Sorry not sorry.
V záplavě tweetů z koncertu Eda Sheerana jsem narazil na jeden, který upoutal moji pozornost. Dobrou minutu jsem se na tuhle fotku díval a vstřebával jsem, co všechno je na ní zachyceno. Bílé boty Fila, model Disruptor, do nichž jsou vložené plastové kelímky, přičemž na jednom z nich je fotka samotného Sheerana, jak drží analogový foťák. To celé je umístěné na ušlapanou a udusanou trávu na letišti v Letňanech. Kompromis obecného vkusu.
K tomu přiložte stovky generických příspěvků na Instagramu, na nichž lidé pózují na generických selfies, a je dokonáno. Zdravý selský rozum, kteří my Češi tak milujeme, nás dlouhou dobu udržoval v představě, že jsme lepší než ti ostatní, protože jsme nepodlehli „technologickému šílenství“ a netrávíme celý koncert na mobilu.
Jestli koncert Eda Sheerana něco ukázal, tak je to fakt, že český normie chce, aby všichni ostatní viděli, že stojí někde ve 20. řadě, popíjí z plastového kelímku pivečko za 70 Kč a do toho si brouká svoji oblíbenou písničku. A chce to hodně.
Koncert taky ukázal, že v Česku se dá lidem prodat téměř cokoliv, pokud je k tomu přiřazené to správné jméno. Dát zhruba 2 tisíce korun za koncert uspořádaný na louce bez jakéhokoliv zázemí a přistoupit na absurdní pravidla hry, která diktuje pořadatel, potažmo trh, vyžaduje velkou dávku ignorance. Někteří by řekli fanouškovství, někteří dokonce lásky.
Velkou roli v tom také hraje osoba Eda Sheerana, ke kterému představa popíjení pivečka se svojí holkou na louce při západu slunce tak nějak patří. Někdo by řekl orgie v maloměšťáctví, někdo by řekl příjemný večer.
Ve většině reportů z koncertů (v pekle je speciální místo pro ty, kteří tenhle mrtvý publicistický žánr neustále resuscitují) se opakovaně objevuje poznámka o tom, že to chce velkou odvahu stoupnout si sám před obrovské publikum a hrát jen tak na kytaru. U raperů, kteří hrají pro podobně velká obecenstva, se ale podobný sentiment nikdy neobjevuje, protože se díky cool image prostě předpokládá a očekává, že to daný interpret zvládne bez jakýchkoliv problémů. Ed Sheeran ale naopak vzbuzuje přesně druhy těchto emocí – starosti, empatii, sounáležitost, a to nehledě na to, jak jsou tyto emoce iracionální.
Ed Sheeran není váš soused ani týpek, kterýho potkáte, když jdete do sámošky. Není to busking umělec, který jen tak chodí po městě s kytarou a už rozhodně s vámi nechce jít na pivo. Je to hudební miliardář, který je podle všeho posedlý vlastním úspěchem a jeho primární zájem je čistě v tom být největší, nejúspěšnější a nejbohatší. Mimochodem, na tom samo o sobě není nic špatného. Je až fascinující sledovat, jak většina lidí uvěřila iluzi, kterou Ed Sheeran pečlivě naplánoval a zrealizoval.
Současnou anglickou populární kulturu, kterou Ed Sheeran zosobňuje, už v roce 2015 popsal kulturní teoretik Mark Fisher jako „mix zastaralé a překonané, postmoderní klackovitosti a domýšlivého vidláctví“. Sheeran ji ale posunuje ještě o kousek dál – jeho agresivní civilnost stojící v kontrastu s extrémy a výstřelky současné hudby se jeví jako ostrov, kde je svět ještě v pořádku. To celé zaobalené do slova „urban“, což v Sheeranově případě znamená pro všechny a se všemi.
Představuji si, že když fanoušci vidí Eda Sheerana na lehátku vedle Justina Biebera, vidí dva světy. V jednom z nich je Justin Bieber, globální superstar, která je z podstaty odstřižená od reality „normálních lidí“. Svět, do něhož nebudou nikdy patřit. A pak je Ed Sheeran, který si na drahé jídlo plácá kečup, který ví, co to znamená, když ti ujede poslední tramvaj a který si tam tak leží vedle Biebera jakoby nic. Jejich unylý svět, ve kterém je život většinou spíš na hovno. Iluze toho, že Sheeran neexistuje v tom prvním světě, je klíčem jeho úspěchu a taky důvod, proč jste včera zacpali dopravu úplně zbytečně.
Sociolog Pierre Bourdieu ve své knize La Distinction z roku 1975 na základě svého empirického výzkumu tvrdí, že obecný vkus vždy určuje vládnoucí třída. Ed Sheeran tvoří tzv. middlebrow, což znamená jednoduché a přístupné umění pro lidi, kteří si jeho konzumováním snaží zajistit určitou kulturu a pozici ve společnosti. Tento vkus je vkusem střední třídy. Je jenom o to víc dojemné, že jim ho zprostředkovává úspěchem posedlý miliardář.
