo.

Prvního října 1991 v 10 hodin dopoledne se z obyvatelů České republiky stávali akcionáři. Vítejte v ryzích 90. letech.

Malý český privatizační sen

Když Česká republika vstupovala z totalitního světa do světa svobody a demokracie, bylo třeba nějakých způsobem odstátnit tehdejším Československem vlastněný majetek. Už na začátku 90. let politici tušili, že stát, jakožto obrovský, těžce ohybatelný moloch, je pro rychlé rozvíjení hospodářství v zemi nevhodný. 

Přebrusleme k malé lekci ekonomie: komunistický model centrálního plánování (tedy že všechen majetek je v rukou státu) tehdy dbal hlavně na kvantitu produkce, nikoli výdělek. Neexistoval trh, neexistovala motivace, neexistovalo efektivní hospodaření. Docházelo k plýtvání finančními, přírodními i lidskými zdroji.

O cenách a mzdách předem jasně rozhodoval tehdejší vládní aparát a takové podmínky logicky zamezovaly jakémukoli typu podnikání. Proti takovým principům a čemukoli nedemokratickému se chtěla porevoluční společnost hlasitě vymezit. Koneckonců, dobře věděli, že vlastnické právo je jeden z pilířů svobody.

Úspěch Čechů byl vždycky spojen s jejich podnikavou duší. Důkazem může být celá řada významných podnikatelů – Tomášem Baťou počínaje a Emilem Škodou konče. K oslabení tuzemského hospodaření došlo ve 30. letech kvůli ekonomické krizi a k jeho úplné likvidaci posléze nástupem komunistů k moci. Ti podnikavé tendence místních velmi efektivně zadupávali.

Bylo potřeba navázat na tuto pozitivní tradici, nahradit princip za ekonomiku tržní a to umožňovala jedině privatizace – převedení co největšího množství státního majetku za co nejrychlejší čas. 

Vymyslet něco takového nebylo jednoduché. Podobu projektu vymysleli přední ekonomové a politici, mezi jinými Dušan Tříska, Václav Klaus nebo Tomáš Ježek. Rozhodli, že privatizace bude provedena kuponovou metodou. Vzniklo Ministerstvo privatizace, které mělo projekt na starost.

Může to přinést buď užitek nebo problémy. Tehdejší schopnost odhadnout následky takového rozhodnutí byla vzhledem k absolutně nulovým zkušenostem velmi nízká. Je třeba privatizovat tisíce velkých podniků za co nejkratší dobu, to si s sebou nese patřičný risk.

Do hry spadaly investiční skupiny, jakými byly Česká spořitelna, Investiční banka, Harvard Capital & Consulting, Komerční banka, Česká pojišťovna nebo PPF. 

Privatizaci rozdělili do dvou vln – jednu pětikolovou od května do prosince 1992, kde bylo zprivatizováno 1491 podniků, a druhou šestikolovou od března do prosince o dva roky později, kdy se v rukou soukromníka octlo na 861 podniků.

DIKem za pár minut

Stát se akcionářem, tedy DIKem (držitelem investičního kuponu) mohl téměř každý za jedno odpoledne. Stačilo k tomu dosáhnout plnoletosti a mít v peněžence přebytečný obnos nebo alespoň naději, že se tento obnos peněz navýší. Každý plnoletý občan měl možnost koupit si za 35 korun kuponovou knížku a k ní známku, která stála 1 000 korun.

Registrace probíhaly na poštách, od rána do večera a také v sobotu dopoledne. Princip byl v zásadě složitý a mnoho lidí mu nerozumělo, ale díky masivnímu marketingovému šílenství, které později rozpoutaly reklamní agentury na zadání takových lidí, jakými byl např. Viktor Kožený, se stal i mimořádně oblíbeným. 

Koženého kampaň na Harvardské fondy byla nesmírně úspěšná. Šlo tady přece o peníze a Kožený sliboval svou dodnes legendární „jistotu desetinásobku“. V reklamách neúčinkovaly hvězdy, ale obyčejní lidé. 

Jednoduchý a srozumitelný slogan uspěl. Za měsíc od spuštění kampaně mu uvěřilo na 200 tisíc lidí, kteří svěřili své body právě tomuto fondu. Přestože lidé velmi často investovali na vlastní pěst, svěřit se do rukou zkušeného fondu bylo velké lákadlo. Kampaň Koženého stála 35 milionů a byla přítomna téměř na každém rohu.

O kuponovce se hovořilo na vesnicích mezi staršími, v televizi mezi hvězdami, které na ni v reklamách lákaly, a i díky tomu i mezi mladými, kteří by jinak k podobným investorským ambicím zřejmě příliš netíhli. Reklamní agentury si jen mnuly ruce. Po vytvoření dobré kampaně byla totiž obrovská poptávka. Píše se o tom v knize Česká reklama.

„O dopadu kuponové privatizace na celkovou ekonomiku se dodnes diskutuje, ale pro reklamní průmysl to byla nepochybně zkouška dospělosti,“ vzpomíná Jaroslav Krupka ve své knize. Tvář reklamám na další fondy zapůjčilo mnoho známých lidí, včetně těch, kteří se komerci jinak vyhýbali. 

„Jaromír Hanzlík v kampani pro Fond Čechy a Fond Morava sliboval, že zisky z českých fondů nezmizí v cizině. Všeobecný investiční fond Trend vsadil na fotografie svých zakladatelů – Michaela Kocába a Martina Kratochvíla,“ popsal tehdejší situaci Krupka.

Akcionářem se mohl stát každý, přičemž mnoho lidí nebylo informováno dostatečně a nevěděli tedy přesně, do čeho vlastně jdou. Našli se takoví, kteří očekávali za svou tisícovku statisíce korun výdělku. Divoká ruleta byla rozjetá na plné obrátky. DIK mohl uplatnit poptávku po akciích pomocí svých kuponů, a pokud se na něj dostalo, byly mu připsány na účet. 

Pokud se stalo, že poptávka po akciích převýšila nabídku, nebyly připsány nikomu, jejich cena se zvýšila a v dalších kole byly akcionářům nabízeny znovu. V první vlně DIKové masivně svěřovali své body právě investičním fondům, které jim slibovaly ony finanční jistoty a šetrnou správu jejich akcií, po kterých prahli.

A zde trefujeme pomyslnou kosu na kámen: tunelování. To kvůli podvodům a finančním machinacím má kuponová privatizace u pamětníků spíše negativní konotace. Poškozena byla jak image klasického podnikatele, tak důvěryhodnost reklamy jako takové.

Jeden ze sloganů „dobrý obchod většinou uděláte buď v pravý čas... nebo také nikdy“ v případě kuponové privatizace prostě nezafungoval.

Trend – krádež století?

Začíná se ukazovat, že majetek z mnoha fondů zmizel. Nikdo neví kam, mnoho lidí, kteří jej předtím měli na starost, přestalo spolupracovat. Jedním z klasických případů takového podvodu se stal investiční fond Trend. Nese v sobě příběh, za který by se nemusela stydět žádná detektivka.

V době největších nadějí kuponové privatizace a naivních představ o její efektivitě, koncem roku 1991, se známý hudebník Michael Kocáb spolu se svým kolegou Martinem Kratochvílem dohodli, že založí jeden z mnoha dalších fondů, které v této době vznikaly jako na běžícím páse.

Zatímco se obě hvězdy usmívaly na všudypřítomných reklamních plochách, své kupony jim svěřilo na sto tisíc důvěřivých Čechů. I když se fondu a jeho dvoumiliardovému majetku dařilo, oba umělci ho v létě 1995 prodali společnosti Královéhradecká brokerská, v čele s jistým Miroslavem Hálkem.

Ten spolu se svými manažery nemešká a už v té době Trend pomalu rozkrádá, aby se o rok později zjistilo, že je majetek z většiny pryč. To kvůli různým ilegálním machinacím, při kterých převáděl přes nastrčené osoby 150 tisíc akcií na jiné společnosti.

Investoři mají smůlu.

Působení Kocába v této kauze podle policie nemá žádnou roli. Nechvalně proslulí majitelé Trendu se dostanou před soud až za dlouhých 8 let. Rozhodnutí přijde vícekrát, jakýkoli trest je skupině manažerů následně vždycky zrušen. 

Kauza nabyla nejasností i kvůli tehdejšímu policejnímu vyšetřovateli Kavkovi, který se v roce 2000 z neznámých důvod zastřelil. Šéf tohoto vyšetřování uvedl, že by za sebevraždou mohly stát tlaky obviněných podnikatelů.

Soudní spis této kauzy má přes 20 tisíc stran, jen obžaloba si vyžádala okolo tří set stránek.

Kuponová privatizace je společností odsouzena a označena jako krádež století, kauza Trend jako největší justiční ostuda. Podvodem v Trendu se vytuneluje zhruba 1 400 000 00 korun.

Za čtvrt století zapomenutým boháčem

Zůstává otázka, co se stalo se zapomenutými akciemi. Vyplněné útržky všech kuponů, včetně citlivých osobních dat, leží osamoceně umístěny v regálech nenápadného archivu a také v elektronické podobě.

Online si dnes může kdokoli ověřit podle rodného čísla, jestli mu náhodou někde neleží nějaké bohatství kdesi zapomenuté a vrstvou devadesátkového prachu pokryté. Přes milion účtů v sobě dodnes skrývá několik miliard korun, o které nikdo nejeví zájem.

Kuponová privatizace nebyla jen principem rozdělení obrovského majetku. Šlo o opravdový start ryzí demokracie, posunutí hranic podnikání i myšlení všech lidí v zemi. Takto vypadal přerod v něco nového, tak chutná svoboda, takto vypadají Češi.

Radost z nabyté svobody, ale i nejistota a přijetí do té doby nevídané míry společenské zodpovědnosti. A spoustu miliard, které zmizely bůhvíkam.