- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Na rok 1992 Vladimír nikdy nezapomene. Oživovali ho několikrát.
Smrt. Slovo, které vzbuzuje strach, obavy a respekt. Vladimír Svitek, 34letý fotograf z Košic, už ze světa živých odešel. V roce 1992 ho srazila dodávka a museli ho oživovat. „Máma o tom nechtěla moc mluvit, dokonce i dnes si na to jen těžko vzpomíná. Ptám se jí na nehodu přibližně v ročních intervalech, vždy se jí do očí nahrnou slzy,” řekl nám v rozhovoru.
Co se v rozhovoru s Vladem dozvíš:
- jak se mu smrtelná nehoda stala;
- proč ho „štípaly mravenci“;
- jak vnímal to, že zemřel;
- proč to, že přežil, vnímá jako zázrak;
- co si myslí o světle na konci tunelu;
- jak mu nehoda změnila život;
- proč neměl deprese.
Jak si pamatujete na smrtelnou nehodu?
Bylo mi 7 let. Bylo to v létě, byli jsme s rodinou na návštěvě u otcova bratrance v Nemecké, což je mezi Banskou Bystricí a Březnem. Jedno ráno jsem sedl na kolo. Na vesnici jsou úzké cesty, kam se vejde maximálně jedno auto. Přes železniční přejezd přejížděla dodávka, stará Avia s cisternou.
Byla přímo naproti mně, nějakým způsobem se mi před ní podařilo zabrzdit. Nešťastnou náhodou mě to hodilo přímo pod kolo dodávky. Ta jela velmi pomalu a jak se pohybovala dopředu, táhla mě několik desítek centimetrů před sebou. Nemohla mě přejet a takovýmto způsobem mi vozidlo začalo trhat nohu.
Bolest jsem vůbec necítil. Byl jsem při vědomí a chtěl jsem, aby zavolali mou mámu.
Zní to děsivě.
Končetinu mi téměř oddělilo od těla. Pokud si dobře pamatuji, byl jsem tak pokroucený, že jsem tu nohu měl téměř vedle hlavy. Křičel jsem o pomoc, jen co mi hlasivky stačily. Přišlo mi, jako by to byla věčnost, ve skutečnosti to bylo jen pár vteřin. Řidič mě zřejmě neslyšel. Naštěstí byl blízko člověk, který bydlel nedaleko, ten začal křičet také.
Nevšimli si vás?
Ne, vůbec mě neviděli. Naštěstí nakonec zastavili.
Cítil jste bolest?
Ne, byl jsem v šoku. Bolest jsem vůbec necítil. Byl jsem při vědomí a chtěl jsem, aby zavolali mou mámu. V pláči jsem jim vysvětlil, kde se nachází. Zanedlouho přijela autem. Krátce na to přijela i sanitka, naložili mě do ní. Pamatuji si také, že mě štípali mravenci.
Mravenci?
Ano, tak si to pamatuji. Nevím však, zda to byli skuteční mravenci, nebo se takovým zvláštním způsobem mé tělo snažilo vyrovnat s bolestí.
Co se dělo v sanitce?
Uspali mě. Pamatuji si jen, jak jsem se vzbudil v nemocnici.
Řekli vám, že jste zemřel?
Byl jsem velmi mladý, nevnímal jsem, že jsem zemřel. Máma mi říkala, že jsem byl po nehodě tak klidný, jako kdybych si myslel, že to je celé jen hra. Nohy jsem měl zavěšené na ocelových lanech, byly připevněny o mé paty. Kovovou konstrukci jsem měl připevněnou na pásu.
Nevnímal jste tedy, co se kolem vás děje?
Ne. To, že jsem zemřel, jsem jako dítě ani nepotřeboval vědět. Navíc, všichni víme, jak přemýšlejí děti – jsou šťastné, že jsou šťastné. Postupem času, několik let po nehodě, jsem se dozvídal, co se ten den stalo.
Co se tedy stalo poté, co vás uspali?
Přivezli mě do nemocnice, odnesli mě na operační stůl, operovali mě 9 hodin. Tam mě museli oživovat, problémy se životními funkcemi nastaly už v sanitce.
Měl jsem jít na amputaci jedné nohy. Předoperační vyšetření však ukázala, že stav se výrazně zlepšuje.
Oživovali vás vícekrát?
Co se dozvíš po odemknutí?
- zda viděl pověstné světlo na konci tunelu;
- jak prožívali situaci jeho blízcí;
- jak vnímá nehodu po letech;
- proč neměl deprese;
- proč považuje to, že přežil, za zázrak;
- jak s ním komunikovali po nehodě.