Vladimír prožil klinickou smrt: Žádné světlo ani tunel, stál při mně strážný anděl. Je zázrak, že jsem přežil (Rozhovor)

Smrt. Slovo, které vzbuzuje strach, obavy a respekt. Vladimír Svitek, 34letý fotograf z Košic, už ze světa živých odešel. V roce 1992 ho srazila dodávka a museli ho oživovat. „Máma o tom nechtěla moc mluvit, dokonce i dnes si na to jen těžko vzpomíná. Ptám se jí na nehodu přibližně v ročních intervalech, vždy se jí do očí nahrnou slzy,” řekl nám v rozhovoru.

Jak si pamatujete na smrtelnou nehodu?

Bylo mi 7 let. Bylo to v létě, byli jsme s rodinou na návštěvě u otcova bratrance v Nemecké, což je mezi Banskou Bystricí a Březnem. Jedno ráno jsem sedl na kolo. Na vesnici jsou úzké cesty, kam se vejde maximálně jedno auto. Přes železniční přejezd přejížděla dodávka, stará Avia s cisternou.

Byla přímo naproti mně, nějakým způsobem se mi před ní podařilo zabrzdit. Nešťastnou náhodou mě to hodilo přímo pod kolo dodávky. Ta jela velmi pomalu a jak se pohybovala dopředu, táhla mě několik desítek centimetrů před sebou. Nemohla mě přejet a takovýmto způsobem mi vozidlo začalo trhat nohu.

Bolest jsem vůbec necítil. Byl jsem při vědomí a chtěl jsem, aby zavolali mou mámu.

Zní to děsivě.

Končetinu mi téměř oddělilo od těla. Pokud si dobře pamatuji, byl jsem tak pokroucený, že jsem tu nohu měl téměř vedle hlavy. Křičel jsem o pomoc, jen co mi hlasivky stačily. Přišlo mi, jako by to byla věčnost, ve skutečnosti to bylo jen pár vteřin. Řidič mě zřejmě neslyšel. Naštěstí byl blízko člověk, který bydlel nedaleko, ten začal křičet také.

Nevšimli si vás?

Ne, vůbec mě neviděli. Naštěstí nakonec zastavili.

Cítil jste bolest?

Ne, byl jsem v šoku. Bolest jsem vůbec necítil. Byl jsem při vědomí a chtěl jsem, aby zavolali mou mámu. V pláči jsem jim vysvětlil, kde se nachází. Zanedlouho přijela autem. Krátce na to přijela i sanitka, naložili mě do ní. Pamatuji si také, že mě štípali mravenci.

Mravenci?

Ano, tak si to pamatuji. Nevím však, zda to byli skuteční mravenci, nebo se takovým zvláštním způsobem mé tělo snažilo vyrovnat s bolestí.

Co se dělo v sanitce?

Uspali mě. Pamatuji si jen, jak jsem se vzbudil v nemocnici.

Řekli vám, že jste zemřel?

Byl jsem velmi mladý, nevnímal jsem, že jsem zemřel. Máma mi říkala, že jsem byl po nehodě tak klidný, jako kdybych si myslel, že to je celé jen hra. Nohy jsem měl zavěšené na ocelových lanech, byly připevněny o mé paty. Kovovou konstrukci jsem měl připevněnou na pásu.

Nevnímal jste tedy, co se kolem vás děje?

Ne. To, že jsem zemřel, jsem jako dítě ani nepotřeboval vědět. Navíc, všichni víme, jak přemýšlejí děti – jsou šťastné, že jsou šťastné. Postupem času, několik let po nehodě, jsem se dozvídal, co se ten den stalo.

Co se tedy stalo poté, co vás uspali?

Přivezli mě do nemocnice, odnesli mě na operační stůl, operovali mě 9 hodin. Tam mě museli oživovat, problémy se životními funkcemi nastaly už v sanitce.

Měl jsem jít na amputaci jedné nohy. Předoperační vyšetření však ukázala, že stav se výrazně zlepšuje.

Oživovali vás vícekrát?

Ano. Máma mi řekla, že mě zřejmě oživovali minimálně dvakrát. Po nehodě jsem krvácel, v těle mi zůstalo litr, možná litr a půl krve.

Podařilo se nohu zachránit?

Ano. Měl jsem jít na amputaci jedné nohy. Předoperační vyšetření však ukázala, že stav se výrazně zlepšuje. Zákrok odložili a nakonec mi nohu nemuseli amputovat.

Jak s vámi komunikovali po nehodě? Přeci jen, zemřel jste a měli vám amputovat nohu.

Už si to bohužel nepamatuji. Vím však, že jsem si plně uvědomoval, že jsem v nemocnici a že se mi něco stalo. Nemohl jsem se totiž hýbat, což pro mě bylo utrpení, byl jsem totiž „živé dítě“. To, jak vážné to bylo, jsem si ale zřejmě neuvědomoval. Dostával jsem hodně léků na bolest, proto se domnívám, že to vnímání světa mohlo být do jisté míry zkreslené.

Doporučeno

Myje a líčí mrtvoly: Z pomletého člověka mi bylo na zvracení, ještě horší byla odříznutá hlava (Rozhovor) 2. června 2019 10:10

Postupem času jste se o nehodu začal více zajímat?

Nehoda „se mnou jde“ celý život. S tím, co se stalo, jsem vyrůstal a formovalo mě to. Nemocnici jsem navštěvoval do svých osmnácti let prakticky nepřetržitě. Věkem jsem si začal uvědomovat, že jsem měl velké štěstí.

Sporty byly zřejmě tabu.

Práveže ne. Sportoval jsem často, avšak jen rekreačně – hokej, fotbal, bruslení a podobně. Moje zranění z dětství mě do jisté míry limitovalo, ale neomezovalo. Až dnes, když jsem starší, si musím dávat pozor, noha už není tak silná, občas pobolívá a rychleji se unaví.

Pamatujete si, když vám poprvé řekli, že jste zemřel?

Nepamatuji. Pravděpodobně to bylo až tehdy, když jsem byl doma. Máma o tom nechtěla moc mluvit, dokonce i dnes si na to jen těžko vzpomíná. Ptám se jí na nehodu přibližně v ročních intervalech, vždy se jí do očí nahrnou slzy. Stále je pro ni těžké o tom mluvit. Postupně jsem se však dovtípil, jak to celé probíhalo. Někdy z toho jde mráz po zádech.

Moje malá sestra, které tehdy byly čtyři roky, se za mě modlila každý den. I já jsem se po nehodě začal modlit, a to i přesto, že nejsem věřící.

Co tím myslíte?

Doktoři mé mámě řekli, že se má připravit na to, že její syn zemře. Pravděpodobně do tří dnů. Nedivím se jí tedy, že se jí o tom moc nechce mluvit.

Zemřel jste, museli vás oživovat. Viděl jste světlo, tunel, nebo třeba Boha či zázračnou bytost?

Neviděl jsem nic, žádný tunel ani světlo. Já osobně si myslím, že něco takového může být, ale já si nepamatuji na nic.

Začal jste se zajímat o to, co se děje po smrti? Nebo vyhledávat lidi, kteří se „vrátili“.

Ne, nic takového.

Jak prožívali situaci vaši blízcí?

Celá rodina z toho byla úplně mimo. Nedivím se. Pro rodiče to musela být bolestivá zkušenost. Hlavně když mě viděli ve stavu těsně po nehodě nebo poslepovaného v nemocnici. Moje malá sestra, které tehdy byly čtyři roky, se za mě modlila každý den. I já jsem se po nehodě začal modlit, a to i přesto, že nejsem věřící. Věřím totiž, že každý má jakéhosi strážného anděla.

Považoval někdo z vašeho okolí to, že jste přežil, za zázrak?

Určitě byl zázrak, že jsem nehodu přežil. Byla to nehoda, po níž by člověk už neměl žít. Pomohlo také, že jsem měl velmi silný organismus.

Jak dlouho jste byl v nemocnici?

Na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení) jsem byl měsíc, mohla za mnou chodit jen máma, a to také jen na pár hodin. Ostatní mě mohli vidět jen přes okno. Za tu dobu, co jsem tam strávil, neustále přibývali noví pacienti, mnozí z nich zemřeli vedle mě. Považuji to za velmi silnou zkušenost v mém životě.

Následně mě přeložili na JIP (jednotka intenzivní péče), tam jsem strávil přibližně dva měsíce. Pak mě převezli vrtulníkem z Banské Bystrice do Košic, odkud pocházím. Tam jsem se začal zotavovat, učil jsem se sedět, chodit. Začátky byly těžké, měl jsem na pánvi železnou konstrukci. Dohromady jsem v nemocnici strávil přibližně sedm měsíců.

Jisté období jsem si říkal, že proč já, proč se to stalo právě mně.

Proč?

Pánev mám dodnes zlomenou. Pokud by mi ji chtěli tehdy napravit, museli by ji zlomit ještě více. To ale doktoři a ani rodiče moc nechtěli.

Jak vnímáte nehodu po letech?

Začal jsem hrát hokej, když mi bylo 5 let. Vedl mě k němu můj otec, který hokej hrával, dnes je trenér. Stala se mi nehoda a od té doby jsem hokej hrát nemohl. Ovlivnila tedy celou mou budoucnost.

Musel jste s tím, co se stalo, bojovat.

Jisté období jsem si říkal, že proč já, proč se to stalo právě mně. Pak jsem se s tím vyrovnal, smířil. Řekl jsem si, že všechno, co se v životě stane, má svůj důvod. Žiju pro něco. Zatím jsem ale nepřišel na to, co to je (smích). Líbí se mi motivační heslo z filmu Rocky. Mám ho i vytetované na ruce. „Life's not about how hard of a hit you can give... it' s about how many you can take, and still keep moving forward.“

Míval jste deprese?

Deprese jsem nemíval. Tím, že jsem s tím vyrůstal, bral jsem to jako součást mého života. Navíc, neomezovalo mě to do takové míry, aby to negativně ovlivňovala mou psychiku. Na tu dobu byly znalosti doktorů a obecně úroveň zdravotnictví skutečně vyspělé. Klobouk dolů před lidmi, kteří mě zachránili a dokázali to, co dokázali. Z celého srdce jim děkuji.