Po druhé světové válce jí nedělalo problém udržovat sexuální vztahy s americkými důstojníky.
Války vytvářejí chaos a během něj se na autoritativní pozice dokáží protlačit různá nelidská individua. Za druhé světové války bychom podobných příkladů mohli najít mnoho a bez jakýchkoliv pochyb mezi tato zvířata v lidské kůži patřila Ilse Koch, přezdívaná jako čarodějnice nebo štětka z Buchenwaldu.
Za nejznámější koncentrační tábor nacistů lze označit Osvětim, ale svou temnou historii má za sebou i tábor Buchenwald, kterému první roky šéfoval SS-Obersturmbannführer Karl Otto Koch.
Jeho manželka Ilse se právě díky němu stala vedoucí ženské části tábora, tedy Oberaufseherin. Zajatkyním vládla opravdu tvrdou rukou a kdo upadl v jejích očích do nemilosti, údajně skončil jako součást jejího domácího nábytku. Ilsina fascinace tetováním měla vést k tomu, že si z kůže vězňů nechala vyrábět stínítka na lampy.
Výrobky z kůže, lidské orgány a vysušené hlavy
Bičem se žiletkami trestala muže i těhotné ženy
S Kochem se Ilse poznala v roce 1934, přičemž dva roky předtím vstoupila do nacistické strany (rok nato se stal Adolf Hitler kancléřem). Po jeho boku jako sekretářka a dozorkyně pracovala ještě před příchodem do Buchenwaldenu v nacistickém táboře Sachsenhausen. Svého času se z pohledu kariéry na své poměry nemohla mít lépe. V roce 1936 se za Karla Otta Kocha vdala.
Podle jednoho z přeživších Kurta Sitta měla kolem sebe Ilse jakousi auru zla a všeobecný respekt, a to i mezi strážníky z mužské části tábora. Když k nim Ilse zavítala, strážníci se před ní s radostí předváděli a vězně začali tyranizovat více než obvykle.
Ilse dále po táboře ráda jezdila se svým jezdeckým bičem („zkrášleným“ žiletkami), kterým muže i ženy mlátila do krve. Z určitých důvodů ale měla být údajně velmi agresivní zejména vůči těhotným ženám. Více než zajatců si vážila psů, které velmi ráda posílala právě proti vězňům.
Ilse vězně netrestala pouze pokud v případě porušení pravidel, ale často je tyranizovala jen tak pro zábavu. Jednomu ze zajatců například vzala čepici a hodila ji do zakázané zóny, přičemž mu zavelela, aby pro ni šel. Ať už by se rozhodl jakkoli, v obou případech ho nečekalo nic příjemného.
Kůže tetovaných vězňů jí sloužila jako materiál pro stínítka
Při své krutosti se později údajně vyšvihla až na úroveň sadistických sériových vrahů, kteří si z částí svých obětí odřezávají části těla sloužící jako trumfy či suvenýry. Podobnou zvrácenou touhou prý disponovala i Ilse. Ta měla být zatížena na vězně s tetováním.
Z nich si nechala vyřezávat části kůže, z nichž později vyráběla stínítka na lampy. Podle několika svědeckých výpovědí si Ilse osobně vybírala vězně se specifickým tetováním. V tomto ohledu ale nebyla nikdy odsouzena. Množství historiků označuje svědectví o stahování kůže potetovaných vězňů za pravdivé. Druhá skupina samozřejmě tvrzení popírá a považuje je jen za výmysly.
Tyto její údajné skutky se k německé veřejnosti dostaly v roce 1950, kdy známý časopis Der Spiegel publikoval článek nazvaný Lady mit Lampenschirm (Dáma se stínítkem). K úchylce se Ilse měla dostat prostřednictvím doktora Ericha Wagnera. Ten v té době dělal na své disertační práci s názvem Ein Beitrag zur Tätowierungsfrage (Příspěvek k otázce tetování), kde zkoumal souvislost mezi kriminálními sklony a tetováním.
Ilse Koch u soudu
Koncentrační tábor s vlastním nevěstincem
Buchenwald byl mimo jiné známý tím, že se v jeho areálu nacházel erotický salón, kde vězenkyně sloužily jako prostitutky. K nim se samozřejmě mohli dostat jen Němci. Podle výpovědi Kochovy nevlastní sestry byla Ilse alkoholičkou, která dokázala pařit do rána a následně vstávala až odpoledne. A když se probudila, ihned si nalila další skleničku.
Krom všech zvěrstev prováděných v koncentračním táboře Buchenwald se v kontrastu do popředí dostává vystavění zoologické zahrady. Tu Karl Otto a jeho manželka Ilse věnovali říšskému maršálu Hermannu Göringovi. Zoo bylo ale přístupné i německé veřejnosti a pravidelně ji rodina Kochová navštěvovala také se svými dětmi.
I s nevinně působící zoologickou zahradou se ale spojuje hrozivá výpověď jednoho svědka. Podle něj měli v době uzavření zoo veřejnosti příslušníci SS předhazovat vězně medvědům. Ty samozřejmě nechali nejprve vyhladovět, a tak bylo o „zábavu“ nacistických funkcionářů postaráno. To vše se mělo dít ještě pod velením Karla Otta Kocha.
Ilustrační fotografie
Nymfomanka, která souložila s americkými důstojníky
Ilse v Buchenwaldu působila jako vedoucí stráže ženské části až do roku 1943, kdy ji společně s manželem obžalovali z finančních podvodů. Karl Otto byl dále obviněn z toho, že z osobních důvodů popravil dvojici politických vězňů. Ti v táboře sloužili jako personál. V roce 1944 Ilse nakonec z důvodu důkazní nouze propustili.
Jejího manžela ale naopak krátce před koncem druhé světové války uznali vinným a popravili. Kochovo místo v táboře zaujal SS-Standartenführer Hermann Pister. Ten nad Buchenwaldem vládl svou železnou rukou až do roku 1945.
Po propuštění se Ilse vydala za švagrovou, která se jí během souzení starala o děti. Po konci druhé světové války si ze smrti svého manžela vůbec nic nedělala, přičemž se právě tehdy měla naplno projevit její promiskuita. Ilse se totiž začala setkávat s více americkými důstojníky, se kterými si udržovala krátké sexuální vztahy.
Později ale byla zajata a vyslýchána v táboře v Dachau. Tam se během soudního procesu zjistilo, že je těhotná. Vzhledem k údajně velkému množství sexuálních partnerů se ale neví, s kým dítě vlastně zplodila a vzhledem k jejímu těhotenství nemohla být odsouzena k smrti.
V roce 1947 byla nakonec odsouzena na doživotí. Později byl ale její trest generálem Luciusem D. Clayem snížen pouze na 4 roky odnětí svobody, kvůli čemuž byla veřejnost zcela oprávněně pohoršena.
Ve vězení ji až do smrti navštěvoval syn Uwe
Ke snížení trestu mělo dojít z toho důvodu, že mnohá obvinění nebyla podle soudce dokázána. Navíc zločiny spáchané v letech 1936 až 1942 (než se USA připojilo k válce), Spojenci vůbec neřešili. U soudu se potvrdilo, že v táboře opravdu zpracovávali lidskou kůži a sušili lidské hlavy, ale nebylo prokázáno, že kvůli získání kůže někoho cíleně zabíjeli.
Později mělo proti Ilse Koch svědčit několik stovek lidí včetně bývalých vězňů, milenců a Ilsiny švagrová. Na její stranu se připojili bývalí příslušníci SS, ale většina svědků byla obviněna z křivé přísahy. Tímto soudním jednáním jí už doživotí potvrdili.
Během jejího pobytu ve vězení se snažila několikrát odvolat, a dokonce se pokusila apelovat na Mezinárodní komisi pro lidská práva, ale pokaždé byla odmítnuta. Do vězení v Aichachu ji chodil navštěvovat syn Uwe, jehož porodila během soudního procesu v Dachau. V roce 1967 se ve své cele oběsila.
